Iné Kafe, Rybičky 48, Zoči Voči - Kolín, Staré Lázně (20.3.2015)

Jak už jsem dříve nakousnul, v pátek večer jsem se chystal na koncert kapely Iné kafe do Kolína, jež tam zavítala v rámci svého turné s názvem 20 ROKOV NEVHODNÍ EU TOUR 2015. Bohužel jsem nějak stihnl zapomenout, že jsem si bral dovolenou mimo jiné kvůli dřívějšímu začátku, a tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že akce je plánována na devátou jako vždy. Když jsem si tak v klidu před večeří v půl sedmé prohlédnul vstupenku, se zděšením jsem si všiml nápisu: Open 18:00, Start 19:00. No super, to mi to začíná, napadlo mě.

Naštěstí Andy tentokrát brzy usnul a já se urychleně (ovšem v rámci pravidel provozu) přesunul do Kolína. Akorát jsem vstoupil do budovy, když začala hrát předkapela Rybičky 48. Bylo kolem půl deváté. Takže Zoči voči jsem nestihl, ale žíly mi to nijak zvlášť netrhalo.

V sále bylo dost narváno, tak jsem se poslušně zařadil dozadu. Pamatuju si, že o Rybičkách jsem tu již jednou psal, nepletu-li se, nenechal jsem na nich nit suchou v souvislosti s jejich předskokanstvím The Offspring před pár lety. Jsem rád, že se můžu přiznat, že jsem se tehdy asi unáhlil. Nevím, v každém případě jsem v pátek názor změnil. Žádný velký punk to samozřejmě není, ale hudba docela šlapala, lidi se bavili a hlavně jsem byl doslova unešený výkonem bubeníka. Něco podobného bych nečekal.

Rybičky měli přesně vyhrazenou půlhodinu, rozloučili/y se tedy po deváté.

Pódiová změna šla poměrně rychle, je vidět, že společné turné už nějakou dobu trvá, takže všechno šlape jako po drátkách. Přestávkového uvolnění jsem využil ke změně místa blíž k podiu. Přesně v půl desáté se za bicí posadil Dodo a v záři reflektorů začal hrát. Chvíli poté se objevili i zbývající dva členové Hulo (basa) a Vratko a spustili jakousi úvodní medley v čele s Čiernobielou z aktuálního alba.

Hned od začátku Vratko žertoval a pokaždé oznamoval, že následuje poslední píseň. Bohužel se brzy ukázalo, že to zase až takové škádlení nebylo. Zhruba po hodině se kapela rozloučila a zmizela. Dalo se čekat, že přijde nějaký ten přídavek, nicméně délka koncertu mě lehce zklamala, v rámci turné k 20 letům kapely jsem čekal trochu víc. Co se ale playlistu týče, byl jsem spokojený, Iné kafe zahrálo pár novinek s hitovými ambicemi, ale jinak samé osvědčené pecky - Růžová zahrada, Spomienky na budúcnosť, Telefonné číslo, Úspešne zapojení, 30. Február…

Na zmíněný přídavek přitomní nemuseli čekat nijak dlouho, trojice se vrátila s dotazem, jestli je v sále nějaký nevhodný typ, což představovalo oslí můstek k další z novinek, následované skladbami Ráno a Ďakujeme vám. Krátce po třičtvrtě na jedenáct konec a já se mohl celkem spokojeně vydat domů…

Iné Kafe: Čiernobiela

Páteční výlet...;-)

Na uplynulý pátek jsem si naplánoval volno a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jsme si s klukama chtěli udělat již tradiční jarní výlet do Lysé na koně a zadruhé večer jsem měl jet na koncert do Kolína, který tentokrát začínal už v sedm.

Ráno zafungovala naprostá klasika a zatímco den předtím bych klidně spal, ale nemohl jsem, tentokrát jsem mohl, ale nemohl jsem...;-) Rozuměj - probudil jsem se už v pět.

Do Lysé jsme dorazili někdy po desáté a hned první, co mě dostalo, byla cedule s nápisem parkování 50 Kč. V ulici, kde jsme vždycky stáli zadarmo… Před samotným areálem na mě byl trochu nepříjemný pán, který vybíral jakousi sbírku (to je taky klasika, někdo tam stojí vždycky a ačkoli je mi trapné odmítavě zavrtět hlavou, když mám v ruce peněženku na vstup, vždycky to nakonec udělám), ale zase na nás byl velmi milý pořadatel, který trhal lístky.

Bohužel už druhým rokem je výystava o koních trochu jinak pojatá a dopadá to tak, že moc koní vlastně nevidíme. Zato se prodíráme davy lidí mezi různými sazenicemi a nakonec kluci dostanou cukrovou vatu a pár dalších sladkostí a jedeme domů. Docela mě tam štve pán, pravidelně prodávající výrobky z hadího jedu, protože má dost strategické místo, takže se kolem něj musí projít a na stánku mu, jak se dá tušit, visí nejrůznější hadi. Jestli opravdoví, nebo jen umělí, to jsem nezjišťoval, vyhýbal jsem se tomu místu obloukem. Tentokrát jsem alespoň ušetřil za balónky, protože jsem nás nasměroval ke stánku Českých drah, kde nám paní dala celkem čtyři a zdarma. Trochu nepříjemné bylo, že mi potom dost překážely, ale dalo se to vydržet. Za ty prachy…;-)

Domů jsme se vrátili přesně na oběd a měl jsem velkou radost, že kluci v autě neusnuli. Dávalo to velkou naději, že to zalomí brzy večer...;-)

Betontod, Zaunpfahl – Alter Schlachthof, Dresden (14.3.2015)

V sobotu jsem se konečně dočkal a splnil se mi další pařanský sen. Na vlastní oči poprvé vidět německé Betontod, kteří ale fungují už čtvrt století. Vždyť vystupovali pouhých 212 km od našeho domu!;-)
Dopoledne jsme vyjeli, zastavili se ještě pro benzín a svačinu a ujížděli nejprve směr Praha a poté dál na sever. Zpočátku mi trochu stávkovala navigace (pravděpodobně už bychom ji ale nepotřebovali, cestu máme celkem projetou), ale dopadlo to 1:0 pro mě. Počasí dalo tušit, že o krásný jarní den nepůjde.
V Drážďanech jsme se nejprve tradičně stavili na nákupu (nejsme tak bohatí, abychom kupovali drahé a méně kvalitní zboží pro východní Evropu;-)) a pak jsme pokračovali do hotelu. Po sjezdu z dálnice mě překvapil pohled na poměrně aktivní německé policejní hlídky, naštěstí pro mě zabraných do jiných kontrol či vyšetřování (například vyhořelé auto na benzince). Tak jako tak jsem si dával pozor, abych nebyl vyfocen jako minule při překročení rychlosti.
V garáži hotelu jsme měli tentokrát na výběr, bylo tam téměř prázdno, tudíž jsme nemuseli parkovat na nouzových místech, kde jsem kvůli nedostatku prostoru měl pokaždé problém vylézt z auta. A byl to příjemný nezvyk. Můj plán nejprve zněl hodit věci na pokoj a jít se podívat na místo činu, ovšem jelikož jsem klikař, koncert se odehrával jen o 850 metrů dál. Zvolili jsme tedy odpočinek.
Večer jsme taky nijak nepospíchali, jako správní pankáči jsme se vyvalili ze čtyřhvězdičkového hotelu a dali si nejprve něco k jídlu ve vedlejším mekáči. Pak nastal čas vyrazit. Cestou jsme potkali pár lidí, u nichž bylo víc než zjevné, že mají stejný cíl a tak jako my tušili jen přibližně, kam jít. Pak se ovšem na ulici objevily plakáty a nakonec jsme spatřili i šipku. Venku před klubem (trochu jsem se zdráhal použít toto slovo, jelikož sál byl odhadem nejméně tak 10x větší než třeba pražská Akropolis) postávalo plno pankáčů a my zamířili rovnou dovnitř. Pán, co kontroloval vstupenky nás poslal vedle, což jsme nejprve trochu nepochopili, jelikož ukázal na přepážku pro hosty, a popřál nám příjemnou zábavu. Šlo ale jen o to, že jsme měli elektronické vstupenky. Další chlapík si nás odškrtl na seznamu (Tschechien) a taktéž nám popřál, ať se dobře bavíme. Mimochodem, stejnou větu jsme ještě slyšeli od chlapa, co mě šacoval (manželka od ženy) a také od paní v šatně. Tam jsem mimochodem udělal největší výtržnost tohoto pobytu - nějakým způsobem jsem se ocitl na dámských záchodkách a zjistil to až tehdy, kdy bylo pozdě.;-)
Ohromnou chodbou jsme došli k sálu a zjistili, že už je narváno. A to ještě všude kolem postávaly hloučky fanoušků. Mimochodem opět mě potěšil pevný časový harmonogram - začátek byl plánován na 20:00 a předkapela začala hrát dokonce ještě o minutu dříve. Zabrali jsme si místo poměrně vzadu, ale šlo o předkapelu, navíc vidět bylo i tak víc než slušně.
Mimochodem role předskokanů se zhostilo trio Zaunpfahl, po němž jsem se začal pídit až v závěru minulého týdne. Hráli takový jednodušší punk, v hlavě mi utkvěla především píseň Polizisten, která dle ohlasu fanoušků patří asi k těm nejznámějším. Přesně v půl deváté nekompromisní konec.
Sál se poněkud vyprázdnil, čehož jsme využili k zabrání si lepšího místa a vybrali jsme si fakt dobře. Během přestávky mezi kapelami jsem si všiml, že chlap z Betontod-Crew, který měl na starosti přípravu bicích neměl levou ruku od loktu dolů. Hlavní důvod, proč se o tom ale zmiňuju - když byly bubny připravené, on na ně vystřihl takovou krátkou zkoušku a já zíral s otevřenou pusou - s jednou rukou hrál asi tisíckrát líp a rychleji než já s oběma!:-)
Reprodukovaná hudba spěla ke svému vrcholu - punková klasika If the kids are united od Sham 69 ještě nebyla poslední, ale po Blitzkrieg Bop od Ramones se setmělo a ve 21:05 začalo hrát intro, při němž na pódium vtrhli Betontod. První dvě písničky byly z novinkového alba, které vyšlo jen o pár dní dřív, tudíž jsem je ještě neznal, ale naprostou většinu věcí z playlistu představovaly ověřené pecky.
Bez nároku na přesné pořadí zazněly punkovější věci jako: Alles, Nichts, Feuer Frei, Wind, úvodní singl z aktuálního alba Traum von Freiheit, Kinder des Zorns, Schwarzes Blut, Glück auf… Radost mi udělalo, že moji oblíbenou písničku Nebel označil Oliver (zpěv) za svou nejoblíbenější. Před Keine Popsongs ujistil kytarista Frank diváky, že jedinou věcí si mohou být jistí a to, že Betontod nikdy nebudou hrát žádný pop, no a HömmaSammaWommaNomma, to je prostě pecka! Aktuální ještě horké album obohatilo playlist hity Mein Letzter Tag, Ich Bereue Nichts a Geschichte, již Oliver uvedl varováním před válkou a odpovědí mu bylo nekonečné sborové Nazis raus.
Některé písně v živém podání zněly velmi drsně rockově - například Virus a In Sekunden.
Ačkoli hned v úvodu se zpěvák omluvil, že je nachlazený a ztrácí hlas, ve druhé třetině si pochvaloval, že se mu hlas vrátil. V závěrečných dvou setech přídavků zazněly například Viva punk, nebo romantický ploužák Im Himmel, kdy na pódiu byl pouze zpěvák a klavírní doprovod zněl z playbacku.
Koncert byl velmi podařený, měl výborný zvuk, skvěle vymyšlené bylo také to, že si členové kapely stoupali na nejrůznější "stoupátka", takže vidět je musel snad každý, kdo v sále stál. Ke konci se to kolem nás začalo trochu mlít, ale nikomu se nic nestalo. Přesně ve třičtvrtě na jedenáct byl konec a na odchod zněl reprodukovaný šanson Je ne regrette rien od Edith Piaf.
Kapela sice v duchu svého hesla ohlásila, že chvilku po skončení dorazí, aby se lidi s nimi mohli vyfotit atd, ale my jsme se vydali do šatny a zpátky do hotelu.

Betontod: Keine Popsongs:

A něco málo z mého foťáku...;-)

Cestování koridorem...;-)

Vzpomínám si, že někdy na přelomu tisíciletí mi cesta vlakem do Prahy trvala 48 minut. Pokud jsem jel spěšňákem, pak pouhách 32 minut. Od té doby pokročila stavba rychlostního koridoru a čas strávený na cestě by měl logicky ještě klesat.

Dnes ráno nás ale ve vlaku vyrušilo hlášení o pravděpodobném ukončení jízdy v Českém Brodě z důvodu stržené troleje. Těsně před ním prošla průvodčí a ujistila nás, že vlak tam skutečně skončí. Ve zmatku na nástupišti jsem zaslechl, že na třetím nástupišti je vlak, který pojede dvě stanice zpět a potom přes Nymburk bude pokračovat do Prahy. Překvapilo mě, že nebylo narváno. Chvíli jsme si postáli a pak skutečně vyjeli. V Poříčanech jsme si postáli, ale posléze zamířili do Nymburka. Tam jsme si odpočinuli podstatně déle. Já si ale nijak nestěžoval. Sice mě štve, že stavba, která trvá už skoro dvacet let si v poslední době neustále vyžaduje pozornost díky nejrůznějším mimořádnostem, nicméně seděl jsem v teple vlaku a hlavně jsem byl celou dobu doslova v šoku z toho, jak rychle a pružně zareagovaly České dráhy. Ještě včera bych se býval vsadil, že by nás klidně vysadili a nechali napospas rannímu chladu.

Po nějaké době nám průvodčí oznámil, že za chvíli pojedeme a to jako rychlík bez jediné zastávky až do cíle.

Přišlo mi to jako příjemný bonus. Sice už jsem se omluvil z dlouho plánované telefonní konference s čínskou kolegyní, ale vypadalo to, že aspoň tu následující stihnu. Ovšem v tu chvíli se do průvodčího pustilo několik lidí, protože oni potřebovali jet do předposlední zastávky, kterou takhle minuli. V duchu jsem si vzpomněl na příbuznou známé sedící vedle mě, která ji informovala o tom, jak byli několikrát vyhnáni z vlaku do zimy, pak autobusem převezeni dál, aby se zjistilo, že tam zase budou mrznout, protože žádný další vlak nepojede a pomyslel si něco o blbcích. I kdybych neměl lítačku na MHD (jako že ti stěžovatelé ji měli), i tak bych si asi klidně zaplatil za metro či tramvaj kvůli tomu kousku za cenu pohodlí, že jsem konečně v Praze.

Do cíle jsme tedy dorazili. Sice s pořádným zpožděním, ale přece. Samotným drahám tentokrát nic nevyčítám. A jak dlouho že ta cesta teď tedy trvá?

Třicítka pokořena, úkol splněn!;-)

Na dnešní den jsem se už dlouho těšil. Vlastně jsem netušil, že to bude dneska, ale byl jsem si jistý, že to přijde! Takže v rychlosti navážu na svůj nedávný příspěvek.

Moje předsevzetí a úsilí došlo do zdárného konce a dnes jsem zjistil, že mám třicet kilo pryč!

V září jsem začínal na 108, dnes se na displeji váhy objevilo číslo 78!

Dovolte, abych se pochlubil s dalším kolem svých milníků. Vysvětlení musím dodat k chybějícímu záznamu o 83 kg, tam jsem totiž použil doping v podobě střevní chřipky a jak datum napovídá v té rychlosti jsem si ani nestihl stoupnout na váhu. Ta ale zůstala na své nižší hodnotě i po odeznění nemoci.

Asi nemusím zvlášť zdůrazňovat, že každé nové kilo směrem dolů pro mě představovalo jakousi výhru. Dalším mezníkem se pak stal 4. únor, kdy jsem si po 1,5 měsíci musel koupit menší džíny, takže teď jsem na 32/32.

Aby ovšem to hubnutí nevypadalo zase až tak ideálně, je tu i pár negativ. Odhlédnu-li od faktu, že musím utrácet za oblečení (samozřejmě je ale pořád příjemnější kupovat si menší velikosti než naopak;-)), pak dalším problémem je, že jsem si připomněl pubertu, kdy nevíte co s rukama a nohama, protože poměrně rychle vyrostete. Já jsem si taky chvilku musel zvykat, občas jsem dokonce narazil do futra dveří, což nebylo zapříčiněno opilostí, ani šilháním z hladu, ale prostě proto, že jsem měl trochu jiný odhad!:-) No a třeba v autě jsem si taky dlouho stěžoval, že si nemohu najít pohodlnou polohu, všechno mě tam tlačilo, přitom tam místa máme na rozdávání. Tuhle záhadu za mě ale poměrně brzy rozlouskla manželka.

Takže asi tak...;-)

A takhle šel čas v druhé fázi: