Traktor - Fryyfest, Bakov nad Jizerou (16.8.2019)

O víkendu 16. - 18.8. nám plány trochu zkomplikovala ne úplně příznivá předpověď počasí. V pátek jsme totiž s Andíkem a Álou chtěli vyrazit do Bakova nad Jizerou na další koncert Traktoru, ale napadlo mě, že by se to dalo krásně spojit se stanem v nedaleké Malé skále.

Nakonec jsme tedy zůstali jen u té kultury. Do Bakova jsme vyjeli s mírným předstihem, při odjezdu to vypadalo na déšť, přestože pršet nemělo. Už někdy kolem poloviny cesty se to ale vybralo a svítilo sluníčko. Měl jsem trochu obavy, co se týče parkování, ale na webových stránkách bylo uvedeno, že po zaplnění parkoviště budou pořadatelé auta směrovat do přilehlých ulic. Jaké bylo mé překvapení, když vyhrazený plácek byl poloprázdný. Až k autu doléhala hudba kapely Kern, která byla na seznamu před našimi oblíbenci. U vstupu všechno bez problémů, já jsem měl lístek z předprodeje a kluci to měli zadarmo, jen jsme všichni vyfasovali barevné pásky na ruku, kluci i s telefonním číslem pro případ, že by se ztratili.

Volnočasový areál byl pěkně upravený, všude plno stánků na občerstvení, nicméně u nich prakticky žádné fronty. Ono tam totiž nebylo nijak narváno. Ostatně i my jsme přijeli už po večeři, takže jsme si koupili jen limonády a kluci si dali trdlo. Obecně se mi tam líbilo, lidi byli opět v pohodě, nikdo nijak opilý nebo jakkoli otravný. Samozřejmě, že jsme opět navštívili stánek kapely, takže kluci kromě náramků s logem už mají i hrnky a ještě si přáli pro mámu stejné tričko jako máme všichni a které jí určitě o den později ke svátku udělalo velikou radost...;-)

Přesně v půl deváté zesílila reprodukovaná hudba jako předzvěst začátku a v tom mi Ála říká, že se mu chce čůrat. Naštěstí jsme nemuseli nikam daleko, takže prakticky než spustilo samotné aktuální intro, byli jsme zpátky na místě. Lidí bylo nakonec z mého pohledu tak akorát, abychom krásně viděli na pódium, předpokládám ale, že pořadatelé měli trochu jiný názor.

Traktor se držel svého osvědčeného playlistu, i když tentokrát nikam nepřejížděli, jednalo se o jejich jediný koncert, takže jak prohlásil zpěvák Martin Kapek, dostali větší prostor a půjde tedy o takový jedenapůlkrát větší koncert než obvykle. Namátkou zazněly hity jako Defenestrace, Šachoffnice, Transfúze, Neber si rockera, Depresarium, Amygdala, Kdy dojdou náboje a vzduch, Vstaňte pane Lincolne, Letokruhy. Tempo poněkud zvolnilo ve skladbě Horizont. Asi tak po hodině se kapela rozloučila, ale samozřejmě následovaly přídavky, na úplný závěr potom tradičně zazněly Katakomby.

Díky tomu, že dny už se poněkud zkracují, bylo už maličko chladněji, takže kluci si na svá fanouškovská trička museli vzít mikiny, ovšem super bylo také sledovat zářící hvězdy na obloze, zatímco další hvězdy hrály na pódiu...:-)

První den festivalu měl ukončit Limetal, ale my jsme se už vrátili k autu (a nebyli jsme rozhodně jediní), ochranka u vchodu právě s kýmsi řešila, že by bylo potřeba dodat nějaká světla na cestu, protože tam byla poměrně velká tma. To se jim snad do dalšího dne povedlo, stejně tak doufám, že na druhý den festivalu dorazilo víc lidí. Fryyfest by si to rozhodně zasloužil...;-)

Sám doma...;-)

V závěru první srpnové dekády jsem doma osiřel. Zatímco já jsem chodil práce, zbytek rodiny odjel na několik dní do Lomce u Kutné Hory, kde bydlí manželčina kolegyně. Pro mě z toho plynulo hlavně to, že jsem doma musel vstávat ještě o něco dřív než obvykle, abych před cestou do Prahy obstaral všechno kolem králíka.

Těšil jsem se, že v sobotu si pojedu někam pořádně zachytat, ovšem počasí nestálo na mé straně a v dešti se mi nikam moc nechtělo. Nakonec jsem se ale rozhodl prozkoumat nějaká vhodná místa, kam budeme moci jezdit od příštího roku, kdy nebude náš místní rybník. Pískovnu, kterou mi docela vychvaloval náš soused jsem našel, ale nijak zvlášť mě nenadchla. Buď jsem si ji spletl s jinou vodní plochou, kde ale taky pár rybářů chytalo, nebo nevím. V každém případě je na ní i přes její velikost k dispozici jen velmi málo míst, protože na větší části je rybolov cedulemi zakázán a tam, kde se chytat může, je to celkem bída. A rozhodně nikde se nevejdeme vedle sebe tři, pokud bych vyrazil i s Andym a Álou.

Pak jsem se ještě snažil najít něco u Labe, ale to taky není žádná legrace - sice je to veliká řeka, ale těch míst taky není tolik. Buď je nemožné dojet do rozumné blízkosti autem, nebo se zkrátka nedá dostat ze břehu k vodě. Nakonec jsem ale byl částečně úspěšný - našel jsem úsek, který vypadal nadějně, navíc tam seděli rybáři, s nimiž jsem prohodil i pár slov.

Brzy ráno v neděli jsem potom poklidil a vyrazil do Lomce. Od Kolína jsem si pohrával s jakýmsi zamindrákovaným škodovkářem, který se na mě stále tlačil, ale předjet se mě svou stříbrnou fábií bál. I v mírném kopečku jsem ho nechal daleko za sebou a dojel mě vždycky až po delší rovince, případně z kopce. Po odbočení na jinou silnici jsem zase ve zpětném zrcátku sledoval Číňany jedoucí v půjčeném autě s pražskou značkou na výlet do Kutné Hory. Těsně před cílem jsem si potom chvilku myslel, že je tam někde sraz traktorů, protože byly snad všude. Je pravda, že šlo o nepříliš frekventované silnice.

Ještě před obědem mě Andy provedl provedl po okolí, tentokrát jsme nezabloudili tak jako loni všichni, kdy jsme vůbec netušili, kde jsme a museli jsme čekat na pomoc, i tak jsme ale museli v závěru pohnout, abychom nepřišli příliš pozdě.

Cestou zpátky nastala tradiční situace, kdy kluci začali fňukat, že by tam ještě chtěli zůstat. Kritický úsek, kdy se napojujeme od Kutné Hory na kolínskou silnici, jsme tentokrát zvládli bez problému - jeden z chápavých řidičů na hlavní dal přednost asi 6 autům najednou včetně nás, takže jsme tam nemuseli trávit dlouhé minuty jako vždy.

Po zastávce na nákup jsme konečně dorazili domů.

Rybářská neděle...;-)

Poslední den mé dlouhé dovolené (neděle 4. srpna) se nesl ve znamení ryb. Ráno jsme si s Andym přivstali a ještě za tmy vyrazili k rybníku, abychom ještě využili dobu, než nám ho vyloví a vypustí.

Měli jsme k dispozici všechna místa, ale tentokrát jsme se rozhodli pro změnu. Hned na úvod Andy nové místo pokřtil, protože při připravování věcí na mě stihl zavolat, že mu nějak není dobře, že se mu chce blinkat. Než jsem se stihl rozkoukat, už do křoví letěla nadílka. Po chvíli ještě druhá… A aby toho nebylo málo, pak přišla ještě pomyslná tečka z druhého konce. Já jsem samozřejmě vymýšlel, jak co nejrychleji zařídit sbalení všeho a návrat domů, ale Andymu už bylo dobře. Sám jsem se potom přiklonil k variant, že do sebe zkrátka naházel snídani a přece jen není úplně zvyklý jíst ve čtvrt na čtyři ráno…

Zatímco on vsadil na jeden prut na položenou a druhý na plavanou, já jsem nahodil jeden prut na kapry a druhý na dravce, takže jsem moc práce neměl. Je teda pravda, že nastražený cárek cejna pokaždé něco dokonale "oholilo", ale na zaseknutí to nebylo. Andy vytáhl nějaké bílé rybky, takže byl celkem spokojený.

Na oběd jsme se vrátili domů a po něm jsme měli v plánu ještě jedny ryby, ovšem tentokrát jsme chtěli konečně prozkoumat nedaleký lom, který se má vyznačovat nadměrným množstvím sumečků amerických. Údajně tam bere jeden za druhým a nachytá každý. Cestou tam lilo, takže jsem rozhodl, že v případě, že trochu přestane, se tam aspoň podíváme bez prutů. Je pravda, že místo je hezké, i když mé odhady, že s klasickými do země zapichovacími vidličkami, se potvrdily. Zkrátka je všude skála. Opět se spustil déšť, proto jsme rychle spěchali zpátky do auta a vrátili se domů. Když jsme přijeli před barák, pršet přestalo a manželka z předpovědi zjistila, že už ani pršet nemá. To bylo něco pro kluky! Dopadlo to tedy tak, že jsme se opět otočili a mířili zpátky. Ještě že je to tak blízko.

Trochu naivně jsem si nahodil feederový prut. Ani náhodou mě nenapadlo, že okamžitě uváznu za skálu na dně, což se ukázalo už při vypínání vlasce. Nezbývalo, než návazec utrhnout. Dál jsem tedy chytal jen na jeden prut na plavanou. Andy měl o něco víc štěstí, prut na těžko po nějaké chvíli bez problémů vytáhl. Ovšem opakovaný nához skončil stejně jako u mě. Dohodli jsme se, že mu potom taky utrhnu. Všichni jsme se tedy věnovali splávkům. Kluci se předháněli v lovení miniaturních plotiček, nade mnou se slitoval nějaký větší cejn. V podstatě v porovnání s kluky velryba.Ale po sumečcích ani památky.

Počasí se umoudřilo snad až příliš, sluníčko začalo pálit a to hned dvakrát - jednou z oblohy a podruhé odrazem od vodní hladiny. Naštěstí jsme asi po třech hodinách začali balit. Andy vzal ten zamotaný prut, jestli se neuvolní, a překvapilo ho, že nejenže šel stahovat, ale vlasec taky lehce měnil směr. Až úplně u břehu se ukázalo, že se mu na háček pověsil jeden sumeček, háček vyvlékl ze skály a navíc tam celou tu dobu způsobně čekal na vytažení.

Oba kluci měli neskonalou radost…;-)

Takový normální výlet pro děti...;-)

Na pátek 2. srpna jsem se těšil, protože jsem naplánoval výlet. Když jsem před časem hledal informace ohledně akce v Pivovaru Klášter, objevil jsem na jeho stránkách tip na výlet do Příhrazských skal. Trochu jsem zapátral a objevil popsanou trasu údajně vhodnou pro děti. Tedy z názvu jsem si to vydedukoval: "Dětská naučná stezka Příhrazskými skalami". Jednalo se o okruh, který měl údajně 10 km. To přece vládneme.

Zaparkovali jsme pod hradem Valečov, kde jsem už s klukama jednou byl, trochu se posilnili a mohli jsme vyrazit. Už cestou do kopce k hradu Andy odfukoval, ale já jsem ho uklidňoval, že jak vyjdeme kopec, tak pak už to bude dobré, protože bude rovinka a nakonec zase půjdeme logicky z kopce.

Bohužel jsem se šeredně mýlil. Nejen že trasa podle mě 9 km neměla ani náhodou, ale hlavně jsme se pořád střídavě drápali nahoru a zase dolů. Když jsme od jednoho ukazatele ušli podle mě aspoň 4 km, zjistili jsme na dalším, že se jednalo o jeden. Na jedné louce jsme sin a chvilku roztáhli deku a jako zpestření najednou za námi proběhla srnka.

Jako naprostý vrchol se ukázaly Drábské světničky. Tam jsme totiž museli překonat skalní úsek po strmých sešlapaných schodech a držet se přitom jakéhosi lana. Podotýkám, že se bojím výšek, takže pohled dolů mě ani trochu nelákal. Když se ozval Andy s tím, že to vypadá nebezpečně a že by se radši vrátil, hned jsem se přidal, že se tedy obětuji a vydám se s ním zpět. Nakonec jsme teda na naléhání manželky zabojovali a schody překonali, ovšem vím jistě, že mě tam už nikdy nikdo neuvidí. Jediný úsek, který se mi poměrně líbil, byl Studený průchod, v němž údajně ani v létě nepřesahuje teplota 10 °C. Tam se zase pro změnu bál Ála.

Utahaní jsme došli k restauraci na rozcestí Na Krásné vyhlídce, kde mě to taky nijak nenadchlo. Za prvé tam bylo plno vos, takže jsme se nakonec raději i s občerstvením vydali na cestu a za další jsme netušili, že je to tam rozdělené na jakýsi bufet a restauraci, přičemž my jsme si objednali jídlo a pití u bufetu, který byl vlastně hned na kraji, načež nás potom vyhodili od stolku, který patřil k restauraci… Kdyby to tam někdo srozumitelně popsal, bylo by všechno jasné od začátku.

Únavný závěrečný úsek byl poněkud špatně značený, takže chvíli jsme si nebyli vůbec jistí, zda jdeme správně. Jediným kladem bylo, že vedl z kopce. Předpokládal jsem, že se objevíme už u parkoviště, bohužel i tentokrát jsem se mýlil, protože jsme nakonec museli zase zpátky k hradu Valečov, čili opět do kopce a až teprve od něj jsme dorazili k autu.

Zcela sebekriticky musím uznat, že jsem s výletem šlápl zcela mimo (a to ani nerozebírám, že jsme dvakrát šli kolem chcíplého hada…) Abych si to u kluků trochu vyžehlil, chtěl jsem je zavézt do nedaleké Mimoně, kde je známá zmrzlinárna, kam jezdíme poměrně často kvůli netradičním příchutím. Měl jsem jen trochu obavy, aby měli ještě otevřeno. Výlet trval podstatně déle, než jsem původně očekával. Do toho navigace opět zkoušela svůj starý opakovaný vtip, že 30 kilometrů bude trvat téměř dvě hodiny. Další znamení, abychom si to rozmysleli, nám zanechal neznámý vtipálek, který přeškrtl ceduli s šipkou na Mimoň a já tak na chvilku znejistěl, jestli se tam nejedná o další zastávku oblíbené hry silničářů "Musíme to rozkopat."

Ani jedno se naštěstí neukázalo jako pravda. Na místo jsme dorazili za slabou půlhodinku, nikde nic uzavřené a navíc měli ještě hodinu otevřeno. Klukům jsem za sportovní výkon dovolil tři kopečky, takže snad odpuštěno. Já jsem si dal taky tři - už podruhé chlebovou, potom sezamovou a marcipánovou.

Potom jsme konečně mohli domů…;-)

Vyhraná bitva v myší válce...;-)

Po návratu z Paříže pokračovala naše akce spočívající v chytání myši v garáži. Bohužel se pořád nedařilo ji dostat. Zajímavé bylo ovšem sledovat její apetit - v garáži mám hromadu nejrůznějšího krmení na ryby, ale prokousané bylo jen všechno s příchutí halibut. A vůbec nehrálo roli, jestli se jednalo o sypkou směs na přípravu těsta, nebo o pelety, které jsou v podstatě tvrdé jako beton.

Jak jsem tak opět zklamaně zkontroloval pastičku (na naléhání Andyho a Ály, jsme obstarali takový ten drátěný domeček, protože přece nemůžeme krásnou myšku zabít), oznámil jsem Andíkovi, že té myši dávám maximálně dva měsíce a pokud se do té doby nechytí, pořídím klasickou "cvakací" pastičku. Původně jsem tedy navrhoval měsíc, ale po šokovaném výrazu ve tváři potomka jsem to zmírnil. A dodal jsem, že to té myši může říct. Potom jsem něco dělal na zahradě a slyším mluvení. Zaposlouchal jsem se a zjistil, že Andy stojí v garáži a přemlouvá tam toho hlodavce, aby se chytil, že ho potom odneseme na pole a tam bude mít kamarády.

Kdo by to byl řekl - hned druhý den ráno na nás čekala chycená myš. S pocitem vítězů jsme ji odnesli na pole, tam mě překvapilo, jak pomalu mizela, očekával jsem tedy větší mety, ale je fakt, že z toho rybářského krmení byla asi pořádně přežraná, tak jí to tak rychle neběhalo. Bohužel už odpoledne se ukázala strašná pravda - na poli asi zůstane sama, protože všechny kamarádky zůstaly u nás - ze všech koutů se tam ozývalo šustění a když jsem nadzvedl svoji tašku na ryby, jedna vyskočila přímo z ní…

Abychom pokračovali v akčním prázdninovém program, napadlo mě, že bychom si odpoledne mohli jít zahrát bowling, který kluky minule (před několika měsíci) tak bavil. Tentokrát to ovšem dopadlo naprosto nečekaně - vyhrál jsem já, ačkoli to nijak neumím.

Takže možná zase brzy půjdeme…;-)

Olalá...;-)

Během našeho pobytu v Paříži jsem si několikrát povzdechl, že by mě zajímalo, proč nám, Čechům, dělá tak dobře, že se neustále shazujeme. Tím mám na mysli věčné nářky nad ponožkami v sandálech, zápachem v MHD, kradením jídla u snídaně v hotelu...

Ono totiž nic není tak jednoduché a hlavně nafoukaní Francouzi dávno nejsou nějakými vzory co se týče chování a šarmu. Tak třeba jsem si všiml (opravdu mnohokrát), že správný Francouz si nikdy nezakrývá ústa, když kašle nebo kýchá. V metru naprosto běžně schytáte dávku bacilů od spolucestujícího, ale dokonce jsem jednou po ránu, když jsme si dávali před malým pekařstvím snídani, pozoroval dva chlapy, nejspíš nějaké kolegy z práce, kteří seděli u vedlejšího stolku. Jeden něco vyprávěl a ten druhý si náhle kýchnul, jenže jak měl plnou pusu, "nahodil" kolegovi ruku. Čekal jsem nějakou reakci doprovázenou nadávkami, ale nic takového nenastalo. Vypravěč nehnul ani brvou a zatímco dál hovořil, začak si ruku otírat kapesníkem. Takže až na vás někdo u nás na ulici prskne, nenadávejte mu, ale nahlas zvolejte třeba "O la lá", ať vidí, že jste taky světoví.

Až u nás v tramvaji zalapáte po dechu, když člověk vedle vás nadzvedne ruku, aby se chytil, věřte tomu, že francouzský parfém jsem si taky představoval poněkud jinak, než co se doneslo v Paříži k mému nosu.

Na eskalátorech mě pokaždé vyrušilo jakési polohlasné mluvení, proto jsem se jednou soustředil, abych slyšel, o co jde a k mému překvapení eskalátor Francouze upozorní, aby byli opatrní, protože jsou na konci a musí vystoupit.

Co se týče pracovitosti, o té jsem se zmínil už v hlavním příspěvku, kde jsem popisoval pracovní návyky znuděných zaměstnanců hypermarketu, ale ono to není nijak slavné ani třeba s ekologií. Zatímco my jsme to dopracovali tak daleko, že v obchodě si už pomalu nekoupíme igelitovou tašku na nákup a potom v dešti můžeme jen bezmocně eme sledovat, jak se na ulici sype nákup z tašek papírových, sáčky na pečivo jsou ekologicky už tak tenké, že si raději musíme brát dva, aby nám jimi vypečený rohlík "neprojel" až na zem, Francouzi nad tím šarmantně mávnou rukou. V supermarketu tak bez problémů získáte igelitku, v oddělení pečiva si můžete vybrat potřebný počet croissantů (2, 4, 6...) a čehokoli jiného už předem připraveného v průhledných plastových krabičkách. Po jejich vyprázdnění nám nezbývalo, než je vyhodit do klasického koše, protože v širokém okolí hotelu žádné kontejnery na tříděný odpad nebyly. Džus jsme si kupovali v plastové lahvi, na níž bylo zobrazeno upozornění, že petka je lepší než krabička a když jsme si k obědu blízko Sacre Coer koupili quiche, dostali jsme je na krásných tvrdých plastových talířcích, s plastovým příborem a kávou v kelímku. Musím zdůraznit, že talířek i příbor nebyly jako u nás takřka průhledné, kdy se vám talíř chová jako by byl z papíru a příboru si musíte vzít raději víc kusů, protože je tak slabý, že se vám takřka jistě ulomí.

O tom, že v regálech byla běžně k dostání Coca - Cola v pet lahvičkách o obsahu 0,2 l už se ani extra rozepisovat nebudu.

Takže asi tak, až nám zakážou ty uchošťoury a brčka...

Týden v Paříži...;-)

Po jednom dnu na odpočinek nás čekal další světlý bod prázdninového programu - s manželkou jsme měli letět na týden do Paříže, což jsme dostali jako dárek. Vtipné na tom bylo hlavně to, že jen pár týdnů před tím jsme si při sledování televise povzdechli, že je dobře, že jsme tam už byli, protože teď se tam už nepodíváme. A nakonec to takhle dopadlo…

Ve čtvrtek 25.7. jsme se po obědě vydali do Prahy, abychom to měli v klidu a s hodinovým zpožděním, provázeným mírnými zmatky ohledně změny "gejtu" odletu jsme s pravidelnou linkou ČSA letěli na západ. Ještě předtím vlastně nastalo drobné vzrůšo, kdy posádka našeho letadla vyzývala cestující, aby si někdo dobrovolně nechal dát zavazadlo "dolů", protože byl let velmi obsazený. Jelikož se nikdo sám od sebe nenabídl, byla nám oznámeno, že se všechna kabinová zavazadla přeměří a kdo bude mít větší, než jsou povolené rozměry, ten bude muset zaplatit. Je pravda, že někteří cestující měli opravdu veliké kufry, které na první pohled rozměry překročily. Slečna přímo před námi se pustila do hádky, když jí bylo řečeno, že má příliš velký kufr, takže bude muset zaplatit a nechat ho v zavazadlovém prostoru. To ona naprosto odmítla, a když jí personál upozornil, že v tom případě nepoletí, asertivně s úsměvem odsekla, že to teda poletí, vždyť máte hodinu zpoždění… Nakonec se v letadle objevila. I s kufrem. Po poněkud tvrdším přistání nastal zmatek, protože posádka několikrát žádala, aby nejprve vystoupili lidé zezadu, jenže samozřejmě po zastavení letadla se začali ven drát cestující zepředu, čímž uličku zcela ucpali.

Večerní Paříž nás na letišti Charlese de Gaulla přivítala teplotou přes 40 stupňů a hlavně taky zavřenými informacemi, na něž jsme spoléhali kvůli jízdence na hotel. A vlastně taky rozruchem, který běželi uklidnit ozbrojení policajti. Nakonec ale asi o nic nešlo. Podle šipek jsme našli autobus, ovšem netušili jsme, odkud jede ten náš, jehož číslo jsem si ještě doma vyhledal. Nakonec jsem vlezl do jiného, který se objevil a řídil ho takový černoch jak z filmů o Africe. Ovšem jeho ochota byla zcela odzbrojující - s přátelským úsměvem lámanou angličtinou během chvilky vysvětlil vše podstatné a my jsme se tak místní dráhou dostali ke správnému stanovišti autobusu. Mnozí otrávení řidiči pražské MHD by se od něj mohli učit!

Bohužel jsme stále nevěděli, jaké jízdenky si opatřit. U automatu byla informace, že chceme-li ušetřit, máme si koupit jízdenky už před vstupem do dopravního prostředku. Musím se ale přiznat, že nějakých 16 nebo 17 euro za jednoho se mi zdálo docela dost. Najednou jsme si všimli našeho autobusu, doběhli k němu a řidič si řekl o 2x2 eura. Ještě že jsme nechtěli ušetřit včasným nákupem…;-)

Čekala nás poměrně dlouhá cesta, ale k našemu překvapení, když jsme se blížili do cíle, řidič na nás přes celý vůz zavolal, že příští zastávku vystupujeme. To bylo milé. Tedy až na to, že se o jednu stanici spletl, za což se nám posléze omluvil.

Do hotelu jsme dorazili už za tmy, noční obsluha na recepci se netvářila úplně nejpřívětivěji, ale za chvilku už jsme byli na pokoji. Tedy pokoji - spíš pokojíčku…;-)

Hned vedle hotelu byl Carrefoure, což se hodilo na nákupy. Na druhou stranu co se týče personálu, bylo to příšerné a jeho zaměstnanci by se mohli učit i od toho nejhoršího Alberta u nás. Nějakých 15 kas, z nichž naprostá většina neobsazená, 1-2 pokladny vyhrazené pro Carte passe (netuším, co to je, ale už na první pohled musí být jasné, že já to nemám, protože když jsem se tam jednou omylem postavil, hned mě upozornili, že tam ne. V každém případě u těchto pokladen sedí znuděné pokladní, které nemají co dělat. Jedna pokladna s předností pro těhotné. Chápal jsem to tak, že normálně obsluhuje, ale pokud přijde někdo těhotný, jde automaticky dopředu. Omyl. Tato pokladna je věčně prázdná, a sedí tam opět znuděná pokladní, která nemá co dělat. Mezitím u jediné "normální" pokladny je fronta přes půl krámu. Situaci ještě mohou zachránit samoobslužné pokladny, jichž bylo kolem deseti a stálo u nich 10 prodavačů. To si, sakra, nemohli sednout za normální pokladny? Pokud si někdo koupil něco s takovým tím čipem proti krádeži, pokladní to namarkuje a počká, až přijde další člověk, který to "chránítko" odstraní. To nemůže udělat sama? A když jsem se tak jednou konečně dočkal a přišel na řadu, paní pokladní si vzala do ruky moji bagetu, v tu chvíli kolem procházela její kamarádka, tak si začaly povídat a já tam několik minut stál a díval se, jak žvaní a chechtají se. Jen jsem čekal, kdy se do té mé bagety zakousne. A nejzajímavější na tom je, že si nikdo z lidí stojících v řadě za mnou nedovolí ani pípnout nebo třeba jen vzdychnout. Když si vzpomenu, jak u nás lidi dokáží vynadat pokladním kvůli každé blbině…

Ale k nejzajímavějším poznatkům se vrátím v samostatném příspěvku, zjistil jsem, že je to na delší vyprávění.

Hned následující den jsme si zakoupili pětidenní jízdenku na MHD, díky níž jsme potom nemuseli řešit, jak se kam dopravit. Nepříjemné bylo snad jen to, že je poměrně drobná (asi jako byly lístky na metro u nás, když jsem byl malý) a při každém vstupu do metra jsme ji museli vytahovat a použít u turniketu.

V průběhu pobytu jsme navštívili všechny možné památky a při vzpomínce na své předchozí dvě návštěvy Paříže jsem měl pocit, že bylo všude méně lidí. Rozhodně ale všude samý Číňan, prakticky nebylo možné si udělat fotku, aniž by na ní nepózoval někdo z Číny. Ono totiž zatímco ostatní se normálně vyfotí a jdou, oni ne. Oni se nekonečně dlouho aranžují, a když se konečně vyfotí, potom si výsledek důkladně zkontrolují a případně proces opakují. A pokud jsou spokojeni, prohodí se "model" a "fotograf" a všechno vypuká nanovo.

Shodou okolností jsme v Paříži byli v době, kdy tam měl přijet Tour de France, to byl asi boží trest na mě, protože zatímco všichni ostatní ve velkém nakupovali suvenýry s logy závodu, já jsem se tvářil otráveně při představě usmrkaných, uslintaných a zpocených trapáků na kolech v upnutých dresech.

Předposlední den jsme se vydali do Versailles, tam jsme si museli dokoupit jízdenky na dvě další pásma, ale vše jsme pohodlně vyřídili přímo v autobusu.

Původní obavy z bezpečnosti se ukázaly jako zbytečné, navíc jsem měl pocit, že všude je plno policajtů a vojáků se samopaly. Do toho prakticky všude jsou zátarasy a taky kontroly. A to i třeba když jsme vstupovali do nevelké pasáže. Nutno ale dodat, že ne vždy mají kontroly smysl, protože mnohdy se sekuriťák podíval do batohu, v němž viděl narvanou mikinu, ale už nenahlédl pod ní, takže jsem tam mohl pronést prakticky cokoli. Stejně tak se musím pochlubit, že mi někdo vyčóroval z batohu brýle proti sluníčku - nejspíš čekal, že v obalu bude něco jiného.

Když se přiblížil poslední den, zjistili jsme, že budeme mít problém s cestou na letiště, protože odlet jsme měli plánovaný na sedmou ráno a na nějakou pátou bylo nemožné se tam dopravit, protože zkrátka nic nejelo. Domluvili jsme se tedy na recepci, že nám objednají taxíka. Ten na nás skutečně ráno čekal v domluvenou dobu. Řidič byl velice úslužný a komunikativní, bohužel neuměl příliš anglicky. Ale víme, že pochází z Alžíru, v Paříži je už deset let a v taxikaření se střídá se svým otcem. Mladý jezdí v noci, otec přes den. Cesta autem byla nečekaně rychlá, přece jen autobus asi zajíždí i do okolí. Akorát jsem měl pocit, že nás řidič trochu obral, protože podle taxametru jsme měli platit 52 euro. Vedle toho svítila sedmička, což jsem si myslel, že je nějaký tarif. On to ale potom sečetl a 52 + 7 plus cosi absolutně nesrozumitelného dělalo 64 euro. No nic, stejně bych mu tak nějak dal i s dýškem, takhle to měl bez něj. Účet jsem nedostal… Zkrátka taxikáři jsou asi všude stejní…:-)

Na letišti porůznu pospávali cestující, první letadlo odlétalo někdy po šesté ráno a pak asi 6 najednou v sedm. Po nějaké době to tam dost zhoustlo a všude byly fronty. Odbavení probíhalo kompletně samostatně, ve frontě na odbavení zavazadla nám zkontroloval doklady postávající zaměstnanec.

Zpáteční let jsme měli s Air France a v porovnání s ČSA to byla zcela jiná liga. A to nejen tím, že jsme dostali snídani, ale obecně ve všem. Největší problém představovala početná skupina Číňanů, která byla velmi hlučná a pokud jim personál cokoli říkal, jednoduše dělali, že nerozumí.

Při přistání jsme se připravili na podobnou ránu jako o pár dní dřív v Paříži, ovšem tentokrát jsme ani nepostřehli, že jsme se dotkli země. Výstup z letadla byl rychlejší, protože přední část šla tubusem, zatímco pro nás vzadu byly připravené schody k autobusu. Ten nás nakonec odvezl nějakých deset metrů ke dveřím.

Ačkoli zpočátku jsme měli obavy, výlet do Paříže se vydařil na jedničku.

Výlet na Divoký západ...;-)

V úterý 23.7. jsme se hned po ránu vydali autem na výlet do Šiklova Mlýna. Ještě pár dní předtím jsem stihl klukům pustit Vinetua, abych je patřičně naladil.

Cesta do westernového městečka na Vysočině není zrovna krátká (160 km), ale uběhla docela rychle. V jejím závěrečném úseku se celá posádka auta rozhodla čůrat, což byl trochu problém, protože nebylo kde zastavit. A jak jsem se tak všelijak rozhlížel a částečně si z nich dělal legraci, přiblížili jsme se ve Žďáru k přechodu, kde se rozsvítila červená. Zdůrazňuji, že na přechodu pouštím chodce vždy a to i bez semaforu. Jak tak svítilo sluníčko, měl jsem spuštěné stínítko a to mi semafor zakrylo. Jak tak stojíme, pozoruju dvě babky, jak přechází a když opustily silnici, rozjel jsem se. Bohužel až v zápětí jsem si uvědomil, že jsem nestál u kdejakého přechodu, ale u toho se semaforem, kde stále ještě svítila červená. Uvidíme, jestli se za blbost a nepozornost platí... Přestávku na záchod jsme mohli zařadit až u nedaleké benzinky, kde jsme si nakonec dali i lehký oběd.

Šikland jsme našli bez větších problémů, hned na kraji jsme zaplatili za parkoviště, které celkem zelo prázdnotou. Nemile mě překvapilo, že na louku pro auta se sjíždělo z takového kopečka a tam kde končila krajnice silnice byly opravdu hodně velké díry, s trochou smůly tak akorát na ulomení kola.

Potom člověka čeká poměrně velká dálka nejprve k pokladně a posléze ještě mnohem delší úsek do samotného městečka, kdy jsme si občas nebyli úplně jistí, zda jdeme správně. Cestou jsme minuli louky pro stany, budovy hotelů... Samotné městečko je totiž trochu ukryté, takže ani z něj není nic slyšet.

Vstupné jsem měl v rámci voucheru přes Slevomat už ze závěru loňského roku. To mi totiž omylem až na poslední chvíli v práci poslali benefity za půl roku a já měl šibeniční termín, jak je využít, aby nepropadly. Proto jsem zajásal, když jsem spatřil tuto nabídku. A upřímně bylo to celkem výhodné, a to i tehdy, pominu-li, že jsem vlastně nezaplatil vůbec nic.:-) Voucher pro čtyři v hodnotě 989 korun obsahoval 4 vstupy, 12 šikláků, kterými se hradí jednotlivé atrakce a ještě poukaz na občerstvení v hodnotě 600 korun.

Nejprve jsme se torchu porozhlédli, abychom věděli, co nás čeká a potom už si kluci vybírali, kam půjdou. Samozřejmě hned zamířili ke stanovišti, kde řídili modelovu železnici, u níž bylo hezky udělané to, že tam dítě sedí tak trochu jako v opravdové mašině. Pak jsme se vydali až na samotný konec areálu, kde bylo stanoviště na hledání drahokamů v písku a rýžování zlata. Tam se teda pro mě vyskytlo jedno mínus - kovboj, který to tam měl na povel, se procházel s krajtou omotanou kolem ruky. Naštěstí jsem si toho všiml včas - mám totiž na tohle jakýsi dar, že hada poznám i tam, kde ho jiní nevidí. Manželka, která tedy šla sama s kluky rýžovat zlato se kovbojovi zmínila o mé obavě a on velmi chápavě a ochotně navrhl, že tedy s hadem směrem ke mně nepůjde. Nicméně i nadále jsem vše pozoroval z uctivé vzdálenosti. Pán potom odešel někam do "centra" i s hadem. Když Andy s Álou narýžovali dost, abychom byli na věky za vodou, vraceli jsme se taky. Co čert nechtěl, zrovna v nejhorším místě vidím, že proti nám se vrací kovboj se svým mazlíčkem, zaplul jsem tedy urychleně za jakousi ohradu, ale ještě v tu chvíli jsem nemohl přehlédnout, že on si to pamatoval a duchaplně se hned natočil tak, abych hada neviděl. Za to mu patří dík.

Kluci si pak vyzkoušeli střelbu - Andy ze vzduchovky, Ála z luku. Nastal čas na opožděný oběd, proto jsme se zamířili do saloonu. Trochu mě zneklidnily talíře se zbytky - v první chvíli jsem se lekl, že asi jídlo nic moc.

Přemýšleli jsme, co si dát, když jsme se shodli, objednali jsme si u baru i s pitím a naprosto mě dostala výsledná částka. Aniž bychom to jakkoli počítali, obsluha to napočítala na rovných 600,- korun, čili beze zbytku jsme využili poukaz a jídlo. Rád bych zdůraznil, že jsme nás nabídka mile překvapila - žádné "smaženky", ale v nabídce byly i nejrůznější omáčky, případně sladká jídla. Maličko problém nastal, když jsme dostali svá jídla na talířích - porce byly tak velké, že jsem hned pochopil ty zbytky na začátku. Navíc bylo trochu obtížné se do jídla vůbec pustit, aby nevypadalo z talíře. Oběd byl tedy víc než královský.

Po něm chtěli kluci ještě jednou rýžovat a hledat drahokamy. Já jsem opět zaujal strategickou pozici, ale tentokrát zůstal had schovaný. Dobré bylo, že nikdo příliš neřešil čas, který byl atrakci vymezený. Tedy abych byl přesný - když tam nebyl nával, nechala obsluha děti být. Až když tam začaly postávat další, přátelsky je upozornili, že se budou muset vyměnit. Na stejném stanovišti si kluci taky vyzkoušeli házení tomahavkem do terče.

Někdy kolem čtvrté se odehrálo představení, kdy naši kluci byli trochu vyděšení z předváděné rvačky doprovázené přestřelkou (naživo je to holt trochu jiné než v televizi:-)) a po něm jsme se rozhodli pro projížďku vlakem okolo areálu. Jednalo se o jednu z posledních jízd toho dne. Hned potom jsme se vrátili k řízení modelů, po klukách už se taky končilo a na závěr se ještě oba projeli na koni.

V recenzích zaznívá kritika, ale nám se zde líbilo. Toalety čisté, obsluha usměvavá (nepotkali jsme nikoho, kdo by byl nepříjemný, jak se často objevuje na internetu) a to, že se platí za každou atrakci zvlášť? Všechno stojí jeden šiklák a ten je zhruba za třicet korun, což se přežít dá. My jsme si vystačili s těmi dvanácti ze začátku a jednou jsem šel rozměnit další, čili celkem 23 šikláků.

Pak nás čekala únavná cesta na parkoviště, která byla stejně dlouhá jako při příjezdu, tentokrát ale navíc do kopce. Zpestřili nám ji jen koně ve výběhu na jejím konci. Hlavně pak jeden, který z ohrady natáhl hlavu do blízkého koše tak, že si jej celý naklonil a začal vybírat.

Cesta domů utekla opět docela rychle (nikomu se tentokkrát čůrat nechtělo:-)) a i díky pěknému počasí se výlet na Divoký západ náramně vydařil...;-)

Nepovedený výlet, který skončil dobře...;-)

Když jsem se ráno v neděli 21.7. v penzionu v Nasavrkách probudil, musel jsem ještě hodně dlouho čekat, než jsem se vydal do místního COOPu pro jídlo. Sice jsme mohli posnídat i v restauraci dole, ale vzhledem ke zkušenosti s obědem z předchozího dne, jsme se rozhodli raději neriskovat, že místo snídaně dostaneme až oběd. Nepříjemné ovšem bylo, že místní COOP otevíral až v devět. Těsně před mým odchodem se probudil Andy a chtěl jít se mnou. Cestou jsme plánovali, jaké dobroty nakoupíme. Ovšem nečekali jsme, že k dispozici budou pouze sušenky, případně z čerstvého pečiva jen ty nejobyčejnější rohlíky. Tak trochu návrat do minulosti...

Po snídani jsme vrátili klíče a před samotnou cestou domů jsme si ještě chtěli udělat výlet do nedalekých Toulovcových Maštalí. Předpověď počasí sice nebyla ani trochu příznivá, ale zatím to na déšť ani trochu nevypadalo. Po ne zrovna krátkém bloudění, kdy jsem s obavami sledoval kolik kilometrů midovolí zbývající benzin, jsme konečně našli silničku vedoucí k parkovišti, odkud jsem měl podle internetu naplánovaný okruh. Hlídači jsme zaplatili jsme 50 korun a vydali se směrem, kam nás nasměroval. Už po pár desítkách metrů ale začalo krápat a nakonec se spustil pěkný liják, takže jsme to vzdali a vrátili se. K našemu překvapení ale i přes silný déšť přijížděli další lidé. Asi nejsme ještě ti praví turisti...;-)

Shodou okolností spolu s námi odjížděla dvě další auta, ale protože se ani jednomu z nich nechtělo jet po úzké silnici jako první, vyrazil jsem tedy já. Samozřejmě asi v polovině se proti nám objevila další dvě auta. Zastavil jsem a chtěl jsem malý kousíček couvnout na místo, kde bychom se krásně minuli, ovšem řidička za mnou to nepochopila a pestože už mi svítila světla, dojela až úplně za mě a pořád stála. Pán z auta proti nám na nás mávnul, ať jedeme a chystal se nám uhnout, jenže přitom zapadl do příkopu vedle silnice...

Když jsem se konečně dostali na normální cestu, spojili jsme se se známými, kteří bydlí nedaleko a s nimiž jsme byli zběžně dohodnutí, že se potkáme, abychom je informovali o změně plánů kvůli počasí. Při té příležitosti nám také dali tip na nejbližší benzinku a domluvili jsme se, že se tedy setkáme na oběd. Bohužel restaurace, na kterou sázeli byla narvaná, proto jsme se přesunuli jinam a pro jistotu tam dopředu zavolali. Oběd perfektní, Andy si mimochodem dal v jednom týdnu čtvrtý smažák v řadě... Po jídle jsme se vrátili na parkoviště a nemohli jsme přehlédnout, že nejen že po dešti nebylo ani památky, ale dokonce svítilo sluníčko. Druhý pokus o výlet se mi ale moc podnikat nechtělo, protože jsme měli v kufru auta promočené oblečení z rána.

Manželku nakonec napadlo, že bychom si vzhledem k poloze, kde jsme se nacházeli, mohli před úplným návratem domů ještě udělat zajížďku do Potštejna, kde jsme se tedy nakonec zdrželi asi dvě hodiny a někdy k večeru jsme konečně dorazili domů.

O co víc se vydařila sobota, o to méně se povedla neděle, ale nakonec vlastně díky známým ani ta nebyla úplně nejhorší...;-)

Traktor, Harlej, Alkehol - Léto s Rychtářem, Hlinsko (20.7.2019)

V sobotu 20.7. dopoledne jsme se opět vydali na Vysočinu, tedy alespoň první část trasy jsme v krátké době absolvovali už poněkolikáté. Naším cílem se staly Nasavrky, kde jsme se měli ubytovat a potom přesunout do nedalekého Hlinska na festival Léto s Rychtářem, na němž se měl objevit náš oblíbený Traktor. Jako bonus spolu s ním vystupoval Alkehol a Harlej.

Do Nasavrk jsme dorazili před půl jednou a hned jsme si šli dát oběd, ubytování počká. Během několkika minut jsme ale pochopili, že s jídlem to nebude tak jednoduché, protože personál zcela selhával a desítky minut čekající hosté se začínali bouřit. Rozhodně ne vše bylo vinou kuchyně, lidé čekali dlouho i na pití nebo vůbec na objednání. Omluva jedné ze tří servírek, že nestíhají, působila úsměvně vzhledem k tomu, že po dlouhém čekání nesla jeden půllitr, místo aby toho rovnou vzala víc. Stůl vedle nás se po třiceti munutách dočkal polévky, přičemž podle mě není nijak složité ji nabrat do misky a přinést. Zpravidla se nedělá jako minutka... Stejný stůl se jídla dočkal přesně po hodině a dvaceti minutách. Naprosto shodného času jsme později dosáhli i my. A to jsme zvolili hotovky, žádné minutky. Naštěstí jsme s sebou měli oříšky, proto jsme při čekání na oběd neumřeli hlady. Konzumaci vlastních zásob personál neřešil.

Po jídle jsme se ubytovali (shodou okolností ve stejném zařízení). Při objednávání mi bylo jasné, že o žádný velký luxus nepůjde, ale jednu noc přece přežijeme. A tak tomu skutečně bylo. Největším problémem se ukázal ne příliš důkladný úklid. Povlečení sice bylo čisté, nicméně pod postelemi se válely chuchvalce prachu. A když Ála udělal pár kroků bez přezůvek i mezi lůžky, měl ponožky doslova obalené. Naštěstí jsme díky zpožděnému obědu za chvilku sedli do auta a ujížděli do Hlinska. Navigace si s námi trochu pohrála a zvolala naprosto příšernou trasu po uzoučkých silnicích nejnižších tříd plných zatáček, ale do cíle jsme dorazili. Jen jsem měl trochu obavy ze stejné trasy v noci. Parkoviště u areálu bylo beznadějně obsazené, ale vesměs se dalo parkovat takřka všude, takže jsme to neměli nijak daleko. Kluci měli vstup zdarma, vstupenky jsem potřeboval jen já s manželkou. A přestože jsem je kupoval až v týdnu před akcí, dostal jsem je za cenu, která tou dobou už dávno neměla platit. Chvilku po našem příchodu začal hrát Alkehol, jehož zvučení nám zpříjemňovalo cestu od auta. Počasí se vydařilo, lidí bylo tak akorát, proto nebyl problém si dokonce na kraji roztáhnout deku. O Alkeholu se tu zmiňuju pravidelně, proto je asi zbytečné se rozepisovat, kluci tak mohli obdivovat, kolik písní o chlastu se dá napsat...;-) Kapela už nějakou dobu vystupuje v pozměněném složení, nicméně nedá se přeslechnout, že bubeník s tím pořád poněkud zápolí a mnohdy se v rámci přechodu v rytmu ztratí, což potom musí rychle řešit dalším přechodem. Samotné zrychlování nebo zpomalování vůbec neřeším. Je ale fakt, že na pobavení je Alkehol stále super.

Když dohráli, byl na řadě Harlej, což už je poněkud jiná liga. Dokonce se na něj hodně těšili i naši kluci, protože jsem do auta pořídil poměrně obsáhlý výběr z jejich hitů, kdy jsem prakticky jen zcenzuroval a smazal takové ty textově nejzávadnější písně. K mému překvapení si je Andy s Álou už po prvním poslechu zvesela prozpěvovali. Harlej si opět udržel vysokou laťku, kterou znám z jeho pravidelných vystoupení v našem okolí. Celou dobu jsem pozoroval stánky z mého pohledu vlevo od pódia, kde si fanoušci mohli zakoupit věci kapel. Překvapivé bylo, že zatímco u ostatních postávalo pár lidí, případně vůbec nikdo, u stánku Traktoru stála po celou dobu nekonečná fronta. Na jednu stranu to kapele samozřejmě přeju, přece jen podobný prodej představuje hlavní příjem, nicméně mám z rostoucí popularity zároveň trochu obavy, nemálo kapel se poté, co se staly módními, dost změnilo.

Ovšem už první tóny setu právě Traktoru ve 20:30 nás nenechaly na pochybách, že zde to zatím není ten případ. A to i přesto, že se zpěvák omluvil, že tentokrát málem poprvé zrušili vystoupení, protože přišel o hlas. No, nevím, ale přál bych si i s hlasem umět zpívat tak jako on bez něj...:-) Že Martin Kapek není úplně v pohodě se dalo poznat jen v určitých náročnějších pasážích, případně podle toho, že třeba během sól se přesunul na kraj pódia, kde pil čaj. Tentokrát jsme nebyli s praporem sami, dostavili se totiž i členové fan klubu, takže vlajky vlály celkem tři. Nutno s náležitým furiantstvím podotknout, že ta naše byla s přehledem největší. Vzhledem k zpěvákově indispozici jsem čekal, že se set nebude nijak protahovat, k mému překvapení ale došlo i na přídavky. V závěru to Kapek vtipně okomentoval, že zatímco Karel Gott nebo Sting ruší koncerty, Traktor nikoli.

Po skončení jsme se potmě vydali zpátky k autu, přestože na programu byla ještě jedna kapela, nebyli jsme rozhodně jediní. Mile překvapila navigace, která pro cestu zpět zvolila trasu po hlavní silnici, takže se jelo krásně a za chvilku jsme parkovali u penzionu.

Před návratem na pokoj jsme ještě chvilku obdivovali svítící kašnu na návsi a pak už jsme šli spát.

Úvodní 'Defenestrace'

Pod stanem v jižních Čechách...;-)

Hned v úterý 16. 7. jsem se při sledování předpovědi počasí rozhodl, že bychom zamýšlené kempování mohli podniknout. Vyrazil jsem tedy na nákup a potom začal rychle balit.

Přestože v porovnání s loňskem jsme toho vezli víc, do auta se všechno poměrně pěkně vešlo. Přitom loni jsme měli kombíka narvaného až pod střechu, což momentálně není technicky možné. Na druhou stranu je pravda, že třeba zrovna nafukovací matrace nám v porovnání s několika dekami ušetřily místo. Ale úplně navíc jsme tam měli skládací křesílka a ještě třeba nový stůl. Odjezd se bohužel protahoval a opravdu vyrazit se nám povedlo až ve tři. Přitom cíl jsme neměli zrovna malý - jižní Čechy, autokempink Osika u Nové Bystřice. Před nějakými třiceti lety jsem tam několikrát byl, dokonce jsem si tam tehdy i hezky zachytal (tamní omylem chycená štika na burizony byla až do letošního jara mou největší rybou - no dobře, nějakých 20 let jsem mezitím nechytal:-)).

Cesta především zpočátku nic moc, hlavně uzavírka u Čáslavi a nucený průjezd jejím centrem není ve všední odpoledne žádný odvaz, ale věřil jsem tomu, že naše chytrá navigace vybrala v tu chvíli nejlepší možnou trasu. Vlastně fungovala skvěle, až na jeden drobnost, kdy "nevěděla" o uzavřené silnici už v okolí cíle a my tak museli improvizovat. Kluci se cestou na střídačku vyspali, zhruba půlku trasy spal Ála, druhou Andy. Za Havlíčkovým Brodem se ukázalo, že jsme zvolili dobrou trasu, protože už daleko před nájezdem na dálnici D1 stála kolona aut. Cíl jsem neměl úplně přesně nastavený, ale předpokládal jsem, že budeme míjet nějakou šipku. Tu jsme možná i míjeli, ale asi jsme ji přehlédli, takže v úplném závěru jsme si pobloudili po vesnici a nakonec jsem se musel zeptat.

Když jsem si tipoval místa, kam bych mohl s klukama pod stan vyrazit, padla má volba na ATC Osika i proto, že jsem byl zvědavý, jak to tam po letech vypadá a zároveň jsem věděl, že manželce se tak daleko nechce. Takže když jsme jeli bez ní, bylo prakticky jasno. Nezvyklalo mě ani poměrně negativní hodnocení na všemožných serverech, dvě noci přece vydržíme všude.

Proces na recepci proběhl bezproblémově, tedy až na starší pár, který se ubytovával před námi a byl neskutečně ukecaný, čímž jaksi zdržoval. Usměvavý pan recepční byl velmi příjemný, vyřídili jsme formality, pak nám ještě dal pár tipů co a jak. Výborně, první negativní body z recenzí padly, po nerudném dědkovi, který několik kempařů serval, ani památky.

Kemp je poměrně dost rozsáhlý, měli jsme tedy velký výběr místa. Auto jsme nechali na výhodném plácku a porozhlédli se. Kluci potom rozhodli a já tam dojel. Bylo poměrně dost hodin (něco po půl osmé, jestli si dobře vzpomínám), proto jsme se rychle pustili do stavby stanu, abychom se potom mohli navečeřet. Při dolaďování posledních drobností nastal prakticky největší problém - při objednávání matrací do stanu jsem si vyhledal jeho rozměry a vzhledem k tomu, že šířka byla 240 cm, zvolil jsem 2 nafukovačky o šířce 120 cm. Jenže teď se ukázalo, že těch 240 cm bylo měřeno zvenku, zatímco uvnitř je to o 10 cm méně. To ale nebylo uvedeno na obalu, nýbrž na cedulce umístěné přímo uvnitř postaveného stanu vzadu. Nebylo co vymýšlet - matrace jsem napumpoval a jedna z nich byla zkrátka položená přes tu druhou na šikmo. Nejdřív jsem se toho bál, ale nakonec vlastně pohoda. Blbě se na tom akorát hrály karty a trochu hůř se vylézalo ze stanu ven, protože jsme nejprve museli zdolat ten kopec uprostřed.

Pak jsme si konečně dali první tábornické jídlo (tentokrát jsem totiž chtěl klukům sám vařit v ešusu apod, žádné pokrmy z bufetu…:-)) Jenže zatímco Andy si pomlaskával, Ála se moc netvářil a nakonec snědl jen suchý rohlík. Ale co, byla dovča a navíc jídla jsme na naši pánskou jízdu měli víc než dost.

Přiznávám, že jsem si představoval, jak si u nového stolku večer zahrajeme třeba karty, ale kvůli komárům jsme posezení vzdali. Přitom ostatní stanaři vypadali v pohodě a rozhodně se pořád neošívali a neplácali.

Noc proběhla až nečekaně bych řekl - já jsem se poměrně dobře vyspal, s čímž jsem vůbec nepočítal, a to i presto, že jsem v noci tu a tam dohlížel na kluky a hlavně přes Álu ještě přehazoval deku, protože mi překvapivě už před usnutím tvrdil, že mu je chladno. Kluci vyspávali dost dlouho a já začal přehodnocovat plán na výlet. Chtěl jsem totiž v devět jet úzkokolejným vlakem do Jindřichova Hradce. Nakonec jsme vyrazili dalším v řadě, tedy v jedenáct. Nedaleké nádraží jsme našli, na radu jednoho z táborníků jsme šli po kolejích, kde se jednalo o asi 300 metrovou cestu (nevelká budova byla vlastně vidět přímo z kempu), druhá možná trasa byla podstatně složitější a s mým orientačním smyslem jsem si na ni netroufl.

V Jindřichově Hradci jsme vystoupili kolem půl jedné, takže bylo jasné, že nejdříve musíme dát oběd. Jenže tamní nádraží je hodně daleko od centra. Blbé je i to, že sice tam jsou šipky, ale na jsou místo vzdálenosti uvedeny časy, což je velmi orientační, protože každý chodí jinak rychle…;-) Oběd byl ale chutný, i když cena odpovídala blízkosti Rakouska. Prošli jsme se kolem zámku, na zpáteční cestě k nádraží jsme si pak dali zmrzlinu (celkem 6 klasických kopečků za 150 korun mi taky nepřišlo úplně málo).

Na zpáteční cestu mě kluci přemluvili, abychom jeli odkrytým vagónem. Já jsem namítal, že nám bude zima, protože jsme měli jen trika a kraťasy, ale kluci mě přesvědčili, že nebude. Bylo. Mně začala být asi po čtvrtině více než hodinové cesty, kluci se přiznali o něco později. Je ale pravda, že všechna místa byla obsazená a až na pár lidí, kteří si zbaběle vzali svetry, se každý tvářil, že je v pohodě.

K večeři jsme měli těstoviny se směsí z konzervy. Musím podotknout, že všichni lidi v kempu se mi zdáli strašně příjemní, snad sehrálo opět roli to, že mě viděli jako samotného otce s dvěma dětmi. Takže kromě k nám troušených poznámek typu: 'Dneska to bude, kluci, dobrota, když vaří táta...', se mi dokonce přihodilo i to, že když se mi v kuchyňce v jedné části ešusu dovařily těstoviny a já se je snažil slít, mezitím se mi začala připalovat směs na ně v druhé části ešusu. Já jsem zavolal na kluky, kteří postávali venku, aby to přišli zamíchat, v tu ránu přiskočila paní, která se chystala mýt nádobí a začala to míchat sama, aby se prý kluci třeba nespálili...

Tentokrát večeře chutnala i Álovi a bylo vidět, že opravdu hodně. Já měl trochu obavy, jak budou vypadat těstoviny, když jsem jich vařil opravdu hodně v malé nádobě a jen troškou vody, zcela v rozporu s návodem, ale byly perfektní. Možná to bylo tím, že jsem zkrátka vařil těstoviny a ne 'pastu'...:-)

Kvůli komárům jsme venkovní karty opět vzdali, ale badminton se hrát dal. Po setmění nás ještě čekala Andíkova vytoužená dobrodružná výprava s baterkami a svítilnou k rybníku a kousek kolem něj, které se Ála nejprve bál, ale pak se překonal. Já jsem se překonal taky - tím myslím ten pocit, že jsme museli vypadat trochu divně, když jsme šli za sebou, všichni s baterkami a prostřední se závěsnou svítilnou. Ale nakonec jsem přežil i několik metrů před místní omladinou u hráze.

Druhá noc byla ještě lepší než ta první, akorát že po snídani jsme museli začít balit. Kluci se mě snažili přesvědčit, abychom si pobyt prodloužili, ale já byl neúprosný. Musel jsem jim slíbit, že se tam zase brzy vrátíme, protože to byl samozřejmě ten nejlepší kemp. Ostatně tak jako loni Malá Skála...:-) Při té příležitosti se musím zmínit o tom, že ani další negativní body z recenzí nebyly pravdivé. Je pravda, že na první pohled vypadá zázemí použitě, ale třeba záchody byly moderní a hlavně po celý den naprosto čisté, stejně jako kuchyňka.

Přesně v poledne se mi podařilo všechno naskládat do auta a vydali jsme se směrem na hrad Landštejn. Ještě jsme si ale udělali krátkou zastávku u válečného bunkru, který stál hned u silnice. Po vystoupení z auta jsme slyšeli zvláštní zvuky, napadlo mě hned, že je to kvičení selete divočáka, ale zdálo se to daleko. Kluky jsem uklidnil, že nejspíš někomu uletěl papoušek, protože s trochou fantazie to znělo podobně. Jenže po pár minutách bylo jasné, že se zvuk přibližuje, proto jsme se rozhodli raději odjet. Sele určitě nebylo široko daleko samo.

U Landštejna jsme zamířili hned na první parkoviště, které bylo za padesát korun. Sice podél silnice postávala auta evidentně zadarmo, ale nechtěl jsem riskovat pokutu a hlavně potom se vracet kdo ví jak daleko. Navíc jsme měli výhodu, že jsme tak byli hned u restaurace a na oběd byl skutečně nejvyšší čas. Po jídle jsme vyrazili k hradu. Jde vlastně o velmi zachovalou zříceninu. Vlastně všechno v pohodě, jen mi přijde neskutečné, že zaplatím vstupné a potom v jedné z bran v areálu málem šlápnu do hromádky (nejspíš od psa). To jsou ti chovatelé psů vážně taková prasata?

Čas pokročil a my jsme se vrátili do auta. Cestou zpět jsme si trochu pobloudili. V Pelhřimově to byla částečně moje vina, protože jsem si najel špatně do pruhu před křižovatkou, protože zdálky to se zdálo, že povede rovně, ale on na poslední chvíli uhýbal doleva. Potom už vzhledem k provozu nebylo možné to změnit. Vtipné bylo, že jsem si potom při hledání místa k otočení uvědomil, že přesně na tom samém místě jsme bloudili i loni při výletu do místního Muzea rekordů. V Humpolci pak byla na vině rekonstrukce, kdy jsme tedy jeli podle značek, které ovšem na jednom kruhovém objezdu zmizely a já si musel tipnout. Samozřejmě špatná volba. Jinak teda mimochodem nejsem si už jistý, ve kterém z těchto dvou měst, ale byl tam pořádný slejvák, což orientaci taky nepomohlo. V každém případě kluci uznali, že jsem měl dobrý nápad, že jsem trval na odjezdu domů.

Když jsme se vymotali, Andy usnul a spal skoro až domů. Aspoň ho na rozdíl od Ály nevyděsila situace kdy se řítíme po silnici na vrchovině a najednou dojedeme náklaďák s naloženým jakýmsi smontovaným domkem, který dost přečuhoval do stran a navíc jel tak rychle, že nebylo možné ho v kopcích bezpečně předjet. Nejprve jsme s Álou vtipkovali na téma předjíždění domu na silnici, jenže přitom jsem nemohl přehlédnout skrz přímo proti nám otevřené dveře, které za jízdy mlátily do všech stran, že přesně naproti nim je také otevřené uvolněné okno. Při pohledu na něj jsem dostal trochu strach, že se velmi brzy rozbije a vysype se na nás. Přibrzdil jsem tedy, abychom měli pořádný odstup, těžko říct, zda by pomohl, jenže z ničeho nic ze střechy spadla velká větev, kterou pravděpodobně ulomil z některého stromu podél silnice, které auto svým nákladem odíralo. Jen malou chvilku potom se ze střechy toho domku uvolnilo veliké prkno a spadlo ke kraji silnice, takže jsme se mu mohli vyhnout. To už bylo i na mě moc. Snažil jsem se řidiče problikávat, ale šance byla jen v zatáčkách, protože jinak přes šířku nákladu nebyla vidět jeho zpětná zrcátka. Když nijak nereagoval a naskytla se příležitost, zastavil jsem v jakési vesnici, abychom nejeli za ním. Zajímavé, že se nás po celou dobu nikdo nesnažil předjet. Když se Ála trochu uklidnil, ještě chvíli jsme počkali a pokračovali dál. Zbytek cesty až ke Kolínu probíhal v klidu, tam mě překvapil kamion s velkým nápisem Autoškola Hercok, protože my jsme jeli nějakých 95 a on nás jen tak začal předjíždět. I s návěsem. Tak vím, kde si jednou kluci řidičák dělat nebudou... Poslední vzrůšo pak nastalo už cestou z Kolína, kdy se za námi přiřítil nějaký závoďák a já jsem mu lehce uhnul ke straně. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože kolem nás vzápětí prolétl jako letadlo. Jenže řidič před námi si dovolil mu neuhnout, takže když ho sporťák konečně předjel, chvilku ho "za trest" vybržďoval.

Domů jsme dorazili kolem sedmé večer. Tři dny jsme si opravdu užili a jsem moc rád, že jsem se nedal odradit zlomyslnými recenzemi, jejichž autory nechápu...

Dobrodružství na Čerňáku...;-)

Po jednom dnu volna spojeného s opožděnou oslavou manželčiných narozenin jsem v pondělí 15. července vyrazil s klukama do kina na druhý díl animáku Tajný život mazlíčků. Zcela nezvykle jsme nezvolili termín kolem desáté, ale až v půl druhé po obědě. Měli jsme tak dostatek času. Třeba in a vyzvednutí několika objednaných věcí v Decathlonu, které nám měly zpříjemnit plánovaný pobyt pod stanem.

Vymyšlené jsem to měl hezky - těch pár věcí poberu do ruky sám, případně mi pomůžou kluci, vždyť šlo jen o dvě nafukovací matrace, skládací campingový stolek, trekingové hůlky pro kluky. Jenže když se mě slečna, která mi zboží vydávala, zeptala, zda jsme tam autem a zda budu potřebovat vozík k parkovišti, začal jsem tušit podraz. Když potom nějaká další vyrovnávala na pult ohromné krabice, myslel jsem, že mají rozdělanou ještě nějakou další zakázku, jenže to jsem se mýlil. Složený stůl byl totiž zalepený ve velikánské krabici, dvě poměrně male krabičky ukrývající matrace se ukrývaly na dně další veliké krabice a čtyři kusy dětských turistických hůlek složených na nějakých 70 cm ležely v další hranaté krabici téměř dva metry dlouhé. Na nabízený vozík jsem tedy s radostí kývl, menší radost už asi musela mít další slečna, která jej tlačila (myslel jsem, že si jej normálně půjčím a poté vrátím, jenže on se půjčuje i s personálem). Na Čerňáku totiž pořád parkuju ve stejném rohu, ale jaké je to patro, nebo dokonce číslo a písmeno sektoru, to absolutně netuším. Aby to bylo ještě složitější, nejeli jsme mou nacvičenou cestou po eskalátorech, ale výtahem, takže po vystoupení z něj jsem absolutně netušil, kde jsme. Po dlouhé okružní cestě parkovištěm nákupního centra jsem v dáli konečně zahlédl naše auto. Samozřejmě šlo o ten úplně nejzazší kout. Myslím, že slečna už mě musela mít plné zuby, i když se stále snažila usmívat.

Když jsem s klukama u auta osiřel, ukázalo se, že tak velký kufr ani náhodou nemáme, takže jsme museli všechny balíky rozbalit a teprve následně se vše krásně vešlo. Akorát jsme měli co dělat, abychom nakonec film, kvůli němuž jsme přijeli, stihli.

Cestou domů jsme se ještě stavili v českobrodském Lidlu, kde jsme nakonec udělali neplánovanou megaútratu - Andy si chtěl koupit dveřní zvonek, abychom na něj mohli zvonit do pokojíčku. To samé ale samozřejmě musel mít i Ála. A jako vrchol všeho si potom Andy koupil i svůj vysněný mixér.

Ještě že ten náš kufr je nakonec tak velký…;-)

Balaton posedmé...;-)

Letos jsem si po ne úplně vydařených letních dovolených z uplynulých let skutečně dopřál. S kanceláří jsem se fyzicky rozloučil 4. července (o den později jsem poslední den před volnem pracoval z domova) a do práce jsem se vrátil až 5. srpna.

V sobotu 6.7. brzy ráno (3:00) jsme už posedmé v řadě vyjeli k Balatonu. Cesta neskutečně rychle utekla, dokonce i kritický úsek u nás na D1 a D2. Největší zdržení tak představoval zajíc, který vytrvale běžel po silnici před naším autem ve vedlejší vesnici a potom rozestavěný úsek hned za maďarskými hranicemi, kde je několik kilometrů zcela nesmyslné omezení na 60 km/h.

Snídani jsme si tradičně dali na slovenském odpočívadle Sekule, kde si člověk připadá, jako by se propadl časem o nějakých 30 let zpátky, ale snad právě i to, se na tom i našim klukům líbí. Vzrůšo jsme tam zažili ve chvíli, kdy jsme se chystali k odjezdu, zacouval k nám dlouhý kamion a zablokoval nás. Naštěstí jeho makedonský řidič byl sympaťák a po mé prosbě nám místo uvolnil, přestože se chystal ke spánku.

Jak je vidět na poslední fotce, úroveň odpočívadla stoupá - letos už tam byla k dispozici i mušle...;-)

Ukázalo se, že ani menší nádrž našeho nového auta nemá s cestou na jižní břeh Balatonu problém, takže jsme na místo dorazili s velkou rezervou benzinu. Po sjezdu z dálnice jsme chvíli zbytečně čekali u hlavní silnice do našeho města, protože jsem si vůbec neuvědomil skvělou vychytávku v podobě připojovacích pruhů uprostřed silnice, díky nimž stačí čekat jen na volno jedním směrem. Po tradičním popříjezdovém programu, spočívajícím ve výběru forintů, obědě a nákupu základních potřeb jsme zamířili k ubytování. Byli jsme domluveni na druhou hodinu, ale na rozdíl od uplynulých let to vypadalo, že tentokrát budeme muset opravdu počkat. Na zahradě ještě stálo auto majitelů, ale ti nikde. Bohužel úzká slepá ulička se letos ukázala nečekaně frekventovanou, proto jsme se rozhodli udělat okruh městem s tím, že potom už určitě budeme úspěšní. Bohužel ale ani poté se nic nezměnilo. Odjel jsem tedy na konec ulice a tam jsem čekal, až dostanu pokyn od manželky, která zůstala stát před bránou u zahrady. Nakonec se ale odněkud vyloupl Géza s matkou všiml si auta s českou značkou, nenechal se zmást jiným typem a hned se k nám hlásil. Přivítání letos proběhlo nezvykle rychle, ale nám to vlastně vyhovovalo - nestihl jsem totiž splnit předsevzetí z loňska, že se konečně naučím maďarsky. Už ve tři jsme tak mohli vyrazit na pláž.

Počasí jsme letos chytli proměnlivé, na koupání to bylo vlastně jen třikrát. Ne že by jinak byla vysloveně zima, kraťasy a triko se daly nosit pořád, lidé se chodili koupat i tak, ale nám přišlo poněkud chladněji.

I tentokrát jsme chodili na tradiční 'pozdněvečerní procházky', na které se hlavně kluci vždycky velmi těší, stejně tak jsme ani letos nevynechali návštěvu cirkusu. Už předem jsme věděli, že v něm letos bude po pěti letech znovu klaun Stevie, kterého mají kluci hodně rádi a i po té době si ho pamatují. V den cirkusu si Ála usmyslel plán, že kdyby ho Stevie vyvolal, povýšeně ho odmítne. My jsme si mysleli své, ale světe div se, večer, když Stevie procházel kolem nás, Ála na něj zamával, on se zastavil podíval se na něj, vyzval ho, aby vstal, kužel světla Álu ozářil, ale ten odmítavým gestem ruky a slovy "No, Stevie" neúprosně odmítl. Překvapený Stevie ho potom se smíchem označil za Justina Biebera.

Ačkoli se mi nezdálo, že by na místě bylo nějak víc turistů než obvykle, možná spíš naopak, byli jsme svědky několika ťukanců aut, které se nám ale naštěstí vyhnuly. Letos jsme se po zkušenosti z loňska rozhodli při dorozumívání přejít kompletně na angličtinu a velmi nás překvapilo, jak se Maďaři za rok zvládli přeorientovat z němčiny. I tak jsme ale občas narazili na někoho, komu se cizí jazyky obloukem vyhnuly.

Jako každý rok jsme se i tentokrát vydali na jeden výlet, letos padla volba nakonec na město Keszthely na západním břehu Balatonu, kde jsme se mimo jiné prošli v zahradě barokního zámku Festetics.

Na cestu domů jsme se s ohledem na ne příliš příznivou předpověď počasí na sobotu vydali už po obědě a ne až na noc. I tak ale proběhla v pohodě, tedy až na průtrž mračen, která nás zastihla kdesi na Slovensku, a byl to nakonec příjemný nezvyk dorazit domů za světla a ne po druhé ráno jako v uplynulých letech.

Stevie a jeho kompilace:

Po letech povedené volno...;-)

Letos jsem si po ne úplně vydařených letních dovolených z uplynulých dvou let skutečně dopřál. S kanceláří jsem se fyzicky rozloučil 4. července (o den později jsem poslední den před volnem pracoval z domova) a vrátil jsem se tam až včera 5. srpna. Návrat nebyl ani trochu jednoduchý, dokonce jsem ráno tak moc nestíhal, že jsem cestu na první vlak úplně vzdal a ten další jsem dobíhal až po odpískání průvodčím, který na mě naštěstí počkal. Už dnes jsem se ale zpátky do ranního tempa dostal a na nádraží jsem dokonce ještě několik minut čekal.

Ačkoli tedy šlo o měsíc dovolené, nenudil jsem se ani chvilku, takže teď se postupně budu snažit doplnit několik postřehů...;-)