Baba...;-)

V pondělí jsem byl objednaný na kontrolu do motolské nemocnice. Jak mám ve zvyku, i tentokrát jsem dorazil mnohem dříve, než jsem měl, usadil se v téměř prázdné čekárně (ordinovat se mělo začít za 40 minut) a pozoroval cvrkot. Znáte to v nemocnici - pořád tam někdo pobíhá, něco řeší, hledá… Do toho sestřičky, medičky… A že jich tam tentokrát bylo a zastavily se hned vedle mě, protože za rohem byla chodba, kde asi dělaly nějakou zkoušku, tedy soudě podle témat jejich hovoru.
Pak začali do čekárny přicházet další lidé, vesměs mladí, vesměs ženy, když si konečně jedna sedla taky vedle mě. A pro mě zcela nečekaně se se mnou pustila do hovoru. Zpočátku jsem jen tak stydlivě přikyvoval a usmíval se, potom tu a tam prohodil i nějaké to slovo. Když jsme se pak nahlásili u sestřičky a znovu se usadili, povídá mi: "Ještě jsem vám chtěla říct, že máte krásný úsměv!" Bingo, zabrala, chtělo se mi radostně vykřiknout.
Čekáte happy end, nebo nějaký háček, tedy odhlédneme-li pro jednou od toho, že jsem ženatý…? Bé je správně. Skutečně se nejednalo o zápletku hollywoodského trháku.
Zatímco celá chodba byla plná téměř modelek ve věku kolem pětadvaceti let, mě tam s trochou nadsázky balila paní, která mi nejprve vyprávěla o svých třech dětech (no to by snad ještě šlo;-)), pak přidala pět vnoučat (to už je tak trochu sci-fi;-)) a korunovala to šesti pravnoučaty!;-)

Král lenochů...;-)

Já jsem byl vždycky přesvědčený, že jsem takovým nekorunovaným králem lenochů. Jenže minulý týden jsem zjistil, že je všechno jinak, a že jsem vlastně v podstatě akční typ. Zdá se to neuvěřitelné, ale existují lidé ještě línější, než jsem já ;-)

Jel jsem tramvají číslo tři a na Florenci přistoupil chlap, takřka normální tlouštík, který mě vzápětí právě z pomyslného trůnu sesadil. Ačkoli minimálně polovina sedaček zela prázdnotou, on s funěním vystoupil na první schod u dveří a potom si napůl pro sebe, napůl tak, aby to slyšelo těch pár přítomných a nemysleli si snad o něm, že je nějaký blázen, oddechl: "Já ani nepolezu nahoru!" A s těmi slovy zůstal stát hned u dveří na prvním ze tří schodů a vydržel tam dvě stanice, než zase vystoupil.

Jak říkali mí pubertální studenti - Respect!;-)

Tyrani...;-)

V pátek jsem si doslova užil cestu z práce domů. To se totiž těsně před odjezdem vlaku dovnitř nahrnuly dvě takové ty nezávislé matky celkem se čtyřmi dětmi a rázem jim patřil celý vagon.

Nejdřív se nacpaly na prázdnou čtyřku přes uličku, ale za malou chvilku si jedna z nich s nejmenším dítětem sedla ke mně. Dobrý den, s dovolením, máte zde místo… Něco podobného by čekal asi jen naivka. Prostě se přese mě nacpala k oknu.

Jeden z kluků celou cestu kašlal a snad aby si ho mohli všichni přítomní lépe prohlédnout, dávkoval bacily do všech stran, zatímco se rozhlížel, zda se na něj všichni dívají. Pak se rozkašlala i jeho slovenská matka, protože jí zaskočilo české pitíčko z krabičky. Díky tomu jsem vypozoroval, že na Slovensku se ústa při kašli asi nezakrývají. Děti si otevřely takové velké kelímky s pitím a teklo jim to všude. Pak česká matka ode mě zavolala na jednu z holek, ať k ní přijde, aby jí utřela zapatlané ruce. Ta kupodivu poslechla, přiběhla a těma ulepenýma rukama od limonády se o mě opřela, takže už je měla čisté. Matka ji chtěla posadit k sobě k oknu, tak ji chytla a jak jí nadzvedla, tak mě holka kopla. Trochu jsem čekal omluvu, ale ženská se na mě podívala tak, že jsem se málem omluvil já.

Všichni přes všechny řvali a matky dělaly jako že nic a hulákaly přes své potomky pro změnu na sebe, protože měly plno zážitků, které si během dne stráveného v pražském Olympijském parku nestihly sdělit. Pak se jedno z dětí vrhlo na zem pod sedačku a udělalo si z ní prolézačku. Než jsem se stihl rozkoukat, stál u mě nejmenší kluk, který se už mezitím taky otrkal a běhal mezi sedačkami a ostatními cestujícími. Zatímco mezi ostatními pouze pobíhal, mě začal hladit po stehně. Cítil jsem se trochu trapně, ale naštěstí nekompromisně zasáhla matka a štítivě mu ruku odtáhla: "Fuj! Nešahej na pána!"

Když se před Českým Brodem všichni začali chystat ven, postavil se proti mně jeden z těch neohrožených tyranů a snad z deseti centimetrů mi vytrvale zíral přímo do očí. Prohrál jsem a pohledem vystrašeně uhnul.

Křik našich dětí doma pro mě potom byl rajskou hudbou!

Trapka...;-)

No dobře, no, tak jsem za těch sedm let, co se tady více či méně rozepisuju, dost zestárnul a podstatně přibral. Ale to opravdu vypadám tak hladově?
V kanceláři mám místo u okna v přízemí, odkud sleduju (kromě monitoru pouze s pracovními aplikacemi samozřejmě;-)) pruh trávy, parkoviště a udržovaný park. Tu a tam jsem svědkem taky různě vtipných situací, o nichž se tu občas také zmíním (namátkou připomenu vloupačku do auta nebo odbržděnou ruční brzda a následnou srážku). A to už vůbec nemluvím o všech těch lidech, co zaparkují a jdou se vyčůrat v domnění, že je nikdo nevidí.
Ovšem scéna z minulého týdne mě dostala. Tím spíš, že v hlavní roli bylo zvíře. Zcela konkrétně pak pták. Po trávníku u okna poskakovala ráno straka s ohromným kusem buchty v zobáku. Sotva metr od mého okna pak našla díru v zemi, buchtu do ní pracně nacpala, zobákem vytrhla kus trávy vedle, svoji skrýš s ní zakryla a odhopsala pryč. Jenže se zastavila o pár metrů dál, otočila a začala mě sledovat. Fakt nekecám - straka si mě prohlížela zdálky přes okno, ještě přitom všelijak nakláněla hlavu. Potom nejspíš vyhodnotila situaci jako potenciální ohrožení dlabance, rychle vzlétla, v letu jídlo sebrala a byla pryč.
Trapko, tak se tou buchtou udav…;-)

Alkehol, Covers For Lovers - Staré Lázně, Kolín (1.2.2014)

V sobotu ráno jsem se probudil s pořádnou bolestí hlavy a hned v duchu proklínal kolegyni, která v pátek během své dovolené přišla na pět hodin do práce, snad aby se s námi rozdělila o bacily, které se už ani nesnažila skrývat.
Byl jsem naštvaný o to víc, že jsem měl koupený lístek na večerní koncert Alkeholu v Kolíně. Představa rockového nářezu mě v tu chvíli lákala snad nejmíň ze všeho. Nicméně přece vstupenku nenechám propadnout. Kolem půl osmé jsem tedy vyjel. Začátek měl být v osm, navíc je období plesů a nerad bych strávil hodinu hledáním místa k zaparkování. Pohled na téměř zcela prázdné parkoviště u Billy mě vážně překvapil. Vydal jsem se směrem k Lázním a už z kopečka od mostu jsem přemýšlel, jestli jsem si nespletl datum. Nikde žádné auto, jen úplně před vchodem stály asi tři zapomenuté vozy. Navíc to tam bylo úplně vylidněné. Na dveřích žádná cedulka o zrušení akce, proto jsem vzal za kliku a tam spatřil páreček evidentně mířící za stejným cílem jako já. Odložil jsem si do šatny a vybavil si poslední Alkeholovou zastávku na témže místě, kdy byl sál dost prázdný. Kolem osmé dolů dorazili trhači lístků a zároveň lepiči náramků. Slečna ještě neměla ten správný grif, a když jsem viděl, jak se oba konce svítivě žluté pásky rozjely, tušil jsem depilaci při jejím nočním odstraňování. Naštěstí mi to tam škodolibě nepřimáčkla, ale nějak to zamuchlala do sebe, že to sice vypadalo, jako když si pásku mezi sebou vyměnilo aspoň deset lidí, ale odstraňování chlupů se nekonalo…;-)
V sále ještě v podstatě prázdno, jedna opilá pleška se tam potácela.
Přesně v devět prořízla ticho pražská předkapela Covers For Lovers písní Poslední kapka (zvláštní jméno pro první skladbu;-)). Při jejím poslechu jsem si tak nějak vzpomněl na hudební produkci našeho bandu, dvakrát profesionálně to neznělo. Posléze jsem pochopil jejich název, neboť v repertoáru měli hodně převzatých věcí, byť více či méně upravených. Co se týče českých coververzí, zavzpomínal jsem na vymetání punkových akcí různé kvality - Cesty toulavý a závěrečná Veď mě dál, cesto má. Ovšem při notoricky známé I'll be there for you od The Rembrandts (kdo si myslí, že nezná, ten ať si pustí seriál Přátelé) se mi kroutily uši z pokusu o anglickou výslovnost. Nejsem žádný zaslepený lingvista (dokonce ani nebojuju proti českému dabingu seriálů;-)), ale Ájl bí dzér fór jů stálo za to, stejně jako jinak poměrně vtipně provedený cover písně Titanic. Čas pro předkapelu vypršel deset minut před desátou.
Přibližně po dvaceti minutách nastoupil Alkehol a spustil pěkně zostra úvodní Jedna za druhou, následovanou Lejboyem. Hned poté Ota (kytara, zpěv) přivítal přítomné - sál se po deváté poměrně dost zaplnil a oznámil to, co se visí na jejich stránkách - že skupina po letech překopala playlist a dojde tak i na méně ohrané věci, které budou znát jen pamětníci. Tak díky, trochu přeskočím, ale považuju za nutné uvést, že nezazněla jediná skladba, kterou bych důvěrně neznal!;-)
Playlist se skutečně povedl - Sláva vítězům, Pirátská, Hospodská, při níž si Martin Melmus (bicí) nemohl vzpomenout na rytmus, Blondýna (přiznám, že tam si nejsem jistý, zda jsem ji už naživo slyšel), pekelně rychlá Je To Prima, cover Nonstop, kdy se Ota ztratil v textu a došlo i na novinku Jízda králů. Pak se Melmus přesunul dopředu, za bicí místo něj usedl Ota a zaznělo Jedenáctý přikázání. Melmusův projev je nenapodobitelný a i ten text mi k němu tak nějak sedí!;-)
Hitovka Není důvod abychom se věšeli se postarala o slogan, který mi zněl hlavou ještě cestou domů (znáte to, když se nemůžete zbavit nějakého popěvku) - potkal jednou hlemýžď dalšího hlemýždě povídá mu : kámo, já sem zalez do hýždě… Pak v rychlém sledu Je to k nevíře, Alkohol, to je moje milá, Kocovina, Zlatej grál, Pijeme s laskou, Zmaštěnej a Na Slamníku. To už bylo krátce po půl dvanácté a kapela se rozloučila. Ačkoli bylo jasné, že dojde na přídavek, nastala teď jediná chvilka, kdy jsem si mohl odskočit. Na záchodě se mě pak zeptal totálně opilej kluk, jestli teprve hraje předkapela…
Alkehol přidal ještě dva kousky - Hospodo nalejvej a Na zdraví a když začalo hrát outro Dneska už jsme všechno vypili, bylo jasné, že nastal definitivní konec velmi povedeného večírku.
A mimochodem hudba vážně léčí - hlava mě přestala bolet!