Bombarďák (Festival Struny dětem) - Divadlo Minor Praha, Malá scéna (24.9.17)

Minulou neděli kluci toužebně vyhlíželi poměrně dlouho, měli jsme totiž v plánu navštívit další koncert kapely Bombarďák. Tentokrát v Praze, kde vystupovali v rámci několikadenního festivalu Struny dětem v divadle Minor.

Sehnat vstupenky tentokrát nebylo tak jednoduché. O akci jsem věděl už od prázdnin, ale na stránkách divadla stále žádná zmínka. Přibližně v půlce srpna jsem tedy zaslal mailem dotaz, ovšem mezitím jsem sám zjistil to, co mi bylo posléze potvrzeno a to, že předprodej akce festivalu neprobíhá přes divadlo ale přímo přes pořadatele. Jenže na jeho stránkách stálo, že je vyprodáno. Nevím, co mě to napadlo, ale z nějakého důvodu jsem se na web pravidelně vracel, až jednoho dne vidím informaci, že pět lístků bylo uvolněno do prodeje. Neváhal jsem tedy ani chvilku, protože mi bylo jasné, jakou radost budou kluci mít.

V neděli po obědě jsme vyrazili na vlak a vydali se do Prahy. Nejprve jsme zařadili návštěvu cukrárny a potom jsme se už přesunuli do divadla, kde bylo díky postupně probíhajícím bodům festivalového program poměrně dost lidí. My jsme ale zamířili do patra na malou scénu a tam to bylo lepší. Zabrali jsme si místa v první sedící řadě a za chvíli se hlediště zaplnilo, i když musím dodat, že přestože byl začátek plánován na 17:20 (pro mimopražské děti na neděli už poměrně hraniční hodina), Pražáci se ještě dlouho poté trousili, takže se začátek lehce zpozdil, přestože kapela už postávala bokem za plentou.

Když začali hrát, několik dětí seběhlo dopředu a všemožně tancovalo, Ála vypadal taky nadšeně, ukázkově hrozil rukou do rytmu a bylo vidět, že se dobře baví. Andík samozřejmě taky, ale na něj jsem viděl trochu hůř. Poprvé jsme viděli originální sestavu s basákem Filipem Nebřenským, playlist byl lehce obměněný, nejspíš i vzhledem k tomu, že kromě baskytary zvládá hrát i na dechové nástroje. Největší překvapení ale přišlo tehdy, když zpěvák upozornil na nové cédéčko, které (jak velmi dobře víme:-)) má vyjít 6.10. a o pár týdnů později se má pokřtít. A jak o tom tak mluvil, najednou jako by nic pronesl, že pokud by někdo měl zájem, nové album už mají s sebou. V tu chvíli se na mě Andík s Álou podívali s rozzářenýma očima a mně bylo všechno jasné…:-) Jinak opět příjemné vystoupení plné chytrého slovního humoru a nadsázky.

Po skončení a tradičně "překvapivém" přídavku jsme si CD koupili, kluci ještě dostali plakáty a pak jsme mohli vyrazit na vlak. Takže zase příště…;-)

Rodinný den...;-)

Zatímco o týden dřív jsme museli původně nabitý víkendový program zrušit, tentokrát jsme všechno zvládli, i když ne vždy to bylo úplně podle našich představ.

Minulou sobotu jsme se vydali do Mirakula. Počasí nebylo úplně nejlepší, ale nepršelo. A hlavně - vstup jsme měli zdarma, jelikož ten za nás uhradil můj zaměstnavatel v rámci tzv. Rodinného dne. Předpokládal jsem, že obecně tam v tomto vesměs deštivém období nebude moc platících, ale pořádně jsem se mýlil. Nevím, jestli bych byl ochotný zaplatit poměrně dost za vstup s tím, že kdykoli může začít pršet…

Po příchodu jsme našli stan s občerstvením, který byl vyhrazený pro nás. Od kolegů jsem měl informace, že v uplynulých letech se na podobných akcích pod jídlem prohýbaly stoly a pití teklo proudem. My jsme si tam dali sváču v podobě ovoce, kluci se nacpali nějakými koláči a potom jsme odešli si někam pohrát s tím, že se brzy vrátíme na oběd. To byla ovšem chyba.

S Andíkem jsem si s baterkou pobloudil v podzemních chodbách (Ála se tam tentokrát bál), s oběma jsem potom vylezl na provazové prolézačky ve výšce, stejně jako minule jsem se bál, protože výšky nemusím, ovšem v jejich očích jsem samozřejmě za hrdinu. Horší bylo, že Ála už není tak nebojácný jako dřív, takže chvílemi měl strach, což bylo hloupé, protože jak jednou vylezl vzhůru, nebylo cesty zpět. Asi ve třetině se sice naskytla možnost sjet po dlouhé všelijak zatočené a zakryté skluzavce, ale té se taky bál. Žena nás jistila ze země a já ji poté zaúkoloval, ať nás nasměruje k nejbližší cestě dolů. Nakonec jsme se tedy šťastně dostali zpátky dolů, ale jednoduché to rozhodně nebylo. Po vysilujícím výkonu jsme se vydali poobědvat. To, že jsme předtím odcházeli právě v době, kdy si první nedočkavci začali nosit grilované maso, byla největší chyba dne. Ti, co to pořádali, totiž nedomysleli, že grilování chvíli trvá, takže nás čekala nekonečná fronta. Můžu být i přesnější - do řady jsme se postavili ve 12:05 a maso jsme dostali ve 13:20! Mezitím jsem se aspoň na stojáka nacpal postupně čočkovým a tarhoňovým salátem. Nakonec jsme se ale dočkali a po opožděném obědě jsme se vydali prozkoumat a vyzkoušet další atrakce. Bohužel někdy před třetí hodinou začalo poprchávat, takže bylo vidět, že ta hodina čekání nám teď chybí.

Kluky doslova nadchla skluzavka na takových obrovských jakoby pneumatikách, takže tam jsme strávili poměrně dlouhou dobu, pak jsme se nemohli odtrhnout od koz a oslů a v závěru jsme si pořádně pobloudili ve velkém bludišti, kde jsme tentokrát na rozdíl od minule nemuseli spěchat na toaletu:). Až někdy po půl čtvrté jsme se vrátili k autu.

Škoda že naše HR nenapadlo doladit to jídlo, jinak by to i přes chladnější počasí nebylo vůbec špatné...;-)

Vinobraní...;-)

Ještě se opožděně vrátím k předminulému víkendu. Po sobotním dopoledni stráveném na vystavišti v Lysé nad Labem jsme se doma najedli a odpoledne jsme se vydali do města, kde se konal druhý ročník místního vinobraní.
Loni sice pršelo, navíc se vše odehrávalo v neděli, takže druhý den se muselo do práce, ale velmi se mi to líbilo. I proto jsem měl trochu obavy, že letos to takové nebude. Kluci si s sebou vzali peněženky a těšili se, že si tam stejně jako před rokem budou moci něco koupit. Jenže hned po příchodu jsem tak nějak tušil, že tentokrát toho moc neutratí. Vlastně během pár minut (možná vteřin) jsem měl pocit, že jsme všechno viděli a můžeme jít domů. Především tragický stánek naší tragické cukrárny byl k smíchu i pláči zároveň. Vzhledem k tomu, že to těch pár desítek metrů měli nejblíž, si myslím, že se mohli blýsknout i něčím víc, než štrůdlem a ledovou tříští.
Koupil jsem aspoň dvě petky burčáku a ještě je zanesl domů, cestou zpět jsem potkal naše a na místo jsme přicházeli trochu trapně ve stejnou dobu, kdy přijížděl král (nevím jaký), takže z podia se ozývalo - "Ano, přivítejte je, už přichází…" Zkrátka skvělé načasování.
Následný projev místního faráře jsem neposlouchal (užívám si stále zatím to, že jsem si svou (ne)víru mohl svobodně zvolit) a ačkoli se mi nelíbí to, co se nyní děje, nemám v úmyslu se proti jednomu zlu vymezovat tím, že se přihlásím k druhému, i když k němu mám samozřejmě historicky blíž. Následná cimbálovka mě nepřekvapivě nechala zcela chladným, už jsem měl tu čest během místní jarní zábavy, kam jsem tehdy šel jen kvůli dvěma interpretům, z nichž jeden nakonec nedorazil a jediné, co bych jim tentokrát mohl přičíst k dobru, že hráli dost potichu. Dokonce tak potichu, že jsem chvílemi ani nepostřehl, že mají zrovna pauzu.
Čas utíkal, ochutnal jsem většinu vín a ani nevím, jak se setmělo. Stejně tak si už přesně nevzpomínám, jak se přihodilo, že jsem šel s klukama "pařit" na jakousi zábavovou kapelu, ale je fakt, že jsme si to celkem užili. Kluci se rozparádili tak, že se jim ani před desátou ještě nechtělo domů a já se rozparádil tak, že jsem skákal ze zídky, přičemž bych nikdy neřekl, že je tak vysoká, což mi došlo až během letu a dopadu. Ale přestože nedaleko sedící skupinka lidí se evidentně vylekala, v očích našich kluků jsem zabodoval.
Tak uvidíme, co přinese třetí ročník, jestli už v tu dobu konečně bude místní cukrárna v jiných rukách, abych se nemusel stydět, že tu ostudu někdo uvidí, jestli budu moci svobodně neposlouchat farářův projev, nebo jestli tam už vůbec nebude, a jestli ještě budeme mít vinobraní a nebo už nějaké kebabobraní...;-)

Výstava mláďat...;-)

Minulou sobotu dopoledne jsme se s klukama po dlouhé době vydali do Lysé, kde se konala výstava mláďat králíků, drůbeže a holubů. Už dopředu jsem tušil, že bude v porovnání s jinými spíš komornější a hned za vstupem se ukázalo, že jsem se trefil. Vlastně skoro největší fronta byla právě u budek na vstupenky.
Když jsme se ocitli v areálu, všude bylo jen pár lidí. Ani tradiční mraky nejrůznějších stánků, nikde nic. Naštěstí jsme na jeden z mála (podle mě by se daly spočítat na prstech jedné ruky) narazili, protože jsem počítal s tím, že si kluci dají ke svačině trdlo. Jenže, tentokrát to vypadalo, že se zde tato cukrovinka nejen prodává, ale že ji i dvě trdla vyrábějí. Slečny se evidentně zaučovaly, bohužel podle hesla, že člověk se učí chybami. Ačkoli před námi stáli dva lidé, strávili jsme ve frontě nekonečnou dobu a výsledek rozhodně neodpovídal tomu, na co jsme zvyklí. Kluci ovšem tvrdili, že jim chutná.
Zatímco na lavičce jedli, procházeli kolem nás lidé, kteří mířili ven z haly a několikrát jsme zaslechli cosi o zklamání a že tam nic není. Líto mi bylo hlavně rodiny s dětmi, která komusi říkala, že jeli 150 kilometrů a skoro nic neviděli. O tom, jak to vypadá, jsme se po chvilce přesvědčili na vlastní oči. Zatímco jindy jsou plné všechny haly, tentokrát se chodilo jen do dvou, přičemž v jedné z nich probíhal jen trh zvířat a protože jsme tam i díky frontě na trdlo přišli až kolem půl jedenácté, uvítaly nás řady prázdných stolů. Jen v jednom rohu jsme si prohlédli pár králíků, morčat, holubů a dokonce jsme viděli jednoho chameleona.
Pak jsme se přesunuli do druhé haly, kde to bylo lepší, až na ten zápach, ovšem i králíci musí vyměšovat, že, a když tam jsou už druhým dnem…;-) Ale jinak celkem dobré, jen jsem si pomyslel, že jako laik naprosto nechápu oceňování vítězů soutěže. Představte si vedle sebe třeba dvacet kotců s úplně stejnými hnědými králíky. A u některých z nich jsou cedulky s nápisy Mistr, Šampión…, zatímco u jiných nic. Přitom já bych se vsadil, že jsou všichni úplně stejní. Zatímco kluci chtěli vidět všechny exponáty, mě už po několika stech kusech přišli poněkud na jedno brdo, proto jsem alespoň vymyslel, že mezi nimi najdeme každý svého králíka. Kritériem bylo číslo kusu, které se muselo shodovat s naším rokem narození (už podle toho je vidět, že jich bylo skutečně dost:-)) Našli jsme dědu s babičkou, ale když jsme se blížili k "sedmdesátkám" minulého století, vypadalo to, že králíci skončí, protože pak už pokračovala drůbež. Docela jsem si oddechl, když i na mámu vyzbyl ušák a ne nějaký kur, nebo husa, to by bylo celkem trapné…:-)
Potom už jsem kluky pomalu směroval k východu. Tentokrát to mělo hlavní výhodu v tom, že jsem hodně ušetřil. Nejenže v naší ulici nikdo nevybíral za parkovné, ale hlavně ani kdybych chtěl, nebylo klukům co koupit. Ovšem hned příště si to určitě vynahradí.

Oslava...;-)

Ačkoli jsem ještě ve zkušební době, v práci lámu rekordy a šéf mě velmi chválí, až mi to někdy není příjemné. Vysvětluji si to hlavně tím, že v minulé práci jsme měli sice mnoho opravdu skvělých benefitů, nebál bych se říci mnohdy až z oblasti snů, ovšem za to jsme odváděli výkony. Dokonce když se nám někdy něco nepovedlo, přišel nám přátelský email od nadřízeného, kde ovšem pokaždé stála nepříjemná věta. 'Tohle a tohle jsi měl udělat takhle a takhle. Proč jsi to tak neudělal?' To jsem vždycky úplně nesnášel. Jednoduchá odpověď, která mě pokaždé hned napadla ('protože jsem blbej'), se samozřejmě použít nedala. Nicméně díky tomu všemu mi teď pro někoho vyšší pracovní nasazení přijde vlastně jako naprosto pohodové. A dokonce mě už párkrát vyháněli z práce domů dřív, než bych měl jít...:-)
Každopádně jsem ale hlavně chtěl říct, že i přes zmíněnou zkušebku, jsem si mohl vzít na minulé pondělí volno a dopřát si tak nejen prodloužený víkend, ale hlavně pokračování naší loni zavedené tradice oslavy začátku školního roku. Ráno jsem šel s klukama do školy a do školky, pak jsem se stavil v tesku pro lahev sektu a rychlých špuntů pro kluky. Potom jsem si z garáže přivezl auto a vydal se vyzvednout Andíka, kterého první den čekala jen jedna hodina. Poměrně brzy z práce dorazila i manželka, takže byla svědkem, jak jsme vyráběli krmení na ryby, na něž chytá hlavně Andík a které nám už pomalu docházelo. Před polednem jsme se vydali do školky pro Álu. Ten měl zatím ten první den poměrně nepříjemný. Ráno se mu nikam nechtělo, ještě i cestou se mě snažil přesvědčit, aby tam nemusel. Na chodbě jsem ho chtěl uklidnit tím, že určitě budou mít něco dobrého k obědu, když je ten začátek školního roku, jenže na jídelním lístku se vyjímaly buchtičky se šodó. A jestli existuje nějaké jídlo, které náš jinak nedostižný otesánek opravdu nejí, pak jde právě o tohle... Naštěstí v šatně si všiml vystaveného pohledu, který posílal z dovolené a to mu zvedlo náladu. Cestou domů jsme zamířili do družiny, abychom tam vyřídili nezbytnosti kvůli Andíkovi. K našemu velkému překvapení tam zrovna kromě nás nikdo nebyl, proto se všechno vyřídilo velmi rychle. A pak už rychle domů na oběd, s Andíkem jsme totiž čekali na Álu, aby nemusel doma jíst sám, když měl mít ty buchtičky...
Po jídle jsme nasedli do auta a vydali se do cukrárny u kačera. Narozdíl od té naší místní se ještě nestalo, že by měli zavřeno, když měli mít otevřeno, ani že bychom nevěděli, co si vybrat ne proto, že by toho měli tolik, ale že by neměli nic. Kluci si dali zmrzlinu, my s manželkou jako vždy výborné zákusky a kávu a nakonec ještě taky zmrzlinu a když jsme byli dostatečně nacpaní, vrátili jsme se domů, kde přišla řada na lahve. Měl jsem radost, že jsem se trefil do příchutě, která klukům hodně chutnala, o čemž svědčilo to, jak do nich bublinky padaly. Do toho tyčinky, brambůrky... A hlavně hudba od Bombarďáka, na jehož další (tentokrát pražský) koncert jsem jim daroval vstupenky.
Ála několikrát uznale prohlásil, že to je pořádná oslava a já měl radost, že se další "ročník" vydařil!:-)

U vody...;-)

Minulou neděli jsem se opět vypravil na ryby. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že už začalo září, z čehož vyplývá změna denní doby lovu. Už se nesmí od čtyř, ale až od šesti, což mi hlavně ještě na začátku měsíce přijde naprosto zbytečné. Spíš bych omezil večerní chytání, protože platí přímá úměra - čím dřív tma, tím ráno větší nepořádek.
Ještě jsem byl poměrně daleko od rybníka, když jsem slyšel kdákání kachen. To mě dost překvapilo, protože o den dřív se nechytalo právě kvůli jejich odlovu. tedy odlovu - tak to bylo eufemisticky oznámené, ovšem mně bylo od první chvíle jasné, že žádné kamarádíčkování se konat nebude. Když jsem dorazil na své místo a na zemi spatřil několik prázdných nábojnic, bylo mi jasné, že zátah proti nelegální kachnoparty rozhodně v rukavičkách neprobíhal. I tak mi nešlo do hlavy, jak je možné, že jich tolik zůstalo.
Tušil jsem, že už nebude takové teplo jako o prázdninách, proto jsem si s sebou vzal víc oblečení, ale ani v nejhorším snu jsem nepočítal nepočítal s tím, že bude taková zima. Cestu jsem absolvoval jen v mikině, v 6:00 jsem nahodil a postupně se nabalil do druhé mikiny a do ne právě slabé bundy. Už v půl sedmé mi drkotaly zuby a místo sezení na stoličce jsem kolem ní poskakoval. Stejně jsem ale vydržel, narozdíl od mladíka, který dorazil po mně a asi po dvaceti minutách zmrzlý odcházel.
Pak ke mně přišel nějaký pán, nejprve jsem myslel, že jde o porybného, ale ukázalo se, že je to myslivec a přišel obhlédnout situaci a vylovit pár kachen, které bezvládně plavaly na hladině. A při té příležitosti jsem zjistil, že o týden dříve jich napočítal přibližně sto deset. Bohužel v sobotu se jich podařilo trefit jen sedmnáct. Jestli padl i nějaký myslivec, to jsem se raději neptal.
Jinak ovšem bída. Jeden prut jsem měl opět na dravce, s tím, že na druhý budu mezitím tahat "běžné" ryby jako obvykle. Jenže - ono mi nebralo vůbec nic. Kolem deváté dorazil Andík a jeho úspěšnost byla stejná jako ta moje. Tedy vlastně ještě horší, protože ve chvíli, kdy jsem mu pomáhal připravit věci, ozvala se brzda mého navijáků, jak se prudce odmotával vlasec. Čekal jsem konečně nějakého toho kapra, ale k mému velkému překvapení se chytil cejn. Akorát byl poněkud divoký, dokonce ani ke břehu se nenechal táhnout bez boje po hladině. Každopádně do vody se už nevrátil, jelikož mi dochází nástražní kousky ryb a měl jsem tak v plánu si pár cejnů nechat. Kdo mohl tušit, že za celé dopoledne přijde jen jeden jediný. Ještě k tomu byl tentokrát Andík nějak lítostivý a několikrát mě zkoušel přesvědčit, abych ho pustil, přitom minule, když jich chytil jedenáct, litoval že si je nenechal...
Zima byla pořád stejná, Andy byl oblečený dost, protože jsem stihl poslat varovnou SMS, proto jsem před desátou nenápadně nadhodil, kdy půjdeme domů. Andík ještě nemá úplně přehled o časových úsecích, proto jsem se ani tolik nevyděsil,když odpověděl, že ještě tak šest hodin... Kolem půl jedenácté jsem opět zkusil zaútočit: "Tak ještě tak hodinu a půl a půjdeme, co?!" Nikdo neprotestoval, což bylo dobré znamení. A asi ve tři čtvrtě na jedenáct jsem se narovinu zeptal: "Nesbalíme to?" A k mému velkému překvapení Andy souhlasil.
Ještě nikdy jsme se z ryb nevrátili takhle brzy, dokonce ještě nebyl hotový ani oběd. Tentokrát teda prohra pořádná, ale brzy jim to určitě zase nandáme!:-)

Auta na náplavce...;-)

Sobotní program jsme měli vymyšlený už několik dní dopředu, ovšem do poslední chvíle jsme nevědli, zda ho kvůli počasí nezrušíme. Naštěstí ráno svítilo sluníčko a to nás přesvědčilo, abychom se vydali do Prahy na výstavu Auta na náplavce pořádanou časopisem Svět motorů.

Cesta nám začala tím, že vlak měl skoro půl hodiny zpoždění, naštěstí šlo o jediný zádrhel toho dne. Na náplavku jsme přišli chvilku po desáté, kdysobotní program začínal a už zdálky nešlo přehlédnout, kolik lidí se všude motalo. Tedy na straně u Rašínova nábřeží, na druhém břehu Vltavy bylo takřka prázdno. Akce totiž probíhala na obou stranách řeky. Trochu mě to rozhodilo, protože jsem čekal, že dopoledne bude volněji. Během prohlížení a zkoušení si exponátů jsme ale žádné davy nezaznamenali, zcela bezproblémů jsme otestovali zevnitř drtivou většinu aut a to i tak, že jsme se vystřídali na místech, kluci si chtěli vždycky vyzkoušet, nejen jak se sedí vzadu, ale i za volantem a na "mámině" místě. Abych byl upřímný, pár favoritů jsme si našli, ovšem na orientační ceníky jsem se raději nedíval, to by se náš seznam hodně zkrátil. Měl jsem radost, že jsem si taky konečně osahal nejrůznější Dacie, o nichž jsem hodně četl, ale narozdíl právě od kluků, kteří už se svezli Dusterem a od té doby ho strašně moc chtějí, jsem ještě v žádné neseděl. Abych byl upřímný - nic moc. Musím tedy dodat, že jsme se do první z dacií podívali po vyzkoušení passatu, což asi rozdíl v interiéru o dost zvýraznilo. Za zmínku rozhodně stála i vystavená Audi A8, kterou oficiální světová premiéra teprve čeká na autosalonu ve Frankfurtu, dosud ji viděla jen hrstka šťastlivců o měsíc dřív v Barceloně a nyní právě návštěvníci náplavky.

Čas neuvěřitelně letěl, původně jsem myslel, že to kluky po chvíli přestane bavit, všechno jen proletíme a po obědě jsme doma, jenže jak Andík tak Ála vypadali nadšeně a hrnuli se ke každému autu. Když jsme se ocitli na konci první plochy, zjistil jsem, že už nastává čas k obědu, proto jsme do přesunu na druhý břeh zařadili přestávku na oběd. Přívozu zdarma jsme nevyužili, protože se nám nechtělo stát frontu s nejistým výsledkem, zda se nakonec vejdeme, takže nám nezbývalo, než se projít po Palackého mostě.

Když jsme se dostali na druhou část výstavy, byly davy už i tam, navíc se začalo mračit, ale naštěstí nakonec spadlo jen pár drobných kapek. To nám tedy nezabránilo vyzkoušet si další z aut, tentokrát z produkce Kia, Renault, Nissan a další. Překvapila mě i vystavená Lada, která ovšem až tak úplně k vyzkoušení nebyla, nebo alespoň ne v době, kdy jsme u ní postávali.

Výstava byla skutečně povedená, kde jinde se nám zase poštěstí porovnat tolik aut přímo na jednom místě a to už vůbec nemluvím o tom, že vstup byl zdarma. Ještě bych chtěl dodat, že ne úplně všichni vědí, jak to bylo s (ne)účastí výrobce nejlepšího českého kombíku_{* (*podle výsledků hlasování hodící se hrstky lidí)}, protože jsem zaslechl, jak si dva pánové posteskli, že pořadatelé nepozvali Hyundai. Jakožto pravidelný čtenář Světa motorů totiž vím, že i tito nafoukanci pozváni byli, ovšem jak je jejich zvykem, nabídku zcela ignorovali, na rozdíl od jiných, kteří třeba alespoň odmítli. Ale co, jejich ŠKODA!:-)

Takže snad opět za rok, protože za mě i za kluky dobrý vážně dobrý! A to se ani nijak zvlášť nerozepisuji o následném zmrzlinovém poháru v blízké cukrárně...:-)