Výlet do Krkonoš...;-)

Na neděli naplánovaná návštěva příbuzných se musela na poslední chvíli zrušit. Klukům to bylo líto, proto jsem jim ještě před spaním slíbil, že vymyslím náhradní program. V tu chvíli jsem už samozřejmě měl asi tři tipy.

Ráno, když Andík a za chvilku i Ála přiběhli, dal jsem jim na výběr z možných cílů. Na plné čáře to vyhrály Krkonoše. Rychle jsme tedy připravili vše nezbytné a vyjeli. Tentokrát komplet všichni čtyři. Nechtěli jsme ztrácet čas, který jsme mohli lépe využít na čerstvém horském vzduchu. Sice bylo zataženo, ale večer jsem sledoval, jak má být na horách a slibovali polojasno.

Potřebovali jsme koupit něco k jídlu, stavili jsme se tedy cestou v poděbradském tesku. Bohužel kruhák u něj je stále průjezdný pouze kyvadlově a dostat se na parkoviště tak znamená čekání na dvou semaforech a několikakilometrovou zajížďku. Vybaveni zásobami jsme pokračovali dál. Hlavní dva rozdíly oproti sobotě představovala celkem prázdná silnice a počasí - pořád zataženo.

Na několika místech jsme si zase postáli na semaforech, letos je to opravdu něco, ale brzy jsme se ocitli v Podkrkonoší a za chvilku jsme byli takřka u cíle. Dva kilometry od Benecka jsme museli zvolit poslední objížďku, díky níž jsme míjeli jakousi rallye, kde jsem měl chvilku obavu, abychom se nechtěně nepřimotali do závodu. Bylo to tam trochu nepřehledné.

Po půl jedenácté jsme zaparkovali na Benecku. Obloha zatažená. Vzali jsme si všechny nezbytnosti a v tom začalo pršet. Bylo nadmíru jasné, že jde jen o krátkou přeháňku, vždyť jsem přece před cestou do hor zodpovědně sledoval předpověď! Zamířili jsme tedy k autobusové zastávce a na tu chvíli se usadili uvnitř. Jenže déšť neustával. Nakonec jsme v provizorním příbytku strávili skoro hodinu a půl včetně oběda. Během něj jsme se rozhodli, že alespoň výšlap na Žalý podnikneme i v dešti. Kluci si vzali pláštěnky, k tomu jsme měli deštník. Stoupali jsme po cestě vzhůru a hned po několik metrech mě kromě deště znechutili postupně ještě asi tři mrtví hadi na zemi. Brrr.

Po dvou kilometrech do kopce jsme se ocitli u rozhledny. Nejsem příznivcem výšek, čili bylo jasné, že budu čekat dole. Jelikož bylo zataženo, nechtělo se tam ani ženě. Jenže zcela překvapivě nás začal přemlouvat Andík, že by chtěl nahoru. Manželka tedy vyjednala u pokladny, že zaplatí až podle toho, jestli si to děti cestou nerozmyslí. Jenže Andy překvapivě zabojoval a za chvíli už mi mávali zeshora!:-)

Cesta zpátky z kopce ubíhala o poznání příjemněji. Překvapilo mě, že kluci i přes nepříznivé počasí byli celkem dobře naladěni, což vlastně částečně rozptýlilo i mou původně špatnou náladu. Vrátili jsme se na parkoviště do naší oblíbené budky na zastávce. Já jsem přeparkoval, abychom měli auto co nejblíž. Převlékli a přezuli jsme kluky, rychle je posadili dovnitř, aby byli v suchu a za chvíli jsme už všichni ujížděli domů. Po chvilce přestalo pršet...

Minuli jsme stále probíhající rallye a několik uzávěrek na silnici. Pár kilometrů před Novou Pakou jsme dojeli stojící kolonu. Lidé vystupovali z aut a chodili se dívat, co se stalo, vypadalo to na pořádnou bouračku. Velmi pomalu jsme se posouvali dopředu, ale měl jsem pocit, že to bylo spíš díky těm, kteří to vzdali a otočili se. Skoro po hodině jsme zjistili, co bylo důvodem - asi 30 metrový úsek v Nové Pace, jímž se muselo projíždět kyvadlově. Co na tom, že stovky aut stály zablokované v koloně (a věřím tomu, že tomu tak nebylo porvé), na uzavřeném úseku stál pouze jeden opuštěný válec, jinak nikde nikdo až na člověka, který s plácačkou řídil dopravu, aby se auta nehromadila ve městě. Neskutečné!

Nejlépe to vyřešil Andík, který to celé prospal. Před Poděbrady se ozval Ála, že se mu chce čůrat, jenže nebylo kde zastavit. Sjel jsem tedy na opuštěnou malou silničku na kraji nějaké vesnice a zastavil. Manželka s ním šla ven a já vidím ve zpětném zrcátku první auto. Hned po něm druhé, následované velkým autobusem. Poté se k nám blížilo auto zepředu i zezadu zároveň... To jsme tedy ani jeden nečekali!:-)

Vrátili jsme se zpátky na naši trasu a dojeli do Poděbrad, kde jsem na náměstí na křížovatce směrem k mostu a na Nymburk měl přednost, ale v poslední chvíli mi přímo do cesty vjelo auto z vedlejší silnice. Zastavit jsem stihl jen tak tak, ale ani jsem nijak nenadával. Hned jsem si totiž vzpomněl, že přesně to samé se stalo před lety mně, kdy jsem já nedal přednost, protože jsem zkrátka auto na hlavní neviděl. Ta zatáčka je tam asi trochu matoucí...

Pak jsme si ještě postáli u polouzavřeného kruháku u teska a za chvíli byli doma. Zbývalo už jen venku ověsit sušák promočenými věcmi. A že jich bylo...:-)

Výlet do Českého ráje...;-)

Na sobotní dopoledne jsem měl domluvenou návštěvu servisu kvůli píchlému kolu. A napadlo mě, že by se to dalo spojit s nějakým tím výletem, abychom nepromarnili čas. Z domova jsme vyjížděli v devět, ale po pár desítkách metrů jsem si uvědomil, že jsem v předsíni nechal jídlo na plánovaný piknik, proto jsme se ještě museli vrátit. Na druhý pokus se nám ale odjezd povedl.

Cesta do Brandýsa utekla rychleji než jsem čekal, v servisu byl celkem klid. Nechali jsme tam auto a vydali se prozkoumat okolí. Kluci mě přemluvili do míst, kde jsem tušil pole. Jako bonus tam ještě byly desítky hromádek, mezi nimiž jsme kličkovali stejně jako zajíc, který se najednou objevil na cestě před námi a nemohl se rozhodnout, kterým směrem utéct. Pak jsme se vrátili, auto už bylo připravené, rezerva na svém místě, opravené kolo, v němž byla opravdu díra, také.

Nastavil jsem navigaci a vydali jsme se směr dálnice a pak Český ráj. Cestu jsem měl krásně naplánovanou, ovšem nepočítal jsem s příšernou popojíždějící kolonou někde na úrovni Benátek. Způsobně jsem poskakoval u kraje, abych nechával místo pro případný nutný průjezd, podobně to dělali i někteří další. Jenže většina ostatních si nejspíš myslela, že vzniklá mezera je tam proto, aby lépe viděli dopředu, takže ji stejně blokovali. Po nějaké době jsme se došourali k nepojízdnému autu s otevřenou kapotou, u nějž stáli hasiči a policajti. Pak se to konečně rozjelo, ale snad ani ne po kilometru už jsme popojížděli zase, tentokrát za to mohla rekonstrukce u Mladé Boleslavi. Díky ní je také uzavřený sjezd na Jičín, kterým jsme dálnici měli opustit, takže jsme museli pokračovat na Bakov. Díky tomu všemu se nám cesta neskutečně protáhla.

Na hlavní silnici na Jičín jsem potom pořádně protáhl brzdu, když mi na zcela přehledném úseku nečekaně vjelo do cesty auto z vedlejší silnice. Skvělá příležitost naučit se vztekle troubit. Bohužel jsem ji opět propásl, jen jsem si zanadával. Na silnici z Jičína do Turnova mě potom trochu zaskočila poslední odbočka před cílem. Navigace mi sice ukazovala správně, dokonce jsem viděl směrovou tabuli, ale ta silnička byla tak uzoučká, že jsem v té rychlosti myslel, že jde jen o nějakou místní cestu a ta pravá teprve přijde. Naštěstí jsem si to uvědomil prakticky hned a v tom místě byl na naší straně kraťoučký připojovací pruh od jakési na první pohled nepříliš používané cesty, do nějž jsem tedy mohl zajet, couvnout a posléze přejet hlavní silnici směrem, kam jsem potřeboval. Zpočátku jsem si stejně myslel, že jde o omyl, silnička byla v některých místech široká stěží pro jedno auto. Když se potom z ničeho nic proti nám objevila felicie, trochu mi zatuhlo. Pán ale během chvilinky začal couvat, takže vlastně pohoda. My jsme měli přednost, mezitím jsme se totiž rozrostli na dva, jelikož nás kdosi dojel. Zaparkovali jsme u penzionu Brada, na přilehlé louce roztáhli piknikovou deku a pustili se do opožděného oběda. Andík se najedl co nejrychleji, aby mohl chytat kobylky, my s Álou jsme si dali trochu načas.

Pak jsme všechno sbalili, uklidili do auta a vydali se k nedaleké Rumcajsově jeskyni. Cestou Andík vymýšlel všemožné sutěže, v nichž mimochodem samozřejmě stále vyhrával. Ála vyhrál hlavně to, že si sedl na pařez, kerý byl plný smůly. Naštěstí bývám i na takovou situaci připravený a vozím náhradní oblečení.

Porozhlédli jsme se v jeskyni a pak pokračovali ještě kousek dál po značené turistické cestě. Hledat značky kluky dost baví. Radost jim obvykle kazím já, protože narozdíl od nich si uvědomuju zákonitosti typu, že když něco je jenom 4 km od nás, pak to znamená celkem 8 km i s cestou zpět, nebo že když trasa vede z kopce, nazpátek se budeme drápat nahoru... Procházka by to byla super, nebýt všudypřítomných trapných cyklistů, kterým nejenže patří silnice, ale už i jakékoli jiné cesty, takže klidná procházka je jaksi vyloučena. Když potom na nás křičeli dva machýrkové, co asi zabloudili z Tour de France (proč jinak by měli dresy;-)) sjeli ze stezky pro cyklisty, protože si chtěli drncat po kamenech, kudy jsme ovšem šli my, bylo to už na mě trochu moc. Tím spíš, že pak se zase vrátili do míst pro kolaře. Když jen pár centimetrů kolem vás po kamenech z kopce proletí blázen na horském kole a vy nemáte kam uhnout, není to příjemný pocit.

Vrátili jsme se k autu, čekala nás ještě druhá část výletu. Přejezd k Věžáku, údajně nejkouzelnějšímu rybníku v Českém ráji, kde se natáčel třeba známý film Jak dostat tatínka do polepšovny. Šlo jen o pár kilometrů, přesto jsem v závěru lehce zabloudil, protože jsem sice věděl, že z Libošovic se musí jet na Krčkovice, ovšem nikde tam nebyla značka. Ale zorientoval jsem se poměrně rychle. U rybníka je skutečně malinké parkoviště, na nás čekalo asi tak poslední místo. Prošli jsme se kolem rybníka, opět museli uskakovat trapným cyklistům, kteří asi nemají brzdy, ale bylo tam hezky. Dokonce jsme ve vodě viděli nejspíš vydru. Potichu jsme ji pozorovali, když se zase přiřítili dva závodníci na kolech, kteří velmi nahlas probírali cosi strašně důležitéh, takže vyplašili všechno živé v širokém okolí.

Po silnici jsme se potom ještě na Andíkovo přání vydali 1 km po zelené a pak zase zpátky k autu. Už se docela připozdilo, ale postupně si ještě oba kluci vzpomněli, že potřebují na velkou. Skvělá tečka... Hlavně když tak trůnili v kopci nad parkovištěm, kam se právě vrátili jedni lidé a přímo pod námi montovali kola do stojanů na střeše.

Domů jsme dorazili po sedmé a jen jsme za sebou zavřeli dveře, začalo pršet. Takže nám to vyšlo skvěle, celý den sluníčko...;-)

Zálesáci...;-)

Ve středu večer jsme využili pěkného počasí a po nějaké době opět rozpálili gril. Aby toho nebylo málo, už předtím mě kluci začali přemlouvat, abychom přespali na zahradě pod stanem.

Přiznám se rovnou, že se mi takhle na poslední chvíli vůbec nechtělo a nějakou dobu jsem hledal nejrůznější výmluvy, ale nakonec jsem nátlaku podlehl. Aby ale bylo jasno, ačkoli jsem především s přibývajícím věkem víc a víc zhýčkaný, na jaře jsem totiž ve Sportisimu velmi výhodně pořídil kompletní vybavení pro stanování a měl v plánu ho použít. Jen ne takhle brzy...:-)

Fungl nový stan i se spacáky si tak odbyl svou premiéru. Postavený jsme ho měli hned, žádná parodie na Pata a Mata se nekonala. Snad tedy až na Andíka, který si neustále na můj vkus dost nahlas zpíval písničku Mám malý stan. Pak jsme natěšené kluky připravili na spaní a ačkoli ze začátku hledali sebemenší záminky, aby neusnuli, během chvíle to oba zalomili. Nám tak začal volný večer, k němuž se výborně hodila lahev vína dovezená z dovolené v Maďarsku. Já jsem ještě odborně deaktivoval fotobuňky u světel na zahradě jejich přelepením letákem Penny. Chvíli po půlnoci jsme šli spát taky. Zatímco manželka usnula okamžitě a navíc tak, jak si lehla, se ráno probudila, já s tím měl poněkud problém. Především jsem zjistil, že Ála i Andík by mohli směle konkurovat mistru útěků Houdinimu. Snad stokrát jsem je pracně narval do spacáků a během pár vteřin byli zase venku. A když se náhodou podařilo, aby tam pár minut zůstali, tak mi aspoň Ála dal ze spaní pěstí, případně mi úplně zalehnul hlavu. Noc tak alespoň pro mě byla hodně dlouhá.

Pak se mi ale zdálo, že se už rozednívá, navíc příroda volala. Vylezl jsem tedy ze stanu, ale vzápětí jsem zjistil, že do rána daleko. Vybrali jsme si totiž pro stanování špatnou noc. Ve středu totiž zářil úplněk. Doma jsem se alespoň podíval kolik je hodin. Půl čtvrté. Nic moc na to, že jsem byl ještě pořád vzhůru. Přiznávám, že mě na chvíli přpadla myšlenka, že si lehnu do postele, ale nakonec jsem se vrátil do stanu, oba kluky opět nacpal do spacáků a pak se mi podařilo usnout. Až do půl šesté. Krása. Přibližně ve stejnou dobu se probudil Andík a chvilku po něm Ála.

Aby to kluci měli jako opravdové stanování, udělali jsme si ještě venku snídani. Myslím, že sousedi si museli ťukat na čelo, když cestou do práce viděli, že před šestou ráno venku snídáme. Ale klukům se to líbilo. Dokonce tak, že si to chtějí brzy zopakovat.

Akorát já teda zatím nevím...;-)

Výlet do Úval...;-)

Ani v sobotu jsme nezaháleli, i když tentokrát auto zůstalo doma. Andík s Álou se neustále ptali, jestli ještě tento týden stihneme navštívit Úvaly. Nikdo nechápeme proč, ale jde už dlouho o jejich oblíbený cíl, kam jsem s nimi na jejich přání vyrazil už loni v domnění, že pochopí, že tam skutečně nic není a dají pokoj. Jenže opak byl pravdou, ještě cestou zpátky už tehdy plánovali další výlet. Ten přišel na řadu až nyní, ale v průběhu týdne mě napadlo, že jim to trochu osladím, ať z toho opravdu něco mají...;-)

Po obědě jsme se všichni čtyři vydali na nádraží a koupili si jízdenky ne do Úval, ale o jednu stanici dál do Klánovic, odkud jsem potom chtěl Klánovickým lesem pěšky dojít právě do jejich oblíbeného města. Podle googlu mělo jít o rozumně dlouhou procházku. Před nádražím v na kraji Prahy stál turistický rozcestník a skutečně - po červené nás čekal 4,5 km dlouhý výlet.

Hned v úvodu mi náladu pokazil Ála, který si všiml u cesty ležícího hada (sám jsem se divil, že tentokrát jsem ho nespatřil jako obvykle první já), takže jsem pak podezíravě sledoval každou větev na zemi. A že jich tam bylo. Těch větví, hadů naštěstí ne.

Cesta byla příjemná až na pár rozbahněných míst, která se ale dala vždycky nějak obejít suchou a čistou nohou. V jednom místě nás dokonce dojelo blikající hasičské auto, které jelo cosi zkontrolovat k blízké trati.

Na přehledné mýtině se kluci opět pustili do stavby domku pro skřítky, při níž Álu štípnul mravanec, takže jsme to měli trochu se sirénou. Potkali jsme pár běžců (ti mi nevadí), cyklistů (ti mi vadí) a rodin na procházce jako my, a odhadem za necelé dvě hodinky jsme dorazili do Úval. Tam kluci začali naříkat, že je bolí nohy, ale měli slíbenou zastávku v cukrárně, která je držela nad vodou. Bohužel jsme k ní došli před pátou, jenže v sobotu bylo otevřeno jen do čtyř. Zklamání se nám podařilo zahnat návštěvou samoobsluhy, kde si kluci vybrali nanuky.

Čas nám vycházel akorát, takže jsme se pak pomalu vrátili k nádraží, kde jsme počkali necelých deset minut do příjezdu vlaku. Systém zdejšího nástupiště 1 a 1A je pěkně trapný, pořádně jsme nevěděli, odkud to vlastně pojede. Ani následné hlášení rozhlasem nám nepomohlo, protože ačkoli jsme stáli na správném nástupišti, vlak zastavil tak daleko vpředu, že jsme měli co dělat, aby nám nakonec ještě neujel.

Těsně před tím, než jsme z něj vystoupili, jsme ještě byli svědky trapné scénky fetek, které utíkaly před průvodčím a ještě si kvůli tomu vztekle stěžovaly. Při pomyšlení, že my jsme zaplatili skoro 200 korun za lístky se slevami, zatímco oni si jedou do našeho města nakoupit drogy za tisíce, ale na lístek nemají, jsem se poněkud naštval. Ale nevydrželo mi to dlouho.

Kladné zážitky z výletu jasně převážily...;-)

Výlet do lesa...;-)

Jak jsem popisoval v předchozím příspěvku, páteční výlet nezačal právě nejlépe. Když odjela asistenční služba, dali jsme si s klukama oběd. Bylo zataženo, zima a foukal vítr, takže kluky tolik oblíbený piknik na dece se tentokrát konat nemohl. Ovšem u parkoviště jsou lavičky, takže stačilo na jednu položit ručník, aby nám nemrzly zadky a mohli jsme se pustit do jídla.

Asi v jednu jsme všechno sklidili, do auta jsem nastěhoval hromadu dřeva (během opravy kola stihli Andík s Álou rozebrat celou ohromnou větev, která se nejspíš ještě po poslední bouřce válela na zemi a všechno, co byť vzdáleně připomínalo prak, si museli vzít domů) a vydali jsme se. Jednu chvíli jsem kluky připravoval na možnost, že úplně do lesa nepůjdeme, protože tam bude nejspíš bláto, ale když skončila silnička s asfaltovým povrchem a dál jsme měli pokračovat po blátivém úseku cesty lesem, zamířil jsem mezi stromy a zjistil, že tamtudy se jde mnohem lépe. Ačkoli jde jen o malý lesík hned za domy, byl tam naprostý klid a stromy krásně voněly. Po chvíli se kluci pustili do své oblíbené kratochvíle a z větví a mechu stavěli "domeček pro skřítky". Pak jsme objevili maliny, borůvky, sám jsem z toho byl překvapený, protože jen o pár dní dřív na Liberecku byly maliny zcela nezralé. Všude kolem rostlo plno prašivek a najednou u stromu vidím krásný velký hřib. Andík s Álou byli nadšení, že jsme "našli houbičku", ale to jsme ještě netušili, že nebyla zdaleka poslední. A to jsme nijak zvlášť nehledali, spíš tam na nás samy čekaly. Během pár minut jsem jich měl plné ruce, a tak jsme se vydali zpátky k autu.

Domů jsme kvůli rezervě jeli o něco pomaleji než obvykle. Po návratu kluci tvrdili, že se jim výlet moc líbil. Sice nikdo z nás tří houby nejí, ale radost nám udělaly všem!:-))

(D)efektní výlet...;-)

Ve čtvrtek bylo hnusně, výletní maraton jsme tedy přerušili, ale hned v pátek jsem klukům splnil další sen. Vydali jsme se do Jevan, které oni milují. Sice bylo pod mrakem a žádné teplo, takže mi bylo jasné, že na klasický piknik nedojde, ale na procházku lesem dobré.

Ve Svatbíně u Kostelce, v úseku zúžené silnice mezi domy se ze zatáčky vyřítilo auto a mně nezbývalo než to vzít přes takový vylezlý kanál. Drcnutí to bylo pořádné, ale na to je řidič v Česku samozřejmě zvyklý. O chvíli později jsem slyšel jakési cvakání, ale zdůvodnil jsem si ho kvalitou silnice, případně nalepeným blátem na kolách, protože jsme minuli úsek, po kterém projel traktor z pole. Hlavou mi proběhla i myšlenka na defekt, ale předpokládal sem, že bych slyšel nějakou ránu. To se nestalo, proto jsem to pustil z hlavy.

Těsně před Jevany jsem musel na chvilku zastavit, protože klukům bylo "strašné vedro" a ty zbývající asi tři minuty už prý nemohli vydržet, takže jsem jim musel sundat mikiny (v dětských sedačkách to sami nezvládnou). Zajel jsem pravou stranou až do trávy, abychom nepřekáželi. V Jevanech byl trochu zmatek, protože dělníci přestavovali most přes říčku, či kanál, co tam vede k rybníku. Zamířil jsem na parkoviště, kde měli stavaři částečně základnu a připravili jsme se na velkou cestu do lesa. V tu chvíli jsem si vzpomněl na cvakání a podíval se na pravé přední kolo. Bylo prázdné. Co teď? Došlo na mé noční můry, navíc v poslední době to trochu viselo ve vzduchu - večer před odjezdem na dovolenou jsem právě toto kolo kontroloval, protože vypadalo poloprázdně, což se nakonec vysvětlilo tím, že stálo na nerovnosti. Cestou z dovolené mě pak problikávala auta a na defekt jsem v tu chvíli taky pomyslel. A teď jsem se tedy dočkal.

No vida, jak se mi vyplatila červnová prohlídka v servisu, díky níž jsem dostal na čtvrt roku zdarma značkovou asistenci od Renaultu. Vytočil jsem bezplatné číslo z papíru, který jsem naštěstí měl s sebou. Bylo 10:56. Po malé chvilce se ozvala příjemná operátorka, zapsala si několik informací a sdělila mi, že do hodiny by měl přijet technik, ale vše ještě upřesní následnou esemeskou. Za pár minut mi skutečně přišla zpráva s informací, že ve 12:00 dorazí asistenční služba. Zbývalo nám tedy asi 45 minut, což nebylo nijak zlé, navíc auto bylo zaparkované, nikde jsme nepřekáželi. Prošli jsme se tedy u rybníka a před dvanáctou už postávali na parkovišti. Z kufru jsem vydoloval rezervu, abychom se pak nezdržovali.

Ve 12:06 mi přišla další zpráva. Tentokrát s dotazem, zda asistenční služba dorazila a jestli je vše v pořádku. Odpověděl jsem, že zatím ještě čekáme na příjezd, ale žádná hrůza. Nečekal jsem, že by s úderem dvanácté někdo přijel. Za malou chvilku mi ale zvonil telefon a pán na druhém konci se mě ptal, kde přesně mě najde, že vjíždí do Jevan. Pak už jsme spatřili auto s nápisem ze zprávy. Zastavilo vedle nás a vystoupil takový zvláštní podmračený pán. Pozdravili jsme se a já nemohl přeslechnout jeho silný ruský přízvuk. Několikrát se pátravě rozhlédl všemi směry a zamířil ke mně. Bylo zataženo, fičel vítr a na parkovišti jsme v tu chvíli byli sami, protože dělníci ze stavby odešli na oběd. Dostal jsem trochu strach. Najednou zpoza lavičky vykoukl Ála a nahlas pozdravil. Pán se rozzářil a pospíchal k němu. Pozdravil ho taky, podal mu ruku, představil se a zeptal se, jak se jmenuje. Pak se objevil Andík, taky nahlas pozdravil a situace se opakovala. Trochu se mi ulevilo.

Auto si vyfotil ze všech směrů. Pak si nasadil rukavice a já se věnoval klukům. V tom se ozvala strašná rána, až jsem si málem cvrnknul do kalhot - technik přinesl ohromný zvedák na auto a hodil ho na zem. Vzhledem k tomu, jak se stále rozhlížel, se mi obavy na chvilku vrátily!;-) Je pravda, že toho moc nenamluvil. O to víc ale pracoval, takže za malinkou chvíli už auto klesalo ze zvedáku zpátky na zem. Prohlédl si prázdné kolo a pak mě překvapil svou domněnkou, že se mu nezdá píchlé, spíš by řekl, že vzduch unikl kolem ventilku. Pak se mě ptal, kam chci kolo dát, nesměle jsem špitl, jestli by to šlo na připravený hadr v kufru, on se usmál a s naprostou samozřejmostí řekl, že jasně, záleží na mě.

Pak jsem vyplnil a podepsal formulář a rozloučili jsme se. Bylo 12:25. Podle mě úžasná rychlost.

Asistenční služba Renaultu tedy na velkou jedničku!:-)

Kino...;-)

Ve středu nastala malá změna plánů. Původně jsem chtěl s klukama na výlet a ve čtvrtek do kina, už kvůli tomu, že právě čtvrtek měl být nejchladnějším dnem. Ale protože jejich vytoužený film dávali ve ve středu naposledy, vyrazili jsme na Čerňák už o den dříve. Počasí nepočasí.

Jako všichni kluci, i ti naši mají rádi angry birds. A trailer k filmu, který se u nás promítal od května, viděli už v dubnu. A přibližně od té doby mi ho s železnou pravidelností připomínali. Jenže dřív nebyl čas, až nyní.

Hned ráno jsem provedl rezervaci lístků a kolem jedenácté jsme vyrazili. Nadvakrát, protože jsem si hned po vyjetí uvědomil, že nemám mobil, a proto jsme se ještě vrátili. Bohužel jsem ho nemohl najít, i když jsem přesně viděl, jak jsme si jej před odjezdem připravoval. Záhada. Sáhl jsem tedy po služebáku. Co kdyby byl telefon potřeba...

Samozřejmostí se stal oběd u McDonalda, i když tentokrát jsem měl pocit, že s tím kluci trochu nepočítali a o to víc byli pak nadšení. Stejně jako minule i tentokrát mě trochu znejistěla provozní doba pokladen kina, protože rezervaci je nutné vyzvednout nejpozději třicet minut před začátkem. Film začínal v jednu a pokladny (jedna) se otevřely v půl. Stačilo by, aby před námi bylo pár lidí se s tejným cílem a nevím, jestli by na nás lístky čekaly.

Narozdíl od minule jsme tentokrát neměli sál jen pro sebe, ale nic tragického. Teda až na asi dvanáctiletého kluka, který bez dozoru seděl vedle mě a chvílemi si celkem naklas povídal. Narozdíl od něj Andík s Álou po celou dobu ani nedutali. Z předfilmů jsem si dokonce vybral i jednoho potenciálního kandidáta, na nějž bychom zase mohli vyrazit a který by se nejspíš líbil i mně.

Angry Birds ve filmu jsou samozřejmě primárně pro děti, ale chvílemi jsem měl až takřka husí kůži, protože v ději jsem viděl jasnou paralelu s déle než rok trvající migrační krizí. Ovšem v tom neoficiálním politicky nekorektním směru. Nebudu lhát, když prohlásím, že jsem se párkrát v duchu podivil, jak se mohlo stát, že něco takového v dnešní době mohlo "proklouznout" do kin... A ještě k tomu tam migrovala prasata! Ale třeba to byl jen můj osobní pocit.;-)

Po filmu jsme se ještě stavili na dortíka v místním Světozoru. Zatímco já šel najisto - cheesecake s limetkou, kluci si vybrali až podle nabídky. Dvě věci se mi tam moc nelíbí - velká fronta, tentokrát se mě snažila předběhnout nějaká bába, která se nenápadně postavila šikmo od nás a pak se snažila postupně zasunout do řady přede mě. Prokouknul jsem ji ale hned, tak to zkusila za mnou. A tam už byla úspěšná. A druhá věc, ke které mám připomínky - fronta vede podle vystavených zákusků, ovšem pak se stočí za roh, kde přijdete na řadu. No a jak si asi staroch jako já má takovou dobu pamatovat názvy tří dortíků?;-)

Doma jsme byli před pátou a klukům se odpoledne prý velmi líbilo. No, ještě aby ne...;-)

Odborníci...;-)

Vzhledem k tomu, že v mé současné (ani v žádné předchozí) práci se přešlapy příliš neodpouští, skřípu zubama nad předpověďmi počasí. Řekl bych více či méně nepřesnými, ale nejde to. Jsou totiž nepřesné více či ještě více...

Pondělní velká večerní předpověď na ČT mě za poslední dobu dostala asi úplně nejvíc. To, jak bylo, odborníci opět trefili celkem přesně, ale místo vyhlídky na další den následovala informace, že předpověď na úterý bude upřesněna v úterý ráno! Co to jako je? Potřeboval jsem to vědět, abych mohl naplánovat program pro kluky!

Ráno jsem nedočkavě čekal u televize, předpovědi jsem se ale dočkal až v 7:20 (!). Verdikt byl neúprosný - celý den na celém území déšť, místy vydatný a k tomu chladno. Navíc opravdu začínalo pršet. "Varování před bouřkami, které platilo v Čechách do čtvrté hodiny ranní se prodlužuje pro Moravu do osmé ráno." Jen tato věta dozněla, ozval se hrom. To jako v noci někdo přestěhoval střední Čechy na Moravu?

Jako bych ale měl nějaké tušení, připravil jsem auto z garáže. Kolem půl deváté už jen krápalo a v devět ani kapka. Asi o půl hodiny později sluníčko. Během výletu jsme se ocitli o sto kilometrů severněji a přesto všude sluníčko a teplo. Displej v autě ukazoval 26°C jednu chvilku tam dokonce zářila třicítka. To jako tu předpověď, na niž si netroufli večer, upřesnili ráno tak, že si někdo stoupnul k oknu, viděl, že je zataženo a prší a tak to taky posléze podal jako oficiální prognózu?

Jeden by čekal, že potom večer třeba v úvodu další relace řekne jeden z odborníků něco jako: "Rádi bychom se omluvili, ale počasí nad naším územím v současné době ovlivňuje zvláštní efekt pojmenovaný po italském vědci Antonio Nasersi, díky němuž je úspěšnost předpovědi 4%..." Ale nic takového. Opět celkem slušné shrnutí toho, jak bylo a sliby chyby, jak bude.

Kdybych býval na informace odborníků dal, rval bych si doma vlasy, že jsme promarnili tak krásný den. A za to dávám všem meteorologům velkou Kyselou prdel. Pohledem na oblohu umím předpovídat taky.

A zadarmo!;-)

Úterní výlet...;-)

Zatímco v pondělí jsme odpočívali a kluci blbnuli v bazénku, v úterý jsme měli v plánu výlet. Když bylo jasné, že navzdory předpovědi nezmokneme, rychle jsem sbalil všechno nezbytné. Na poslední chvíli jsem se pak ještě vrátil klukům pro kraťasy, protože bylo opravdu hodně teplo. Naším cílem byla zřícenina hradu Valečov v Českém ráji.

Chtěl jsem se stavit v poděbradském tesku pro něco k jídlu, ale ačkoli ho máme po cestě, nebylo to tak jednoduché. Kruhák před ním se totiž opravuje a uzavřená byla i silnice k němu. Museli jsme to tedy objet. Pak jsme tesko minuli, museli počkat na semaforu, jelikož přes průjezdnou část kruháku se pouštělo kyvadlově, vyjeli z Poděbrad a poté jsme se zase kolem hřbitova vrátili zpátky k dalšímu semaforu, který opět kyvadlově pouštěl přes jediný vjezd a zároveň výjezd od teska. Narozdíl od posledně jsme tentokrát u pokladny nezkejsli a po svačině kluků na parkovišti (protože měli strááášný hlad na koupené koláče) jsme pokračovali v cestě. Tedy museli jsme se nejprve opět vymotat, přesně jak jsem popisoval před chvílí, jen v opačném pořadí.

U Mladé Boleslavi jsme najeli na dálnici a po pár kilometrech ji u Mnichova Hradiště zase opustili. Za chvíli jsme se ocitli na parkovišti pod hradem, zaplatili symbolický poplatek a vydali se vzhůru. No, vzhůru, jde jen o mírný kopeček, kluci si ani jednou nestěžovali. Na louce, kde se pořádají koncerty jsme se u opuštěného ohniště naobědvali, kluci se pohoupali a vešli jsme do objektu. Ani jeden z nás moc nemusí výšky, proto jsem se několikrát zeptal, jestli opravdu chtějí na věž. Bál jsem se, aby to nedopadlo jako obvykle, že koupím vstupenku a oni pak řeknou, že tam nechtějí. Ovšem tentokrát, ani přes mou jasnou manipulaci stylu "stáli bysme až tááámhle nahoře, jak je to malinký zabradlí a fouká tam vítr", jsem neuspěl. Se zakoupenými lístky jsme tedy zdolali dřevěné více či méně chatrné schody, na něž bych kluky normálně nedostal a ocitli se na první věži. Tam mě překvapil Andy, který se dokonce sám šel podívat až k tomu chatrnému zábradlí. Přitom doma se pomalu bojí slézt ze židle...;-) Ála se mě držel v povzdálí za ruku. Aby toho nebylo málo, Andík chtěl ještě na další vyhlídku, která byla mnohem výš. Od toho mě zachránilo, že se muselo projít takovou temnou místností a tam se trochu bál.

Po schodech jsme se dostali zase zpátky dolů, nakoukli do hladomorny, kde jsem se poněkud polekal. Chtěl jsem klukům ukázat, jak středověk dokázal být krutý a když jsem se sám nahnul nad kraj, abych viděl dolů, spatřil jsem v hloubce ležící polámanou postavu. Ačkoli jsem tomu v tu chvíli sám moc nevěřil, klukům jsem začal pohotově tvrdit, že je to jen nějaká figurína. Snad to tak opravdu bylo!:-)

Pak jsme se ještě chvíli procházeli v lese za hradem, kde jsme nahlédli do některých z opuštěných skalních bytů. Hlavně Andík byl k neutahání a snažil se nás přemluvit, abychom šli pořád dál a dál, ale po určité době jsem už nepovolil a tak jsme se vrátili k hradu a potom k autu. Čekala nás ještě druhá část výletu. To jsme se ale museli přesunout o dalších 50 km severněji.

Najeli jsme zpátky na dálnici, minuli Liberec a odbočili až na sjezdu do Chrastavy, o níž je v poslední době slyšet víc než dost v ne právě pozitivním smyslu. Já jsem tam kdysi několikrát jezdil školit do jedné z továren mého předchozího zaměstnavatele. Jednou jsem dokonce přespal v hotelu Farma Vysoká. Z té doby jsem si pamatoval příjemnou procházku po opuštěné silničce mezi pár domy a pastvinami. Teď jsem se tam tedy vrátil. Vyjeli jsme velký kopec po uzoučké silnici a zaparkovali u restaurace. Posadili jsme se venku a objednal jsem klukům ovocné zmrzlinové poháry. Název Vysoká je tu na svém místě, protože nejen, že se tak jmenuje vesnice, či osada nad Chrastavou, ale dokonce i stoly jsou poměrně vysoké. To jsem si ale uvědomil, až když se před klukama objevily ty poháry a Ála na něj nemohl dosáhnout. Dal jsem mu na židli tři podsedáky, ale ani to nepomohlo, takže nezbývalo, než ho krmit. Andík se k tomu raději postavil, pak to tak nějak výškově odpovídalo. Ale to byla jen drobnost, kluci si pochutnali a obsluha byla velmi příjemná.

Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se na procházku. Přestože někde pod námi stála zmíněná továrna, vzduch je zde čistý a hlavně všude vládne ticho. Panorama tvoří kopce a výhled na Ještěd. Na jedné z luk se kluci vyblbnuli, honili tam motýly a chytali kobylky. To se jim taky nakonec podařilo, tak nás domů jelo o jednoho víc. Málem to tedy bylo o dva, ale klíště, kterého si Andík všimnul, když se posadil do auta, jsme z přepravy vyloučili.

Cestu zpátky jsme si taky užili, kluci byli v dobré náladě, přemluvili mě, abych dal hudbu opravdu hodně nahlas (volume se přiblížilo hodnotě jako když někam jedu sám;-)) a za celou dobu nezamhouřili oka.

Domů jsme se vrátili někdy kolem půl šesté a nejvíc na mě zapůsobilo, že za celý den kluci ani jednou ani trochu nezazlobili. A nesmím opomenout, že skoro celý den svítilo sluníčko, navzdory předpovědi počasí...

Cesta domů...;-)

Abychom dovolenou uzavřeli, zbývá ještě zmínka o cestě zpátky. Jako pokaždé i tentokrát jsme se domů vydali na noc. Po opuštění prázdninového domku jsme nejprve jeli doplnit pohonné hmoty. Tam mě překvapila podivná reakce obsluhy, paní od ÖMV přede mě flákla účtenku a ani se na mě nepodívala. Trochu mám pocit, jestli za to nemohla moje komunikace v němčině, jinak mě nic nenapadá. Ale šlo o jediný exces za celý týden. Pak jsme se jeli navečeřet a koupit nezbytnosti na cestu a domů. Ta nám tak začala účtenkou z Aldi s krásnou sumou 666 Forintů. K čertu!:-)

Hned na úvod jsem také přišel o pomyslné dva životy, to když nejprve před námi vycouvalo na silnici auto a já nečekal, že hned po rozjetí zase zabrzdí. Bylo to jen tak tak. A podruhé, když před námi jeli maďarští policajti, já to oznamuju Álovi, který má pro policii slabost a díky tomu jsem si nějak neuvědomil, že zastavili kvůli odbočení. To by byla hezká tečka. Ačkoli počítačové hry nehraju, bylo mi jasné, že dva životy jsou pryč a po třetím už by mohl přijít GAME OVER.

Ale to už jsme vyjeli z města, takže byl klid. Jako první po pár minutách usnul Ála, jen o chvilku později i Andík. Nikam jsme se nehnali, chvílemi jsem se kochal krásným západem slunce, o němž manželka prohlásila, že je to kýč. Vzpomněl jsem si na obrázky s kytkama doma a radši to moc nekomentoval!:-)

Chvíli jsem přemýšlel, jestli jet přes Budapešť jako každý rok, nebo zvolit stejnou trasu jako před týdnem. Nakonec jsem se rozhodl pro tu delší ovšem jednodušší variantu - po obchvatu hlavního města. Trochu jsem měl strach z případného bloudění po maďarském venkově.

Několikrát jsem měl pocit, že mě problikávala auta zezadu (jel jsem v pravém pruhu a nijak je neblokoval), tak jsem přemýšlel, o co jde, nebo jestli se mi to jen zdálo. Na Slovensku jsem pak předjel jakýsi turecký tirák a ten mě bez jakýchkoli pochyb opět probliknul dálkovými. To už jsme řešili, co se děje, jestli mi svítí zadní světla a podobně. Na prvním parkovišti jsem zastavil, ale na nic nepřišel. Doteď nevím, o co šlo. Opět na mě zapůsobil průjezd Bratislavou, nasvícený hrad vypadá téměř magicky. No a ještě mi v hlavě utkvěl Bulhar, který se za mnou odkudsi vyloupl, předjel mě myškou zprava doleva a opět zmizel.

Zatímco Andík se probral právě u našich východních sousedů, Ála na chvilku otevřel oči u Brna. To jsem zrovna prohodil k manželce, která se stále držela, že v Brně to zase bude mela, abych nezabloudil. Jen jsem to dořekl, otočila se k oknu a spala. Navigace ovšem fungovala naprosto spolehlivě, stačilo se jen soustředit na množství pokynů typu odbočte vpravo, pak se držte vlevo, odbočte vlevo, pak se držte vpravo a po pár minutách jsme se vymotali. Celá posádka auta spala, neměl jsem tedy důvod zastavovat. Kdybych někde pauzu udělal, určitě by se zbytečně probudili. Za Havlíčkovým Brodem mě dost vytáčeli lepiči, pravděpodobně mířící domů z diskoték. Nechci ani domýšlet, kdyby se přede mnou objevil třeba zajíc a já musel přibrzdit. Přece jen po půlnoci je pravděpodobnost setkání s nimi podstatně větší než přes den. Ale to asi těm, co jim nestačí mých 95 na tachometru, nemá cenu vysvětlovat.

Žena se na chvíli probrala někde v Čechách a pak až za Kolínem, kluky jsme potom doma museli přenést z auta. Cesta, na niž jsme se vydali přesně v 19:00 tak bez nejmenších problémů skončila 15 minut po druhé ranní.

Já usnul někdy kolem půl čtvrté a probudil se v šest. Klasika, já si přispat nedovedu...

Statistika:

622,3 km

38,8 l benzinu

Balaton 2016

Jak už jsem naznačil v Balatonlelle jsme byli počtvrté v řadě, takže nás tam už nemohlo skoro nic překvapit. Řidiči ohleduplní k chodcům i k ostatním autům jsou navíc silně návykoví. Snad nejmarkantnější změnu proti předchozím letům představoval větší počet turistů, především pak ze západních zemí - plno Němců, Rakušáků, zahlédli jsme ale i Španěly a Italy. Taky se mi zdálo, že letos jsme slyšeli víc sirén - policie, sanitky... Prakticky každý den něco.

Hned v noci ze soboty na neděli přišla strašná bouřka, ale skutečně něco, co jsem ještě nikdy neslyšel, spíš to vypadalo, jako bychom se ocitli uprostřed válečného konfliktu. V neděli se lehounce ochladilo. V poledne jsme odpočívali doma a slyšeli houkání. Pak jsme si šli sednout na terasu a najednou koukáme, že na zahradě vedlejšího domu stojí dvě sanitky. Proto to bylo tak hlasité. Asi tak po další hodině přišlo ještě jedno překvapení, to když těsně nad námi začal kroužit záchranný vrtulník. Bylo evidentní, že pilot tam hledal místo na přistání. Manželka si myslela, že chce přistát právě u nás, ale ať už mu tam překážely dráty nebo naše auto, nakonec usedl za silnicí. Velká atrakce pro všechny přítomné. Akorát mně osobně přišlo až nechutné, že si plno lidí na mobily natáčelo i to, když připravovali pacienta k převozu. Sice se několik záchranářů snažilo "stínit" dekou, ale ne příliš úspěšně. Myslím, že vyfotit si samotný vrtulník je v pořádku, ale pak by měla fungovat jednoduchá pravidla jakési etiky. My jsme se s kluky šli taky podívat k vrtulníku, ale ani by mě nenapadlo si s sebou brát foťák. Každý to holt má asi jinak.

Stejně jako každý rok, i tentokrát v Balatonlelle celé prázdniny hostuje Maďarský národní cirkus. V minulých letech jsme do něj zamířili pokaždé v pondělí, čili hned první den po nedělní pauze. Tentokrát, ani nevím proč, jsme jej naplánovali na úterý. Ráno jsme šli s klukama koupit lístky, opět jsme zvolili nejdražší variantu do VIP lóže, jen jsem pořádně kontroloval paní v pokladně, aby nenastal stejný problém jako loni, kdy omylem prodala stejné vstupenky dvakrát. Předchozí představení byla zvláštní v tom, že přišlo vždy jen pár lidí, takže přestože artisti, klauni i zvířata předváděli skvělé výkony, atmosféra byla spíš jako při nějaké zkoušce. Tentokrát ale dorazilo diváků několikanásobně víc a bylo to znát. Celé to mělo úplně jiný náboj. Nejspíš i díky tomu, se mi letošní program líbil s přehledem nejvíc. Popisovat jednotlivá čísla nemá cenu, ale zmínit se musím o neplánovaném čísle, kdy po manéži procházeli sloni a jeden začal chobotem šmátrat v tašce jednoho z diváků. Najednou vytáhl PETku s džusem a než kdokoli stihl zareagovat, nacpal si ji celou do pusy. Scéna jak do reklamy, tomu říkám kvalitní džus!:-)

Každý den jsme zakončovali večerní procházkou. Už od loňska se kluci těšili na "pejsky", což je takový automat, kde různě na přeskáčku vykukují hlavy psů a vy do nich musíte mlátit palicí. Hned první den si oba zahráli, bohužel po noční bouřce atrakce z ulice zmizela. Objevila se zase až poslední den. Jinak si kluci denně "zabojovali" na automatu v jakémsi jako hokeji a pak jsme po kolonádě došli k molu, kdy si zamlsali cukrovou vatu a trdlo. Někdy jsem s nimi šel sám, jindy jsme vyrazili všichni. A jednou takhle zatoužila manželka po společné fotce z dovolené. Požádala proto skupinku Němců, jestli by nás vyfotili. Oslovená paní si asi příliš nevěřila, tak zavolala na svého manžela, který to s foťákem uměl lépe. Ten nás ochotně blýsknul. Pro jistotu hned dvakrát, to kdyby to jednou třeba nevyšlo. Čekal jsem takřka uměleckou fotografii, když fotil lépe než jeho žena, ovšem výsledek byl spíš tragikomický!:-) Zdůrazňuji, že fotil přes displej, bylo to večer rozhodně nemohl být oslepen od sluníčka:

Když už jsme u těch Němců - na pláži jsme pozorovali variaci na historické události. Mám na mysl třeba Anschluss nikoli Rakouska, ale maďarského území. Zatímco my čtyři jsme zabrali nějakých asi tak 6 metrů čtverečných, oni ve třech nějakých 30 m². Do kruhu rozestavěli stany, lehátka a deky a uprostřed si nechali královské místo. Obecně jsem měl pocit, že se chovali tak trochu nadřazeně, jako že je tam všechno jejich. Je to smutné, ještě loni jsem na Německo nedal dopustit, během roku se všechno jaksi změnilo...

Na pláži jsme si dávali jídlo a já se ke konci týdne rozhodl, že ochutnám langoš ve verzi, kterou volí všichni Maďaři - čili Sajtos-tejfölös lángos. Langoš s kysanou smetanou a sýrem. Původně jsem si tuto kombinaci ani neuměl představit a trochu jsem se jí bál, ale odteď je mým favoritem!

Poslední večer jsme bloumali kolem stánků a najednou mi došlo, že už vím, kde skončila naše předloni ukradená espézetka. V Maďarsku je totiž móda tašek přes rameno, na nichž je pod průhlednou slídou zastrčená půlka značky. Vždycky jsem myslel, že jsou nějaké speciální, jen "jako". Ale právě v pátek jsem si všiml, že jsou takřka stoprocentně kradené, byly totiž ještě špinavé, dokonce i s nalepenými muškami. A zahraniční jsou asi nejvíc ceněné. Tak hlavně, že to někomu udělalo radost, když nám to tenkrát připravilo tolik starostí...

Jako pokaždé jsme i tentokrát měli v plánu jet domů na noc. Letos to ale bylo lepší v tom, že jsme mohli v domě zůstat až do večera. Dopoledne jsme ještě vyrazili na pláž, jenže právě v sobotu bylo poněkud zvláštní a proměnlivé počasí s větrem, tak jsme odešli o něco dřív. Balili jsme ale ve vedru. Majitelé dorazili s mírným předstihem, pán se pořádně připravil a na kluky vybafl několik otázek napůl v polštině a napůl v ruštině. Pak jsme velmi přátelsky rozloučili, domluvili se na příští rok a vydali se do města na večeři a poslední nákup před cestou domů.

Kluci byli smutní, domů se jim ani trochu nechtělo. Přece jen si tam užívali, hlavně pak potápění a vytoužené plavecké brýle. Ale na to už jsme si zvykli, slzy byly i loni...;-)

Cirkus:

Cesta na Balaton 2016...;-)

Zpravidla se říká, že dotřetice všeho nejlépe, ovšem naše dovolená se konala u Balatonu už počtvrté v řadě. Zamířili jsme tam tradičně na první prázdninový týden.

V pátek prvního jsem už měl volno, v podvečer jsme naložili auto a já se donutil jít dřív spát. Ulehl jsem tedy už v půl jedenácté. Budík se ozval přesně ve dvě a o padesát minut později už jsme odjížděli od domu. Páteční ranní televizní vysílání varovalo před policejními manévry, kdy v úvodu prázdnin měl na silnice dohlížet trojnásobek běžného počtu strážců pořádku. Bez napínání hned prozradím, že za celých cca 230 km přes Česko jsme nezahlédli ani jednoho. Čili vlastně pravda - třikrát více než obvyklé nic je stále nic!:-)

Cesta k Havlíčkovu Brodu, kde jsme se měli napojit na D1 probíhala bez nejmenších komplikací, kluci spali. Andíka pak probudily rány právě na naší nejstarší dálnici, Ála zaspal i to. Na měřených úsecích jsem nenechával nic náhodě. V předchozích letech jsem předepsanou rychlost příliš nedodržoval, protože i když na osmdesátce tachometr ukazoval 100, zezadu na mě najížděli nedočkavci. Tentokrát jsem vždy přepnul tempomat na omezovač, nastavil na něm 82 km/h a o víc se nestaral. A musím uznat, že i ostatní předpis dodržovali. Jedinou výjimku představovali cizinci, kteří občas prolétli jen pár centimetrů od nás v levém zúženém pruhu.

Na hranicích se Slovenskem jsme nezastavovali, dálniční známku jsem zakoupil s předstihem a navigaci jsem už z domova měl předpisově na okně vlevo. Oba kluci už ale byli vzhůru, takže jsme zařadili první přestávku spojenou se snídaní. Z loňské noční cesty zpět jsme si pamatovali skvělé moderní parkoviště Sekule, jenže zázemí v opačném směru jaksi pokulhává. Jen nepořádek a opuštěné staveniště. Nám to ale stačilo.

Na maďarských hranicích přišel první drobný zádrhel, přesně jako loni - na celnici v místě s omezenou rychlostí, zákazem předjíždění a zákazem zastavení jsme dojeli stojící auta, jejichž posádky postávaly kolem a evidentně neměly v plánu pokračovat dál. Stejně jako loni nezbývalo nic jiného než nerespektovat značky a auta objet, abychom mohli pokračovat.

Pořád jsem přemýšlel, zda zvolit prověřenou trasu přes Budapešť, nebo jestli bude lepší před Budapeští z M1 sjet a po okreskách se dostat na M7 několik kilometrů za hlavním městem. Jednalo se totiž o kritický úsek, kde jsme loni stáli v nekonečné koloně a letos dopravní informace slibovaly situaci ještě horší. Nakonec jsme do toho šli a u Györu sjeli na Kisbér, Mór a Székesfehérvár. O tom, že se jednalo o šťastnou volbu svědčil asi jeden kilometr, který jsme po najetí zpátky na dálnici absolvovali v zácpě. Ušetřili jsme tak hodně času, nervů a hlavně paliva. Takhle jsme jen dvakrát stáli na semaforech v opravovaných úsecích. A vlastně také zjistili, že na maďarských silnicích jsou s přehledem největší prasata Slováci. V nepřehledných úsecích s plnou čarou se jich tam několik honilo.

Po jinak pohodové jízdě s několika přestávkami jsme zaparkovali u McDonalda v Balatonlelle přesně v půl dvanácté. Zhruba za dvě hodiny jsme se mohli ubytovat, takže oběd, nákup nejnutnějších věcí a už jsme mířili k našemu přechodnému domovu. Po dobrých zkušenostech stejnému jako loni.

Majitelé se s námi srdečně přivítali, ukázali nám kompletně zrekonstruované bydlení, paní ani po roce nepochopila, že maďarsky stále neumíme a pán zápasil s německými slovíčky, ale bylo to opět úsměvné.

Potom se rozloučili a nám začal týden dovolené.

Statistika:

556,5 km / 34,5 l benzinu