To byla jízda...;-)

V sobotu hned po ránu jsme se vydali nedaleko Kolína pro nové kolo pro Andíka. Cestou jsem ještě zastavil u bankomatu. Už tam přišlo první varování, když mi to při odjezdu chcíplo. Dalším zdviženým prstem se měl stát velký béžový mercedes s pražskou značkou, který nám náhle zcela bez rozpaků ještě u nás ve městě vjel z vedlejší silnice do cesty. Asi v Praze platí absolutní přednost zprava. Jelikož nemám ve zvyku troubit, neudělal jsem to ani teď, i když jsme pak jeli těsně za sebou, a je mi jasné, že být to naopak, dal by mi to Pražák pořádně sežrat.
Když jsme se na konci města přiblížili k obchvatu, čekali jsme, protože po něm jelo několik aut. Řidič mercedesu se ovšem náhle rozjel a úplně na poslední chvíli zkřížil cestu přijíždějícímu autu. To se mu jen tak tak vyhnulo. Pěkné, na nějakých 200 metrech dva takové kiksy, to se jen tak nevidí.

Pak už jsme bez jakéhokoli vzrůša dojeli do Kolína, nepočítám-li tedy opravovaný úsek, projeli městem a mířili do Polep. Těsně před nimi je kruhák, k němuž vede zcela mírný kopeček. Předpisově jsem zastavil, abych dal předost a to byla ta chyba! Nevím, co se stalo, ale nebyl jsem schopný se rozjet. Ať jsem dělal, co jsem dělal, auto stále sjíždělo dozadu, aby pak hned chcíplo. Když jsem bez přehánění už asi podesáté startoval, byl jsem i přes zapnutou klimatizaci zpocený snad úplně všude, a přemýšlel, jestli bude hodně trapné, když tam auto nechám stát a uteču. Naštěstí jsme se v tu chvíli rozjeli. Tímto bych chtěl poděkovat té koloně, z níž překvapivě nikdo netroubil a hlavně pánovi v mitsubishi hned za mnou, který musel mít hodně dobré nervy.

Když jsme se potom vrátili domů, bylo mi jasné, že do Polep už nikdy více!: kterýaka mírný kopečekvání, když mi to při odjezdu chcíploě sežratnež dobře.ch krup, které nás zasypaly. h za volant nesměl. Po obědě Andík chvilku otravoval, že by rád na rybník, kde probíhala část programu místní pouti, ale mně se moc nechtělo. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak prozíravé to bylo. Stejně tak rozhodnutí, že si uklidím auto. Normálně bych ho dával do garáže až večer, ale výjimečně jsem si chtěl dát kafe s kávovým rumem, přičemž pak už bych za volant nesměl. Potom se začalo zatahovat, tak jsme zamířili ze zahrady domů. Jen na chvíli, než se to přežene, pak se vrátíme a budeme grilovat. To, co nastalo potom, jsem už taky hodně dlouho nezažil. Jsme jedni z mála, kdo v naší čtvrti nemá rozbitá okna. Díky rumu nemáme ani zvlněné plechy na autě narozdíl od všech sousedů. Když se to tak vezme, až na zničenou zahradu jsme tedy vyvázli víc než dobře.

A částečně i díky chlastu...;-)

Lysá žila...;-)

Ve čtvrtek během dne mi zničehonic vyskočila teplota, což se mi takhle před víkendem ani trochu nelíbilo. Tím spíš, že jsme zase měli plno plánů. Naštěstí už během pátku zase postupně klesla skoro k normálu a tak jsme se v podvečer rozhodli nic neměnit.

K radosti kluků jsme se tedy vydali do Lysé nad Labem, kde se na náměstí konaly slavnosti Lysá žije. A na nich měl mimo jiné vystoupit Ivan Mládek se svým Banjo Bandem. Já si jeho písničky pamatuji odmala, naši kluci je už také velmi dobře znají. A konečně teda taky viděli naživo nějaký ten koncert!:-)

Předpověď počasí sice nezněla zcela jednoznačně, nicméně obloha byla nakonec modrá a bylo krásně. Zaparkovali jsme hned u nádraží v domnění, že blíže k centru to bude složitější i kvůli avizovaným uzávěrkám, pak jsme ale zjistili, že jsme mohli auto nechat tam co obvykle, když jezdíme na výstavy. Ulice byly prázdné. Tak jsme se aspoň prošli.
Na parkovišti u nádraží jsem znejistěl, co znamenají modré čáry, pak jsme zjistili, že označují místa vyžadující speciální povolení. Raději jsem tedy ještě plácek objel a zaparkoval z druhé strany, kde žádné zvláštní značení nebylo. Jen jsem vypnul motor, hned si to vedle mě zamířila blondýna v černém passatu. Zatímco já jsem stál přesně, ona měla auto přímo na bílé čáře a já tak nemohl vylézt. Ještě před nedávnem bych se ven nedostal, teď se mi už ale s vypětím všech sil podařilo se nakonec vysoukat. Jak jsme se tak ještě ochomýtali kolem, vystoupila i ona a prohodila směrem k nám: "Abych vám to neodřela..." To jsem trochu nepochopil, blbě stála ona.

Lysá není žádné velkoměsto, takže za chvilku jsme došli na náměstí, kde zrovna doznívalo melodické rozesmáté reggae v podání kapely Prince Alfredo and the Warriors. Co dodat - ke slučnému odpoledni se to hodilo, a nikomu nevadily oduševnělé rasta texty stylu: Svítí sluníčko, jdeme na pivíčko (což je v podstatě kompletní text jedné z písní;-)) Stejně jako provolávání zpěváka, z nějž by měly feministky radost: "Jéžiši Kristýna!"

Kluci samozřejmě měli hlad, obešli jsme tedy stánky, abychom zjistili, co kde mají a pak se postavili k jednomu ze dvou, které nabízely klasický párek v rohlíku. Trochu nelogicky jsem vystál malou frontu u pána u grilu, který mě ale poslal do druhé frontyhned vedle u téhož stánku, kde se musí zaplatit a pak s lístečkem zpátky (to asi plánoval nějaký bývalý úředník;-)). Párek v rohlíku za 28 se mi nezdál právě nejlevnější, tím spíš, že i ten rohlík byl jen ten nejlevnější mrzáček za 1,50. Ale pomyslně jsem nad tím mávnul rukou. Trochu mrzet mě to začalo až za chvilku, kdy jsem si všimnul, že u toho druhého stánku stál párek v rohlíku 18. My s manželkou jsme si pak dali světový hotdog o kus dál. Podstatně dražší, ovšem stálo to za to! Kluci, kteří měli stále hlad, se nakonec nadvakrát dojedli u stánku se sladkostmi.

Když se v půl osmé na pódiu objevil Ivan Mládek, stáli jsme ještě úplně vzadu, ale Andík potom chtěl jít blíž, Ála ne, tak jsme se odtrhli a postavili se skoro k podiu. Na písničky jsem Andyho bral na ruku, aby viděl, v mezerách vyplněných krátkým vtipným povídáním jsem odpočíval. I tak jsem ale ke konci hodinového vystoupení začínal cítit záda. Po chvíli se vedle nás objevila manželka i s Álou, který si to rozmyslel. U kluků měla největší úspěch píseň Když jsem já sloužil v podání Lenky Plačkové a samozřejmě Neopatrný křeček, různorodé publikum se tvářilo, že největší tragédií bude, pokud naživo nezazní Jóžin z bažin. I na něj však došlo. Po půl deváté jsme se vydali zpátky k nádraží a po pár minutách kluci v autě spokojeně usnuli.

Víkend tedy začal skvěle.;-)

Nedělní kouzelný výlet...;-)

Minulou neděli po obědě jsme už poněkolikáté zamířili do Líbeznic u Prahy na další z představení Pavla Kožíška. Odjezd původně naplánovaný nejdéle na půl jednou se zcela tradičně zpozdil, ale ačkoli jsme jeli podle předpisů, nakonec jsme dojezdový čas asi o deset minut zkrátili a na parkovišti u Divadla kouzel se ocitli krásnou půlhodinku před začátkem. Kluci cestou usnuli, takže jim chvilku trvalo, než se rozkoukali a přestali být rozmrzelí.

Z dětských programů jsme viděli už téměř všechny, tentokrát šlo o "S kouzly kolem světa!". Andík, který seděl vedle mě se velmi dobře bavil, protože jsem každou chvilku slyšel, jak se směje a když jsem ho po očku sledoval, nespouštěl z pódia oči. Během hodiny, která je pro děti tak akorát, aby vydržely bez občerstvení, čůrání a v plné pozornosti, jsme viděli 13 triků, z nichž některé byly naoko pokažené, abychom viděli, jak se dělají a jeden byl úplně vysvětlen.

Opět až na pro děti nepříliš vhodné sedačky, které se i s nimi sklápí a mohou si tam skřípnout prsty vydařené odpoledne. Teda tentokrát ještě až na bábu za námi. Byli jsme ve druhé řadě uprostřed, a zatímco dosud pokaždé jsem seděl velmi nepohodlně, abych byl co nejvíc skrčený, tentokrát jsem udělal výjimku a usadil se pohodlně jako všichni okolo, protože paní za mnou od začátku nahlas, tak abychom to slyšeli, vzdychala, že myslela, že do prvních dvou řad dospělí nesmí a kdesi cosi. Samozřejmě jde o naprostý nesmysl a stejně jako ona by mohl vzdychyt někdo ve čtvrté řadě kvůli ní. Chtěl bych vidět malé děti, které budou dobrovolně sedět samy v prvních několika řadách, nebo toho blázna, kerý by si kupoval pro rodinu čtyři lístky, přičemž dva by byly dopředu a dva dozadu.

Cestou zpátky jsme zamířili do Staré Boleslavi do cukrárny, tropické počasí vytáhlo z kanceláří i policajty, nicméně kromě problikávání protijedoucích řidičů bych musel být úplně slepý, abych je v dálce s radarem u dodávky neviděl.

Po doplnění hladiny cukru hodina pokročila a s malou zastávkou na nákup jsme mířili domů. Někde kolem Vestce se přímo před nás nacpala bílá oktávka, jejíž posádka podle siluet za jízdy hodovala, každopádně ale nás pořádně brzdila, když v obcích nesmyslně jela 30. Já to snášel statečně, ale řidič, který mě pak kdesi předjel v domnění, že zdržuju já, byl asi hodně vynervovaný. I takhle nadálku byla vidět jeho vzteklá gesta.

Když to někoho baví...;-)

Projížďka zahradní železnicí...;-)

Zatímco program toho přechozího víkendu jsme kvůli změně počasí a především pak díky Andíkově náhlé indispozici museli zrušit, už o právě uplynulém víkendu jsme si vše vynahradili.

V sobotu dopoledne jsme se vydali do pár kilometrů vzdálených Chvatlin, kde se konal Dětský den na Zahradní železnici. Zatímco Andík si už nepamatoval, že jsme tam o dva roky dříve byli, Ála to tam prý poznával. Tomu tedy říkám pamatovák. Ačkoli jsme přijeli chvilku před začátkem, podařilo se nám ukořistit snad nejlepší z parkovacích míst. U vchodu jsme se z čistě statistických důvodů podepsali, zaplatil jsem zcela dobrovolné vstupné a pokračovali jsme dál. Hned se nám podařilo nastoupit na vláček s nejdelší trasou a už jsme uháněli rychlostí nějakých 8 km/h. Já bych teda klidně čekal na mininástupišti, až se kluci vrátí, ale přemluvili mě, abych jel s nimi. Přiznám se, že jsem se tentokrát necítil tak trapně jako minule, kdy jsem měl o 40 kilo víc.

Na další z vlaků jsme si chvilku museli počkat, protože se musel nejprve zprovoznit. Trpělivost se nám ale vyplatila a naše jízda byla posléze ještě zpestřena tím, že se teprve během ní zjistilo, že nemá zase tak silný motor, proto jsme v některých kopečcích měli problém a vyjeli jsme je až na několikátý pokus, jednou pak dokonce pan "strojvedoucí" musel vyskočit a tlačit. To, že jsme dokonce vykolejili, už byla jen taková třešnička na dortu.

Na ty nejkratší dráhy to kluci zvládli sami, pro jistotu jsem je ale nespouštěl z očí. Některé děti byly opět dost rozjivené, jsem rád, že toto nemusím utrousit na vlastní adresu, stejně tak mi přišlo trochu hloupé, když jsme poslušně čekali, až vláček dokončí okruh, abychom si tam sedli, jenže všichni "cestující" na něm zůstali sedět a trasu si zopakovali několikrát. Dobrá, kdyby šlo o děti, ale že se to bude týkat i dospělých? My jsme se vždycky svezli, vystoupili a pak se případně vrátili, aby to bylo tak nějak fér. Ale to byly jen takové drobnosti.

Na cestu domů jsme se vydali někdy kolem tři čtvrtě na jednu a tm už bylo víc než jasné, že další akce, kteá se konala odpoledne v Hradci Králové tak padá. Kluci byli naštěstí nadšení z železnice, proto ani nijak neprotestovali.

Den záchranářů...;-)

Na neděli jsme měli s klukama naplánovanou návštěvu Kolína, kde se konal Den záchranářů. Tentokrát jsme ovšem jeli vlakem. Kluci sice nejdřív trochu protestovali, ale pak se s tím smířili. Možná měli strach z absťáku, vždyť takhle jsem je připravil o jejich dávku. Dávku kinedrylu!:-)

Kolem čtvrt na jedenáct jsme vystoupili na zastávce a pokračovali pěšky na náměstí, kde podle plánu probíhala dopolední část programu. Ála byl ve svém živlu, podíval se do několika policejních aut, v jednom mu paní policistka dovolila vyzkoušet možnosti sirény, Andík vše pozoroval s respektem z dálky. Až u hasičů poněkud ožil a u vojáků se dokonce sám ozval, že si chce vyzkoušet výstroj (nebo výzbroj? Nevím, mám modrou;-)).

Myslel jsem, že pizzerie na náměstí má zavřeno(což byla chyba), proto jsme se kolem oběda poslušně postavili do nekonečné fronty u jediného stánku s občerstvením a čekali na párek v rohlíku. Bez přehánění půl hodiny... Ovšem těsně před "cílem" si Ála postěžoval, že ho bolí břicho. Tušil jsem nejhorší a představa, že po nějakých 25 minutách frontu spěšně opustíme mě neděsila o nic méně. Ovšem vydrželi jsme a hlavně Andy si poté párek v rohlík opravdu hodně pochvaloval. Ála tomu moc nedal, což mě překvapilo. Když jsme dojedli, bylo to tady.

"Tati, mně se chce kakat!" Tak tomu říkám oříšek - najít na narvaném náměstí vhodné místo bez lidí. Ovšem jako zkušeného otce mě nic nevyvede z míry. Igeliťák to jistil. Objevili jsme si jakýsi opuštěný dvůr, pár kamenů na zatížení "přenosného WC" a pak jsem Álu zkušeně popadl a za následující trefy do igelitového "terče by se nemusely stydět ani opodál stojící aktivní zálohy Armády ČR. Víc popisovat raději nebudu, pouze zdůrazním, že po skončení jsem pytlík elegantně zvedl a vyhodil do koše. Večer před odjezdem na ohňostroj jsem tuto (atr)akci označil jako hovňostroj a to, myslím, vystihuje vše. Ale to bych předbíhal. Nejdůležitější je, že břicho pak už nebolelo!:-)

Po obědě jsme se přesunuli na ostrov, kde akce pokračovala. Kluky pobavila především ukázka zásahu s historickou stříkačkou taženou koňmi, potom nahlédli do vrtulníku a po zastávce na dvou dětských hřištích jsme zamířili na zastávku a na vlak domů. Ála už byl maličko rozmrzelý, ale nic tragického. Cestou z nádraží jsem klukům ještě splnil slib a dali jsme si zmrzlinu (v Kolíně jsem to s ohledem na Álovo polední dobrodružství nechtěl riskovat).

Doma to Álu poněkud zmohlo a usnul. Po probuzení jsme potom zjistili, že má horečku. To vysvětlovalo jeho ztrátu nálady v závěru akce, ovšem nechápal jsem, že do té doby byl úplně v pohodě a nadšený, dokonce šel i na skákací hrad.

Den ovšem ještě nebyl u konce - Andíkovi jsem totiž slíbil, že se do Kolína večer vrátíme, protože celý den měl být zakončený ohňostrojem a ten on má moc rád. Když jsme kolem deváté v noci zaparkovali a vraceli se na ostrov, připadal jsem si trochu jako ty sociální případy, co jim děti běhají ještě v noci venku. Ale pár dalších dětí jsme potkali, i když jich bylo skutečně poskrovnu. Ohňostroj měl původně začít v půl desáté, ale snad že bylo ještě vidět, nebo kvůli zpožděnému vystoupení skupiny Hamleti, nevím, ale začátek se protáhl. Andy byl ale nadšený, protože díky tomu konečně viděl i kus "opravdového koncertu", jak sám prohlásil.

Rachejtle začaly létat kolem tři čtvrtě na deset. Přiznám se, že jsem čekal jen tak něco decentního, ale ohňostroj to byl opravdový, bohatý, zkrátka se vším všudy, takže cesta se vyplatila.

Když jsme se vraceli do auta, Andík kolem mě poskakoval, že prý se mu vůbec nechce spát a že by nejradši ještě chodil po Kolíně, ale jen jsme vyjeli, v tu chvíli usnul. Domů jsem ho tedy z auta musel donést a ráno trhl svůj spací rekord. Probudil se až pět minut po osmé hodině!

Tomu říkám výkon!:-)

Až na z mého pohledu některé neskutečně oprsklé děti, si myslím, že nedělní program v Kolíně bohatě vynahradil to určité sobotní fiasko. Teď ještě aby se Ála brzy uzdravil...;-)

Střelecký den...;-)

Tentokrát se nám sobotní výlet příliš nevyvedl. Už někdy v průběhu týdne jsem klukům ukazoval obrázky z předchozích ročníků Střeleckého dne na Kunětické hoře a oba dva tam strašně chtěli. V následujících dnech jsem se ještě několikrát ujistil, a protože zájem kluků trval, v sobotu ráno jsme vyrazili.

Líbilo se mi, že jsme projeli všechny druhy silnic - dálnice, rychlostní silnice, silnice první třídy, druhé třídy a v posledním úseku třetí třídy. K jakémusi all inclusive už zbývala jen nějaká ta polní cesta. Zaparkovali jsme u restaurace v Rábech. Už už jsem se obával, že tam místo nenajdeme, ale to poslední čekalo právě na nás. Přesně před cedulí zákaz vjezdu.

Cestou k hradu jsme si udělali odbočku do muzea perníku, tzv. Perníkové chaloupky, kde jsme si koupili i vstupenky na prohlídku. Na lavičce jsme se občerstvili a kluci chvíli sledovali nebojácnou ještěrku, která se v jednu chvíli dokonce vydala dovnitř do hospody.

Kolem poledne jsme se začali šplhat do kopce k hradu. U vstupu jsme se zrovna sešli s davem z nějakého dětského domova, takže jsme si chvíli počkali, ale pak už jsme taky dostali náramky a mohli pokračovat dovnitř. Jenže klukům najednou došel význam slova "střelecký" v názvu akce, takže aniž bychom spatřili jedinou část slibovaného bohatého programu nebo dokonce ukázky z období husitství, třicetileté války, sedmileté války, z roku 1866, 2. světové války a Lidových milic, otočili jsme se a šli zpátky. Je teda pravda, že rána z děla nepatří k nejttišším. Ála si tam teda aspoň stihnul zastřílet z airsoftového samopalu a pistole a oba se nacpali trdlem. To mě mimochodem nejdřív překvapilo, protože při ochutnání jsem si říkal, že jsem v poslední době jedl lepší, i když vzhledově bylo bez chyby. Až po chvilce mi došlo, že většinou teď všude mají všechny příchutě dohromady, zatímco zde z důvodů možných alergenů to bylo jednotlivě přesně na přání. To chápu.

Zatímco do areálu mířily davy lidí i s mnohem menšími dětmi, než jsou ty naše, dokonce i s kočárky, my jsme tedy po pár minutách kvapem mířili pryč. Dole jsme se zastavili na dětském hřišti a u výběhu ovcí a potom jsme už jeli domů.

Zkrátka není vždycky posvícení...;-)

Alův svátek...;-)

V pondělí jsme s jednodenním předstihem oslavili Álův svátek. Jako vždy zbylo pár věcí i Andík, aby mu to nebylo líto.

Zatímco jindy to přijímá velmi rozumně a chápe, že jakožto neoslavenec dostane jen pár drobností, tentokrát tomu bylo trochu jinak. Ála totiž dostal skateboard, po kterém už dlouho toužil a Andymu bylo líto, že on ho nemá. Dokonce tak, moc, že se ne chvíli objevily i slzy.

Po dohodě, že si jej budou půjčovat, než případně dostane svůj vlastní, se ale i Andíkova nálada vylepšila, oba si sbalili své batohy, které dostali a vydali se na výlet po našem domě, takže jsme měli nečekaný klid. Akorát mně teď nezbývá, než se poohlédnout po druhém skateboardu.

Kdo by to řekl, že jednou budu mít doma dva "skejtborďáky"...;-)