Minulý týden v pátek jsem ve vší tichosti oslavil výročí. Tři roky v současném zaměstnání. Za tu dobu jsem se vypracoval na služebně druhého nejstaršího a zažil toho tak nejvíc. Třeba i všechny ty zvláštní kolegy. K nám se totiž hlásí samí podivíni a z nepochopitelných důvodů bývají přijati (vždyť já jsem toho nejlepším příkladem!;-))
O jednom, co přímo u nás v kanceláři seřval s recepční, když přišel na pohovor a v bombru pak vypadal skutečně drsně, ani nemá cenu se zmiňovat. A vůbec nevadí, že několikrát bez omluvy třeba týden nedorazil do práce, přičemž prvně se to stalo už ve zkušební době. To je v podstatě normálka. Vždyť až na tu úvodní hádku totéž předvedl jeden slovenský kolega. Svůj pobyt u nás vylepšil tím, že jen pár dní po nástupu si do kuchyňky nastěhoval několik tašek a batohů s kompletním vybavením bytu. No a v pomyslném žebříčku poskočil ještě díky tomu, že ještě během zkušebky strávil několik dní ve vazbě.
Přijímacím pohovorem prošli také takoví exoti, kteří neměli sebemenší ponětí o počítačích. Sebekriticky uznávám, že sám toho příliš nevím, nicméně nikdy se mi nestalo, že bych se opakovaně musel ptát, kde najdu disk C, případně, jak se počítač vypíná, jako se to stalo dvěma dalším. Jedna z nich pak dokonce úspěšně zatajila, že neovládá žádný cizí jazyk. Zcela pochopitelně se v IT oddělení mezinárodní společnosti jedná o celkem podstatný nedostatek.
Když nad tím tak přemýšlím, určitě bych nedokázal udělat ani to, že bych jednoho dne (zdůrazňuji, že již mimo zkušební dobu) přišel do práce asi o hodinu později, sbalil si věci, oznámil šéfovi, že jsem se právě rozhodl skončit a navždy odešel.
Blížíme se k jiné lize. Zmíním se třeba o tom, co každý den přijde do práce s nějakým tím neuvěřitelným zážitkem. Na větu: To nebudeš věřit, co se mi přihodilo! jsem už celkem alergický. Ve stručnosti - to, co běžný člověk prožije za půl života, to se jemu přihodí během jednoho odpoledne. Od kamarádky, co mu umřela v náručí, přes několik vloupaček, k nimž se nachomýtl, a kdy ho jakožto držitele zbraně policie žádala o pomoc při zásahu, každou chvilku bouračka, samozřejmě pokaždé zaviněná tím druhým… Až po takové pikantnosti jako je nabídka výhodné pracovní nabídky půlce kanceláře, ovšem tak, aby o tom ti lidé navzájem nevěděli, přičemž vše je dotaženo téměř až do úplného konce, kdy v autě jen pár metrů od kanclu je připravená pracovní smlouva, jenže ji pokaždé z nějakého důvodu nemůže přinést. Jeho kamarád právník, pracující na tak závažném případu, že musel být vzat do programu na ochranu svědků a žije teď v Anglii, zatímco předtím už žil v několika jiných zemích (identitu mu měnili několikrát), do toho umírá na rakovinu… A hlavně si spolu pořád telefonují a v Čechách mu jako pomstu mafiáni otrávili psy. I v těch neuvěřitelných amerických filmech to mají uvěřitelnější. V poslední době pak koupil nové auto, ale do práce jezdí pořád starým. Údajně potřebuje projet nádrž, nicméně pravým důvodem, který postupně vyplul na povrch, se ukázal být fakt, že ještě nic nekoupil. A nad jeho vážnou operací srdce, kterou málem nepřežil, ačkoli ve skutečnosti šlo o obyčejnou návštěvu doktora, se už musím jen usmívat. A další a další. Na téměř čtyřicátníka slušná fantazie!
Ale ten největší bonbónek jsem si nechal až na závěr. Kolega ze severu Čech nastoupil před dvěma lety. Jelikož ho dojíždění autem stálo dost peněz, vymohl si, že každý den zůstane o něco déle, čímž si nadělá pátky a do práce tak bude jezdit jen 4x týdně. Přesně s koncem zkušební doby se mu náhle zhoršil zdravotní stav, takže hned první den po jejím skončení zůstal doma. A nemoc byla tak vážná, že si absenci prodloužil téměř na celý rok. Tu a tam o sobě poslal nějakou informaci, bydlel téměř sto kilometrů od Prahy a nikdo si je nemohl ověřit. Celé to bylo tak trochu delikátní, neboť údajně dostal rakovinu a byl na smrtelné posteli. Pár pesimistů se našlo, kteří tu a tam špitli něco o tom, že mu nevěří. Ovšem když se po 11 měsících vrátil s novým autem, uzdravený (shodou okolností těsně předtím, než mohl v souladu se všemi předpisy dostat výpověď) a žádný ozdravný režim nedodržující, pochybovačů se našlo mnohem víc. Tím spíš, když po několika dnech zůstal opět doma. Uteklo několik měsíců a nechal se slyšet, že je na tom tak špatně, že u nás končí. To je vlastně jediná věc, kterou jsem nepochopil, vždyť najít si místečko, kde za vás budou platit povinné odvody a nebudou vás prudit, zatímco vy si budete v klidu "podnikat", to nemůže být zase tak snadné. Po nějaké době se ovšem ozval, že se uzdravil a že by se rád vrátil. Všichni jsme byli přesvědčeni, že ho šéf přijme. O to větší bylo naše překvapení, když se objevil v kanceláři, že opět nastoupil. Během zkušební doby se několikrát bez omluvy nedostavil do práce, ale to nejlepší předvedl opět přesně se skončením zkušební doby. Termín vyšel přesně na jeden letní víkend, kdy on jako dobrovolník připravoval velkou pohádkovou akci pro rodiče s dětmi u nich ve městě. Ještě v pátek mě tam zval a zároveň si posteskl, že má být vedro a on bude mít převlek vlkodlaka, a proto doufá, že se mu něco nestane. A co čert nechtěl…
V pondělí se nedostavil, v úterý se nedostavil, proto mu šéf několikrát volal. Ozval se ve středu s tím, že je v nemocnici a volá na zmeškané číslo. O víkendu se přehřál, ztratil paměť a ležel v kómatu. Neví, kdo je, neví, kde pracoval, neví vůbec nic. To už bylo na nás všechny moc a celou situací se srdečně bavila celá kancelář. Když potom šéfa telefonicky požádal, jestli by mu nemohl říct něco o tom, kdo vlastně je a jaké bylo jeho zaměstnání, přiznal se šéf posléze, že měl pocit, že se stal účastníkem skryté kamery.
Nicméně svět je malý, chudák kolega se zmínil, ve které nemocnici leží, sázel na to, že díky všemožným předpisům se nikdo nedozví žádné podrobnosti. Jenže shodou okolností si vybral nemocnici, kde pracuje kamarádka jedné z kolegyň. Nechtěli jsme podrobnosti, stačilo pouze vědět, zda tam je nebo není. Ta známá zapátrala a zjistila, že tento člověk jejich ústav navštívil naposledy před čtyřmi lety…
Hned ve středu, kdy se probral z údajného kómatu, jej z nemocnice propustili do domácího ošetřování k mamince. Problém je, že maminka byla těsně po infarktu, neboť jen o pár dní dříve potřeboval taky volno a zdálo se nám hodně zvláštní, aby jí takhle nemocného člověka svěřili. Skoro měsíc jsme se vsázeli, zda ho u nás šéf nechá nebo ne. Když se potom vrátil, šéf byl právě pryč, nicméně jeho zástupce si vzal kolegu stranou, a když zjistil, že neschopenka byla oficiálně ukončena před deseti dny, nabídl mu dohodu s tím, že na všechno zapomeneme.
Za nápad a celoživotní herecký výkon by si však zasloužil minimálně cenu Thálie!;-)
