Snídaně...;-)

Tak teď vážně nevím, jestli už nejsme trochu jako ti Rumuni, co zneužívají dětí k žebrání. V pondělí odpoledne jsme vyrazili s kočárkem na krátkou procházku. Ta se nakonec poněkud prodloužila, protože Andík usnul a my skončili na zahrádce místní pizzerie (jak říkám dovolená se vším všudy!;-)) Akorát jsme dojídali, když se Anďa probudil, proto nám nezbývalo, než ho vzít na klín ke stolu.

Už nějakou dobu má takové to období, kdy musí mít všechno, co vidí (hlavně tedy pokud jde o jídlo). Problém je jen v tom, že zatímco ve všem je napřed, co se týče zubů, tam trochu pokulhává. Tedy vlastně dost. Nakonec jsme mu dali kousek chleba, co si v restauraci sami připravují.

Obsluha si toho všimla a nakonec to dopadlo tak, že jsme odcházeli se zabaleným celým bochníkem jako pozornost podniku, aby prý Andreásek brzy vyrostl. Nevím jak on, ale my jsme tak druhý den měli výbornou snídani...;-)

Prvotřídní služby...;-)

Tomu říkám servis. Někdy minulý týden nám začal zlobit počítač. V podstatě jen taková drobnost - nešel zapnout. Možná ještě přesnější by bylo popsat to asi jako startování auta s vybitou baterkou, protože třeba na desátý pokus nakonec zpravidla naběhl.

Už minulý týden v hospodě jsem využil toho, že se nás sešlo asi pět osob, co v práci předstíráme (nebo jsme předstírali), že rozumíme počítačům, že třeba dostanu nějaký tip, který kabel mám zastrčit nebo vystrčit. Nakonec jsme se všichni alespoň shodli na diagnóze, že "je to prostě rozbitý."

Po víkendu jsem už i já pochopil, že asi bude nutná oprava, proto jsem v pondělí večer zavolal do firmy KK comp, jestli by se na to někdy, až budou mít chvilku, nemohli podívat. Pak už všechno nabralo rychlý spád - v úterý přijeli, odvezli, a jak je vidět, od středy jsem opět na internetu.

Jako vždy profesionální a vstřícné jednání, děkujeme!;-)

Lístek do...;-)

Už jsem si z toho několikrát dělal legraci, ale je to mnohem vážnější. Machruju tady, kolika jazyky se plynně domluvím a pak, když se mám vymáčknout česky, jsem v úzkých.

Jelikož jsem měl jet dneska od nás vlakem postupně na obě strany, povídám ráno manželce: "Tak to já asi rovnou koupím vlak ééé teda jízdek ééé lístek i do ... toho ... ééé ...jestli si do tý doby vzpomenu, tak si ho koupím!";-)

Kdybych si vzpomněl, jak se jmenuje, řekl bych, že mám toho... ééé ... no tu nemoc, německou...;-)

Zařizování...;-)

Dnes ráno jsem si přivstal, protože jsem musel jet s posledními papíry na Úřad práce. Konec měsíce a zároveň školního roku se podepsal na počtu žadatelů, kterých byly doslova mraky. Mně jakožto za poslední rok protřelého nemohlo nic vyvést z míry, proto jsem za chviličku šel na řadu. Paní úřednice by mi určitě nevěřila, že na nové místo vážně a neplánovaně nastupuju až v srpnu. Tím spíš, že přesně do té doby beru mám nárok na maximální dávku. Mezi námi - když jsem učil, bral jsem čistého méně. Teď jsem doma a mám víc...;-)

Potom jsem se ještě stavil k bance kvůli změně u účtu, takže jsem si procvičil podpis - bankovnice jej po mně chtěla přesně desetkrát. Kdyby jí potom na stůl vypadl kus toaleťáku, nejspíš bych ho bezmyšlenkovitě podepsal taky!;-)

Jako zlatý hřbet jsem potom na náměstí potkal několik svých bývalých žáků. Zrovna ty příjemnější, takže milá tečka.

Potom jsem se vydal zpátky, tedy ještě dál, až do Brodu. Na půlce cesty přistoupila manželka s Andreáskem a v Brodě jsme se vydali do její školy. Zůstal jsem jako u vytržení - ačkoli byla přestávka (navíc předprázdninové období), na chodbě byl asi takový hluk jako na mé bývalé škole během vyučovací hodiny. Několik dětí chodilo do sborovny odevzdávat různé věci a na stole se bez problémů válely telefony a další cennosti učitelů. To "u nás" by nevydržely ani pár minut...

Zločinec...;-)

Asi budu muset zajít do nějakého knihkupectví a pořádně zapátrat v oddělení životopisů masových zločinců. Představoval bych si, že bych mohl najít nějakou zpověď Kláry a Aloise Hitlerových, Naděždy a Vissariona Džugašviliových (rodiče "ocelového" Stalina) nebo alespoň, abych zůstal skromný, rodičů Aloise Grebeníčka.

Ptáte se proč? Zajímalo by mě, jak se jejich synáčkové chovali v osmi měsících. Sleduju-li našeho Andreáska, mám tu a tam pochyby, zda je všechno v pořádku. Když mě chytí za chlupy na ruce, na noze, nebo za ucho a vší silou škubne, nemusím nic filmovat, abych vykřikl bolestí. Očekával bych, že se minimálně lekne, nebo alespoň tahat přestane. Jenže tomu tak není, Andík se jen vesele zasměje a škubne znovu.

Konkrétně ta depilace by ještě nemusela být od věci, jiní po ní touží a třeba za ni i platí (a nemusí se jednat pouze o úchylné cyklisty, kteří se vystavují v elasťácích), ale uši bych si rád ještě nějakou chvilku nechal...;-)

Andreásek trénuje nenápadnou zručnost - rozhlédne se a bere hodinky. Z deseti pokusů stoprocentní úspěšnost. Těšíme se, až to vyzkoušíme u někoho na návštěvě...;-)

Nezmar...;-)

Ještě se naposledy vrátím k výletu do Poděbrad. Když jsem několikrát projel celou kolonádu tam a zpět a už mě to přestávalo bavit, zamířil jsem i s kočárkem tam, kde jsem strávil sedm let života - ke gymnáziu. Dovnitř se mi nechtělo, měl jsem v plánu pouze projet kolem budovy. Zrovna když jsem míjel hlavní vchod, vcházela dovnitř moje bývalá angličtinářka.

Na tom by nebylo nic divného, kdyby se nechystala do důchodu už když jsem chodil do kvinty. A kdyby od té doby neuběhlo už patnáct let. Pokud si dobře vzpomínám, prohlásila tehdy, že ještě nás dovede k maturitě a definitivně končí.

Jak je vidět, asi jsme nebyli jediní, komu to tvrdila. A předpokládám, že jestli se Andreásek za 15 let dostane na gympl, bude učit i jeho...;-)

Zmrzlina...;-)

Nerad bych, aby to po včerejších příspěvcích vyznělo, že jediné, co umím, je chodit do hospody a pít pivo...:-)

Náhodou jsme se včera s celou rodinkou vydali na výlet do Poděbrad. Hned po příjezdu jsme si dali rozchod a já brázdil město s kočárkem. Andík usnul ještě v autobuse a celé dopoledne neměl v plánu se probudit, tak mi nezbývalo, než si dát na kolonádě zmrzlinu. V duchu mě napadlo, jestli zvládnu řízení a držení kornoutu zároveň, ale pak jsem se uklidnil tím, že přece nejsem střevo.

Jsem! Zatímco jiní si nosí domů zmrzlinu v různých termoskách, já si krásně červenou s příchutí granátového jablka donesl na čistě vypraných džínách...;-)

Ženy v politice...

To bylo v posledních letech pořád řečí, jak je nutné dostat do politiky víc žen. Prý kvůli většímu porozumění, spolupráci, novému pohledu a já nevím čemu ještě.

V nedávných volbách se přání konečně splnilo. Nejsem si sice jistý, zda feministky přece jen pořád neremcají, že podíl stále neodpovídá zastoupení ve společnosti, v každém případě jediné, čeho jsem si zatím stačil všimnout je, že se pořád debatí o jejich kráse, neustále se někde fotí, volí se miss a docela mě začíná zajímat, zda vůbec někdy budou mít čas dělat něco smysluplnějšího, než se culit do objektivů. Zatím mi to přijde, že se nám Poslanecká sněmovna změnila spíš v modelingovou agenturu, už snad chybí jen ta promenáda v plavkách - i když ta už tady (na billboardu) vlastně taky byla, že VéVéčkářky?!;-)

(Výběr z titulků MF Dnes, iDnes.cz a Ona.iDnes.cz)

Pracant...;-)

Jak jsme tak dnes v hospodě probírali všechno možné i nemožné a střídavě si ze sebe utahovali (pánové ze mě, pak já z nich a nakonec všichni ze všech), najednou povídám, že se ale zase tak neflákám. "Zítra musím jít pomoct tátovi vyndat okno" a že se tedy v žádném případě nesmím opít, abych z něj náhodou nevypadl. V každém případě jsem zdůraznil, že je to pro mě čest, že mě požádal o pomoc, protože jindy zpravidla zjistím třeba až po týdnu, že něco dělal a já o tom neměl ani tušení. Samozřejmě to nakonec vyznělo tak, že jediný způsob, jak chce ode mě přiložit ruku k dílu, je ten, že se mu nemám motat.

Blbost! Beze mě by tohle rozhodně nezvládl, povídám a vyndávám z kapsy telefon, na němž mi zavrněla zpráva. "Zítra chodit nemusíš, už jsme to s mámou udělali..."

Že by na té mé nešikovnosti nakonec přece jen něco bylo?;-)

Závist...;-)

Právě jsem se vrátil z šichty - slíbil jsem pánům O. a M., že s nimi vyrazím do hospody a ten slavný den nastal dnes.

Ostatně nenechám si přece ujít příležitost poškádlit je svojí dovolenou. Prvně to proběhlo už v neděli na zahradě pana M., který mi rychle podstrčil pivo a pak se vyptával na podrobnosti odchodu z práce (znal všechny detaily mého působení v minulém zaměstnání a dobře se jimi bavil) a posléze se vyptával na nové místo. Jak jsem mu tak vypočítával všechny bonusy, začal se (předpokládám, že jen tak na oko) rozčilovat a když jsem došel k tomu, že budu mít volno nejen o vánocích, ale hlavně dva měsíce v létě, najednou vykřikl, ať položím to pivo a okamžitě vypadnu.;-)

Není nad zdravou českou závist!;-)

Úplatek...;-)

Škoda že nejsem volič trojkoaliční blonckostrany. To je pořád korupce sem, korupce tam a dnes jsem byl jejím svědkem přímo pod naším balkonem.

Uznávám, že jsem sice doma teprve týden, ale už jsem jako ti důchodci, co jim nic neunikne. Nicméně u okna jsem se mihnul skutečně pouhou náhodou. Naproti bydlí takový zvláštní pán. Vzhledově bych ho přirovnal snad jako k hodně sešlému Ozzákovi, každopádně venku se objeví jen několikrát denně, aby si dovrávoral pro dva krabičáky. Zpravidla si je potom veze před sebou na invalidním vozíku, který mu poskytuje alespoň malou oporu (v minulosti zde už jednou zdokumentováno).

Včera před protějším domem z druhé strany sekal člověk z místních technických služeb trávník takovou tou řvoucí strunovou sekačkou a dnes ho odchytil právě zmiňovaný znalec vína odnaproti. Pán mu celkem ochotně začal sekat takovou nudloidní džungli u chodníku, dvakrát přetrhl strunu, ale ta odměna stála za to. Pan domácí, aby ukázal, že dokáže dobře odvedenou práci náležitě ocenit, mu do vozíku položil jeden krabičák. Chlapík se sekačkou gestikuloval cosi jako že to ne, že to nestojí za řeč, nicméně štědrý dárce velkoryse mávnul rukou, jako že to je maličkost.

Tak teď mě napadá snad jen to, že včera sekal, dneska sekal a jestli si udělá romantický večer s vínečkem, zítra rozhodně sekat nebude, i když se od něj (minimálně z toalety) budou ozývat podobně kvílivé zvuky...;-)

Prázdniny...;-)

Tahle dovolená se mi vážně vyplatila, vždyť jen během jediného týdne dokázal Andreásek udělat tolik pokroků, o něž bych byl v práci připraven.

Když to vezmu popořadě, ještě před týdnem se uměl postavit na čtyři a pérovat v kolenou. Když se mu smekla ruka, pak se dostal o pár centimetrů dopředu. A teď? Včera jsme byli u našich, připravili mu jako vždy na zem deku, aby byl na měkkém. Pak ho na ni položili, ale než se stihli vzpamatovat - ťap, ťap, ťap a už byl pryč. Doma dokonce dokáže s jednou přestávkou na odpočinek (čili stejně jako já;-)) přelézt z ložnice přes chodbu až do obýváku.

Kromě toho se naučil všechno komentovat, samozřejmě nejraději, když hraje televize. To potom slyším jen samé soustředěné: " Heue, heue", které skončí zpravidla s reklamou, aby hned po ní pokračoval. Mimo to ovšem dokáže říct i "mama." Tata má zatím smůlu...;-)

No a vrcholem je, že se dokáže postavit na nohy. Sice mu ještě občas dělá problémy opětovné posazení, takže po určité chvilce začne brečet a někdo mu musí pomoct, ale mnohdy to zvládne i bez cizí podpory - jak je ostatně vidět na videu.

Jo, jak říkám - prázdniny za všechny prachy...;-)

Náhoda...;-)

Vážně nechápu, jak je to možné, ale jedno vím jistě - i na ta nejliduprázdnější místa dokážu přilákat lidi. Stačí, aby se mi třeba chtělo na malou.

To se mi stalo zrovna teď v Kolíně, měli jsme ještě nějakou chvíli, než pojede vlak, proto jsme zašli na Ostrov. Chvíli jsme i s kočárkem seděli na lavičce, kolem neprošla ani noha, když se začala hlásit potřeba. "Jdi tamhle ke stromu, stejně tady nikdo není," navrhla manželka bezelstně. Nejdřív jsem se ušklíbal, ale pak jsem uznal, že jde v danou chvíli asi o nejlepší nápad.

Ječn jsem si našel místečko u stromu, už slyším, jak na mě manželka syčí, že bacha, někdo jde. Samozřejmě jsem to tušil od začátku, přestože veřejná prostranství neznečišťuju nijak pravidelně, rozhodně se mi to nestalo poprvé.

Náhoda? Tak příklad úplně odjinud. Zhruba jednou týdně si pořádně čistím kožené boty. I proto, že bydlíme v nejvyšším patře, ještě nikdy se nestalo, že by někdo šel kolem. Naposledy mě tedy přemohla lenost a prohlásil jsem, že půjdu na chodbu jen v trenkách. "Stejně mám boty vyčištěné hned a ještě nikdy nikdo nešel!" Jen jsem se pustil do leštění, slyším dole vchodové dveře. "V pohodě," pomyslel jsem si, "to je někdo z přízemí." Při práci jsem poslouchal kroky. "Aha, tak někdo z patra pod námi" Jenže najednou vidím hlavu naší sousedky, jak si vykračuje až nahoru...

Je mi víc než jasné, že kdybych se deset let balil do kombinézy, nikoho nepotkám...;-)

Výlet...

Včera jsme se i s Andreáskem vydali na výlet našeho okresního města. Lístek jsme si koupili jen na zastávku, nicméně zpátky jsme nečekaně potřebovali jet z nádraží. Na těch dvou jízdenkách je rozdíl asi 5 korun, což je v celkové ceně zanedbatelná částka, ale já jsem samozřejmě měl nepříjemný pocit, že podvádíme. Ten ale po chvíli přešel.

Na jedné ze zpátečních zastávek totiž přistoupili dva feťáci, samozřejmě bez lístku a schovávali se na toaletě. My jsme stáli s kočárkem hned vedle, protože klimatizace byla nastavena na mrazák, ale na chodbě bylo celkem příjemně. Za chvíli šla průvodčí a všimla si těch dvou. Kluk stihnul vystoupit, zatímco slečna potřebovala jet ještě jednu zastávku. Kam asi?!

Paní průvodčí ji chvilku velmi nahlas přesvědčovala, že si bude muset koupit lístek (to abysme ji slyšeli), jenže pak poměrně rychle a potichu odešla. Povídám manželce: "Myslíš, že jí ten lístek fakt prodala? Vždyť ta fetka nejdřív odsekla, že si snad dělá srandu (no přece koho by napadlo kupovat si jízdenku - to je jako jako námět pro silvestrovskozu televizní taškařici;-)) a průvodčí pak zmizela tak rychle, že by jí ani ten lístek nestihla vytisknout." Taky že jo, když jsme přijížděli do toho našeho drogového doupěte, paní průvodčí se vracela, aby zkontrolovala, zda slečna vystupuje.

A teď by mě zajímala jedna věc - jak je možné, že na jízdenku nemá, ale už za pár minut vysolí nějakému dealerovi několik tisícovek za drogu?

A tohle mě fakt štve, protože zatímco kdyby nás průvodčí během ani ne minutové jízdy na černo chytla, napaří nám to i s přirážkou, zatímco "jiné" nechá být. A vidím to dnes a denně! Takže jedna Kyselá prdel.

Fanoušek...;-)

Nebyl bych to já, abych si postupně neskoupil všechno zboží z Kaufmichu Die Toten Hosen. Naposledy mi takhle zhruba před týdnem přišla kromě jiného krásná taška přes rameno a taky jeden dárek pro Andreáska.

Je tedy pravda, že on měl radost z úplně něčeho jiného, co dorazilo. Asi už trénoval na to, jak teď budu přechodně socka a z krabice si nadšeně vytáhl nafouknutý pytlík, kterých je do ní vkládáno několik, aby se zboží neponičilo, a s ním si vydrží hrát nekonečně dlouho. A když si k tomu vezme ještě druhý, pak je jeho radost doslova nevýslovná.

V každém případě aby byl Andreásek fanouškem se vším všudy (když už v -4 měsících navštívil jejich koncert), musí mít také to správné oblečení. No a jaké je to nejsprávnější? Přece to, co nosí jeho tatínek! Posuďte sami...;-)

Die Toten Hosen Ultras...;-)

Co to tady hraje, to jsem už před rokem někde slyšel. Že by Hosen?!;-)

Smolař...;-)

Opět se potvrdilo, že jsem děsný smolař. Zatímco někdo jiný si nerušeně užívá několik měsíců dovolené od Úřadu práce, já se v pondělí zaregistroval (tedy mluvím stále o Úřadu práce;-)), ještě v úterý mě přemlouvali ze zaměstnání minulého a od středy večer jsem zase uvázaný...;-)

Začalo to úplně nevinně. Před několika týdny jsem v novinách spatřil poměrně velký inzerát nabízející lukrativní místo. Napadlo mě, že stejně nemá cenu reagovat, protože to vidělo velké množství lidí a jsem tak bez šance. Jenže hned druhý den jsem otevřel jiné noviny a v nich ta samá nabídka. To už se mi zdálo trochu podezřelé, proto jsem sesmolil motivační dopis, aktualizoval životopis a obojí odeslal. Za pár dní jsem dostal mail, že jsem postoupil do dalšího kola a tam je mým úkolem vytvořit úvahu v anglickém a českém jazyce na dané téma. A zase se projevila moje lenost - tak to ne, nebudu nic psát, stejně nemám šanci, jen bych s tím měl práci. Do uzávěrky kola ale zbývalo dost času a jednou o víkendu mi to nedalo. Za pár dní opět dorazil mail, že postupuju do dalšího kola. Dohodli jsme se na termínu osobní návštěvy, v práci jsem si bez problémů;-) vzal volno - viz minulý týden - a vyrazil jsem.

Pana šéfa jsem dost dlouho musel přesvědčovat, že mimopražské bydliště pro mě skutečně nepředstavuje problém, ale stejně se na to příliš netvářil. Takže mi následně přišlo vyrozumění, že jsem z výběrového řízení vypadl. No co, svět se nezboří. Včera dopoledne mi ale zvoní telefon a slyším staré známé jméno. Prý se na to ještě jednou díval a vlastně jsem vypadl jen kvůli tomu bydlišti, ale jestli by mi to vážně nevadilo, večer se koná poslední kolo s finalisty a mohu se tedy zúčastnit. A zase roli sehrála náhoda - po obědě jsem měl naplánovaný jiný pohovor a v tu samou dobu, jako se konala tato poslední část, jsem měl mít ještě další v jiné personálce. Slečna mi volala akorát když jsem byl v úterý ve městě a pak mi navrhla schůzku s tím, že mi všechno pošle mailem. Jenže na mě zapomněla a já ji neměl jak kontaktovat. Proto jsem včera dopoledne mohl kývnout.

Na místě jsem potom opět musel vysvětlovat, jak se to má s tím mým dojížděním. Věřte tomu, že doteď mi to ani jako problém nepřišlo, vždyť už od dvanácti let jsem jezdil do jiného města. Jenže vysvětlujte tohle Pražákům, pro něž jsou tři stanice tramvají už na hranici, kam jsou ochotní dojet.

Každý z účastníků konkurzu absolvoval kolečko, kde musel odpovídat na všetečné dotazy a plnit úkoly a nakonec, po hodině a půl jsme čekali na výsledek jako u maturity. Posléze jsme předstoupili a pan šéf to po chvilce rozťal - takže prvního srpna přijde tady pan... Prosím já, aby bylo jasno. Protože jsem se celou dobu připravoval na to, jak se tvářit, až mi řeknou, že děkují za účast, ale že to nevyšlo, neměl jsem v zásobě žádný obličej pro tuto příležitost. Dost možná jsem se tedy tvářil poněkud zvláštně, nevím.

V každém případě mě teď čeká měsíc a půl prázdnin (naštěstí jsem si ještě jako učitel nahrabal;-)) a pak job snů. Pevně doufám, že tentokrát nebudou ve hře povinné noční směny, ani žádný vysloužilý voják...;-)

Zázrak...;-)

Včera jsem na vlastní oči spatřil zázrak. Není asi tajemstvím, že jsem v poslední době absolvoval několik pracovních pohovorů a právě když jsem na jeden takový šel, stalo se to. Cestou do personální agentury jsem musel přejít poměrně rušnou ulici, na níž je sice přechod, ale protože je umístěn v kopci, auta jedoucí nahoru nestaví, protože by měla problémy s rozjížděním a ta v opačném směru zase nedávají přednost proto, že by měla problémy s bržděním. Jak tak přešlapuju u okraje silnice a uskakuju před těmi, co to řežou těsně u okraje, najednou se vedle mě objevila jeptiška. Celá v černém, jen takový ten bílý čepec a neohroženě vstoupila do vozovky. V tu chvíli všechna auta zastavila a i já tak mohl bezpečně přejít.

No to se jí to machruje, když má nahoře protekci...;-)

Koncert...;-)

No a přemlouvání z bývalé práce ještě jednou, snad už naposledy. Už jsem myslel, že po včerejší SMS budu mít klid, jenže tím, jak jsem se snažil být slušný, jsem si ještě zavařil. Na první zprávu, zda ještě existuje možnost spolupráce, jsem totiž odpověděl, že myslím, že ASI ne. Nadřízený se nevzdal a posléze ještě jednou napsal, že vidí, že je tam pořád to ASI a že tedy ještě zavolá s nějakou nabídkou.

Ráno jsem měl zmeškaný hovor už v osm. Potom mě manželka pořád přemlouvala, ať mu teda zavolám, že je to takhle trapné a že někdy ve tři odpoledne už mi stejně asi nebude moc věřit, že jsem se právě probudil. Prý mu můžu i odseknout, vždyť ho už stejně nikdy neuvidím. Na to jsem argumentoval, že se stejně vrátit nechci, tak nevidím důvod, proč bych mu volal, a když ho stejně už nikdy neuvidím, je jedno, jestli je to trapné nebo ne.

Odpoledne se mi ale ozval ještě jednou. Přemlouval a přemlouval, sliboval hory doly a byl neodbytný (nicméně milý). Po čtvrt hodině nakonec pochopil, že to tedy nemá cenu a rozloučil se s tím, že pokud si to náhodou rozmyslím, mám se ihned ozvat.

Nikdy bych neřekl, jak takový mírný, ale vytrvalý nátlak dokáže člověka vysát. Večer jsem měl jet na koncert Beatsteaks, lístek už jsem dokonce měl doma, jenže jsem z toho všeho byl úplně mrtvý. Pan O., kdyby to slyšel, zaručeně prohlásí: "Kdo jsi a co jsi udělal s Jirkou?!";-)

Plavec...;-)

Andreásek je skutečně celý já. Nejnověji se například naučil do všeho rýpat. Jenže zatímco já tuto činnost provozuji spíš po psychické stránce, on se na ni vrhnul fyzicky. Ráno nás tak probudí tím, že škrábe postel, případně pokud se mu podaří i vstát, pak i zeď za ní, nebo třeba kabel od internetu, na nějž dosáhne.

Snad jen co se sportovního založení týče, není až tak úplně po mně. O víkendu se skamarádil s bazénem, naučil se dělat "cáky, cáky" a ve vodě se mu viditelně líbí.

To já bych do takové ledárny nevlezl...;-)

K nezaplacení...;-)

Když jsem sedal k počítači, chtěl jsem napsat, že se dnes houpačka definitivně dohoupala. Tím myslím pocit, kdy jeden to v práci bylo dobré a druhý příšerné. Jak jsme se v pátek s jedním z nadřízených dohodli, včera jsem mu telefonicky potvrdil, že zůstaneme u té výpovědi.

Dnes jsem si na finančním a osobním dovyřídil veškeré formality. Při té příležitosti jsem si zahrál bojovku, kdy jsem se musel schovat nejprve za vchodem a poté za automatem, aby mě neviděl nadřízený, kvůli němuž jsem to v práci ukončil, když šel na cigárko (z nějž se nakonec vyklubaly cigarety tři a ještě hrnek kafe). Nevím, ale asi nebyl až tak úspěšným vojákem, když ho nakonec obelstil civilista, jenž ještě navíc téměř půlku života prožil jako člen Varšavské smlouvy...;-) Jediný, kdo o mně po celou věděl, ale neprozradil mě, byla paní recepční.

Teď večer mi ale ještě přišla tajemná SMS, podepsaná pouze jedním písmenem, jejíž autor se stručně ptal, zda si ještě nerozmyslím otázku spolupráce. Minimálně pět minut jsem usilovně přemýšlel, kdo a proč si mě s někým spletl, až mi došlo, že oním písmenem začíná křestní jméno právě toho nadřízeného z pátku.

Že bych pro ně vážně měl takovou cenu?;-)

Civil!;-)

Po třech měsících vojenského výcviku v práci pod vedením amerického ex-vojáka jsem včera večer odešel do civilu. Pozdě odpoledne jsem si vytiskl výpověď ve zkušební době a jeden den před jejím skončením ji donesl na HR oddělení.

Slečny se tam na mě nejprve smutně dívaly s tím, že je to škoda, ale když jsem jim sdělil jméno nadřízeného, zvážněly a jedna šla se mnou do samostatné kanceláře, kde si zapsala všechny detaily.

Po návratu do naší kanceláře přestali kolegové surfovat na webech nabízejících volná pracovní místa a třásli mi rukou. Na HR jsem dostal několik papírů k vyplnění a taky jeden, který měl být podepsaný od různých lidí podle toho, komu jsem co měl vrátit. Šéf tam zrovna včera nebyl (naštěstí), ani jeho podřízená, proto jsem musel za jeho nadřízeným. Ten mi vše podepsal a zatímco jsem si balil svých pět švestek, přišel znovu za mnou, že by se mnou potřeboval ještě mluvit.

Ve své kanceláři se mě potom snažil přesvědčit, zda bych si to ještě nerozmyslel. Dokonce prohlásil, že v pondělí bude mít pohovor s mým šéfem (a důvodem, kvůli němuž odcházím) a ten s největší pravděpodobností skončí. Nakonec mě přesvědčil alespoň k tomu, že si ještě všechno promyslím a v průběhu soboty nebo neděle mu zavolám. Rozmýšlení jsem se věnoval už během cesty domů a po zvážení všech proti a jednoho pro jsem se rozhodl, že u té výpovědi zůstaneme.

Už třeba jen představa, že ještě celé pondělí bych strávil jen pár metrů od šéfa, který by tou dobou už věděl, že odcházím kvůli němu, je dostatečně odpudivá. Začátek nového týdne budou mít vůbec náročný, protože povíkendu je vždy nejvíc práce a já tam nepřijdu. Šéf mi ale v tomhle ohledu nemůže nic vyčítat. Když se tak prosazoval za pracovní dobu 24 hodin 7 dní v týdnu, pak jsem konec oznámil tři dny předem. Tak, jak to doporučuje Zákoník práce. Co na tom, že on to zjistí až v pondělí?!;-)

Buran...;-)

Dnes jsme v práci měli pit-stop meeting. Neví snad někdo, co to znamená? Pak jsme na tom stejně. Při pohledu na šéfa mě napadlo, že si nás chce svolat a dát nám pořádně na "PITEL". Jenže on nakonec přišel do práce až těsně před mým odchodem domů, takže jsme se vlastně téměř jen minuli. To se ostatně odrazilo i na naší morálce - zkrátka jako utržení ze řetězu. Pak se nikdo nemůže divit, že na naplánovaný meeting, jehož se v několika skupinách postupně vystřídali úplně všichni zaměstnanci, jsem třeba já dorazil bez kartičky a navíc v tričku. Manažeři v kravatách si mě měřili pohledy a když na mě konečně zapomněli, začalo mi nahlas kručet v břiše, takže si mě pohledem přeměřovali znovu.

Dnešek byl vůbec zvláštní den. Měli jsme začít pracovat v novém systému, který nechápeme (já ho třeba neumím ani spustit), to naštěstí pozdě v noci odsunuli, protože se objevilo několik interních chyb (celkem brzy, když se přechod odkládá prý už téměř rok). Při té příležitosti jsme po několika školeních měli absolvovat test, jenž měl naše znalosti ověřit. Samozřejmě jsme si přeposílali odpovědi, jenže když nám dorazily výsledky, neprospěl nikdo. Opakuji NIKDO. Bylo úplně jedno, kolik kdo získal bodů. Někteří zažádali o správné odpovědi, neboť je to zajímalo a hlavně se jim to nezdálo, ovšem nedočkali se, jiní jako já nad tím mávli rukou.

No a náš šéf? Ten nám nařídil nové samostudium a opětovné absolvování testu...;-)

Vlak...;-)

Miluju cestování vlakem. Zvlášť tím úžasným (nepletu-li se herrgestellt in DDR), co nemá dveře na krajích vagónů, otevírací (tedy vyklápěcí) je pouze každé druhé okno a po usazení na sedačku z potivé koženky nemáte kam dát nohy.

Ještě víc miluju, když tímhle vlakem mohu jet odpoledne v den, kdy padl teplotní rekord, jelikož předtím od rána stojí odstavený na sluníčku na nedalekém nádraží.

No a úplně nejvíc miluju, když ten vlak má zpoždění jako třeba dneska, kdy nám průvodčí oznámil čtvrt hodiny a my tak do cíle dorazili s patnáctiminutovým zpožděním o 45 minut později (zdá se, že počty nesedí? Ale ano, nepoužívám totiž desítkovou soustavu, ale nádražáckou;-)). Vyprahlí, propocení, těsně před smrtí, ale nadšení, že zítra opět pojedeme...;-)

Know-how...;-)

V práci jsem zjistil jednu strašně zajímavou věc. Teď teda nevím, jestli tady neprozradím nějaké know how, ale vzhledem k tomu, že jsem už vykecal horší věci, myslím, že můžu s chutí do toho.

Naše oddělení se rozkládá na dvou rozlehlých patrech. Tu a tam samozřejmě člověk projde po chodbě - ráno do a večer z práce, když se šéf nedívá, pak několikrát do kuchyňky na kafe nebo jiné vymoženosti z automatu a tu a tam taky na WC. A to je ten problém. Já totiž asi porušuju nějaká vnitřní pravidla nebo co, protože používám toalety ve druhém patře. Čili v tomtéž, jako mám kancelář. Jenže, jak jsem zjistil, zvykem mezi kolegy je, že ti z prvního chodí do druhého a naopak.

Zatím jsem v tom smysl nenašel, ale je dost možné, že jsem propásl jakési školení...;-)

Automat...;-)

Ačkoli to nedělám příliš často, rozhodl jsem se koupit si něco v našem automatu v práci. Není na tom nic složitého - vyberete si výrobek, vhodíte přiměřenou částku (zbytek se případně vrátí) a zvolíte číselný kód. Pak už jen sledujete, jak zvolený výrobek vyjede z řady, spadne do prostoru dolů a vy si ho můžete vyzvednout. Jednoduché, že? Jak pro koho. Vybral jsem si pohledem, vhodil mince, zvolil číslo a už koukám, jak vyjíždí a padá něco úplně jiného.

Ano, příště by to ještě chtělo být schopen správně opsat zvolenou číselnou kombinaci...;-)

Kabelovka...;-)

"Pomóóóc, pomóóóc!" ozývalo se včera v noci od sousedů za zdí, když jsem šel spát. Ne, nevraždili se, šlo jen o výsledek kombinace kabelovka a hluchota.

Zatímco my si pouštíme televizi tak, že je sotva slyšet a když ji náhodou zesílím, že dokonce rozumím i každému třetímu slovu a nemusím sledovat pouze obrázky, už dostanu zprďana, že probudím Andíka.

Sousedi se začnou dívat večer, plynule přepínají mezi všemi českými a slovenskými programy a my přes zeď slyšíme celé dialogy. Občas telenovely, ale tu a tam i detektivky, jako třeba včera.

Kdybych se každý večer (noc) díval na tentýž program, mohl bych zvuk klidně vypnout a poslouchat ten od nich, stejně je i přes "překážku" hlasitější.

Hlášení...;-)

Člověk by očekával, že u zahraniční společnosti, kde je navíc úředním jazykem angličtina, se bude tato také používat a to alespoň pro sdělení důležitých informací.

Včera u nás došlo k jakési havárii a netekla voda. Asi po hodině na suchu, když nám už přišel i email (v angličtině), že se na opravě usilovně pracuje, nicméně jsme žádáni, abychom omezili návštěvy toalet, se začal z reproduktorů umístěných v podstatě všude ozývat gong jako někde na nádraží a posléze přišlo i hlášení (v češtině).

Nějaký manažer (jak si teď ostatně říká každý - od uklízečky po nejvyššího šéfa) nám dlouhým monologem oznamoval to, co všichni už tou dobou dávno věděli. Smůlu měli všichni cizinci, protože nerozuměli ani slovo.

Naštěstí jim ochotní kolegové rádi přetlumočili, o co šlo: "Máte chodit čůrat ven na trávník..."

Dovolená...

To zase jednou byla akce. Potřeboval jsem na dnešní odpoledne volno, proto jsem si o něj už v pátek dopoledne zažádal oficiálním způsobem. Pak se spustí automatický proces, kdy šéfovi přijde elektronická žádost, na níž on musí kliknout, aby ji schválil nebo zamítl a výsledek se vrátí mně. V každém případě jde o jedno kliknutí, což i pro podprůměrně zdatného jedince znamená maximálně několik vteřin, s přečtením celé žádosti pak stěží minuta. V pátek jsem odcházel v sedm večer a odpovědi jsem se nedočkal.

Po víkendu už jsem byl lehce nervózní, přece jen čekal jsem, že na mě bude nějaké to mailové vyrozumění čekat. Nestalo se. Večer jsem tedy šéfovi napsal mail, zda by byl tak hodný (já vím, že tohle spojení se u něj automaticky vylučuje) a dovolenou mi schválil. Dnes ráno jsem nadšeně otevřel Inbox a nic. Vzhledem k začátku pracovní doby jsem měl odcházet v 11H30. Tyran dorazil v půl jedenácté. Chvíli jsem čekal a pak vyrazil k jeho stolu. "Mohl bys mi eprúvnout dovolenou, prosím?" - "When?" Touto otázkou už mě nerozhodí. "Za hodinu," odpověděl jsem a generál vykulil oči. Rychle jsem tedy dodal, že je to už z pátku. "Podívám se na to," řekl a zase předstíral zaneprázdnění. Vrátil jsem se na místo a bylo mi jasné, že odcházím tak jako tak, maximálně si ponesu víc tašek. Za okamžik se u mě objevil a řekl, že to mám zrušit a zažádat znova. Nelíbilo se mu totiž, že jsem správně vyplnil prvního managera jeho a druhého managera toho, kdo je nad ním. Prý mám všude uvést pouze jeho jméno. Super. Provedl jsem, do odchodu zbývalo 30 minut. Povolení jsem se nedočkal, nicméně volno jsem si vzal. Uvidíme zítřejší ohlasy...;-)

Áčko...;-)

Přiznám se, že se začínám děsit toho, jak s přibývajícím věkem moudřím. Před 2 týdny jsem si nechal ujít narozeniny Tří sester, protože jsem pohrdnul nepříznivým počasím. Teď během uplynulé soboty se odehrával Ouvalský bigbeat a jako hlavní hvězdy (nepočítám-li Rádobydivokýho Billa) se tam předvedli Horkýže slíže. No a já? Já jsem měl opět áčko. Přišlo mi trochu líto utrácet za celodenní vstupenku kvůli jedné kapele, tím spíš, že jsem to tak jednou v minulosti udělal a Horkýže nedorazili.

Kde jsou ty doby, kdy jsem zaplatil 450 (už jen ta cena je dávná historie) korun za vstupenku na Rock for people do Českého Brodu (i to je nenávratně pryč) jen proto, abych spatřil 45 minutový blok Tří sester. Zatímco tehdy mě ani nenapadlo, že bych něco měl řešit, z dnešního pohledu si říkám, že mě každá minuta (včetně potlesku) stála 10 korun.

Ne nadarmo prohlásila před pár dny manželka, že každý je tak starý, jak se cítí, na což jsem jí zcela vážně odpověděl, že kdybych měl být tak starý, na kolik se cítím, je mi nejméně 350 let...;-)

Procházka...;-)

V neděli v podvečer jsem absolvoval vysloveně pohodovou procházku s kočárkem. Anďa usnul už během prvních pár minut a já si bláhově myslel, že jediné, co ho bude rušit, budou případně paprsky sluníčka.

V parku jsme zamířili k rybníku, tam je vždycky klídek a hlavně stín. Jenže nejprve proti mně jely na kole dvě asi dvanáctileté holky, možná tak 10-20 metrů od sebe, ale celou dobu na sebe křičely. Za chvíli proti mně projela motorka a pak ještě auto, kterému jsem se musel hodně vyhnout, jelikož cesta je dost úzká. Taková kombinace by probudila snad i mrtvého. Když jsme potom mířili ke čtvrti novostaveb, za námi se znovu objevily staré (mladé) známé holky. Tentokrát tři. Jedna šla pěšky, dvě další ji na kole dojely a strašně seřvaly, že se nemá co pouštět do jejich rodin a hlavně, že je KRÁVA! Slečna se rozbrečela, utekla a já se těšil, že už snad bude klid. U jednoho z rozestavěných domů míchal jakýsi starší chlap maltu. Netušil jsem žádné nebezpečí, tedy jen do té doby, než ven vyběhla jeho manželka s lahví v ruce a zakřičela: "Stááňóó, nezapomněl ses napít? Myslím na tvůj pitnýýý režim!" (jméno změněno;-)) Ze spánku tedy zase nic.

Pomalu jsme dorazili do města, chystal jsem se přejít na druhou stranu do stínu, jenže jsem musel počkat, protože, ač jsem stál na přechodu, nacházel jsem se zároveň přesně na místě, kde se otáčeli dva závodníci na svých čtyřkolkách, samozřejmě za pořádného víření prachu a rachotu motoru. Když se přehnali a zpoza prachu se opět vynořila silnice, dostal jsem se konečně na druhý chodník. Jenže už po pár metrech jsem pochopil, že má volba nebyla z nejlepších. Jen kousek přede mnou stálo v hloučku několik "CIzíchpÁNŮ" (samozřejmě nejde o žádnou šifru;-)) a bavili se tak, jak jsou zvyklí. Čili hodně nahlas je proti tomu potichu. Přešel jsem tedy opět na druhou stranu, jenže jeden CIzípÁN (ani zde nejde o žádnou šifru;-)) se oddělil a kus přede mnou přešel taky, aby na druhém chodníku mohl od plic seřvat dvě (asi ze svých) dětí.

Takže Andí, příště se půjdeme projít radši někam na letiště přímo na runway, tam bude větší klid...;-)

Socka...;-)

V neděli ráno jsem pochopil, že jsem vážně socka. A hlavně - že už si to při pohledu na mě myslí i ostatní a ani se nesnaží to jakkoli skrývat.
V poledne jsme čekali návštěvu, proto jsem vzal prázdné lahve a vyrazil je vyměnit za plné. Paní prodavačka si ode mě přebrala tašku a povídá: "A jaké pivo si vezmete?" Já na to, že asi kozla. Ona si mě změřila pohledem a potom mi šibalsky oznámila: "Tak asi spíš Gambrinus, ne, ten je teď v akci za 8,90!"

Čtvero ročních období...;-)

Prý nás čeká slunečný víkend. No, povíme si v pondělí...;-)
Vůbec mi tak nějak přijde, že léto snad letos ani neskončilo, spíš se mi zdá, že se během jednoho dne občas vystřídají všechna roční období. V naprosté většině ale potom převažuje odhadem asi tak podzim. Napadá mě, že třeba takový Vivaldi by měl skutečný problem, pokud by žil dnes. V 18.století, to se mu to psalo, ale teď?! Jak by asi v učebnicích vypadalo: "Vivaldiho nejznámější cyklus Zima"?! Těžko by dal dohromady nějaké Čtvero ročních období, když je téměř pořád kosa.
Nejspíš by dílo ani nenapsal pro housle, ale jen pro pěvce a místo notového zápisu by se používalo něco jako "D D D D D D", podle toho, jak by drkotali zubama…;-)

Šikulka...;-)

Svět je vážně nespravedlivý, nejnověji jsem se o tom přesvědčil o víkendu. Ústava nám sice tvrdí, že všichni lidé jsou si rovni, ale je tomu opravdu tak?!

Náš Andreásek už nějakou dobu nepije pouze mléko, velmi rád se nacpe i kaší a dost často neví, kdy má přestat. Jak ho tak manželka třeba právě teď v sobotu krmila, povídá s poslední lžičkou jídla: "No ty jsi šikulka, žes to všechno takhle pěkně spapal. Šikulka!"

A já se potom svalím na gauč před televizi, během pěti minut úplně sám spořádám rodinné balení chipsů, aniž bych se u toho zapatlal a místo šikulky jsem leda tak čuně...;-)

Liga...;-)

Jak se tak vůbec nezajímám o sporty a zároveň ani nejsem nijak soutěživě založen, nikdy nepochopím, s jakým zaujetím dokáží sportovní fanoušci hltat výsledky nejrůznějších utkání.

Možná bych ještě s velkou dávkou fantazie dokázal pobrat, že někoho zajímá, jak hraje, já nevím, AC Milán a Bayern Mnichov (mimochodem jediný klub, z nějž znám i pár jmen díky kapele Die Toten Hosen). Ovšem, aby někdo tak jako můj kolega dorazil do práce, natěšeně pustil počítač, zadal do vyhledávače sport a potom hodinu překlikával mezi tabulkami stopadesáté osmé ligy (nevím, která je nejnižší) a zjišťoval jak dopadl duel mezi FK Velké Vidlákovice a AK Prdelákov, to fakt nepochopím...;-)

Profík...;-)

Jak tak v práci řeším problémy s počítači, tu a tam se i pobavím. Připojoval jsem se na dálku na PC nějaké paní. Povídám jí jen tak ze slušnosti - pokud máte otevřené nějaké dokumenty, které bych neměl vidět, zavřete si je. Paní přitakala, odmlčela se a za chvíli prohlásí - dobrý, všechny pornostránky jsem už zavřela, můžete se připojit...

Ztratilo se jí všechno z aplikace, s níž pracovala. Všechny databáze, maily... Myslel jsem, že jsme si jen špatně porozuměli, ale když jsem to spatřil na vlastní oči, vypadla ze mě velmi profesionální diagnóza problému: "Pff, jo až takhle??!" V hlavě mi rychle začalo šrotovat, čím by to mohlo být. Aby si paní snad nemyslela, že si nevím rady, udělal jsem to, co vždycky. Podíval se na vlastnosti a pak se chystal prolézt dostupné aplikace. Sice to nepomůže, ale lidé mají pocit, že vím, co dělám. A já tak získám čas na přemýšlení. Klikl jsem na první položku kontextového menu, už ani nevím kterou, místo kurzoru se objevily přesýpací hodiny. Začal jsem na svém monitoru studovat manuál a najednou slyším, jak paní nadšeně vykřikla. Kliknul jsem zpátky, abych se podíval, co se vlastně stalo a málem jsem vykřikl taky. Tím jedním klikem jsem totiž všechno uvedl do správného stavu.

Jsem prostě profík...;-)

Jekyll a Hyde...;-)

Díky pozdější směně v tomto týdnu jsem objevil tajemství našeho šéfa. Je to takový Jekyll a Hyde. Zatímco si od začátku buduje image nesmlouvavého drsňáka s vojenským výcvikem, nejspíš to nebude tak horké. Během dne, když jsme tady všichni, zásadně nepoužívá výtah. Ba co víc - schody bere po dvou až po třech, ať už míří nahoru nebo dolů. Kolikrát jsem si říkal, že se docela divím, že si ještě nenatáhl do okna v druhém patře lano, aby po něm kvůli fyzičce šplhal.

Včera večer jsem odcházel, jdu takhle pěšky po schodech, když najednou slyším automatické hlášení z výtahu: "Druhé patro." Otočil jsem se a vidím, že vystupuje náš šéf. Tak přes den machry a večer si vozí zadek výtahem?! Každopádně raději doufám, že si mě nevšiml…;-)

Hřebec...;-)

Taky bych chtěl mít práci, kde nebudu roupama vědět, co si počít. Teď jsem se třeba před pár dny dočetl, že vědci se chystají začít podrobně zkoumat zívání, protože se vlastně doteď neví, čím je přesně způsobeno. Existuje údajně několik možných vysvětlení - od únavy, přes zimu až po příznak vzrušení. No to teda potěš - v tom případě jsem dneska byl největší hřebec pod sluncem...;-)

(http://zpravy.idnes.cz/francouzi-usporadaji-seriozni-konferenci-o-ziiivaaaaniiiii-prm-/vedatech.asp?c=A100429_142921_vedatech_btw )

Vesnický fotbal...;-)

O fotbalistech si myslím své, to tady padlo už mnohokrát. Co se mého mínění o těchto metroušcích obecně týče, hůře jsou na tom už jen takoví ti vesničtí borci. Onehdy jsem šel s kočárkem a trasu k hřišti mi přetínal železniční koridor, který vede na pořádně vyvýšeném kopečku, takže hřiště tuší jen znalci místních poměrů. I přesto jsem už zdálky věděl, že se hraje, protože do výšky neustále létal fotbalový míč. "Á, umělci hrajou," pomyslel jsem si. "To, až příště zase budou mít zápas, aby radši podali žádost na Úřadu pro civilní letectví, aby letadla létala odklonem, aby náhodou některé nesestřelili."

Jenže ani na zemi si člověk nemůže být jistý. V sobotu odpoledne jsem jel kolem hřiště, kde najednou kdosi kopnul do míče a ten letěl, letěl až skončil venku pod nějakým stromem. Samotné hřiště i místo za ním včetně plotu byly jako zátarasa málo. Jako by nestačilo, že se vždycky dva hráči okopávají a dvacet ostatních na ně jen zírá.

A to na mě ještě koukali, jestli jim ho jako hodím zpátky...;-)