Dvakrát Brandýs tam a zpět...;-)

Už v závěru předchozího týdne jsem se objednával do servisu. Jediný můj požadavek zněl - kdykoli v deset. A zrovna to vyšlo hezky na minulý pátek!:-)

Podlehl jsem totiž reklamní akci na letní prohlídku auta za 319 korun včetně evropské asistence na tři měsíce zdarma. Letos jsem se totiž rozhodl neobnovovat asistenci od ÚAMK, která se mi vzhledem k ceně začala zdát jako přece jen trochu velký luxus vzhledem k počtu přibližně šesti ročních výjezdů do zahraničí. Když jsem si pak ještě vzpomněl na pomoc nepomoc před dvěma lety v případě ukradené SPZ, měl jsem jasno.

Netušil jsem, jak bývá Brandýs ve všední den dopoledne zasekaný. Vyhnul jsem se klasicky přesemaforovanému náměstí, ovšem potom za závorami to byl celkem oříšek, abych najel na hlavní, protože z obou stran se táhla nekonečná šňůra aut. Zeptal bych se pána z oktávky ze mnou, který na mě troubil, aby mi to předvedl, ale nejspíš bych jen ztrácel čas. Když už to vypadalo nadějně a já si to namířil za vínové SUV, do nějž nejspíš zapomněli namontovat blinkry, měl jsem naštěstí nohu blízko brzdy, protože modelka za volantem mi z ničeho nic zkřížila cestu tím, že se rozhodla odbočit mým směrem. Jenže nakonec si to zase rozmyslela a prokličkovala zpátky. Letní prohlídka se mi tak málem poněkud prodražila...;-)

Servis mě uvítal rozsáhlou rekonstrukcí, auto jsem nechal v cestě na jediném volném místě a uvnitř se dohodl na všem nezbytném. Pak jsem vyrazil do města, kde jsme si s kluky dali dortíky v takové pěkné kavárně, kterou jsem náhodně objevil na jaře. V téměř poledním slunci jsme zamířili zpátky pro auto. To už na nás čekalo, nablýskané plechy házely prasátka do dáli. Po nezbytném papírování jsme mohli domů. Cena se mi zdála jiná, než v nabídce, kterou jsem dostal mailem, ale s tou mojí pamětí na čísla, jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Až doma jsem se pořádně podíval a zjistil, že místo 319 jsem platil pouze 255. Nechápu to, protože položka úkon obsahovala text 'Letní prohlídka + asistence - paušál 319', ale hned vedle v políčku cena stálo 255. Nevím, snad sleva za věrnost, těžko říct. Každopádně za několik dorbných úkonů, umytí auta a asistenci na čtvrt roku mi to přijde slušné. Doma jsem potom kluky překvapil tím, že jsem objednal jejich oblíbenou pizzu. Předtím mě ale ještě čekal těžký úkol, protože oba velmi tvrdě usnuli a já je musel přenosit z auta.

To ale ještě nebylo z Brandýsa všechno. Shodou náhod jsem tam večer mířil ještě jednou na setkání s kolegy z bývalé práce. Přesně po roce. Protože se o mně ví, že se žádných podobných akcí neúčastním, stal jsem se takovým překvapením. Věděl o mně vlastně jen jeden člověk. Moc dobře jsem si pamatoval, jak mi loni daly zabrat točené malinovky, takže jsem už dopředu věděl, že je nechci ani vidět. Na dotaz obsluhy jsem odpověděl, že si dám něco nealko. Kromě dalších možností mi byla nabídnuta domácí limonáda. Nejprve jsem se projevil jako lehce nechápavý, protože mi hned nedošlo, že si mohu vybrat ze tří příchutí a vytrvale jsem odpovídal, že tu si dám. Trvalo mi ze všech nejdéle, než mi to došlo. Pak jsem tedy poprosil o okurkovou. Nebyla špatná. Vlastně byla dost dobrá. Tak, že jsem jí nakonec za večer vypil 1,5 litru...;-)

Stejně jako loni se jen o pár set metrů dál právě konal koncert Tří sester, jenže tak jako před rokem, i tentokát jsem si jej nechal ujít. Nevím proč, ale podobné akce si nejlépe užiju sám. Ve více lidech to pak víc než o hudbě a zážitku bývá o vzájemném hledání se. Minulý pátek si ale kulturu nechalo ujít víc lidí. Dva jsem tam alespoň zavezl, on totiž ten jeden celkem nerad chodí. Což je vzhledem k jeho váze docela pochopitelné. Nikdo vlastně neví, kolik váží, na displeji se totiž už několik let objevuje ERROR. Trochu jsem litoval auto, ale ten kousek mu neublížil. Někdy po jedenácté jsme se rozešli a kolem půlnoci jsem přijel domů. Na zahradě se ale ještě konala nečekaná party, takže nakonec jsem šel spát asi ve tři.

Ráno jsem si pak celkem přispal, probudil jsem se až těsně před šestou, takže na víkend plný sil!:-)

Příprava na prázdniny...;-)

Původně jsem si minulý týden chtěl vzít volno jen v pátek, ale nakonec jsem se nechal zlákat předpovědí počasí a přihodil ještě jeden den. Samozřejmě na tom vydělali i kluci, protože nemuseli do školky.

Ve čtvrtek jsme tak letos poprvé zamířili do Loučeně, abychom si v tamním parku udělali piknik a trochu zasportovali.;-) Zdržení nastalo hned zkraje, když jsem chtěl v poděbradském tesku koupit nějaké pečivo na dopolední svačinu. Dohodli jsme se, že obchodem jen proletíme, sbalíme jídlo, doběhneme ke kase a jedeme dál. Což o to, kluci to dodrželi, ale paní u pokladny nám to dokonale zhatila. Vzali jsme celkem 5 minipizz (takové malé placičky se sýrem a šunkou), které minule klukům hodně chutnaly. Vybrali jsme si kasu, u níž stála pouze dvojice žen. Sice měly velký nákup, ale lepší než všude vedle, kde byly fronty mnohem delší. Jenže pokladní byla asi jako ten lenochod úředník z filmu Zootropolis. Každý kus z pásu desetkrát otočila v rukách a čas utíkal. Paní před námi se na mě několikrát omluvně podívala, klukům začínala být dlouhá chvíle. Nicméně nakonec jsme zcela zákonitě museli přijít na řadu i my. A začal další problém.

Paní pokladní se podívala na naše pečivo, zalistovala černobílým seznamem, řečnicky se zeptala, jestli to jsou pizza koláčky a aniž by počkala na mou odpověď, už je tam pípla. Řekl jsem, že jsou to mini pizzy. Ona se na mě podívala a dodala: za 16,90! Já jsem si byl zcela jistý nejen názvem, ale i cenou, která činila 12,90. Nečekané komplikace. Paní trvala na své verzi, já na své. Abych tomu dodal na věrohodnosti, poučil jsem jí, že tam mají ještě minipizzy s vysočinou, zatímco tyto jsou se šunkou. Následovalo nekonečné psaní na klávesnici (za tu dobu musela hacknout minimálně pentagon), ale nakonec se zdařilo storno. Kdyby to byl chlap, řeknu nevěřící Tomáš, takhle nevím, každopádně načetla znovu ten samý kód. Storno, znovu stejný kód, storno... Co kdyby se tam posté objevilo něco jiného, že ano!?;-) Za námi se už vytvořila slušná fronta a já se začal cítit tak zoufale, že jsem zvažoval, že řeknu, ať tam nechá ty pizza koláčky, že to klidně zaplatím. Jenže pak mi došlo, že kvůli něčí neschopnosti přece nebudu o dvacet korun lehčí, to radši klukům koupím zmrzlinu... Jenže najednou paní zahlédla na stejné stránce minipizzu. Světe div se, za 12,90. Přísahám, že nepřeháním, když řeknu, že jsme tam strávili dvacet minut!

Pak tedy rychle do auta a za chvilku jsme parkovali u loučeňského zámku. Parkoviště takřka opuštěné, jen dva autobusy, dokonce se opět ani nevybíralo parkovné. Na lavičce jsme si dali vytouženou svačinu a pokračovali do parku. Po zaplacení vstupného jsem nechal na klukách, aby mě vedli, kam chtějí, přece jen už to tam znají velmi dobře. Ukázalo se, že úplný závěr června není právě ideálním termínem, protože jde o období školních a školkových výletů, ale dalo se. Na kluky oblíbený piknik jsme si nakonec klidné místo našli. Stihli jsme si i zakopat, zahrát badminton a zaházet létacím talířem. Pak jsme se ještě prošli, ale stále nám zbývají místa, která jsme zatím neobjevili.

Když jsme se blížili k východu, přemlouvali mě Ála s Andíkem, abych jim v automatu koupil takové ty pamětní mince za padesát korun, už jich mají mimochodem pěknou sbírku. Jenže já byl přesvědčený, že právě ty z Loučně už taky máme. Ovšem když si ti dva vezmou něco do hlavy, nikdo jim to nevymluví. Nakonec jsme ale ušetřili, protože tam někdo hodil 40 korun a pak asi odešel. Zkrátka nikde nikdo, takže jedna z mincí nás vyšla jen na desetikorunu. Slušný kurz...;-)

Cestou domů jsme ještě nakoupili jídlo, abychom mohli večer rozpálit gril a první volný den, taková příprava na prázdniny, se přiblížil ke svému konci...;-)

Den piva v Nymburce...;-)

V sobotu jsem měl původně v plánu vyrazit s klukama na Kokořín, kde se konala oslava dne zahrad a zahradních trpaslíků, ale manželka nám to nakonec rozmluvila.

Jelikož ale počasí k nějaké té aktivitě přímo vybízelo, vydali jsme se odpoledne do Nymburka, kde se v místním pivovaru slavil Den Postřižinského piva. Už nějakou dobu je mi tento nápoj takřka cizí, ale lákal mě jeden bod programu, o němž jsem byl přesvědčen, že se bude líbit i dětem. Před půl čtvrtou tam měl vystoupit Jaroslav Uhlíř.

Nemáme to daleko, proto jsme nepotřebovali žádnou velkou časovou rezervu. Akorát jsme to tentokrát riskli a klukům nedávali kinedryl. Cestu jsem proto zvolil po vedlejších silnicích a přes vesnice, aby bylo hodně možností, kde případně na chvilku zastavit. Ale žádná přestávka nakonec nebyla potřeba, s pytlíkem bonbónů to zvládli v pohodě. Nápad nenápadně zaparkovat u některého z blízkých supermarketů jsem evidentně nedostal sám. Zatímco jindy tam postává pár osiřelých aut, tentokrát jich bylo znatelně víc.

Do areálu pivovaru jsme došli pěšky, nedalo se zabloudit. Uvnitř mě pak dostaly davy lidí, které se na ohromné ploše rozptýlily. Zatímco doma kluci často o odpolední svačinu moc nestojí, když se někam vypravíme, mají hlad prakticky neustále. Nejinak tomu bylo tentokrát, takže nejprve každý dostal trdlo, pak ještě párek v rohlíku a ačkoli i nadále škemrali, že chtějí ještě něco sníst, koupili jsme jim už jen cukrovou vatu. To jsme teda rodiče, takhle je trápit, když jsme tam celkem strávili asi tak 1,5 hodiny mezi obědem a večeří!:-))

Kapela Jaroslava Uhlíře začala s drobným zpožděním, protože se protáhla předchozí soutěž. Vzpomínám, jak Uhlíře začaly na koncerty a fesťáky zvát Tři sestry, protože jim hostoval v jedné písni. Tehdy míval svůj blok několika osvědčených hitů pouze s klavírem. Jenže doba se mění a teď už jej doprovází regulérní kapela - elektrická kytara, basa, bicí. Sám pak sedí u klavíru. Vystoupení začalo jakýmsi intrem složeným ze známých melodií, frontman zatím chyběl. V tu chvilku jsem si říkal, jak to takhle naživo tradičně zní úplně jinak, než před chvílí v autě z cédéčka. Prostě tak trochu bigbít!:-)

Zaznělo plno písniček, které znali všichni přítomní, ať už se jednalo o střízlivé či podnapilé, dospělé nebo děti. Myslím, že i klukům se to líbilo, aspoň zezačátku určitě. Postupně jim začala být trochu dlouhá chvíle, takže jsme těsně před koncem odcházeli.

Ale rozhodně super program na zpestření sobotního odpoledne!;-)

Čtyři lidi v ZOO...;-)

Ani uplynulý víkend jsme neproseděli doma. V pátek v podvečer se mi nečekaně ozval pan O., takže jsem se zhruba po roce objevil v hospodě, ovšem až poté, co jsem svědomitě uspal děti.

Na sobotu jsme žádný výlet v plánu neměli a to bylo jedině dobře, protože bych nejspíš ještě večer něco nadýchal. Jelikož se ale v průběhu odpoledne umoudřilo počasí, rozpálil jsem k večeru alespoň gril. Předím jsem ale ještě musel s klukama do teska, protože co by to bylo za grilování bez jahod. To je tedy aspoň heslo Andíka, našeho vrchního grilovače jahod.

V neděli hned po ránu jsem zkontroloval předpověď počasí, protože jsme chtěli do ústecké ZOO, abychom konečně využili vstupenky, které jsem někdy na jaře vyhrál. Všude mělo pršet, ale pro Ústecký kraj platila jen 10% pravděpodobnost deště. Docela jsem si oddechl, protože kluci se tam už těšili. Vyjeli jsme někdy před devátou. Chtěl jsem se vyhnout rozkopané Jižní spojce, proto jsme z D11 sjeli předposledním sjezdem a objetím Prahy jsme se dostali na D8. Samozřejmě jsme si maličko zabloudili, ale nebylo to až tak strašné. Problém byl jako skoro vždy ve směrových tabulích, které byly v místech více méně jasných, ale tam, kde by je člověk potřeboval, tam chyběly. V Líbeznicích, čili těsně před dálnicí, jsem ještě natankoval u vyzkoušené pumpy s velmi příznivými cenami a překvapilo mě, že když jsem se chtěl ujistit, že jedeme správně, paní, co obsluhovala, nevěděla. A to jsme byli cca 3 km od dálnice. Nakonec jsme ale "déosmičku" našli.

Až k Lovosicím, kde končí její první část, se jelo krásně, tam ale nastal drobný zádrhel, kdy navigace tradičně trvala na cestě po dálnici. Té, která neexistuje. Sjeli jsme tedy do Lovosic a tam jsem ji na parkovišti u Lidlu přenastavil. Následoval příjemný úsek po krásné rovné silnici v těsné blízkosti Labe. Akorát jednou jsem se tam rozčílil. Řidič světle modré felicie před námi se náhle rozhodl předjet před sebou jedoucí kamion. Problém byl, jak už to tak u felicií bývá, že moc nejela, takže marně funěla vedle kamionu. A to i ve chvíli, kdy se proti ní řítilo auto v protisměru a marně na řidiče blikalo. Už jsem přemýšlel, jestli mám raději zavřít oči, hledat lékárničku a nebo se modlit, abychom to neodnesli taky, když protijedoucí auto prudce zabrzdilo a sjelo ze silnice k trávě, aby nenastal čelní střet. Felicie dokončila předjížděcí sebevražedný manévr a pak se nám někde ztratila. Předpokládám, že z důvodu náhlé nevolnosti řidiče.

Ačkoli jízdu za kamiony nevyhledávám, neměl jsem důvod to jakkoli měnit, protože tento jel zcela předpisově. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u ZOO. Taková trochu ostuda hned na úvod je prakticky chybějící parkoviště. Maličký plácek pro pár aut je hodně nedostatečný. Čekalo na nás ale místo u vedlejší firmy, kde jsme si nevšimli žádného omezení a vzhledem k tomu, že byla neděle a tím pádem zavřeno, zaparkovali jsme tam.

Hned za dolním vstupem jsme si nasedli do připraveného vláčku, abychom se nemuseli pěšky sápat do stometrového převýšení. A za pár minut jsme od horního vchodu už po svých zamířili procházkou směrem dolů za zvířaty. Byl čas oběda, proto jsme se zastavili u prvního občerstvení, kde jsem zapříčinil trochu trapas. Objednávalo se uvnitř a obsluha potom venku vyvolávala přinášená jídla. Já jsem přeslechl, co manželka objednala klukům a když se ozvalo jídlo, o němž jsem byl přesvědčen, že je jejich, přihlásil jsem se. Až později jsem zjistil chybu, a když se pak lidem za námi snažili vnutit to původně naše jídlo, přál jsem si být neviditelný. Na svoji nepatrnou obranu musím dodat, že ti lidé přišli až po nás, i proto mě tedy nenapadlo, že budou mít objednávku dřív. No nic, stanou se horší věci.

Když jsme se najedli a zastavili se na několika dětských koutcích, mohli jsme konečně pokračovat.

To je mimochodem další věc, k níž mám připomínku. Bývaly doby, kdy děti chodily do ZOO kvůli zvířatům, ovšem ta jsou dnes až na druhém místě. Hlavním úkolem se nejspíš stalo udržet lidi v areálu co nejdéle, aby utratili víc za občerstvení a podobně. Takže zatímco některé výběhy se rozpadají, děti si hrají na fungl nových prolézačkách, kterých jsou plná města. Ono je pro některé rodiče také výhodné tam děti vypustit a nevšímat si jich. Dost možná díky jakýmsi povinným předpisům zdobí všechny cedulka se zákazem kouření, zatímco třeba ve zmíněné restauraci jsme měli v poledne na stole popelník a lidé kolem zvesela kouřili. Sice to bylo venku (stejně jako hřišťátka), ale kouř šel na nás. Zde ještě musím zdůraznit, že nejsem militantním bojovníkem proti kouření, třeba v klasických hospodách ať se klidně kouří (když tam jdu, počítám s tím, že načichnu), ale ne tam, kde se dá očekávat vyšší koncentrace dětí, jako třeba v ZOO (nebo u nás v cukrárně!:-))

Nerad bych ale, aby příspěvek vyzněl negativně, ZOO se nám líbila a je asi zbytečné tady popisovat jednotlivá zvířata!:-) Ještě mě pobavil jeden z bufetů, kde jsem si chtěl dát kávu, zatímco manželka s kluky byla v pavilónu s hady a plazi. V roce 2016 mi nabídnutý turek nebo rozpustné nescafe v polystyrenovém kelímku vyvolal úsměv na tváři. A to si nemyslím, že bych byl nějaký snob s nosem nahoru!:-)

Jak jsem se již zmínil, mezi zvířaty se nám líbilo, navíc počasí nakonec ukázalo svou příznivou tvář, což asi málokdo čekal, díky čemuž tam nebylo nijak přelidněno. I proto naše návštěva nakonec trvala poměrně dlouho. Na cestu domů jsme se vydali až někdy před pátou. V první části na chviličku usnul Andík, zatímco po zastávce na večeři to zalomil Ála, kterému to vydrželo až do rána.

Druhý den se mě kluci ptali, kdy tam zase pojedeme, což je pro mě pokaždé důkazem, že se ten který výlet opravdu vydařil. Takže vzato kolem a kolem - naprostá spokojenost.

Sobotní program...;-)

Už nějakou dobu jsem měl koupené vouchery na výrobu svíček, později jsem k nim přidal ještě další na zdobení čokolády. Ty první se daly využít kdykoli, čokoládové pouze o víkendech a to až do července. Nechtěl jsem jejich uplatnění nechávat na poslední chvíli, proto jsme přívítali pěkné sobotní počasí a hned po ránu vyrazili do Šestajovic.

Všechno probíhalo podle plánu, takže tam bylo jen velmi málo lidí. Zaprvé bylo jasné, že většina dorazí až těsně před koncem platnosti a zadruhé deset ráno je pro Pražáky hluboká noc!:-)

Hned po příchodu jsme si dali občerstvení a pak si kluci do skleněných pohárů vyrobili svíčky. Než nám vychladly, stihli si dát ještě párek v rohlíku. Potom jsme si prošli minizoo, kde Álu s Andíkem nadchla především malá selátka, kůzlata a králíci.

Postupně jsme se přesunuli k čokoládovně, kde si kluci nejdřív vyrobili tabulky čokolády, které potom ozdobili vybranými ingrediencemi. Deset minut jsme pak museli čekat, než se výrobky vychladí, zatím jsme pozorovali papoušky, a potom už jsme mířili k parkovišti. Cestou jsme se ještě zdrželi u ohrady s kozami, protože jedno malé kůzle uteklo ven a to bylo samozřejmě něco pro naše milovníky zvířat, kteří se od něj nemohli odtrhnout. Tím spíš, že se nechalo krmit z ruky trávou.

Jelikož jsme domů jeli po dálnici, využili jsme toho a udělali klukům radost zastávkou v mekáči hned za naším sjezdem. Tím, že jsme potom museli pokračovat na další exit, rozhodl jsem se ještě pro jednu zastávku a to u naší oblíbené cukrárny "u kačera". Vybrali jsme si zákusky s tím, že si je vezmeme s sebou domů. Tam jsme dorazili někdy kolem třetí hodiny, takže nakonec se z toho všeho vyklubal takřka celodenní výlet.

Ten měl bohužel ještě večerní a noční dohru v tom, že hned poté, co Andík usnul, se Álovi udělalo strašně zle. Před spaním toho ještě dost splácal, takže to ani jinak dopadnout nemohlo.

Už v neděli mu ale bylo zase dobře, takže snad poučení pro příště...;-)