Žití na hromádce...;-)

...nebo s hromádkou, aneb další článek o h*vně. Tentokrát doslova!;-)

Minulý týden se mi konečně podařilo odchytit pachatele přímo při činu. Od té doby, co jsme se přestěhovali, máme problém s neustálými dárečky na trávě před domem v podobě hromádek. Ačkoli poměrně často pracuju z domova a vidím ven, nikdy se mi nepodařilo nikoho nachytat. Ono je to nakonec celkem logické, protože pejskaři chodí se svými miláčky na volno, případně s dlouhým navíjecím vodítkem, takže pouze zpomalí a jdou pořád dál, čímž působí zcela nenápadně. A pes je potom doběhne. Sice už pár tipů mám, ale to je tak vše.

Tentokrát jsem odcházel s klukama pryč, pár metrů od domu jsem se náhodou otočil a všiml si paní na kole, která měla na vodítku psa, jenž právě zaujal tu nesmlouvavou pozici. Měl jsem proti ní výhodu v tom, že ona nevěděla, že tam bydlíme právě my. Když jí došlo dlouhé vodítko, zastavila a dělala jakoby nic. Pes dokončil nadílku, paní sedla na kolo a odjížděla. Kolem nás. Při představě, jak to tam opět čeká na mě, jsem se nadechl a paní požádal, zda si hromádku může uklidit. Ona jen cosi odsekla, tak jsem pronesl mezi námi zcela nesmyslnou větu o tom, že to tedy můžeme řešit přes Městský úřad. Čekal bych něco jako výsměch, mávnutí rukou, poslání do míst, odkud ten dárek před chvílí vypadl nebo tak něco, jenže paní se vyděsila a začala mi vysvětlovat, jak jede jen tak nalehko a nevzala si s sebou pytlík na úklid a bla bla… 'No jasně, to ti tak žeru, jedeš večer se psem a vůbec jsi nečekala, že si odloží,' prolétlo mi hlavou.

"…tak mi přece hned nemusíte vyhrožovat Městským úřadem! Já si tamhle zajedu pro pytlík a uklidím to!"

Zakýval jsem hlavou, jako že je mi všechno jasný a v tu chvíli bych se vsadil, že stejně to večer bude na mě. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem tam po návratu domů nic nenašel. Ona se opravdu vrátila a uklidila to.

Teď ještě nachytat těch několik dalších...;-)

Pánská jízda...;-)

Na uplynulý pátek jsem se moc těšil, protože jsem si naplánoval volno za práci o svátku minulý měsíc. Od první chvíle mi bylo jasné, že jednak kluci nepůjdou do školky a za druhé, že s nimi nebudu sedět doma.

Z několika možností, kam se vypravit jsem se nakonec přiklonil k tomu, že pojedeme do parku v Loučni a ještě se stavíme v Mladé Boleslavi v muzeu Škodovky. Už v týdnu jsem nakoupil plno bonbónů do auta, což škodolibě uvítali kolegové v práci, když jsem je nechal ledabyle ležet na stole, protože si mysleli, že se jedná o jakousi recidivu, stejně jako když vyléčený alkoholik znovu začne pít, tak že já jsem po nedávném dietním režimu do všeho opět sklouzl (přitom mě nikdy sladkosti jíst neviděli!:-))

Ve čtvrtek večer se nad všemi plány začal vznášet otazník, protože u Ály se objevily střevní problémy, ale už ráno to vypadalo dobře. Stejně jsem byl ale přesvědčený, že šlo jen o to, že se Ála bál, že bychom nikam nejeli, tak to zkrátka držel a držel…;-)

Na poslední chvíli jsme jen změnili pořadí a hned ráno vyrazili nejprve do Boleslavi. Město bylo trochu zacpané auty, ale muzeum i přilehlé parkoviště jsme našli bez problémů. Akorát bylo téměř plné. Ačkoli cedule hlásala, že je určené jen pro návštěvníky, nemyslím si, že tomu taky bylo. Ale místo jsme si našli a ještě v autě se stihli nasvačit.

Samotné muzeum nebylo špatné, jedná se sice v podstatě jen o jednu halu a některá z aut jsou bohužel v takových regálech ve výšce, takže na ně není příliš vidět, nicméně i na zemi jich stojí poměrně dost a našim dvěma malým klukům to bohatě stačilo. A za 70 kaček, jelikož děti do sedmi let mají vstup zdarma, to bylo celkem příjemné zastavení.

Potom jsme znovu usedli do rozpáleného auta a přejeli do pár desítek kilometrů vzdálené Loučně. Parkoviště zelo prázdnotou, tudíž se tam ani nevybíralo a paní u vstupu nechala Álu jít zdarma, což mi s mojí matematikou došlo až mnohem později.

Prošli jsme pár labyrintů a pak si pomalu našli opuštěné místo, kde jsme si roztáhli deku a nachystali piknikový oběd. Po několika minutách se začal blížit zlověstný hluk a netrvalo dlouho a k našemu stanovišti dorazily dvě školky. A děti řvaly a řvaly. Ještě o něco hlasitěji na ně křičely nervózní učitelky. Jedna malá bloncka mě asi začala balit: "Ahoj, já jsem XXXXX…" (jelikož jí evidentně ještě nebylo 18, 15 ba nejspíš ani pět, z důvodu ochrany dětí jméno neuvádím;-)) "…a mám doma křečka Natálku!" Další holka na to šla mnohem rychleji, protože se asi dva metry od naší deky svlékla a vyčůrala. Jednoho kluka napadlo válet sudy směrem k nám, až od něj létaly trsy trávy na naši deku, což přišlo jako super nápad ještě několika dalším. Nekonečně dlouhý téměř prázdný park a oni si musí najít zrovna "naše" místo. Naštěstí po několika dlouhých minutách se dav pomalu přesunul pryč.

My jsme dojedli, zaházeli si létajícím talířem, poklidili a vydali se taky dál. Andíkovi se nejvíc líbilo největší tisové bludiště, proto jsme se tam několikrát vraceli. Jednou jsme tam narazili na školu, což bylo docela o život, kdyby ze ZOO uteklo stádo tygrů, je tam nejspíš větší klid, pobíhající kluci do nás vráželi a potom začali všelijak zavírat a otvírat vrátka, kterými se dá regulovat směr cesty, ale normálně jsou zamčená, aby to nemohli dělat návštěvníci. Jenže jak to nějakým způsobem vzali do svých rukou puberťáci, dopadlo to tak, že cesta ven najednou neexistovala. Učitelky, které to sledovaly částečně z vyvýšených vyhlídek a částečně z přilehlých laviček, dělaly, že nic nevidí a po jejich odchodu zůstala kolem laviček neskutečná hromada odpadků. Ale to předbíhám. Jak si tak bloudíme, najednou Ála špitnul: "Já chci kakat!" Jak z blbýho filmu. Vzpomněl jsem si na včerejší nadílku a v těch nějakých 30 stupních mě polilo ještě větší horko. Bloudili jsme, bloudili, několikrát se dostali do slepé uličky a museli se vracet. Lepší chvilku si Ála skutečně vybrat nemohl. Nakonec jsme cestu ven našli. Ale ty nervy…

Domů jsme z pánské jízdy dorazili po páté hodině odpoledne a už teď se těším, až si to zase zopákneme.

Sushi...;-)

V neděli večer u nás vládl velký smutek. Andíkovi umřela rybička. Já jsem čekal už několik měsíců, že to přijde. Ačkoli šlo o bojovnici betu, o boj s vlastním odrazem v zrcátku nejevila už pěkně dlouho žádný zájem a několikrát mě dostatečně zmátla tím, jak ležela na dně (dost možná šlo o oba významy;-)).

Co si tak teď zpětně vybavuju, celý víkend tak nějak ztrácela rovnováhu. Večer se mi zdálo zvláštní, že ji nikde nevidím, až po pořádném pátrání jsem ji objevil nacpanou ve škvíře za filtrem. Hlavou mi prolétlo, že asi nebude nejlepší to Andíkovi oznamovat před spaním, jenže manželka mu najednou pronesla: "Andi, táta ti chce něco říct!" To mi zatrnulo. Tím spíš, že rozesmátý Andy ke mně přiskočil a dorážel, co že to pro něj mám za skvělé tajemství.

Nechodil jsem dlouho kolem horké kaše a tu drsnou zprávu mu oznámil.;-) Nejdřív se zdálo, že to bude v pohodě, ale za chvíli si sednul a rozbrečel se.

Mně mrzelo hlavně to, že jsem o týden dřív nakoupil do akvárka nové vybavení a ještě jsem se s ním čistil.

Nejvíc nad věcí byl ovšem Ála, který přesně potvrdil moje domněnky, když jsem byl vždycky přesvědčený, že pokud rybka zmizí, kluci si toho nevšimnou dřív než za týden. Přišel z koupelny a zeptal se: "Mami, proč je Andík smutnej?"

"Umřela mu rybička"

"Jaká?"

A já jsem si na to všechno vzpomněl dneska, protože jsme s kolegy měli k obědu sushi a podobnost nebyla ani trochu náhodná...;-)