Životní úlovek...;-)

Vzhledem k sobotní akci na našem rybníku jsem se rozhodl, že v neděli tam chytat nepůjdu. V uplynulých letech to sice pro mě nebylo překážkou, přestože přiznávám, že mezi pod širákem spícími vodáky jsem si připadal trochu hloupě, stejně jako když později začali "uklízet" třeba ostrov, který vždycky pro zpestření připraví uprostřed vodní plochy.

Jelikož se ale k chytání nedostanu ani příští týden, přišlo mi to trochu líto, takže jsem si naplánoval cestu na rybník v Domousnici, kde jsem byl už loni, ovšem tehdy zcela bez úspěchu. Chtěl jsem si tedy vyřešit své nevyřízené účty…;-)

Ačkoli nebylo třeba vstávat nijak závratně brzy, jako vždy jsem nemohl dospat a už před čtvrtou jsem zíral do šera. Bylo mi trochu hloupé, jít si před rybama pustit něco v televizi a pořád jsem doufal, že třeba ještě přece jen usnu. Bohužel se nezadařilo.

Z domova jsem odjížděl někdy před čtvrt na sedm a doufal jsem, že kolem sedmé už budu chytat. Asi do půlky cesty tomu všechno nasvědčovalo. Jenže pak v nějakém městě, jehož jméno jsem v návalu vzteku zapomněl, jsem měl odbočit doleva a jak tak před křižovatkou vyhodím blinkr, o pár metrů dál zjišťuji, že ten směr je uzavřený. Nikde žádná informace nebo vyznačená objížďka, nic. Prostě zákaz vjezdu a zátarasy. Vůbec jsem netušil, kam mám jet. Je teda pravda, že jsem moc na výběr neměl - cesta zpátky nepřipadala v úvahu, levá strana zavřená, zbývala už jen silnice doprava. Navigace se mě tvrdošíjně snažila otočit zpět na trasu, kterou před naším domem vypočítala a já tak jel zcela poslepu. Čas dojezdu se stále posunoval. Aby toho nebylo málo, po nějaké chvíli jsem dorazil k dalšímu uzavřenému úseku, kde už sice značky objížděk byly, ovšem já jsem netušil který směr mám zvolit, protože šipky byly dvě a každá ukazovala směr k nějakému většímu městu. Nakonec jsem se ocitl až u Jičína a v ten okamžik jsem se rozhodl, že pokud narazím ještě na jednu uzávěru, vzdám o a pojedu domů. Čas dojezdu na displeji se ze 7:00 posunul na 8:00, což mě nijak netěšilo, čas bych raději trávil u vody než na rozbombardovaných silnicích (objížďka vedla neskutečným tankodromem). V záplavě nadávek jsem si povzdechl, že snad aspoň v půl deváté už budu mít nahozeno a že v devět bych se rád vyfotil s nějakou pořádnou rybou…

K rybníku jsem dorazil z opačného směru než loni, zaparkoval jsem a vydal se na místo. Břeh nejblíž k parkovišti byl poměrně obsazený, ale na druhé straně bylo takřka prázdno. Zamířil jsem tedy tam. Vybral jsem si perfektní místo se skvělým přístupem k vodě, navíc jsem si tam mohl pruty rozložit do dvou směrů. Tím spíš, že vedle mě široko daleko nikdo nebyl. Vzhledem ke zpoždění jsem chtěl co nejdříve začít chytat, proto jsem jako vždy jako první připravil podběrák (s sebou jsem měl velikánský kaprařský), pak jeden prut, který jsem nahodil, teprve potom prut druhý a až po jeho náhozu i zbytek věcí. Když jsem se konečně usadil, asi půl hodiny po nahození prvního prutu, ozval se prvně pípák u druhého. Zpozorněl jsem, ale nic víc se nedělo. Za chvíli jsem ale opět slyšel známý tón. To už číhátko popojelo až k prutu, ale opět se vrátilo do původní polohy. Po pár minutách se vše opakovalo, ovšem číhátko kleslo jen o kousek, pak se průvěs u něj opět napnul, o kousek povolil a napnul. Přemýšlel jsem, jestli zaseknout nebo ještě počkat, naviják měl povolenou brzdu, ale cívka se ani nehnula. Zasekl jsem a zaskočila mě strašná síla na druhé straně. Brzdu, kterou jsem rychlým hmatem upravil na požadovanou tuhost, stále vrčela a cosi si odmotávalo metry vlasce. Vše ale probíhalo Jakoby rozvážně, nešlo o žádného "plašana", ovšem připadal jsem si, jako kdybych zasekl pomalu jedoucí auto. Nezbývalo než čekat, až si neznámá ryba dá říct, abych ji otočil a alespoň o kousek přiblížil k sobě. Po několika minutách, kdy jsem už měl strach, že se zamotá do vlasců rybářů na druhé straně naštěstí přestala táhnout do dáli, ale místo aby jela ke mně, rozhodla se si to namířit doprava. Naštěstí už se tu a tam dala trochu přitáhnout, Měl jsem velké štěstí, že další rybáři seděli nějakých 50 nebo 100 metrů od mě, jinak bychom měli všechno zamotané. I tak jsem se obával, že jim vlasce překřížím. Po dlouhém souboji se mi rybu podařilo dostat nějakých 10-15 metrů od břehu, zároveň se odlepila ode dna a já tak nejprve spatřil čumák typický pro jesetera a vzápětí i ocasní "žraločí" ploutev, kterou pomalu, ale mohutně otáčel do stran. Věděl jsem, že mám poměrně silný vlasec, i tak jsem ale měl obavu, jestli vydrží.

Velký podběrák jsem ponořil do vody a snažil se rybu navést do něj. Nějakou chvíli trvalo, než se to podařilo, ale potom jsem jej trošku jakoby posunul, čímž se svrchu jako by uzavřel sítí (má metr do všech stran - i do hloubky). Nastala další fáze zdolávání - dostat rybu na břeh. V jedné ruce prut, ve druhé podběrák s velmi těžkým jeseterem, kterému jsem nechtěl nijak ublížit. Nakonec se mi podařil jakýsi chvat, kdy jsem poněkud zmuchlal síť podběráku a nesl je za ni. Polil jsem podložku připravenou vodou a zíral na obra, který přečuhoval z obou stran. Zbavil jsem ho háčku a rychle si připravil foťák a váhu. Ta ukázala 9,5 kila. Z boku přenosné váhy jsem vysunul metr, jenže ten měl "pouze" právě metr, odhadl jsem to na 120 centimetrů (i vzhledem k tomu, že jeseter přesahoval celým ocasem i čumákem podložku, která má na délku 110 cm), ale později mi došlo, že nejspíš to bylo ještě o nějaký ten centimetr víc, ale to už fakt neřeším. Samozřejmě jsem rybu stále poléval. Během toho jsem si uvědomil, jak strašně funím, jako kdybych běžel maraton. Po zdokumentování jsem jesetera opatrně položil do vody a sledoval jak se po chvíli pomalu a majestátně rozjíždí zpátky do hlubin. V tu chvíli jsme si říkal, že jsem spokojený a můžu vlastně jet domů…:-)

Následujících několik hodin se zdálo, že jsem si štěstí na celý den vybral, kromě pár popotažení, která mě udržovala ve střehu se nic zvláštního nedělo. Až po obědě, kdy se těsně před druhou hodinou, kdy jsem už začal zvažovat, že začnu balit, přišel další opatrný záběr. Zase takové to jo a ne… Zasekl jsem a nic. Něco mi tu nehrálo. Když jsem začal navíjet, všiml jsem si, že vlasec od tohoto levého prutu, míří vpravo. Najednou se mi prudce ohnula špička prutu a začal souboj velmi podobný tomu z rána. Do poslední chvilky jsem netušil, s čím mám tu čest, až teprve kousek od břehu se mi ukázal krásný velký šupináč. Po zápasení s podběrákem jsem ho také donesl na podložku, tentokrát se tam pohodlně s rezervou vešel - vždyť to byl prcek, "jen" 79 cm a 8,5 kg. :-) Měl jsem velkou radost, protože kapra jsem bral už jen jako milý bonus.

Přemýšlel jsem, jestli ještě nahodit, nebo už ne, pak jsem se ale přiklonil k tomu, že ještě chvíli zůstanu, aby mi všechno pěkně oschlo a nevezl jsem domů mokré vybavení. Jenže to netrvalo ani půl hodiny a přišel záběr další. Tentokrát velmi prudký, i po záseku ryba podezřele klepala hlavou, jako to dělávají násaďáci. Souboj byl podstatně kratší než dva předchozí, i tak mě ale pohled na tohoto dalšího kapra překvapil, protože měl slušných 76 cm.

Ještě jsem si na chvilku nahodil, ale jen proto, abych si mezitím pobalil další věci, ale v duchu jsem už měl splněno vrchovatě, tentokrát se mi odjíždělo mnohem radostněji než loni.

Bohužel mě čekala ještě nepříjemná cesta domů, na rozbité silnici v lesním úseku jsem jel poměrně pomalu, protože vypadala jak po válečném náletu, i tak jsem ale v jednom okamžiku musel prudce šlápnout na brzdu a vybrat si pravá nebo levá, protože se přede mnou objevily dvě ohromné díry na každé straně, kterým se zkrátka nedalo vyhnout, jediná možnost volby spočívala v tom, zda si chci zničit pravé kolo nebo levé. Zvolil jsem pravou stranou a o pár metrů dál jsem zastavil a šel kolo zkontrolovat, protože třebaže jsem do jámy zahučel závratnou rychlostí 20 km/h, na níž se mi podařilo přibrzdit, ozvala se příšerná rána. Naštěstí po zběžném obhlédnutí bylo vidět, že se nejspíš nic nestalo.

V očích kluků jsem se jako rybář posunul opět o nějaký ten stupínek výš, ale hlavní je ten zážitek ze zdolávání, který si budu dlouho pamatovat. I proto, že se ještě dnes nemůžu pořádně hýbat, protože mě bolí ruce i nohy jako kdybych to přehnal v posilovně. Teda ne, že by se mi to někdy stalo, ale představuju si to tak…;-)

Mašinka...;-)

V sobotu se u nás pořádala tradiční městská akce spojená s poutí. Dopoledne jsme se vydali k rybníku, který jako každý rok zabrali vodáci. S klukama jsme se tak zase mohli svézt na kánoi a prozkoumat místa, kde pravidelně chytáme z druhého směru. Při pohledu na pořádající jsem dospěl k přesvědčení, že to jsou opravdu srdcaři.

Zatímco loni (vlastně i předloni) byla v porovnání s ročníky předcházejícími nastavena laťka večerního kultruního program velmi vysoko, letos mě seznam účinkujících nijak neoslovil. Našim klukům (asi vzhledem k jejich věku) se podle názvu zalíbila kapela Smažený řízek a chtěli si ji jít poslechnout. Bohužel pro ně (a naštěstí pro mě) jsem nalezl na Bandzone čtyři jejich písně a bylo mi jasné, že tohle opravdu ne. Asi by si měli někdy poslechnout nějaký punkrock, protože jejich tvorba, kterou sami takto označují, bych přirovnal spíš k nějaké folk-country, každopádně takové, od níž s potěšením zůstanu co nejdále.

Po podvečerní krátké grilovačce jsme tak usedli k hokeji v televizi. Jelikož ale po druhé třetině bylo jasné, jak to dopadne, rozhodli jsme se ještě k podvečerní vycházce. Na náměstí zrovna hrála kapela Perutě, ovšem i ta jde úplně mimo mě. Po skončení jejich setu jsme se tak vrátili domů. Oproti loňsku postávalo na plácku před pódiem o poznání méně lidí a mám takový pocit, že to nebylo jen vinou hokeje.

Doufám, že příští rok se pořadatelé opět trochu pochlapí.

O to víc se s klukama těším na nadcházející víkend, kdy si v Jihlavě užijeme kapelu (kapely - podle toho, jak budou kluci utahaní) podle našeho gusta. Shodou okolností jedna z nich právě loni u nás vystupovala…;-)

Výlet do Fajnparku...;-)

V sobotu 18.5. jsme původně měli v plánu jet se podívat do Kolína na vinný košt. Čím víc se ale akce blížila, tím méně se mi tam chtělo, až jsem se nakonec rozhodl, že si ji nechám ujít a místo toho někam vyrazím s klukama. Nakoenc se přidala i manželka, a protože mělo být poměrně hezky, zajeli jsme do něpříliš vzdáleného Fajnparku v Chlumci. Je pravda, že jsme mohli stihnout obojí, kdybychom park nechali na neděli, ale předpověď na sobotu se zdála být o něco příznivější, i když nakonec to bylo spíš naopak.

Na parkoviště jsme dorazili kolem čtvrt na jedenáct, čili chvilku po otevření a překvapilo nás množství aut, která tam už stála. Jelikož vysloveně letní den nebyl, čekal jsem menší návštěvnost. Mimochodem zajímavé bylo, že v celém městě nebyla jediná cedule, která by nás naváděla. U dvou pokladen jsme se postavili (jak jinak:-)) do fronty, která nepostupovala, protože vpředu ji zablokovali lidé, kterým nefungovala karta benefitů, pomocí níž chtěli uhradit vstup. Ten mimochodem není nijak levný. Alespoň na první pohled. Tisícovka pro čtyřčlenou rodinu není právě málo. Jenže narozdíl od mnoha jiných parků, jsou zde potom všechny atrakce zcela zdarma. A to nejen trampolíny nebo nějaké prolézačky, ale i auta, v nichž mohou jezdit jak děti tak dospělí "safari" trasu, nebo ufo vozítka, na která nejprve Ála nechtěl a potom jsme ho z nich nemohli dostat.

Návštěvu jsme začali vláčkem, který projede celý park a díky tomu jsme získali přehled, kde co je. Potom jsme zašli právě na zmíněná auta, hlavně z toho důvodu, že jsme mysleli, že odpoledne by tam mohly být velké fronty. Nakonec se ale ukázalo, že ačkoli nějaká ta fronta se tu a tam vystát musela, vždycky to byla otázka okamžiku, postupovalo to poměrně rychle. Všechny atrakce byly ve velmi dobrém stavu.

Zajímavá byla i expozice hmyzu - se zvětšenými exempláři třeba mravenců, brouků, motýlů, stejně jako ozvučený a pohyblivý dinopark, nebo bosá stezka. Jediné výhrady jsme měli v oblasti trampolín, kde byla jedna, na níž děti mohly skákat do molitanových kostek - toho jsme posléze litovali, protože kostky se drolily a kluci měli plné oblečení těch kousků.

Původně jsme předpokládali, že někdy odpoledne budeme doma, ale nakonec jsme odjížděli v půl sedmé večer a kluci by tam bývali ještě zůstali. Fajnpark na nás udělal ten nejlepší dojem a nakonec jsme byli moc rádi, že jsme se rozhodli dát mu přednost před alkoholem...;-)

Další závody...;-)

V sobotu 11. května jsme si zase přivstali, protože jsme se po roce vydali zkusit své štěstí na dětských rybářských závodech v Hradci Králové. Tentokrát jsme to pojali jako rodinnou akci a jeli úplně všichni.

Já jsem sice s ohledem na zápis odjezd plánoval na půl sedmou, nakonec jsme vyjeli takřka s půlhodinovým zpožděním, ale na místo jsme dorazili včas. Zápis je rozdělen na dvě části - nejprve se registrují ti, co byli předem přihlášeni a až poté (po osmé hodině) se mohou zapsat ostatní, pokud zbydou volná místa.

Dopředu jsem věděl, že kluci budou mít místa buď vedle sebe nebo ob jedno, pořadatelé totiž myslí úplně na všechno a při losování mají připravené i papíry pro dvojice. Stejně jako loni, i letos bylo všechno promyšlené do posledního detailu. Narozdíl od našich domovských závodů je zde vyloučena manipulace s prutem kohokoli jiného.

Místa jsme měli celkem dobrá, vyšla na nás varianta "ob jedno", z jedné strany seděla rodinka doprovázející puberťáka, mezi námi nějaký mladší kluk a na druhé straně nevychovaný rozmazlený fracek se svým tátou. Nejsympatičtější byl závodník mezi námi, kluci mu dokonce fandili. Jelikož místa byla poměrně blízko u sebe, tu a tam se samozřejmě stane, že si to děti přehodí. Zmíněný mladý kolega nás taky přehodil, omluvně se podíval, já jsem ale mávl rukou se slovy, že se to případně rozmotá. Bylo mi jasné, že kdybych ho prudil, začne být nervózní a bude mu to létat úplně všude. Navíc našim klukům se taky povedlo hodit jeho směrem a naoplátku se zase on usmál, že je to dobrý. Prostě pohodička. Ta ovšem nevládla u rodinky, kde se matka strašně rozčilovala, když jeden dospělý podebíral chycenou rybu nějakému většímu klukovi. A pořád remcala a remcala. Co se týče dalšího souseda, pracovně nazvaného nevychovaný fracek, tam se jednalo o ztělesnění pořekadla "Čím blbější sedlák, tím má větší brambory" a hlavně o důkaz, že svatý Petr (patron rybářů) neexistuje. Celou dobu křičel, zlobil, hádal se s tátou, který mu radil, přehazoval to všem kolem, když už se mu konečně podařilo trefit směr, po pár minutách nahazoval znovu. Jenže - tahal jednoho kapra za druhým. Naši kluci byli hodní, snažili se, ale štěstí s ek nim jako tradičně na závodech obrátilo zády. Ála pak měl teda trochu slabší chvilku, kdy mu přišlo líto, že mu nic nebere, ale pak to zase přešlo. V prvním poločase měl jeden záběr, bohužel zasekl moc brzy a ryba se mu vysmekla po pár vteřinách. Andy vytáhl jednoho kapra.

Po dvou hodinách v 11:00 byla ohlášena přestávka, během níž se všichni museli stihnout přestěhovat na nová místa a ještě občerstvit. Času ovšem bylo víc než dost, věci jsme si v klidu přenesli a pak se vydlai pro jídlo. V ceně startovného byly párky pro děti, zíral jsem, že každý dostal celkem 4 nožičky, což mi přišlo možná až moc. Teprve po vydání dětských jídel si mohli občerstvení dopřát i ostatní. Klobásy neměli chybu.

Druhý poločas jsme strávili na protějším břehu, sousedy jsme měli stejné - rozhodčí si ulehčili práci a čísla míst srovnali tak, aby se všichni jen tak nějak protočili. Měli jsme tedy stejné sousedy. Kluci měli trochu obavy z rozhodčího, který měl na starosti tento sektor a pamatovali si ho z loňska. Uznávám, že je trochu svérázný, ale dětem se snažil radit a včedl je k samostatnosti. Bohužel to neuměl až tak úplně podat, takže se mohl zdát přísný. Naši kluci ho vzhledem k jeho handicapu od loňska nazývají "Bezrukáč". Brzy ale taky pochopiuli, že to myslí dobře. Álovi se snažil hodně radit, bohužel nám pořád nějak chybělo to štěstí. Rodince s nesympatickou matkou vedle nás se vymstily její řeči ohledně podebírání ryby někým cizím. Jejich puberťákovi se podařilo zaseknout ohromného kapra. Já jsem tedy alespoň naživo nic podobného nikdy neviděl. Když ho opatrně zdolával, protože měl jemné vybavení na plavanou, poprvé se majestátně ukázal kousek před námi. Souboj trval hodně dlouho a matka nemohla skousnout, že "Bezrukáč" trval na tom, že si ho kluk musí podebrat sám, protože je už dost velký. Nakonec je zachránilo, že ve chvíli, kdy bylo možné obří rybu dostat do podběráku, musel rozhodčí odeběhnouzt změřit jiný úlovek. Samozřejmě zahlédl, že závodníkovi rodina pomáhá, ale velkoryse to přehlédl. Pohled na 83 centimetrového kapra si budu dlouho pamatovat. Andy měl tutový záběr, ale bohužel sekl do prázdna, přestože mu čihátko lomcovalo pod prutem, těžko říct, co to bylo.

V každém případě se pěkné ceny dostaly na každého závodníka, takže vládla spokojenost. Dokonce přestože to ještě pár dní předtím vypadalo, že celý závod silně proprší, bylo nakonec takřka letní počasí, jen na úplném začátku druhé půlky chvilku lehce pršelo.

Po skončení ve 14:30 jsme si sbalili a odnesli věci do auta a po vyhlášení výsledků se vydali na cestu. Ještě tedy ne k domovu, protože, když už jsme tam byli, zajeli jsme ještě k příbuzným do 40 km vzdáleného Potštejna. Domů jsme se tak dostali až po sedmé večer, cestou jsme schytali pár pořádných přeháněk, ale i přes rybářskou smůlu převládala spokojenost.

Tři sestry - Restaurace Na Marjánce, Stříbrná Skalice (27. 4. 2019)

Sobotu 27. 4. 2019 jsem ale nestrávil jen na rybách. Přestože jsem tušil, že únava trochu zapracuje, večer jsem se vydal do Posázaví,kam po nějaké době opět zavítala kapela Tři sestry. Naposledy jsem tam byl se známým, myslel jsem, že tak 2-3 roky zpět, ale později jsem zjistil, že od té doby uběhlo celých pět let! Tentokrát jsem se tam s ním vydal zase. A jak se později ukázalo, byl to dobrý nápad, protože já sám bych si kupoval vstupenku až v týdnu před koncertem, zatímco on lístky obstaral už v listopadu. Nedlouho poté byla akce vyprodaná. Limit byl totiž nastaven na 300 vstupenek. Před těmi pěti lety se jich rozhodně prodalo víc, nebo alespoň lidí se dovnitř dostalo mnohem více.

Vyzvedli jsme ještě jednoho člověka, marně jsem si celý večer lámal hlavu nad tím, odkud ho znám. Nedaleko hospody ve Skalici jsme parkovali po půl osmé. Venku postával dav lidí, my jsme zamířili dovnitř, kde nás uvítala nekonečná fronta na pití. Zcela výjimečně jsem tentokrát zvolil pivo, protože bylo jasné, že to tak bude nejjednodušší. Po nějaké chvíli jsme si všimli, že od sálu chodí lidi taky s pivem, zkusili jsme se tedy dva vydat tím směrem, ale byli jsme vráceni od vchodu s tím, že dovnitř se se bez pásky na ruce nesmí. Ukázali jsme vstupenky, ale bylo nám řečeno, že za ty později dostaneme pásku a teprve pak budeme moci dovnitř. Vrátili jsme se tedy do původní fronty. Pak jsme zamířili ven, kde se známému během chvilky podařilo udat jednu vstupenku, která mu zbyla, protože kdosi na poslední chvíli odřekl. Počasí se večer umoudřilo, i tak jsme ale po několika minutách chtěli do sálu. Ovšem ani tentokrát nás tam nepustili - pásky se totiž vydávaly venku. Navíc se dovnitř nesmělo s pitím ve skle. Další pokus už byl naštěstí úspěšný.

Lidí dorazilo dost, nicméně oproti minule bylo zaplněno naprosto rozumně - kdo si potřeboval třeba odskočit, bez problémů se poté mohl zase vrátit přibližně na své místo.

Ačkoli na plakátě stálo, že vystupují Tři sestry a host, předkapela nebyla žádná, což jsem hlavně já uvítal. Místo v osm se začalo v devět a zcela netradičně jako úvodní hit nezazněla skladba Ztráta imunity, ale novinka Franta Morgana z aktuálního alba Svobodu ředkvičkám. Playlist měl pořádný spád, zaznělo pár novějších věcí jako třeba Kocovina, starších jako například Plesový ráno, Adamiti v Londýně, Básník, Kalhotky ze Lhotky, ale také prověřené fláky jako jsou Lidojedi, Pijánovka, Homosexuál, Šetři se, chlapče, Zelená...

Po 45 minutách nastala krátká pauza, druhou půlku koncertu potom odstartovalo tradiční vzpomínkové okénko na Frantu Sahulu. Fanánek chvílemi nezvykle posedával na podiu, takže občas byl pouze slyšet, zatímco vidět nebyl a Ing. Magor absentoval úplně, místo něj odehrál basovou linku náhradník, jestli se nepletu z MZH, ale stoprocentně jistý si nejsem. Vím jen, že už jsem ho kdesi párkrát viděl.

Po skončení hlavní části došlo i na přídavek, v něm se Fanánek chopil baskytary a odehrál O Melouny boj. Atmosféra gradovala, dvě slečny, které dění na pódiu sledovaly z barového pultu si z ničeho nic sundaly trička a když si toho všimla další slečna vpředu, vylezla komusi na ramena a aby snad nezůstala pozadu, triko shodila taky…;-) Úplný závěr potom patřil skladbě Modlitba pro partu, která dozněla pár minut po jedenácté.

Ačkoli po minulé zkušenosti jsem měl z Marjány chvilku obavy, akce byla perfektní - hlavně asi proto, že pořadatel nechtěl na vstupném vydělat za každou cenu.

Díky tomu, že chyběli předskokani, dorazil jsem domů kolem půlnoci a to bylo hodně příjemné. Cestou jsme museli mít oči na stopkách, protože v posázavských lesích bývá dost zvěře, i tentokrát nás přišlo pozdravit několik srnek, z nichž jedna postávala do poslední chvilku v příkopě a přeběhnout přes cestu se rozhodla až úplně na poslední chvíli. Potom pár zajíců, nějaká kuna, zkrátka taková poloviční ZOO...;-)

Nejsou dětské závody jako dětské závody...

V sobotu 27. dubna, jsme se s Andym vydali na dětské rybářské závody do Chlumce nad Cidlinou. Ála musel zůstat doma, protože měl zánět spojivek. Ten den se velmi ochladilo a zima byla pořádná. Ačkoli jsme měli perfektní místo k lovu, nepodařilo se Andymu zdolat ani jedinou rybu, což mi bylo samozřejmě trochu líto. Na druhou stranu je pravda, že ze všech dětí zůstala bez úlovku naprostá většina a i ty, na které se štěstí usmálo, toho nechytily moc. Aspoň tam byla příjemná atmosféra a chytaly opravdu děti, jak se na dětské rybářské závody sluší.

O to víc jsem byl tradičně rozčarován ve středu 1. května, kdy probíhaly jako každý rok dětské rybářské závody na našem "domácím" rybníku. I tentokrát byla poměrně dost velká zima, čekal jsem, že díky tomu dorazí míň účastníků, ovšem mýlil jsem se, řekl bych, že lidí bylo možná víc než v uplynulých letech. Je ale pravda, že kdyby mě kluci nepřemlouvali, my bychom rozhodně chyběli. Proč? Protože stejně jako každý rok se našlo několik "závodníků", kteří se pouze zapsali a potom za ně chytali tátové, případně jiný doprovod a ti zapsaní v lepším případě seděli bokem a rodiče pozorovali, v tom horším případě někde pobíhali a vůbec nevěděli, že jsou na rybách. To zjistili až na konci, kdy si šli přebrat cenu. Tomu všemu nečinně přihlíželi rozhodčí, kteří jim nic neřekli a přestože viděli, že dospělý nahodil, dospělý zasekl, zdolal i podebral rybu, bez rozpaků mu ji zapsali. To mi přijde hnusné. Samozřejmě kdybych stejně pomáhal svým klukům, mají jeden nához jako druhý, do postupně zakrmených míst a při zdolávání by jim ani žádný úlovek neutekl, protože si přece jen umím lépe korigovat brzdu na navijáku.

Takže když se potom některé z dětí vytahuje ve škole, že získalo pohár, je to směšné, protože jen přebralo cenu za otce, který by ale na dospělých závodech šanci neměl, proto chodí machrovat na závody dětské.

Pevně věřím, že i já jako naprostý sportovní antitalent, bych na běžeckých závodech v místní mateřské školce doběhl mezi prvními (tedy aspoň doufám!:-)), ale bohužel případné takové závody pro dospělé nejsou a těm tak nezbývá, než poměřit síly se svými vrstevníky. A stejně by tomu mělo být i na rybách.

Pořadatelům druhých závodů uděluji Kyselou prdel, stejně jako těm, kteří na nich podvádí, a pevně doufám, že příští rok kluky konečně přesvědčím, že to u nás nemá cenu...

Velikonoční hody...;-)

Plány na prodloužený velikonoční víkend jsme nakonec zrušili, protože v pátek nebylo Andymu dobře.Byla to trochu škoda, protože zcela nezvykle se právě na víkend umoudřilo počasí, zatímco jindy je tomu přesně naopak. Navíc jsem měl výjimečně volno.

V sobotu jsem se tedy alespoň vydal na ryby, pěkně hned od rána jako obvykle, takže jsem nahazoval těsně po čtvrté. Už v pět jsem zdolal prvního kapra 46 cm a potom v rychlém sledu následovala takřka kapří smršť. Celkem se jich na břeh podívalo 8 (největší 52 cm, nejmenší 42 cm a ostatní jak opřes kopírák 45 - 46 cm) a víc jich nebylo jen z toho důvodu, že jsem musel třikrát kompletně převazovat prut, protože ryby měly háček příliš hluboko, proto jsem jej radši obětoval a dal jim šanci přežít. Jak jsem později zjistil od porybného, v pátek odpoledne do rybníka nasadili 200 kusů kaprů, proto se dalo očekávat, že budou brát, ovšem tu informaci se podařilo poměrně dobře utajit, takže rybářů nedorazilo příliš. Navíc ostatní neměli takové štěstí jako já, někteří odcházeli bez záběru, jiným po nějaké době přišel jeden kapr a vzhledem k právě probíhajícímu jarnímu omezení na jeden kus denně, sbalili rybu i věci a zmizeli domů. Já jsem všechno pouštěl. Upřímně ani by mě nebavilo vstávat ve tři a s prvním kaprem v pět hodin balit a jet domů. Po osmé dorazil Ála, ten neměl tak velké štěstí jako já, ale zdolal alespoň krásného karase. Mimochodem teprve druhého, co jsem u nás na rybníku viděl.

Po zprávách u vody se Andy zázračně uzdravil a v neděli chtěl za každou cenu k vodě. Já jsem si alespoň prosadil, že přijde až na osmou, protože hodně brzy po ránu byla u vody dost zima. Jenže jediný den později, třebaže se nekonala žádná změna počasí, znamenal neskutečný rozdíl. Za celých 8 hodin strávených ten den u rybníka jsem chytil jediného kapra. Andy, jestli si dobře vzpomínám, vytáhl jen dva nebo tři cejny. Ne každý den se zkrátka zadaří...;-)

Pravé velikonoční hody na rybníku...:-)

Rybářské závody. První letošní...;-)

V sobotu 13. dubna jsme si s Andym trochu přivstali a vydali se na rybářské závody do Velkého Oseka. Ála byl v týdnu nachlazený, proto musel zůstat doma.

Jelikož cesta měla trvat asi čtvrt hodiny, rozhodl jsem se to risknout bez kinedrylu a vyšlo to. Aspoň měl Andy plno sil na zdolávání kapitálních úlovků. Kupodivu jsme prakticky nebloudili, až těsně před cílem jsem se lehce ztratil v uličkách mezi domy, protože mi navigace ukázala odbočku na poslední chvíli a já nestihl zareagovat. Hned jsme se ale zase našli.

Ačkoli jsem přihlášku zaslal s předstihem už v průběhu týdne, ukázalo se, že to nebxylo až tak nutné, protože se klasicky na víkend ochladilo a to dost mladých závodníků odradilo. Sešlo se jich nakonec jen dvacet. Zpočátku to vypadalo, že se místa nebudou losovat, ale děti si je po startu vyberou sami. Jelikož jsme na tomto rybníku byli prvně, říkal jsem Andymu, ať volí jen podle přístupu k vodě, aby se případné úlovky dobře podebíraly a aby se bez problémů nahazovalo. Na poslední chvíli se ale pořadatelé rozhodli, že losování přece jen bude. Andy měl poměrně šťastnou ruku, hned jedno z prvních míst se zdálo takřka ideální. Když hned asi po 15 minutách vytáhl první rybu, zdálo se, že se na něj skutečně usměje štěstí. Bohužel další rybu ztratil během zdolávání a potom si svou daň vybrala změna počasí, protože ryby takřka nebraly. Pořadatelé a zároveň majitelé soukromého revíru byli velmi milí, dětem často poradili, v přátelském duchu se nesl celý závod. V polovině došlo na občerstvení - takový buřt po ránu přijde k chuti :-)

Po skončení druhého poločasu se chvilku čekalo na sečtení bodů a poté ještě na pana starostu, který měl předávat ceny. Kromě něj závodníékům blahopřál také slavnostně oblečený zástupce policie, jednalo se totiž o pohár Policie ČR. Tomu odpovídaly i ceny, mezi nimi se totiž nacházely nejen propagační předměty s tematikou ochránců zákona, ale také pravé policejní čepice a trička. Samozřejmě teď máme jednoho malého policistu doma, tričko by nejraději ani nesundal a vůbec mu nevadí, že má dospěláckou velikost L. Kromě toho dostal ještě nějaké věci na ryby a opravdovou medaili. Prý si doma musíme vyhradit dostatečně velký prostor na naše ocenění, když už máme můj pohár z loňska a teď medaili...;-)

Cestou zpátky jsme si udělali malou zajížďku do cukrárny ke kačerovi, abychom to doma odpoledne oslavili a aby Álovi nebylo líto, že se nemohl zúčastnit. Bohužel jsem pak špatně najel na dálnici, nějak jsem si neuvědomil, že už tak nepřehledný nájezd má ještě tu vychytávku, že když chcete jet na Prahu doleva, musíte zahnout doprava a když chcete na Hradec doprava, musíte zahnout doleva. Díky tomu jsme si cestu trochu prodloužili, ale naštěstí žádná tragédie, sjezdů je v tomto úseku víc než dost.

Závod hodnotím po všech stránkách velmi kladně a je jedno, že ryby zrovna nebyly příliš při chuti...;-)

Zase jako nový...;-)

Díky mé výše popsané šikovnosti jsem se v uplynulých dnech podíval do Brandýsa častěji než bych čekal. V sobotu 6. března jsem měl plánovanou návštěvu kvůli přezutí kol. V duchu jsem si říkal, jak se domluvím s tím odřeným bokem, ale úsměv mi ztuhl, když mi bylo řečeno, že objednaný nejsem. Zpočátku jsem se domníval, že jde o vtip, ale postupně mi došlo, že při mé poslední návštěvě před měsícem to objednání nějak nedopadlo (nejspíš tehdy technik zapomněl potvrdit "SAVE", nebo nevím, protože jsme se vysloveně shodli na datu i času). Naštěstí se mnou měli slitování a přijali mě i tak, v duchu jsem ale měl trochu nepříjemný pocit, jako kdybych byl vyčůránek, který se bez objednání jen tak vnutí. Bohužel se to tak ale trochu protáhlo a zrovna ten jediný den se mi to příliš nehodilo, protože po obědě jsme měli dohodnuté focení s kapelou a místo nebylo úplně blízko. Další lehké zklamání přišlo, když jsem zjistil, že specialista přes laky má víkendy volné. Podíval se na to aspoň běžný technik a ten se nezávazně domníval, že část půjde rozleštit zatímco zbytek bude nutné přelakovat.

Hned po víkendu jsem si tedy domluvil návštěvu u specialisty, hned na sedmou ráno, abych stihl pracovat z domova. Prohlídka neměla trvat déle než 10-15 minut. Dostavil jsem se ve čtvrtek v 7:01 a už v 7:03 jsem odjížděl s tím, že by mělo stačit rozleštění. Termín další návštěvy jsem si domluvil na následující středu. To už ale bylo poněkud komplikovanější, protože to mělo trvat odhadem půl dne. Nezbylo mi tedy, než vyrazit opět brzy ráno, v sedm předat auto, před servisem nasednout do autobusu, dojet do Prahy a odpoledne vše opačně. Až na to nasednutí do autobusu to docela vyšlo. Byl totiž tak narvaný, že jsem celou dobu stál namáčklý na několik dalších lidí, přičemž na každé zastávce se dovnitř cpali další a další. Trochu to souviselo s tím, že jsme měli zpoždění, takže nastupovali i ti, kteří měli v plánu další spoj. Do práce jsem měl dorazit těsně před osmou, nakonec jsem ovšem přišel těsně před tři čtvrtě na devět.

Ten den jsem toho příliš nenadělal, protože nejenže jsem dorazil pozdě, ale ještě jsem zároveň musel odejít dost brzy. Samozřejmě jsem netušil, že na příměstské autobusové linky se čeká spořádaně ve frontě, takže ačkoli jsem na zastávce byl jako jeden z prvních, až poté, co se objevil autobus, jsem pochopil, že ten chumel cestujících je vlastně řada. Nezbývalo než zamířit na její konec. Tak jako tak byl autobus opět plný a cesta trvala mnohem déle než měla. Jako třešinka na dortu potom bylo posunuté hlášení zastávek, takže zatímco jsem mysle, že mi ještě tři zbývají, najednou z okna sleduju vyrovnaná auta a v tu chvilku mi došlo, že je nejvyšší čas vystoupit.

Musím uznat že leštič odvedl výbornou práci, kdo o ničem neví, ničeho si nevšimne, kdo tuší a pořádně zkoumá, objeví jednu takovou sotva znatelnou čárku. Domů jsem dorazil před pátou odpoledne, vyzvedl kluky, rychle do sebe naházel něco k jídlu a vydal se vyzvednout známé, protože jsme měli zkoušku s kapelou a tenhle měsíc řídím já. Tentokrát jsme měli domluveného i kameramana. Výhoda přesunu od kytary k bicím spočívá hlavně v tom, že nemusím z domova tahat kytaru s těžkým aparátem, jednoduše sbalím paličky a jedu. Nástroj na mě totiž čeká ve zkušebně. Je teda fakt, že paliček pro jistotu vozím víc, přece jen už jedna můj výkon nevydržela. A abych byl úplně přesný - aby byla nějaká ta sranda, tahám s sebou i dvě štětky.

Těžký život rockera...;-)

Moje společnice...;-)