Bourák...;-)

Jak už tady padlo, v pátek večer jsem se vydal do Kolína. Čáru přes rozpočet mi udělalo přeplněné parkoviště. Jak jsem tak po něm kroužil, zahlédl jsem přece jen jedno volné místo a zamířil tedy k němu. Auta tam parkují do jakýchsi véček a já se vlastně musel natočit o víc než devadesát stupňů. Manévr se povedl na jedničku, taky aby ne, jen jsem si všiml, že jsem skončil bokem dost blízko vedlejšího auta. S trochou šikovnosti by se vylézt dalo, především v Praze jsem už viděl větší experty, ale představa, že naštvaný vedlejší řidič vzteky třískne dveřmi a zanechá na mém laku nesmazatelné stopy mě nelákala. Ještě se zapnutým motorem jsem tedy zařadil zpátečku, že trochu popojedu, pak zpátky a bude to. Pohnul jsem se o pár centimetrů, když jsem zaslechl parkovací senzory: pipi pííííí - PRÁSK. Rána jako blázen. Podívám se do zpětného zrcátka a došlo mi, že to auto ve tmě za mnou stojí sakra blízko.

V tu chvíli mi došlo, že večer budu mít tedy ještě náležitě zpestřený a hlavně zůstane památka na bankovním účtu. Zajel jsem tedy tak, jak jsem původně měl v plánu a vystoupil, že obhlédnu situaci. Lidi, co postávali náhodně kolem, se rozešli, jako že nic, jednu slečnu jsem ještě zaslechl říkat cosi jako: "Ty vole!" A mě čekalo pohlédnout pravdě do očí. Podíval jsem se na auto, s nímž jsem se před chvílí přátelsky oťukával, protřel jsem si oči, ohnul se, ale pořád jsem nic neviděl. Bouchnul jsem fakt do něj? Nebo do jinýho a to už je pryč? Vrtalo mi hlavou. Pak jsem se otočil k zadku svého auta a taky nic. Ještě jsem zkoumal nárazník a světla a nikde ani stopa. Dokonce ani všudypřítomná špína ještě z prosincového Německa se nijak nenarušila. Když mi konečně došlo, že se fakt nic nestalo, prolétlo mi hlavou heslo mé velmi hluboce věřící kolegyně: "Pán mě má rád!"

S tím jsem dorazil do kulturáku.

Když akce skončila, vydal jsem se zpátky, ale večírek ještě tak úplně u konce nebyl. Nechtěl jsem zbytečně riskovat, přece jen někteří fanoušci byli dost rozdivočelí, tak jsem rozhodl jít přes náměstí, třebaže si tak skutečně velmi lehce zajdu. Jenže právě tam se mlátili a řvali na sebe nějaký lidi. Ačkoli jsem dělal, že je nevidím, rozhodně jsem nemohl přehlédnout snad jen o 20 metrů dál stojící auto městské policie. Nastartované, světla rozsvícená, viditelně tedy obsazené.

Byl jsem už hodně daleko, když jsem stále slyšel křik, ale letmé ohlédnutí zpět mě ujistilo, že to asi slyším jen já, strážníci patrně nic neslyšeli ani neviděli. Tomu se říká být ve špatnou dobu na špatném místě. Oni mají k dispozici celý Kolín a zašijou se právě tam, kde se pak něco děje. Prostě pech, no.

Když jsem konečně najížděl na pražskou silnici, ocitl jsem se u značky STOP, kde obvykle skutečně zastavím. Rozhlédl jsem se a všiml si, že zatímco zleva nic nejde, vpravo se na chodníku u přechodu velmi vášnivě pere chlap s ženskou. Ale tak vášnivě, že to připomínalo natáčení filmu o karate - aspoň kopy do hlavy a do celého těla mi to velmi připomínaly. V první chvíli mi vůbec nic nedošlo, nějak jsem si to spojil s rvačkou na náměstí, pak mi ale docvaklo, že jsem o nějaký kilometr dál a stopka nestopka, nikdo ať se na mě nezlobí - nezastavil jsem, pouze přibrzdil.

V duchu jsem přemítal, jestli mám volat policii nebo tak něco, ale pak jsem si všiml, že už tam stojí auto se zapnutými blinkry, což mě uklidnilo. Až mnohem později jsem si uvědomil, že to bylo nejspíš auto právě těch rváčů (mimochodem Octavia). Pak jsem si vzpomněl na starý zážitek s policisty, kteří tehdy po oznámení začali vyšetřovat mě, místo aby se pustili za prchajícím viníkem a uvědomil jsem si, že vzhledem k tomu, že nemám kde zastavit, musel bych volat za jízdy. A o body jsem vážně nechtěl přijít. A trochu alibisticky jsem si potom všiml, že za mnou jede další auto…

V černé kronice jsem žádnou zprávu neobjevil, takže nakonec bylo asi všechno v pořádku…;-)

Harlej, Škwor, The Snuff, Flattus – Městský společenský dům Kolín, 22.3.2013

V pátek večer jsem měl namířeno do Kolína, kam se sjely hned dvě z mých oblíbených kapel - Škwor a Harlej. Takže i přes časové vytížení jsem si mohl dopřát dvojitou porci hudby.

Nechtělo se mi od odpoledne připravovat Andreáska na to, že večer nebudu doma, proto jsem se nakonec rozhodl obětovat předkapely a vyrazit až poté, co Andy usne. Všechno jsme tomu uzpůsobili a v půl osmé už tvrdě spal. Díky tomu jsem ve třičtvrtě vyjížděl od domu.

Koncert sice měl začít už v 19:30, ovšem s tím, že si nechám ujít předkapely, mnohdy nemám problém. Velmi často právě i díky tomu přežiju. Cesta do Kolína a poté i zpět si zaslouží samostatný příspěvek, takže teď skočím rovnou do kulturního domu, kam jsem dorazil někdy kolem půl deváté (při letmé korektuře jsem zjistil, že v časech mám tentokrát neuvěřitelný nepořádek, proto tyto údaje povětšinou vynechám), čili v době, kdy první předkapela už dohrála a chystala se druhá. Neslyšel jsem tedy ani kousek, ale už jak jsem je zahlédl, v duchu jsem si gratuloval. Jestli mi něco přijde trapné, pak jsou to stejnokroje. A když jde o pruhovaná trička s napsanými jmény na zádech, to už snad ani radši nedomýšlím…;-)

Pak spustila druhá předkapela The Snuff. Až v tu chvíli jsem si vzpomněl, že už jsem jednou měl tu čest, bohužel se mé hodnocení od minule ani trochu nezlepšilo. Hudebně tvrdší, gesta zpěváka pak snad úplně nejtvrdší, ovšem nejlepší by bylo, kdyby neotevřel pusu, protože jestli má kapela nějaký slabý (i to je ještě velmi kladné hodnocení) článek, pak je to zcela jistě zpěv. Slyšet tak dvě písničky s jinými vokály, řeknu si nejspíš, že to šlo, ale vyměřená půlhodina byla sakra dlouhá. Úsměv na mé tváři vyvolávaly zpěvákovy průpovídky mezi písněmi - stylu: "Teď zvolníme, zahrajeme vám naši jedinou pomalou píseň…" a kapela spustila úplně stejný rytmus, který hrála do té doby. "A teď zase zrychlíme…" a zase to samé…

Po třiceti minutách naštěstí konec a podle loga, které se zvedalo na pozadí podia bylo jasné, že jako první OPRAVDOVÁ kapela zahraje Škwor. Spustili zase kolem půl (ovšem na kolik, to mi nějak nevychází) úvodním hitem Tak to jsme my. Přiznám se, že na můj vkus mohl playlist vypadat trochu jinak, zdůraznil bych skutečně prověřené hity. I tak ale došlo například na Celebrity, Nebuď debil, Může se stát. Hned u prvních tónů jsem se ujistil, že jsou kapely, které se můžou tvářit, jak chtějí (The Snuff) a stejně u jejich produkce budu usínat, zatímco na druhé straně jsou kapely, které si na nic nehrajou a lidi je za to mají rádi. Přitom se ale nedá říct, že by kontakt s lidmi v případě Škworu byl jakkoli nadstandardní. Petr Hrdlička (zpěv+kytara) neměl příliš práce s rozezpíváním lidí, kdy i v mezerách předzpíval kus následující písně a dav verš dokončil - tak začínala třeba další hitovka Slovo. Bez obvyklé předehry zato rovnýma nohama do refrénu - tak začal také prastarý Osud. Co si tak matně vzpomínám, kromě jiných zazněly Sraž nás na kolena a coververze Stíny a mráz, původně Out of the Dark od Falca. Když si tak teď ta jména písní zpětně pročítám, asi mi nezbývá, než odvolat větu o malém množství hitů!;-)

Na podiu šlehaly ohně, střídané kouřovými efekty, do toho ten citlivý mix zvuků z playbacku a tvrdých riffů. Jediné, co mi často na škwořích koncertech vadí, jsou světla, protože i tentokrát se stalo, že vždycky, když mi do očí napálil krátký záblesk jednoho ze silných světel, několik následujících vteřin jsem nic neviděl. Ale to je jen drobnost, kterou klidně (a rád) zkousnu…;-)

Po hodině a pár minutách se kapela rozloučila a došlo na poměrně dlouhé a úmorné úpravy podia.

Před půl dvanáctou konečně začalo intro - vtipně šlo o rozhovor medvědů z večerníčku Potkali se u Kolína a po něm už intro klasické. Jako nakopnutí na úvod spustil Tomáš Hrbáček a spol. pecku Zfetovanej. Následovaly hity (pořadí neodpovídá) Jůlie, Malá nevěrná holka, Zemětřesení, legendární Svařák, Pověste ho vejš, Zrzi, zrzi, Z Cuby kiwi… Na aktuální Katalog si pak vzal dokonce sám Tomáš španělku.

Ačkoli Škwor je kapela s velkým K, v průběhu produkce Harleje jsem měl pocit, že je ještě o třídu výš a vlastně je to tak v pořádku - pamatuju si ještě koncert ve Futuru, kde jsem Škwory viděl prvně. A tehdy se představili právě v roli předskokanů Harleje. Rok si nepamatuju, ale bylo to někdy v době ministrování Ivana Langera, který byl hostem Harleje ještě s frontmanem Šafránkem.

Další hity jako Proč pocit mám, Přirození, Kapitán Morgan následovaly v bleskovém sledu a zase po hodině a několika minutách nastal konec. Přídavek obstarala píseň Optimistická.

Koncert byl celkem vydařený, vynechání jedné z předkapel by jej zkrátilo na přijatelnější délku, nemít kašel a rýmu, užil bych si ho ještě o něco víc. Jako gentleman pomlčím o silně podnapilé slečně, která mě krátce obtěžovala a poté se po zbytek koncertu snažila najít rovnováhu. Smekám především před obsluhou v šatně, která nekonečný dav zvládala s neuvěřitelnou rychlostí, trochu mě štvali bouchači, co suverénně chodili mimo frontu, o něco víc mi pak ještě vadili "rádobybouchači", kteří se jen vezli na jejich vlně.

P.S.

Kolínský deník tvrdí, že se koncert odehrál v sobotu, tak mám celkem problém, protože si musím najít výmluvu, kde jsem to byl v pátek v noci…;-)

Škwor: Tak to jsme my

Harlej: Katalog

Počasí navzdory...;-)

Především kvůli uplynulému pátku jsem si přál jarní počasí. Podle plánu jsme se měli s Andym vydat do Lysé na výstavu koní. Bohužel už ráno mi bylo jasné, že v tričku jako loni asi nepojedu.

Kdyby to záleželo jen na mně, pak jsme nikam nejezdili, ale Andík o koních už několik dní, možná dokonce týdnů básnil a to i těsně před spaním, takže takové zklamání jsem mu nemohl přichystat.

Nic jsme nenechali náhodě a před cestou dostal kinedryl. Díky tomu jsme dojeli bez jakékoli přestávky a v Lysé jsem rovnou zamířil tam, kde obvykle parkuju. Jde vlastně o první "bezplatnou" ulici. Tentokrát byla celkem zaplněná, tak jsem chvilku přemýšlel, zda mohu zůstat stát až vzadu, byl jsem poměrně dost blízko křižovatky. Při pohledu na řadu aut jsem si vzpomněl na pořadatele z podzimu, který mi z ničeho nic začal tvrdit, že se tam stát nesmí a na moje výtky, že tam parkujeme vždycky, jen nesouhlasně vrtěl hlavou.

Cestou z auta se Andy nasvačil a cesta k výstavišti nám tak utekla velmi rychle. Zaplatil jsem a ocitli jsme se v areálu, kde díky všudypřítomné zimě nebylo zdaleka tolik lidí, co obvykle. Trochu jsme se tam pomotali, viděli několik koní a pak už jsme se jen prošli kolem stánků, kde si Andy vybíral, co chce koupit.

Po opuštění areálu jsme se zastavili u pána, co prodává v garáži balónky. Když je Andreásek po zimní přestávce uviděl, nevěděl, který si vybrat, nakonec zvolil samozřejmě ten, co byl podle něj nejhezčí. A já se opět ujistil, že až budu chtít být milionář, začnu prodávat balónky. Příznivá zpráva je snad jen ta, že oproti loňsku zůstaly ceny balónků na světových burzách na stejné hranici…;-) O pár kroků dál ještě došlo na cukrovou vatu, na niž se Andy taky dlouho těšil, a postupně jsme došli k autu.

Mé obavy, zda neparkuju moc u křižovatky, se rozptýlily poté, co jsem spatřil ještě další auto za svým, dokonce tak těsně, že jsem měl problém dostat se do kufru.

Cesta zpět už byla zajímavější, protože Andy měl záchvaty kašle a já si v tu chvíli nemohl být jistý, zda zůstane jen u kašle, nebo zda se znovu mrknu na jeho snídani. Naštěstí brzy usnul, ale po rozkašlání se ve spánku vždycky narovnal v sedačce a balancoval tam se zavřenýma očima, takže jsem do něj musel vždycky trochu strčit, aby se zase opřel, což je přece jen bezpečnější.

Nakonec nám zbývaly asi poslední dva kilometry a já musel rychle zastavit mezi polema, protože se Andík rozkašlal tak, že mi došlo, že to jen tak nepřejde a řídit otočený na něj nebylo dvakrát pohodlné. Po krátké vynucené pauze jsme se ale ocitli doma a já byl nakonec rád, že se alespoň probral a nemusel jsem ho nosit po schodech.

Nebýt taková zima, řekl bych, že šlo o vydařené dopoledne, Andreásek byl ale nadšený počasí navzdory…;-)

Úředníci...;-)

Začátek minulého týdne byl rozhodně příjemnější než tentokrát. Přece jen začínat s tím, že se vám vlastně láme týden, to je velmi pozitivní. V dobrém rozmaru z předpovědí počasí o několik dní dřív jsem si totiž vzal nejprve na pátek a potom i na čtvrtek volno. Rozčarování nad postupně se měnícími vyhlídkami snad ani nemusím popisovat.

Na čtvrtek jsme si naplánovali cestu na úřad, protože budeme potřebovat cestovní doklady pro děti. Původně jsme chtěli do Brodu, kde jsem si to i telefonicky domluvil, ovšem na závěr se celkem milá paní zeptala, odkud jsme, načež mi sdělila, že bohužel musíme do Kolína. Nevím, my jsme okres Kolín, Brod je okres Kolín a Kolín zcela logicky taky, nicméně předpisy jsou předpisy…

Abychom měli klidné ráno, auto jsem měl přes noc zaparkované před domem. Všechny doklady jsem měl připravené, jen paní z Brodu mi tvrdila, že musíme mít i rodné listy rodičů. Překvapilo mě to, ale neřešil jsem to. Ráno jsem pro ně šel na jisto na místo, kde je necháváme. Bohužel tam nebyly. Prohledali jsme úplně všechno, ale bez úspěchu. Chtěl jsem všechno vzdát, ale pořád mi vrtalo hlavou, PROČ musíme mít vlastní rodné listy, když se jako rodiče a potažmo zákonní zástupci prokážeme doklady, k jejichž vydání jsme kdysi tyto dokumenty předkládali. Zavolal jsem si tedy do Kolína a tam mi řekli, že nic takového mít nemusím. Prověří si nás na základě občanky. No sláva. Hned po snídani ji Andy vyhodil a musel se tak celý převléknout, takže klidné ráno vzalo už podruhé za své.

Vyšli jsme před dům a teprve tam si uvědomili, že je sakra zima a že silný vítr roznáší směs deště se sněhem. Manželka se tedy ještě vrátila pro deštníky. Když jsme v Plaňanech najeli na Kolínskou, musel jsem hned poněkud nepředpisově zastavit, neboť se jí udělalo zle. To je zase den…

V Kolíně jsme zaparkovali a vyrazili směr Městský úřad. Kvůli kočárku jsme se rozhodliu využít postranní boční bezbariérový vchod, ovšem poté, co jsme se ocitli v malé chodbičce, z níž vedly prudké schody kamsi, pochopili jsme, že bude lepší využít klasiku a pokorně se vrátili k hlavnímu vstupu. Ono je hezké mít bezbariérový vchod, ale ještě lepší je, když tento pak někam vede…;-)

V hale jsem vzal lístek a hned se rozsvítilo naše číslo. Vydali jsme se k označeným dveřím, já nakoukl dovnitř (prvně jsem šel zařizovat doklad od té doby, co si úředníci dělají sami fotku) teprve když mi v těsné budce všechno došlo, sdělil jsem paní, že bych rád co nejlevnější doklady, protože především jednoletý syn si moc podobný nebude už v době jejich fyzického vydání. Ta mi ale začala občanské průkazy rozmlouvat, protože je prý v cizině moc neznají a mnohde je proto neuznávají. Dokonce prý někoho teď vrátili z Francie, protože děti měly občanky. No dobře no, mohla rovnou říct, že se jí nechce fotit dvě malé děti… V každém případě jsem si měl jít vzít nové pořadové číslo a cestovní doklady se dělají u vedlejší přepážky.

Vydal jsem se tedy znovu k automatu na čísla a jedno si vzal. Udělal pár kroků, vzpomněl si na to, že jsem na úřadě, máme DVĚ děti a vrátil se ještě pro jedno číslo. Manželka si ťukala na čelo, ale já ji usadil s tím, že pokud přijde někdo po nás a úřednice si usmyslí, že na jedno číslo jedna osoba, pak se mi tady nebude chtít čekat.

Téměř hned jsme šli na řadu. Já s Andreáskem. Už několik dní předtím jsem mu vysvětloval, že nesmí dělat žádné ksichty do foťáku, protože teď má takové období. Oba jsme se nasoukali do malé budky, v níž bych mimochodem chtěl vidět nějakého klaustrofobika. Já začal vyplňovat papír, který mi úřednice podala, Andy postával vedle. Pak si to ode mě paní vzala a šla s mou občankou ověřit, jaké jsem národnosti. Andíka viditelně přecházelo nadšení. Když se paní vrátila, řekla mi, že si má tedy Andy sednout na stoličku a tu mám posunout až dozadu. V rozměrech kabinky to znamenalo posunutí asi o 5 cm. Pak přišlo to nejhorší. Já jsem nemohl stát ani bokem vedle, musel jsem se skrčit pod malý pultík, na němž jsem vyplňoval formulář. Vzhledem k tomu, že byl ani ne ve výšce pasu, představovalo to dost slušný gymnastický výkon a chvíli jsem paní podezíral, že si dělá legraci. Andík když mě viděl, jak se kroutím u země před ním, začal střídat obličeje, protože si pamatoval, že se nesmí smát, ale na druhou stranu musel ten pohled být tak směšný!;-) Já jsem na něj jen sykal povely, co jsem tak zaslechl z dálky od paní úřednice. Pak jsem naštěstí uviděl blesk a oddechl si, bohužel jen do chvilky, než paní po chvíli ticha řekla, že musíme ještě jednou.

Nevím, nikdo mi nevymluví, že je totální blbost, aby si vás fotili úředníci, protože každý slušný fotograf to s dětmi umí a ví, co na ně platí a hlavně má na vás mnohem víc času. Nás totiž čekalo ještě focení Alexka a vzhledem k jeho věku jsem čekal ještě větší srandu. Dovnitř ale šla tentokrát manželka. Mimochodem oba lístečky s čísly byly nutností, jak mi paní řekla.

Já jsem postával s Andíkem venku v hale a jen jednou jsem byl vyzván ke spolupráci, kdy paní pochopila, že Ála se na piánové stoličce neudrží a bylo nezbytné dodat dětskou jídelní sedačku.

Pak už jsem zase mohl pozorovat dva feťáky z našeho domovského města, kteří s lahváčem dorazili k přepážce občanských průkazů. Jeden si vlezl dovnitř, za chvíli otevřel dveře, naklonil se na druhého, s tou lahví piva na něj zamával a křičel: "Ty vole, to je ta s těma kozama, pojď se kouknout!" Nacpali se dovnitř tedy oba. Až ven bylo slyšet, jak paní trvala na tom, že si pro občanku musí každý zvlášť. Stejně tak potom bylo slyšet, jak tomu jednomu trpělivě vysvětluje, že musí donést nějaký formulář, jinak mu ji nemůže dát, stejně jako jeho drzé výtky, že ji potřebuje hned. To máš za to, že jsi nás nechtěla vyfotit, pomyslel jsem si.;-) Mladík vylezl a něco pokřikoval s tím druhým, pak se ještě znovu dobýval dovnitř a nakonec na paní spustil, ať mu řekne své jméno a rodné číslo, aby na ni mohl podat trestní oznámení. Ta se divila, proč by mu měla dávat rodné číslo.

Mezitím se už ale naštěstí povedla fotka Alexka a já mohl opět zpátky, abych dopodepsal vše potřebné. Na závěr mi úřednice řekla, že za tři týdny si mohu přijet pro hotové doklady a nemám si zapomenout zase vzít dvě čísla. Neprotestoval jsem, třebaže mi přijde hodně divné, abych si bral dvě čísla, když tam přijdu sám, protože nikdo jiný už při převzetí není potřeba.

No jo, úředníci…;-)

Divná stanice…;-)

Pospíchal jsem z oběda na metro a právě když jsem míjel autobusovou zastávku, došlo mi, že se mnou někdo závodí a snaží se mě dohnat. Zvolnil jsem tempo, přece se nebudu honit s nějakým otrapou, jenže zvláštně oblečený pán s taškou přes rameno si vedle mě začal povídat. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že hovoří se mnou.

Nepříjemně sladce posazeným hlasem vedl monolog: "Když se tak rozhlížím kolem sebe, všude vidím samé nabídky na půjčky. Ale ptám se, proč? To asi všichni chtějí všechno hned!?" Soucitně jsem pokrčil rameny a dál si hleděl svého. Začínal jsem už ale tušit, jenže naštěstí už jen pár metrů mě dělilo od vchodu do metra a tam budu mít pokoj.

"A přemýšlel jste někdy, jak dlouho vlastně může člověk žít?"

"Ne," odvětil jsem bez zaváhání. Pán pokračoval se mnou dál, dokonce i šel vedle mě po eskalátorech.

"Buňky se mohou regenerovat donekonečna, takže bychom vlastně mohli žít věčně…"

"Hm."

"Ale přemýšlel jste někdy, kdo na začátku zasel to semínko?"

Zrovna jsme míjeli billboard s polovysvlečenou modelkou, takže si dotaz nemohl načasovat lépe, do toho jsem si vzpomněl, jak jen o pár metrů dál před pár týdny málem zemřel pán kvůli jakési srdeční příhodě: "Ne, fakt ne a je mi to úplně jedno!" odhodlal jsem se konečně k rázné tečce. I proto, že ve stanici zrovna stál vlak metra, který jsem chtěl stihnout a představa, že hlásič víry do něj nastoupí se mnou a nakonec mě doprovodí až do práce, byla dostatečně odpudivá.

Pán se ještě nadechl, aby mi něco řekl, ale já přidal do kroku.

Divná stanice…;-)

Oko za oko…;-)

Není to tak dávno, co jsem se tu zmiňoval o příšerné zkušenosti, kterou mi připravili "kolegové" obchodníci z Dobříše. Jedinou mou odpovědí, kterou jsem nakonec měl k dispozici a samozřejmě ji využil, bylo, že jsem se na ně vykašlal s materiály, které jsem jim slíbil zpětně poslat. Když je školení nebavilo, nebudu je přece obtěžovat nějakým spamem.

Minulý týden se mi ale naskytlo ještě něco lepšího. Odpoledne za mnou přišla obchodnice, která sedí osamoceně v naší kanceláři a jinak taky patří pod to příšerné dobříšské oddělení. "Zítra ráno si přijedou z Dobříše tady pro ten stůl a dali mi za úkol, ať tady seženu někoho, kdo jim s ním pomůže. Budeš tady?"

Začal jsem se smát: "Děláš si srandu? Já abych pomáhal někomu z Dobříše? Za to, jak se ke mně chovali? Jen ať si s sebou pán přiveze někoho z těch frajírků tam. Copak mně by tam někdo pomohl? Vždyť i kdybych si tam zlomil třeba nohu na schodech, tak mě jen obejdou!"

"No, oni by tě spíš ještě z těch schodů skopli dolů," dala mi zcela vážně za pravdu. Nicméně tím byla konverzace ukončena a já to pustil z hlavy.

Druhý den brzy ráno, kdy jsme v kanclu byli teprve tři, se ve dveřích objevil sekuriťák s nějakým chlapem, který na mě hned spustil, že přijel pro nějaký stůl a že má dohodnuto, že mu s ním někdo pomůže do auta.

Hlavou mi prolétlo, jestli to, že se mě někdo zeptá, zda jsem ochotný pomoci, což já odmítnu, se dá brát jako dohoda, o níž pán mluvil. Podle mě ne. Navíc válku začali oni, mohu být tedy klidný. "Já o ničem nevím, asi to bude tamhleto," ukázal jsem neurčitě rukou. Jen o pár minut později mě napadlo, že mnohem lepší pomsta by byla, kdybych ukázal na stůl našeho šéfa, ale už bylo pozdě. "A pomoct vám nemůžu, protože mám něco s kolenem." To byla ostatně pravda.

Pán se rozhlédl po kanceláři a s nadějí se podíval na zbylé dva kolegy. Také oni ale odmítavě zavrtěli hlavami, čímž u mě maximálně stoupli v ceně, protože jediným důvodem byla odplata Dobříši.

Doprovázející sekuriťák ztrácel trpělivost: "Tak si to telefonicky vyřiďte s tou paní, co to zařizovala, já tady nemůžu stát celý den!" Pán se zeptal, jestli si může alespoň zajet autem do garáže a ukázal na svoji dodávku, která sice byla zaparkovaná asi 20 metrů vzdušnou čarou od nás, jenže cesta k ní vedla kolem celého komplexu našich budov. "Jak je vysoká?" zeptal se hlídač a na následnou odpověď zavrtěl odmítavě hlavou: "To se do garáže nevejdete!" Když je pech, tak je pech, pomyslel jsem si a na malou chvilku mi pána začalo být líto.

A pak už jsme škodolibě pobaveně sledovali pána, jak sám táhnul obrovský a těžký stůl po chodníku směrem k parkovišti. Takže Praha Dobříš 1:1.

Slušné skóre...;-)

Všichni, kteří se rozhodli pořídit si dítě ve vysokém věku, mají můj obdiv. Fakt nechápu, jak to fyzicky zvládají…
Ačkoli, jak víme, fotbal bytostně nesnáším, osud tomu chtěl, že jsem musel nastoupit do nelítostné bitvy, která se odehrála u nás doma na chodbě (čili hřiště cca 1,5 x 4m). V Andym rozhodně něco je, protože jeho občasné stěžování si a simulování mi velmi připomínalo praktiky světových hvězd. Nakonec ale můj výkon ohodnotil uznalým konstatováním: "Taťko, tomu říkám talent!" To mě povzbudilo, tím spíš, když vím, že i mistr tesař se někdy utne, míč vykopne z hřiště do přilehlé místnosti (= aut) a ohodnotí to třeba výkřikem: "Tak a teď jsem to zase kopnul do autobazaru!" Alex stál nevěřícně opodál a ze všech sil se smál. Neodvážil jsem se zeptat, jestli mně nebo Anďovi...
Abych se ale vrátil k úplnému začátku - ačkoli alespoň papírově do starého železa ještě rozhodně nepatřím, stačil jeden fotbal a je ze mě invalida.
V neděli večer mě to až rozesmálo. To jsem si totiž před spaním namazal bolavé koleno, druhou mast jsem si aplikoval do oka, v němž mám jakýsi zánět, potom jsem si šel vykloktat, protože mě rozbolely krční uzliny, stříknul si do nosu, jelikož na mě lezla rýma a protože se mi začal dělat opar, plácnul jsem si ještě další mastičku na ret.
Slušné skóre na jeden zápas, ne?;-)