Velký úspěch...;-)

V sobotu 19. května jsem se vydal pro změnu já poměřit své síly na rybářských závodech. Tentokrát do Hasiny u Rožďalovic. Ráno jsem si ještě rychle připravil poslední krmení vyjel tak, abych byl na místě včas. Cestou mě v několika úsecích překvapila mlha, ale jelo se celkem příjemně. A to i přesto, že večer jsme trochu neplánovaně ponocovali u známých.
Z informací, které jsem měl předem k dispozici, jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně závody probíhají, uvedeny byly totiž trochu zamtečně názvy dvou vodních nádrží. Ovšem už v Rožďalovicích se objevilo naprosto perfektní značení, díky kterému jsem nedokázal zabloudit ani já. Ačkoli jsem tredy věděl, že jedu správně, přiznávám, že jsem trochu znejistěl na velmi úzké betonové cestě kolem rybníka, zvláště pak v místě velké prohlubně a následného stoupání do původní výšky. Pak se objevil plácek jako stvořený pro parkování, dokonce tam stálo už jedno auto, proto jsem tam zastavil. Dál vedla dost blátivá cesta, ale byla tam značka zákazu vjezdu motorových vozidel. A vzhledem k tomu, jaké mám letos štěstí na body, nechtěl jsem nic riskovat. Ještě než jsem se ale vypravil, projelo kolem mě několik aut a potom jsem na louce spatřil plno aut. I tak jsem ale zůstal věrný původnímu plácku. Navíc jsem tam našeho megana nechal pod stromy, což by se mohlo odpoledne hodit.
Dostavil jsem se k zápisu a prezenci a mile na mě zapůsobilo, jak jeden z rybářů, který vše zapisoval, následně každému podal lístek, oslovil ho křestním jménem a popřál hodně štěstí. Člověk si připadal jako mezi přáteli, což se mi jako introvertovi na podobných akcích často nestává. Vylosoval jsem si číslo 37, vzal lístek, k tomu jsem dostal ještě další lísteček s číslem 38. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, úlovkáč jsem strčil do kapsy a druhý lísteček do peněženky. Času bylo dost, proto jsem si ještě chtěl dát kafe, bohužel se zrovna rozbil nějaký generátor, takže nám obsluha nabídla, že si zapíše naše vá místa a objednávky nám tam donese. Nadiktoval jsem 38 (!). Vrátil jsem se k autu pro vybavení a potom už na své místo. I když... Abych se náhodou nespletl a neudělal trapas, podíval jsem se na lísteček, kde byla třicetosmička a utábořil se. Chytat se sice smělo jen na jeden prut, ale moje promyšlená taktika spočívala i v různé velikosti háčků, proto jsem si připravil pruty dva. A zrovna, když jsem připravoval ten druhý, objevil se za mnou nějaký na první pohled pohodář a ptá se, jestli tam opravdu mám sedět. Říkám, že jo a on v klidu nadhodí: "A nespletl jste si to s číslem na klobásu?" Sakra, připadal jsem si jako blbec. Přesunul jsem se tedy asi o pět metrů dál z třicetosmičky na třicetsedmičku. Chlap ale byl v pohodě, bylo vidět, že se stejně jako já přišel hlavně zúčastnit. Prohodili jsme pár slov, mimo jiné jsem se dozvěděl, že má rozbitý podběrák, ale že ty jeho čudly by ještě mohl vydržet. Později jsem získal pocit, že tam byli příjemní všichni, alespoň kam jsem dohlédl, vládla dobrá nálada a přátelské pošťuchování.
Když zazněl zvukový signál, každý si v klidu nahodil, ne jako jinde, kde jsou všichni připravení už několik minut předem, aby neztráceli ani vteřinu.
Měl jsem záběry prakticky na každý nához, bohužel se mi nic nedařilo proměnit, všechno bylo naprázdno. Nechápal jsem to. Vyměnil jsem tedy citlivější číhátko před špičkou za méně citlivé mezi očky prutu. Ani to nepomohlo a přišlo několik záseků do prázdna. Mezitím pán na mém "původním" místě;-) vytáhl několik karasů, pak dokonce úhoře. Další bod mé taktiky spočíval v tom, že každé krmení dostalo dvě šance, když jsem na něj ani na druhý nához nic nevytáhl, bez milosti přišla řada na další.
Blížila půlka závodu a já jsem akorát odeslal zprávu domů, že teda zatím nic, když policajt mezi očky opět ožil. Odložil jsem tedy telefon a sledoval číhátko, které na několikrát popojelo až k prutu. Zrovna jsem tam měl úplně novou nástrahu. Zasekl jsem. Je tam, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítil slabý odpor. Asi nějaký karásek jako ostatní, měl jsem v podstatě jasno. Jenže najednou se prut prudce ohnul a nic. Vypadalo to, že jsem uvázl za něco na dně. Takže zase konec nadějí... Jenže najednou se rozjela brzda a mně došlo, že to byl jen manévr nějaké ryby. A asi trochu větší, karásek to nejspíš nebude. Pohodář odvedle mě povzbuzoval, rybář na druhé straně potom stáhl prut, abychom se nezamotali. Ačkoli jsem tajemné monstrum táhl poměrně prudce, právě z důvodů blízkosti dalších závodníků, u břehu mi odjelo doleva. Pořád jsem nevěděl, co to bude. Najednou se před sousedem s vytaženým prutem udělala vlna. Řekl bych, že docela velká, spíš taková malá tsunami. Záhadná ryba ovšem stále u dna. Podle vlasce jsem poznal, že už je přede mnou, když najednou se z vody vynořila ohromná tlama s velkými zuby (no tak jsem rybář, no:-)) a ukázalo se velké pruhované tělo. Ne, nebyla to zebra...:-) "Tý jo, candát!" vydechl jsem, možná jsem místo tý jo, použil něco jiného, nevím. Můj jinak poměrně velký podběrák, který jsem už měl připravený najendou vypadal směšně malý, pohodář odvedle mi rychle podal svůj větší podběrák. Ano ten, rozbitý, co měl už jen na čudly. Jenže ani do něj se candát ne a ne vejít. Za mnou se shromáždil hlouček rybářů a slyším dobře míněné rady, abych ho neutrhnul, zároveň cítím, že jsem pravou nohou stoupl do vody. Stal se zázrak, obří zubatý válec se nasoukal do podběráku a já ho opatrně nesl na břeh. Byl opravdu dost těžký. Až dojemně působilo chování přihlížejících - jeden mi naprosto automaticky vzal prut, druhý mi podal pean, abych se nzdržoval hledáním svého... A navíc to vypadalo, že všichni měli stejnou radost jako já, což jsem doposud na závodech nezažil. Candát byl perfektně zaseknutý, v podstatě neměl šanci se háčku zbavit - otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by odolával můj vlasec. Rozhodčí ho rychle a pečlivě změřil a verdikt zněl rovných 80 centimetrů. Můj osobní rekord a zároveň největší ryba závodu.Bohužel candáti nejsou právě "držáci" proto se musel co nejrychleji vrátit do vody. Ano, narážím tím na fakt, že jsem si jej ani nestihl zvěčnit, i když přiznávám, že jsem si na to v tu chvíli ani nevzpomněl. Dost možná i proto, že se to dravci na břehu nelíbilo a v jednu chvilku se mocně vzepjal a nechybělo mnoho, aby mi nafackoval ocasem. Mlhavě ale tuším, že tam někdo fotil, určitě potom, když jsem ho pouštěl, proto se ještě budu snažit fotku na památku získat.
Měl jsem velkou radost, že neskončím poslední, zároveň jsem byl překvapený, protože jsem s dravcem rozhodně nepočítal. Zvláštní byla taky slyšet, jak se nesla šuškanda kolem vody, až z protějšího břehu jsem za pár minut slyšel, jak o mně mluví. V každém případě jsem dokonale rozplašil všechny ryby v našem sektoru, protože od těch deseti hodin prakticky nikdo neměl záběr. I to popotahování, které jsem předtím měl při každém náhozu, úplně ustalo. Ale kdo by to řešil, že ano...;-)
Počasí nám přálo a já se dál kochal klidem u vody, který nerušily žádné vlaky jako u nás, občas jsme něco prohodili se sousedem. Pak přišel čas oběda, dostal jsem výbornou klobásu za ten lísteček s třicetosmičkou a potom sledoval několik dalších závodníků, kteří to vzdali, protože byli bez úlovku, a proto odcházeli dřív. Kolem půl jedné jsem zaslechl, jak se kdosi baví s rozhodčím o kaprovi osmdesátníkovi. Napadlo mě, že mě nejspíš někdo v části rybníka, kam nebylo vidět, dohnal. No co, nedá se nic dělat. Přesně v jednu opět zazněl signál a bylo dobojováno. Sklidil jsem věci a odnesl je do auta, měl jsem to přece jen dál než ostatní. Když jsem ale viděl ty jejich rozpálené plechové miláčky a potom naše auto schované ve stínu, říkal jsem si, že to za to rozhodně stálo. Pak jsem se už jen tak nalehko vrátil na vyhlášení výsledků, i když tam moje jméno tedy nesjpíš opět nezazní.
Rozhodčí sečetli lístky ještě rychleji, než bylo v plánu a protože nikdo nechyběl, mohlo se přejít o něco dřív i k samotnému vyhlášení. Nejprve sice zaznělo jméno toho, kdo nachytal nejvíc, ale pak se vyhlašující opravil, že nejprve se vyhlásí největší ryba závodu, kterou byl candát a chytil ho - no přece já!:-) Asi tři z pořadatelů mi srdečně potřásli rukou a předali pohár, sekt a kýbl granulí. Měl jsem radost. Největší ale z toho, jak budou doma koukat kluci, že jejich táta, je fakt dobrej!:-)
Cestou domů jsem se ještě stavil v obchodě, abych nakoupil něco na večerní improvizovanou oslavu, kterou jsem si naplánoval u grilu. Kluci byli z ceny až nečekaně nadšení, Ála si k ní dokonce sedl a sošku ryby opatrně zasněně hladil, taky se s ní chtěli vyfotit, aby se mohli pochlubit před kamarády, co jejich táta vyhrál!:-) Navíc si myslí, že je celá ze zlata. Já doufám, že se dostanu k té fotce, pokud nějaká existuje, ale i kdyby to nevyšlo, vzpomínka mi zůstane. Doteď jsem měl rekord štiku 69 a tu taky na fotce nemám. Sice jsem se tehdy nechal vyfotit, ale bylo to ještě v době kinofilmu a bratr si neuvědomil, že musí mířit trošku vedle, než co vidí v průhledovém hledáčku. Takže na fotce byla v rohu moje hlava a louka a ryba, kterou jsem vítězoslavně držel v ruce, zůstala v propadlišti dějin. Možná je mi to tak souzeno...;-)

UPDATE 10.6.2018 - Podařilo se mi získat fotky:

Nedělní výlet...;-)

Minulou neděli (13. 5. 2018) jsem využil toho, že jsme o víkendu byli s klukama doma sami a navrhl jsem, že bychom mohli po dlouhé době zavítat do svíčkárny v Šestajovicích u Prahy a zkombinovat to se zrcadlovým labyrintem v Líbeznicích, který vyrostl v budově Divadla kouzel.
Během příprav mě kluci dost rozzlobili, proto jsem nejdříve celý výlet chtěl zrušit, následně jsem s nimi udělal dohodu, kterou mi oba podepsali:-) a mohli jsme jet.
Do svíčkárny jsme dřív jezdili poměrně často, teď jsme tam ale zavítali nejmíň po tři čtvrtě roce. Oproti jiným návštěvám se mi tam tentokrát zdál neskutečný klid. Kluci si měli vyrobit glycerinové mýdlo a sypané svíčky ve skleničce. Postup jsem měl rozmyšlený, abychom vždycky něco dělali, zatímco něco jiného nám bude schnout nebo chladnout. Nakonec jsme začali těmi svíčkami. Kluci jednomyslně bez jakéhokoli přemlouvání souhlasili s tím, že si skleničky tentokrát nebudou barvit. Moc dobře si všichin pamatujeme, jak vždycky po vyrobení tam matlali nejrůznější barvy a ty potom ne a ne uschnout, takže jsme od nich bývali zapatlaní ještě doma, když jsme je nesli z auta. A hlavně se jimi zakryly barevné proužky, které kluci předtím pracně vyrobili ve skleničkách.
Druhý bod programu představovala výroba mýdla. Ovšem ne obyčejné vykrajování jako vždy, tentokrát si kluci vybrali formičky a do nich potom opatrně kapali a nalévali mýdlovou hmotu v různých barvách. Musím se přiznat, že když jsem po vychladnutí viděl výsledek, byl jsem mile překvapen.
Ani tentokrát nesměla chybět návštěva čokoládovny, kde si kluci odlili každý svou tabulku (jednu potom já, protože jsou tři). Tentokrát se aspoň bez váhání shodli na druhu čokolády, jindy chce většinou každý jinou.
Pak jsme si obešli výběhy se všemi zvířaty, najedli se, protože oba měli velký hlad a přesunuli se k autu. Protože bývám většinou na všechno připraven, vzal jsem s sebou chladící box, aby se nám výrobky díky teplu neroztekly.
Pomalu jsme se přesunuli do Líbeznic, cesta probíhala příjemně, nikam jsme nespěchali. Shodou okolností zrovna ten den neprobíhalo žádné divadelní představení, takže parkoviště zelo prázdnotou. Bohužel asi čtyři auta, co na něm stála, zabrala jediná místa ve stínu. Trochu jsme se prošli a zjistili, že o kousek dál je nádherný plácek u jakési opuštěné budovy, která vrhá příjemný stín, proto jsem ještě přeparkoval. Pak už jsme zamířili k labyrintu. Nejprve nás pobavila zakřivená zrcadla, hlavně Ála se u nich doslova řehtal. Bohužel samozřejmě nikdy nelze docílit toho, aby dvě osoby viděly totéž, protože stojí vždycky v jiném úhlu, takže když mi Ála něco předváděl, dělal jsem, jak se bavím hlavně proto, abych mu dobrou náladu nezkazil. Potom jsme zamířili do bludiště. To bylo taky perfektní. Chvíli jsem měl vážně strach, že se už nikdy ven nedokážeme vymotat. Nakonec to ale vždycky vyšlo. Vždycky píšu proto, že kluci chtěli bloudit pořád znovu a znovu. Je teda pravda, že párkrát jsme se zamotali tak, že jsme nenašli východ, ale vylezli jsme zase vstupem. Álu moc bavilo postavit se do rohu mezi zrcadla, což potom vypadalo, že je tam hned několikrát. Taky nezapomenu, jak se lekl, když vyrazil proti mně, ale najednou zjistil, že jde jen o můj odraz v jednom ze zrcadel. Od bloudění doteď mě zachránilo jen to, že po nějaké době se klukům z toho trochu začala točit hlava.

Kluci lezli po stropě...;-)

...a nechali vzlétnout stolek...;-)

Asi po tři čtvrtě hodině jsme se ocitli venku na vzduchu a kluci mě přemluvili na nanuky, které jsme posléze spořádali v parku a mohli jsme vyrazit domů.
Dva tvrdě spící dobrodruhy jsem tam po takřka celodenním výletu dovezl někdy po čtvrt na pět.

Další závody...;-)

V sobotu 12.května jsme se brzy ráno vydali s klukama do Hradce Králové, kde se v Malšovicích konaly dětské rybářské závody.
Kluci se těšili, ráno jsem je nemusel nijak dlouho budit a vyjeli jsme také přesně podle plánů. Já jsem ještě narychlo připravil jedno krmení. Tyto závody mě lákaly tím, že v pravidlech je uvedeno, že chytají opravdu jen děti, dospělí jim nesmí pomoct ani s napichováním nástrahy. Při porušení následuje napomenutí a při opakování diskvalifikace. Povolená je jen nezbytná pomoc při zdolávání velké ryby.
Do Hradce jsme dojeli s dostatečnou rezervou, prezence přihlášených probíhala od sedmi, od osmi potom případných nepřihlášených a od devíti se chytalo. Už od začátku bylo vidět, že organizace bude perfektní, trochu jsem si dělal obavy, jak vyřešit, když si kluci vylosují každý místo na druhém konci rybníka, ale protože patřili k sobě, mohli losovat rovnou zpřipravených "dvojmíst" (už dopředu podle jmen pořadatelé předpokládali, jestli se objeví nějací sourozenci). Jednotlivá místa se mi zdála poměrně blízko u sebe, což byla taky jediná nevýhoda. Jinak jsme ale měli na los celkem štěstí. Álovi dělalo trochu problémy nahazování, asi jak byl nervózní z blízkosti jiných, létalo mu to všelijak, takže tu a tam musel nahazovat hned několikrát, než to bylo v pořádku. Jinak jsme ale moc štěstí neměli, hned vedle nás sedící závodníci tahali jednu ryby za druhou, hlavně pak ten, co seděl ob místo, to bylo až neskutečné. Je tedy asi taky na místě zdůraznit, že rybáři byli rozděleni do tří kategorií podle věku. Ála byl asi úplně nejmladší ze všech, jinak oba byli v té nejmenší a poslední kategorie byla pro účastníky do 18 let.

Když už to začínalo vypadat na velkou ostudu, Álovi zabral kapr a po chvilce ho vytáhl na břeh. Při tom ho povzbuzoval i jeden z rozhodčích, kteří byli příjemní a závodníkům poskytli i cenné rady.
Jčestli se nepletu, pak měl Andy v prvním poločase jeden záběr, ale nic z toho. Álovi zabrala ještě jedna ryba, ale po chvíli přetahování ji ztratil. V jedenáct hodin přišla přestávka, odevzdali jsme úlovkový list za první poločas vydali se pro občerstvení. Po pár metrech jsem se zarazil, protože jsem si všiml, že všichni se stěhují. Vrátil jsem se, podíval se na listy na druhý poločas a zjistil, že tam jsou už jiná čísla.
Nejprve jsme tedy věci přenesli a potom už hurá na jídlo. Narozdíl od závodů u nás se tady nemohlo stát, že by na někoho nezbylo. Všichni závodníci dostávali na první pohled chutné párky výměnou za na začátku obdrženou "stravenku", k tomu láhev pití a tatranku, ostatní si mohli koupit třeba klobásu, jejíž cena byla víc než přijatelná (30 korun). K tomu pivo či kofola taky za lidovou cenu. Než jsme se najedli, zvedl se vítr. Sluníčko ale pořád svítilo. Na novém stanovišti byla blízkost sousedících míst ještě kritičtější, ale kluci se s tím nakonec porvali, i když i k zamotání došlo. Dokonce Ála jednou utrhl celý návazec o něco na dně. Tentokrát se usmálo štěstí na Andyho, který vytáhl pěkného kapra. Rozhodčí v tomto novém sektoru trochu připomínal vysloužilého vojenského velitele, ale postupně jsem pochopil, že šlo asi o jeho styl humoru. Nicméně ani já jsem nechápal, co myslel ráznými povely: "Ploutev k sobě! K sobě ploutev!" při měření Andíkova úlovku. Když jsem to vzdal a řekl, že nevím, co mám dělat, ukázal mi fígl - ocasní ploutev od sebe a kapr měří 40,0 cm. Ocasní ploutev k sobě a kapr má 41,5 m. Bohužel do listu nakonec stejně napsal 40, jak jsem později zjistil...;-) Vzhledem k počtu ryb některých ostatních ale bylo zbytečné to řešit. Chvíli před koncem se ještě podařilo Álovi vytáhnout druhého kapra, čímž se dostal na celkové 17 místo, zatímco Andy skončil na místě devatenáctém (obojí v rámci své kategorie).
Během chytání jsme měli malé zpestření v podobě přeletů letadel a především pak třinácti vrtulníků, které se účastnily Helicopter Show na hadeckém letišti.
Závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle a bez jakýchkoli zmatků a pěkné ceny se dostaly na každého. Narozdíl od závodů o týden dřív u nás se nejednalo o žádné prošlé a zaprášené ležáky.
Za mě tedy velká spokojenost. Během vyhlašování výsledků se už tu a tam ozýval hrom a cestou domů jsme schytali na několik místech dálnice pořádnou průtrž. Chvílemi jsem dokonce musel jet 60, protože kvůli dešti nebylo takřka vidět. Po příjezdu domů už ale bylo celkem hezky.
Jak jsem se rozplýval nad skvělou organizací, večer mi ještě vyrazil dech email s kompletními detailními výsledky, tomu říkám organizace!:-)

Den záchranářů...;-)

V úterý 8. května jsem se po dvou letech vydal s klukama do Kolína na Den záchranářů. A to hned dvakrát.
Nejdříve jsme sedli do vlaku před osmou ráno, abychom si prošli celé náměstí. Akorát tam přijížděla auta všech složek IZS, takže kluci viděli dlouhou řadu popojíždějících aut s majáky, která musela čekat, až předchozí zaparkují, což u těch větších trvalo déle. Akce na náměstí měla začít v devět, ale na přesný čas si tam nikdo nehrál, takže vlastně vše bylo k dispozici pořád. Využili jsme toho, že jsme dorazili ještě před hlavními davy a kluci si tak mohli prohlédnout a vyzkoušet, co je zajímalo. Dokonce ani nehrozily vši z hasičské helmy, protože jsme byli první, komu ji příjemný hasič půjčil. Tedy pokud nebyl zavšivený on sám...;-)
Zatímco se kluci usadili do auta pro zločince, dala se se mnou do řeči sympatická policistka. Využil jsem toho, abych se zeptal na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou, protože se mi v autě dělá blbě, tím spíš, pokud nemá okna. "Co když vezete někoho spoutaného a udělá se mu zle. Zastavíte mu?" Podle odpovědi je mi jasné, že až něco provedu, začnu s sebou pro jistotu nosit kinedryl, protože takový člověk má údajně smůlu a s nadýcháním se na čerstvém vzduchu počítat nemůže.

Když jsme si všechno důkladně prohlédli, zatoužili kluci po zmrzlině. Tam ale stála velká fronta, takže moje představy o tom, že bychom domů jeli už vlakem v 10:20 se rozplynuly. Sice bychom vlak stihli, ale jít dovnitř se zmrzlinou a třást se, že skončí na zemi, to se mi nechtělo. Zašli jsme se tedy podívat na Ostrov, kde byl zatím ještě víceméně klid, protože do odpoledního programu bylo daleko. Kluci se dlouho nenechali odlepit od Labe, takže potom jsme měli jen malou chvilku na dětské hřiště. Ono vlastně lepší, protože prakticky hned, co jsme tam dorazili, si Andy natloukl na takových deskách na pružinách, kde neudržel rovnováhu.
Domů jsme dorazili v poledne a zajímavé bylo, že zatímco v Kolíně se nehnul ani lísteček, u nás to strašně foukalo. Po obědě a krátké siestě jsme se vydali na vlak znovu, tentokrát už všichni čtyři. Odpoledne totiž měl na Ostrově vystoupit náš oblíbený Bombarďák a to jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.
Po příjezdu jsme ale stihli ještě jednu zmrzlinu a teprve potom jsme se vydali k cíli. Před koncertem probíhalo komentované vyprošťování z auta, díky tomu došlo k malému zpoždění, ale protože Bombarďáci to nemají s přípravami složité, začali s nějakou tou akademickou čtvrthodinkou. Už během jejich produkce pak hasiči odklízeli a jakoby vybouraná auta, což zpěvák Jelínek s nadsázkou glosoval, že jsou jedinou kapelou, během jejíhož vystoupení se převrátilo auto. Vzhledem k následnému programu se trochu pospíchalo, takže pár vtipných pasáží bylo z textů vynecháno, i tak ale produkce probíhala ve velmi odlehčeném duchu, přesně tak, jak jsme z minulosti zvyklí. Došlo dokonce i na dva přídavky.
Po nich se chtěl jít Ála s kapelou pozdravit, za odměnu dostal od zpěváka pohlednici a statečně poprosil i o další pro bráchu. Akorát by mě zajímalo, co si myslel, když mu Ála říkal, že jsme je viděli už hodněkrát. Jestli ho napadlo, že kromě Prahy a Kolína, kde jsme je viděli už několikrát jsme na nich byli třeba i v Žamberku...;-)
Potom jsme se vymotali z areálu amfiteátru ven a zamířili do stanu na občerstvení, což jsme spojili i s večeří. A já si tam po několika letech dal pivo a musím se přiznat, že mi ani trochu nechutnalo...;-)

Po stopách Markomanů (a taky narkomanů)...;-)

Na nedělních (6.5.2018) rybách mě napadl program na odpoledne. Po ránu totiž bylo krásně a když jsem se tak rozhlížel po okolí, rozhodl jsem se, že navrhnu doma, abychom si odpoledne udělali výlet po okolí.
Viděl jsem to na okruh kolem našeho města spojený s výšlapem na místní kopec s pro mnohé komickým názvem. Je fakt, že slovo hora, které obsahuje, lehce zmátlo i Álu, který si asi představoval zdolávání skal a pak byl lehce zklamán.
Každopádně nápad byl doma jednomyslně přijat a někdy mezi třetí a čtvrtou jsme vyrazili. Kluci si sbalili nezbytné vybavení, které jsme jim ale tentokrát poněkud zredukovali, takže třeba lano nebo stoleté ruské rádio ještě po mně, které ale stále funguje a už na mnohých výpravách v batohu bylo, tentokrát zůstaly doma.
Poměrně velkou část trasy jsme šli kolem místní říčky a já byl velmi mile překvapen, kolik je v ní ryb a to nejen těch malých. Co se týče zvířat, viděli jsme jich opravdu hodně - vynechám-li psy nebo slepice, pak nám cestu zkřížila ještěrka, velký a hlučný létající brouk nebo nutrie, kterou jsme pozorovali poměrně dlouho, aniž by se nechala jakkoli vyplašit. V závěrujsme potom viděli ještě ovce a daňky, ty už ale ne ve volné přírodě...;-)
Když se ještě vrátím k tomu kopci, pak u něj vede naučná stezka Markomanů. Kdyby mi to slovo náhodou automaticky opravil word na stezku narkomanů, nemohl bych se zlobit. Hned tři z nich jsme totiž dvakrát potkali a nebylo to nijak extra příjemné, když jdete s malými dětmi.
Z procházky jsme se vrátili až po půl sedmé a při pohledu do mapy jsme zjistili, že jsme zdolali nějakých 9 kilometrů, takže myslím, že celkem slušný výkon...;-)

Z oslavy na oslavu...;-)

Sobota 5. května byla poněkud nabitější. Když jsme se vrátili ze závodů popsaných dříve, rychle jsme se najedli, poklidili a pustili se do oslavy Álova svátku.
Ten se na ni už dlouho těšil, protože už dopředu věděl o několika stavebnicích, které měl dostat a které si sám vybral. Samozřejmě se ale nakonec našlo i nějaké to překvapení, třeba v podobě další velké stavebnice, nebo sparťanského hrnku a magnetky, které jsem sháněl během prodloužené polední pauzy o den dříve v Praze. Aby totiž bylo jasno - zatímco Andy sám od sebe začal fandit Slavii a už určité fanouškovské "vybavení" na to má, Ála je věrný Spartě a zatím po podobných věcech toužil marně.
Samotná oslava nebyla úplně z těch, které by si asi představoval, vzhledem k mírným zažívacím problémům z předchozího dne, jsme mu zakázali mlsat, ovšem tentokrát to Ála bral statečně a ani moc neprotestoval.
Aby toho slavení nebylo málo, večer jsem se opět po neskutečné době vypravil do hospody, kam mě v pátek pozval známý v souvislosti s jeho nedávnými třicetinami. Trochu jsem s tím nepočítal, proto jsem ještě narychlo vymýšlel nějakou drobnost, i když byl zákaz mu jubileum připomínat. Nakonec jsme tedy zvolil bonboniéru a lahvinku (krabice kostkového cukru a francovka). Trochu netradičně jsme byli v jiném lokále než obvykle a líbilo se mi tam ještě méně než obvykle. Tím tedy myslím prostředí, jinak to setkání bylo v pohodě.
Domů jsem nešel nijak zvlášť pozdě, ani jsem nebyl příliš posílený alkoholem, i díky tomu jsem ráno bez větších problémů vstal na ryby. Sice jsem si přispal o malinko déle než obvykle, kdy vstávám před třetí, ale ve 4:20 už jsem nahazoval. O tom se ale nijak zvlášť rozepisovat nebudu, i když jsem byl úspěšnější než kluci o den dříve. To ostatně předeslal už první kapr, který přišel snad do dvou minut po nahození, kdy ještě byla tma a já si zrovna bral mikinu, takže jsem neměl ani čelovku a zdolávání potmě bylo velmi veselé, protože jsem tak nějak pouze tušil, kde se právě nachází, a chvílemi ani to ne...;-) Kromě toho, že v průběhu dopoledne mi chytání několikrát pořádně znepříjemnil velmi silný vítr, díky němuž se třeba naši kluci zdrželi jen malou chvilku, překvapilo mě, že první další rybáři dorazili až někdy kolem půl deváté. Docela dlouho jsem tak přemýšlel, zda byl rybník kvůli závodům uzavřený jen v sobotu nebo zákaz platí i v neděli...;-)

Dětské závody. Nebo 'dědské'...?;-)

V sobotu 5. května jsem kluky vzbudil dřív, protože nastal den jejich vytoužených rybářských závodů. Ála sice večer předtím poněkud zaváhal, protože měl strach, že bude průšvih, pokud by to při nahazování někomu vedle zamotal, ale nechal si vysvětlit, že o nic nejde. Při nejhorším se to zkrátka zase rozmotá.
K rybníku jsme přišli necelých třicet minut před oficiálním srazem a dětí tam byla zatím jen hrstka. Stejně jako loni se místa nelosovala, proto jsme se usadili tam, kde jsme zvyklí. Jelikož nikde nebyla ani zapíchaná čísla, díky nimž by se lovící mohli orientovat, zvolil jsem mezi kluky takovou vzdálenost, aby měli dostatek místa a zároveň se nikdo nenacpal mezi ně.
Co vázlo od samého začátku, to byla organizace. Když jsme se šli oficiálně zapsat, nevěděli jsme, kam přesně zamířit. Loni to bylo v rybářské klubovně, letos jsme se nakonec upsali venku. Vtipné bylo, že paní, která vyplňovala jména na úlovkový list si zrovna u našich dvou kluků chtěla ulehčit práci a tak zatímco všem ostatním vypisovala celé jméno Andymu, který šel na řadu dřív, zapsala jen A. Když pochopila, že se stejným příjmením bude od A ještě Ála, doplnila ještě N a Álu už vypsala celého. Nikde žádný rozpis časů chytání, takže pokud někdo dopředu nepátral, měl smůlu.
První poločas začal v 8:30 a oba naši kluci si náležitě věřili. Po několik minutách se usmálo štěstí na Álu, když mu zabral a posléze se nechal zdolat kapr čtyřicátník. Bohužel také jediný. Na Andyho se pak nalepila smůla a nezabralo mu nic. Je to zvláštní, protože jindy, když si jdeme zachytat, je to téměř jako přes kopírák - přijde a během chvilky vytáhne několik šupináčů. V deset nastala půlhodinová přestávka a my jsme se vydali k chatičce, kde jsme tušili občerstvení. Opět tedy nikde žádná informace. Postavili jsme se do fronty, ovšem pak jsem zaváhal, když jsem si všiml, že lidé přede mnou platili. Já si s sebou nebral ani korunu, pro děti mělo být občerstvení zdarma. Místo ve frontě jsme tedy opustili. Pak jsme potkali vedoucího místního kroužku a ten klukům řekl, že to samozřejmě mají zdarma. Postavili jsme se tedy opět na konec fronty, ale když před námi zůstali poslední asi čtyři lidé, oznámili nám pořadatelé, že jídlo došlo, nečekali prý takový zájem. No, nevím, tyto závody se pořádají každý rok, už já jako malý jsem na nich několikrát byl, navíc letos se zúčastnilo méně dětí než třeba loni. Jestli nebyl problém v něčem jiném. Třeba v tom, že na plakátku kromě názvu "Dětské rybářské závody" stálo, že jídlo pro "závodníky" je zdarma. A stejně jako loni, i letos se našlo plno dětí, které se nechaly pouze zapsat svými otci a potom pobíhali všudemožně, zatímco veškerou obsluhu prutů zajišťovali právě jejich rodiče. Děti pak využili jen k převzetí ceny. Bohužel tomu tradičně mlčky přihlíželi i rozhodčí.
Přijde mi to hnusné, pokud jde o dětské závody, pak mají chytat děti. Dospělí mají příležitostí ke změření sil víc než dost. Kdybych našim klukům nahazoval já, taky by dopadli jinak, protože by měli jeden nához jako druhý, čímž by si ryby nalákali na jedno místo a pak je jen tahali ven, zatímco takhle jim to létalo plus mínus několik metrů, tudíž šlo jen o náhodu. Když jsem potom porovnal výsledky s těmi loňskými, na prvním místě skončilo stejné dítě opět s více než 250 body. Doufám, že už aspoň ví, za co ty body získal, když se prutu ani ryby nedotkl.
Ale aspoň i těch pár dětí, které se snažily hrát fér, už od mala vidí, že život vždycky není spravedlivý. Po skončení jsme se ještě zdrželi na vyhlášení, tentokrát alespoň závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle. Ála skončil na místě desátém, Andy spolu s dalšími, kteří nic nechytli, na čtrnáctém.
Nerad bych vypadal jako velký hnidopich, ale trochu mě zarazilo i to, že v balíčcích cen bylo krmení s datem spotřeby do srpna 2016, různé zažloutlé několik let staré časopisy, balení ne příliš použitelných háčků s prastarou cenovkou, která mohla platit někdy před deseti a více lety...
Zkrátka tipy na to, co zlepšit, by se (alespoň z pohledu dospěláka) rozhodně našly...;-) Třeba jako rozdělení závodníků ne do dvou kategorií do deseti a nad deset let, ale rovnou do tří. Ta poslední by byla nad čtyřicet! A nebo přejmnovat závody z "dětských" na "dědské"...;-)

Síla mozku...;-)

V práci máme možnost přihlásit se na nejrůznější externí školení, z nichž nám potom některá bývají schválena. Já měl to štěstí, že mi přošlo všechno, po čem jsem zatoužil. Tím prvním pak byl Brain power, ne nějž jsem se vydal ve čtvrtek 26.4.
Sice jsem se kdysi pohyboval na Praze 6, ale aby mě nic nezaskočilo, vytiskl jsem si plánek, abych do budovy, kde mělo školení probíhat dorazil včas. Nakonec jsem to měl jen tak tak, protože vytištěný list jsem zapomněl a na Vítězném náměstí jsem si pořádně pobloudil. Kombinace spěchu spojeného s následným výstupem do nejvyššího patra budovy mi dala vzpomenout na staré dobré tlusté časy - po nějaké době jsem se poněkud orosil...;-)
Sice si o všech školeních z oblasti tzv. soft skills myslím své, neboť zpravidla jde jen o hezké řečičky, tentokrát jsem byl doslova zaskočený, jak jsem se mýlil. Kromě povídání jsem toiž absolvoval také různé zkoušky na přístrojích, kdy jsem třeba třeba s dráty na hlavě jen silou soustředění pohyboval kuličkou - ať už opravdovou nebo nebo jen na monitoru, kde se ještě velmi krásně dalo odhalit, jestli se opravdu soustředím nebo ne nejen podle pohybu, ale také podle barvy. Myslím, že podobná věc by se velmi hodila i v běžném životě, když někomu něco říkám a on předstírá, že mě poslouchá...;-)
Školení trvalo celý den, bylo rozdělené jen obědovou pauzou, kterou naše malá skupinka strávila v restauraci, v níž měl údajně svůj oblíbený stůl i Václav Havel, u kterého jsme zrovna seděli. Přestávka se nám o dost protáhla, protože se zaseklo placení. Na vině ovšem nebyla pokladna EET, ale to, že když jsme oznámili úmysl uhradit útratu, slečna přikývla a od té doby si nás už nikdo nevšímal. Když jsme po několika minutách odešli k baru s tím, že se tedy vyrovnáme tam, bylo nám řečeno, že pokud platíme každý zvlášť, stejně musíme platit přímo u baru. Proč jsme se to nedozvěděli hned, netuším...
Bylo zajímavé, jak těch nějakých 8 hodin rychle uteklo, ani na chvilku jsme se nestihli nudit. Ačkoli původně jsme tam většinou šli jen s úmyslem trochu se ulít, nakonec jsme byli velmi mile překvapeni!:-)

Válka Roseových...;-)

V předvečer mého svátku, v pondělí 23.4. 2018, jsme se s manželkou opět vydali do kolínského divadla. Původně mělo jít o "naše" předposlední jarní představení, díky změně termínu toho posledního na dobu, kdy se nám to nehodí, se však jednalo už nyní o závěrečné. Komedie se jmenovala Válka Roseových a námět není ani trochu neznámý, stejnojmenný film jsme viděli už několikrát. Tím spíš jsme byli zvědaví, jak se dá ztvárnit na divadelních prknech. Obsazení slibovalo příjemný zážitek a opravdu tomu tak bylo.
Ačkoli bylo již dlouho dopředu vyprodáno, nakonec přímo před námi zůstalo z jakéhosi důvodu pár míst prázdných. Pokud ty vstupenky byly skutečně prodány a někdo je jen nechal propadnout, pak velmi prohloupil. Rozhodně se jednalo o jedno z nejlepších představení, jaké jsme kdy viděli. Byla tam akce, humor, zajímavě nečekané pojetí některých situací (například, když pan Rose v nemocnici leží v postel, u něj stojí lékaři a hlediště je oba sleduje shora...)
Závěrečný nekonečný potlesk vestoje si Michal Dlouhý s Kateřinou Lojdovou v hlavních rolích rozhodně zasloužili.