Vítězové...;-)

Až na ten závěr se ale jinak minulý víkend vydařil. V pátek v poledne jsem vyzvedl Andreáska ze školky, stavili jsme se doma a potom jeli na výstavu koní do Lysé.

Cestou jsem se lehce rozčílil, protože v Sadské se před nás z vedlejší silnice nacpalo auto takovým způsobem, že jsem musel brzdit a potom mimo obec jelo 70 a v obci 30. Vzhledem k tomu, že bylo páteční odpoledne, hodně dlouho nebylo možné ho předjet.

Těsně před Lysou se rozpršelo a jen kousek před samotným cílem se Andy díky síle kinedrylu uvelebil v dětské sedačce, unaveně vzdychnul, že si potřebuje "jenom na malou chvilku odpočinout" a v tu ránu usnul. Zaparkoval jsem a čekal. Buď až přestane pršet, nebo až se Andík probudí. A světe div se, za pár minut déšť skutečně ustal a než jsem stihnul malého probudit, ukázalo se dokonce sluníčko. Mohli jsme vyrazit. Nepříznivé počasí mělo příznivý vliv na menší návštěvnost, takže jsme se nemuseli prodírat žádnými davy. Pokoukali jsme, co se dalo a Andy prozradil hlavní důvod jeho zájmu o výstavu: "Tati a teď už si koupíme cukrovou vatu?" Došlo mi, že kvůli lásce ke zvířatům jsme sem rozhodně nejeli.

Vybrali jsme si tedy kyblík s trojitou porcí a vydali se zpět k autu. U jednoho stánku před areálem se ale Andy zarazil a vyděšeně vyhrkl, že jsme zapomněli koupit vatu pro Álu. Namítl jsem, že máme přece velký kyblík se třemi porcemi, ale nakonec mě přesvědčil, že musím koupit ještě jeden. Samozřejmě taky trojitý. Pro Álu. A že ani nebude chtít balónek (které tam stejně tentokrát neměli).

Celou cestu si kyblík držel v ruce a doma jsem ho hned musel otevřít. Manželka s Álou byli venku a když v Andym zmizel celý cukrový obsah, začal se sápat po druhém kyblíku. Podařilo se mi ho přesvědčit, že počkáme, až přijde Ála, ale jakmile cvakly dveře, už se do toho pustil. Na Álu zbylo jen pár kousků. Samozřejmě mluvíme o trojité porci, ale vsadil bych se, že to nebyla ani polovina té jedné z letní dovolené v Maďarsku. Jiný kraj, jiný mrav…

V neděli jsme potom s oběma klukama a dědou vyrazili do Starého Kolína do mini Zoo, to aby těch zvířat nebylo málo. Největším zážitkem a smyslem návštěvy pro děti samozřejmě bylo krmení zvěře, které se Andymu nakonec vymstilo, protože jsem si nemohl nevšimnout, jak při pokusu o nakrmení jakéhosi okrasného bažanta trávou najednou trhnul rukou, schoval ji do kapsy a začaly mu cukat koutky. Trochu trapně jsem se obával nejhoršího, ale nakonec, i když se Andík rozbrečel bolestí, vlastně o nic nešlo, jen měl na prstě otisknutý zobák. Nějaká malá holka se mihla kolem nás s velkým ptačím brkem, po kterém Andy samozřejmě zatoužil. Náhodou jsem o kus dál objevil dvě krásně zbarvená a nabídl mu je. Ačkoli jindy by po nich nadšeně vystartoval, tentokrát smutně vzdychl, že takový malý ani nechce.

Těsně před odchodem nám něco vyprávěla majitelka a pak se kluků zeptala, jestli by nechtěli paví péra. Rozzářené oči mluvily za vše, takže nakonec oba odcházeli jako vítězové.

Největší brka svírali v rukách oni!;-)

Simulant...;-)

Tak snad je přede mnou zase konečně normální víkend. Ten minulý jsem si totiž částečně plánovaně a částečně zcela nechtěně prodloužil.

Na pátek jsem měl vyřízenou dovolenou, ale ono to začalo vlastně už ve čtvrtek, kdy jsem odcházel z práce dříve (rozuměj přesně po 8,5 hodinách), abych se zastavil za doktorem. Jednak jsem potřeboval doporučení k jednomu plánovanému vyšetření příští v pondělí, pak jsem měl donést zprávu od svého alergologa a posledním důvodem byla neustávající bolest pravé nohy. Tak nějak jsem tušil, že (při vší úctě) tři věci na něj budou celkem dost. V čekárně ve čtyři odpoledne jako klasicky tři důchodci, kteří remcali, že to dlouho trvá. Já jakožto pracující, který má dost času, jsem odevzdaně čekal. Dva lidé přede mnou se v ordinaci zdrželi sotva pár minut a přišla řada na mě. Nevím proč, ale i když lékaře svého obvoďáka navštěvuji tak průměrně jednou za dva roky, pokaždé mám pocit, že se na mě dívá jako na simulanta. S chutí se začetl do zprávy, kterou jsem mu podal a sdělil mi, že léky v ní uvedené, mi může napsat. S díky jsem odmítl, neboť recepty na ně dostávám přímo od alergologa. Nabídku jsem poté musel odmítnout ještě asi dvakrát. Potom došlo na psaní doporučení na zmíněné jiné vyšetření. Pan doktor si dohledal starší informace v kartě a začal psát na psacím stroji. Pochopil jsem, že jde o činnost, která ho příliš nenaplňuje, protože v tu chvíli se nedalo říct, že by byl právě příjemný. Pak se zeptal, zda má teta na určitý problém zemřela. Tuto otázku jsem skutečně nečekal. Dokonce tak moc, že jsem si v tu chvíli ani nevzpomněl, zda nějakou tetu vůbec mám. Dotaz padl znovu, tentokrát zvýšeným hlasem a zdůrazněný přísným pohledem. Vyhrkl jsem "Ano!" Jenže v tu chvíli mi prolétlo hlavou, kdo všechno mi za poslední dobu umřel a teta tam nějak scházela. Rychle jsem se tedy opravil, že nikoli. Doktor se na mě podíval ještě přísněji: "Tak ano nebo ne?" - "Pardon, ne," omluvil jsem se za to, že ještě nezemřela. Za chvíli přede mnou ležel tiskopis popsaný přes stokrát vypotřebovanou pásku do psacího stroje stěží čitelným písmem i přes tučně předtištěné kolonky, snad aby luštění bylo pro specialistu více dobrodružné.

Pak došlo konečně na nohu. A já tušil, že zábava teprve začíná. Podal jsem panu doktorovi potvrzení o ošetření zlomeného malíčku na levé noze a přitom mu vysvětloval, že nejspíš, jak jsem kulhal, začala mě po týdnu bolet noha pravá. Podíval se na oteklý pravý nárt a uznale to okomentoval, že jsem se ale musel kopnout pořádně. "No… ano…, ale já jsem se kopnul do levé nohy…" špitnul jsem. Doktor se zamyšleně zadíval do papíru a zamumlal: "Ale kopnout jste se musel pořádně!" Odevzdaně jsem kývnul a přijal recept na lék, s nímž prý musím opatrně, protože není zase "až tak nevinný."

Doma jsem vybalil příbalovou informaci a zrak nasměroval na možné nežádoucí účinky. Zde zcela originálně rozdělené do skupin - časté (u více než 1 osoby ze 100), méně časté (méně než 1 osoba ze 100), vzácné (méně než 1 osoba z 1000) a velmi vzácné (do 1 osoby z 10000). Větu o zvýšeném riziku infarktu jsem taktně přehlédl.

No, je to dobré - nevyčnívám z davu, zapadl jsem do první škatulky. Nedělní večerní nevolnost vygradovala v pondělí ráno úplně těsně před odchodem do práce, kdy jsem v jednu chvíli nevěděl, zda si mám na záchodovou mísu dřív sednout nebo ji obejmout. Nakonec mi nezbývalo, než postupně udělat obojí a když jsem se konečně vzpamatoval, se studeným potem na čele jsem napsal SMS šéfovi, že tentokrát na šestou do práce nedorazím.

A vlastně ani později…;-)

Sobotní akce...;-)

V sobotu se v jedné z našich severočeských továren otevírala nová výrobní hala a při té příležitosti se konal jakýsi den pro rodinu, jehož se mohli zúčastnit zaměstnanci a jimi pozvaní známí. Abychom mohli vyrazit už brzy ráno, připravil jsem si auto z garáže už večer. Pak mi ale vyskočila horečka asi z té mé zanícené nohy, jak jsem popisoval dříve, takže jsem byl sám zvědav, zda ráno pojedeme.
Ačkoli jízda pohromadě s někým jiným mě vůbec neláká, ba řekl bych naopak, kolega mě poprosil, jestli bychom se nemohli cestou potkat a jet společně. Nakonec jsem kývl, jenže k naší dohodě se přichomýtl jiný kolega a chtěl se přidat. Představa tří aut, která na sebe všude možně čekají, se mi nelíbila už vůbec, tím spíš, že ten druhý kolega spolehlivostí právě nevyniká a o jeho každodeních legendárních slibech, bájích a pohádkách by se daly napsat romány. Jen pro představu - to, co běžný člověk prožije za rok, se jemu stane za jedno odpoledne…
Ráno kluci vstávali hodně brzy, proto jsme nakonec upravili čas odjezdu. První kolega mi krátce před najetím na dálnici zavolal, že máme jet a nečekat na něj, prý trošku nestíhá a nechce nás zdržovat. Hned po něm se ozval kolega číslo dvě, že právě přijíždí na místo srazu. Ani informace, že my dorazíme nejdříve za 20 minut, jej neodradila. Ještě bych měl dodat, aby v tom byl ještě větší zmatek;-), že kolega číslo 1 se domluvil s dvojkou, že pokud my bychom z jakéhokoli důvodu nejeli, přidá se k němu, neboť dvojka má navigaci, v níž je dle jeho vyprávění minimálně celý vesmír.
Přijeli jsme na pumpu, kde nás už posádka druhého auta netrpělivě vyhlížela, naši kluci se trochu protáhli, kolegu dvojku jsem upozornil, že dodržuju předpisy, neboť jsem si vzpomněl na jeho vyprávění z minulého týdne, kdy jsem měl pocit, že do cíle musel dorazit ještě dřív, než vůbec vyjel. On mě uklidnil, prý mu jen občas "spadne" noha, ale když tak mám sjet u města, jehož jméno jsem hned zapomněl a tam se najdeme. Snad aby si mě pojistil, oznámil mi, že si zapomněl navigaci doma (záložní dohoda s jedničkou tedy padla). Přiznávám se, že už v tu chvíli mi bylo víc než jasné, že rozhodně nikde nikoho hledat nebudu.
Vzhledem k tomu, že cesta se zdála poměrně jasná, ani jsem ji předem nijak nestudoval a slepě důvěřoval navigaci. A jako vždy se mi má lenost nevyplatila. I když - je to trochu sporné. Přístroj mě vedl nejkratší cestou. Kilometrově. Takže jsme zničehonic minuli ceduli Rzeczpospolita Polska - Granica Panstwa. To jsem lehce znejistěl a ani ne za dvě minuty se nám za okny mihnula další s nápisem Bundesrepublik Deutschland. Posléze jsme projeli celou německou Žitavou, kde jsme na křižovatkách měli kliku na dokonale "červenou vlnu".
Nakonec jsme se ale v cíli přece jen ocitli a pozdější pohled na Google mapy mě ujistil, že jsme až tak blbě nejeli. Trasa výsostně po ČR měla trvat 1:57 a měřit 151 kilometrů, zatímco ta naše byla časově o pět minut delší, ale zase o 11 kilometrů kratší. Řekl bych, že nakonec šlo o milé zpříjemnění.
Davy lidí dali tušit jednak, že jsme skutečně významný zaměstnavatel této části republiky a pak taky, že ten den má být skutečně pěkné počasí. Andy byl jako obvykle po kinedrylu ospalý a nevrlý, což se projevilo hned za vchodem, kde stál obrovský nafukovací hrad, na který vylezl, ovšem pak se bál dolů a s brekem opatrně slézal proti proudu dětí mířících nahoru. Druhý jeho výlev (a taky poslední) nastal uvnitř haly, během slavnostního okamžiku, kdy se tam shromáždili téměř všichni přítomní, protože mělo dojít ke slavnostnímu přestřižení pásky přímo pravnukem zakladatele, který přijel z daleké ciziny. To začal Andík otravovat, že chce pryč. Vzal jsem ho na ruku a pokusil se navrhnout, že alespoň chvilku zůstaneme, neboť mi přišlo hloupé a poněkud punkové odcházet právě v tak veliký okamžik;-), nicméně dobře mířený kop mě přesvědčil a již jsem nic nenamítal. Jestli by předtím můj odchod vypadal divně, pak ten nynější se zkroucenými nohami a bolestivým výrazem ve tváři byl zcela jistě v pořádku…;-)
Program byl vcelku bohatý, jediné, co mi vadilo, že určité body byly protěžované na úkor ostatních. Pochopím, že v době projevu pana nejvyššího se veškerý ostatní život zastaví, ale proč kvůli venkovní ukázce zásahu hasičů byl pokažen program kouzelníka, to jsem moc nepobral. Stejně jsme tam nešli, protože v tom davu bychom nejspíš nic neviděli. A to už vůbec nemluvím o tom, že kluci nechtěli.
Zpáteční cesta potom proběhla bez sebemenší komplikace. Na jedné velké křižovatce jsem dal na svůj orientační instinkt (který, jak víme, mám velmi silně vyvinutý;-)) a zvolil opačný směr, než mi nabízela navigace. A světe div se, byla to právě ta trasa, kterou jsem chtěl. Každému je přece jasné, že když jedu na Prahu, a cedule s ní ukazuje vpravo, tak musím zahnout vlevo…;-)
Takže suma sumárum jeden pěkný slunečný den, tři země a třicet korun, co jsme dopláceli za jídlo, nad limit. To je účet jednoho výletu…;-)

Invalida...;-)

Skutečně jsem si před lety nemohl zvolit lepší a výstižnější místo pro zaměstnání, než je pražská Invalidovna.

Minulý týden odjeli naši na dovolenou a my jsme k nim chodili krmit psa. Manželka s mladším Álou byli zpravidla na zahradě a já se starším Andreáskem jsme zatím nahoře připravovali žrádlo. Když jsme vše vyřídili, odešli všichni spodem před dům a čekali na mě, než jsem nahoru vrátil talíř a trochu jej umyl. Samozřejmě jsem chtěl, aby nemuseli dlouho čekat, proto jsem spěchal. Jenže hned druhý den se mi to vymstilo, protože jsem v chvatu zavadil nohou o dveře. No zavadil, přesnější výraz by byl, že jsem je vyzval na souboj, z nějž jsem ovšem vyšel jako poražený. Jasně, člověk se kopne x-krát do roka, ale tentokrát jsem tušil, že něco není v pořádku, malíček bolel jako čert. Večer jsem pak zjistil, že je fialový a napuchlý. Nezbývalo, než se druhý den vydat k lékaři.

Samozřejmě, že spádově patřím pod Kolín, ovšem přijde mi trochu hloupé dopravovat se složitě do Kolína, pak zase zpátky a vlastně se už téměř nestihnout vrátit do práce. Zvolil jsem tedy plán B a vyrazil do ambulance v nemocnici, která se nachází ani ne deset minut jízdy tramvají od mé kanceláře v Praze. U vchodu jsem si vzal 30,- Kč kupon a tak nějak logicky si odvodil, že asi musím na chirurgii. Výborně, do ní se pajdá směrem dolů z kopce. Vstoupil jsem do budovy, kde nad schodištěm visel nápis se šipkou dolů: Chirurgická ambulance - děti a s šipkou nahoru: Chirurgie lůžová část - dospělí. A teď babo raď. Za dítě se již nějaký pátek nepovažuji, proto jsem šel nahoru, že se někoho zeptám. Příjemná sestra na chodbě mi oznámila, že musím jít dolů. "Ale tam je šipka děti," namítl jsem. "Musíte jít ještě o patro níž, tam jsou dospělí," usmála se. Odkulhal jsem tedy celkem o tři poschodí níže.

Na chodbě sedělo několik lidí, pozdravil jsem a usadil se taky. Milá paní vedle mě mi oznámila, že na konci chodby je kartotéka a měl bych se tam stavit. Poděkoval jsem a čekal u okýnka. Sestra, která se tam za chvilku objevila, se mě zeptala na problém a pak se na mě soucitně podívala s tím, že musím jít úrazy, což je zpátky v první budově u vstupu. Poděkoval jsem a pajdal zpět do kopce. Už ve správné budově jsem objevil další kartotéku a postavil se do fronty. Paní přede mnou vysvětlovala problémy své maminky a mně tak napadlo, jestli ta čára zhruba dvacet centimetrů za ní s nápisem diskrétní zóna, nebyla jen plýtvání barvou. Po několika minutách se dostala řada na mě, vylíčil jsem opět před všemi lidmi, s čím přicházím a sestra za sklem mi vysvětlila, že musím jít na traumatologii, která je na úplně opačném konci budovy. Poděkoval jsem a přemýšlel, co je za trauma na tom, že jsem se kopnul do malíčku. Konečně jsem se ocitl tam, kam jsem patřil. Došel jsem k pultíku a tam už ten den po x-té popsal, co se mi stalo. "Posaďte se, sestřička vychází," požádala mě s úsměvem přítomná sestra. Rozhlédl jsem se po lidech a pochopil, že sem chodí snad jen zoufalci, jako třeba paní, která měla ohromně napuchlý prst, protože se do něj před několika týdny praštila, ale nepíchla se do něj, teda vlastně jo, jak se potom opravila. Otevřely se dveře, vyšla sestra a já musel znovu vyprávět, co se mi stalo. Myslím, že v tu chvíli už mě nic ani nebolelo, ale když jsem si ten proslov tak hezky nacvičil... Za nějakou dobu vyšla znovu, vzala si ode mě doklady. Potřetí mi přinesla papír, s nímž mě poslala na rentgen. Letmo jsem se na něj podíval a zjistil, že jsem byl vyšetřen, že nejsem alergický a další věci, na něž se mě nikdo neptal.

U rentgenu jsem se musel nahlásit, jak jinak než na další kartotéce. Zdejší sestra už asi přetahovala do důchodu, protože zatímco mi vyplňovala velkou obálku, kterou jsem vzápětí dostal, celou dobu se jí třásla hlava ze strany na stranu. S obálkou jsem se pak posadil a čekal na vyzvání. Vyřízen jsem byl během chvilky, vlastně nejtěžší pro mě bylo se zase zpátky obout, protože prst bolel a do boty se těžko vešel. S ohromnou prázdnou obálkou jsem šel zpět na traumatologii, protože fotka se posílá elektronicky. Ještě jsem zahlédl starého pána, který taktéž byl po rentgenu, a trochu jsem znejistěl, protože mu svítila noha. Fakt nekecám, nomálně na férovku snad nějaká malá žárovka v kapse, nevím, ale zvláště po tom RTG to vypadalo zvláštně.

Pak jsem se konečně dostal na řadu a poprvé spatřil doktora, který mě ale už předtím nadálku vyšetřil. Právě měl důležitý hovor, gesty se mi omlouval a já zatím podepisoval X papírů o ošetření. Taky že jsem odmítl berle, které mi sestra nabízela a které se mi zdály jako celkem zbytečný luxus.

Ještě když jsem si měl lehnout, tak jsem se obával, že si mě nějak spletli, copak kvůli jednomu prstu musím ležet? Sestra, která si připravovala dezinfekční postřiky se na mě až s jakýmsi mateřským pudem podívala: "Nebojte se, to bude dobré!" Vždyť je to jen blbej malíček, napadlo mě.

Pak mi jej připevnili k ostatním prstům, protože jinak se tato zlomenina léčit nedá, doktor mě poučil, já jsem poděkoval a vyrazil ke dveřím. "Počkejte ještě!" zarazil mě doktor, "ještě vám musím vypsat papíry!" Na to jsem nějak zapomněl, tak jsem se zase posadil, zatímco si z něj sestra začala dělat legraci, že mu to pořád říká, že je pomalý.

Pak jsem ještě jednou odkýval, že všemu rozumím a mohl jsem konečně vyrazit zpátky do práce.

Prst mě přestal bolet až včera. Teda já nevím úplně jistě, jestli přestal. Asi jak jsem všelijak kroutil nohy, aby to bolelo co nejmíň, namohl jsem si tu druhou a ta mi napuchla a asi se nějak zanítila, nevím, v každém případě jsem včera myslel, že nedokulhám domů a dneska, že nedojdu do práce. Bolest nepopsatelná.

Ani jsem nemusel v úvodu zdůrazňovat, že dělám na Invalidovně, že ne?!;-)

Velký den...;-)

V pondělí 2.září to Andymu definitivně začalo. Šel poprvé do školky. Tomu samozřejmě předcházela pozvolná "masáž", kdy jsme ho na tento fakt připravovali a on se postupně těšil.
Ještě cestou tam nadšeně poskakoval a táhnul nás, abychom tam byli dřív. Ve třídě, kde již bylo několik popotahujících dětí, stále dobré, aby ne, měl tam mě a mámu. Jenže už když na něj jedna z učitelek promluvila, schoval se nám za záda. Ona, profesionálka, se jen usmála: "Tak ty si se mnou hraješ na schovávanou?" Pak jsme naznačili, že teda odejdeme a po chvíli hraní se pro něj vrátíme (první týden je možnost vyzvedávat si potomky už v půl desáté) a to to teprve vypuklo. Nejprve to s námi zkusil po dobrém - prý půjde taky, protože už všechno viděl a ve školce se mu už nelíbí. Navíc jsou tam holky a na ty on přece "je alergickej!"
Ovšem náš plán byl jasný, tudíž jsme s ním udělali pár kroků k paní učitelce. To, co potom nastalo, jsem už dlouho nezažil. A nic nepomohlo, že měl novou plyšovou hračku, nebo vlastní hrnek. Plyšového ptáčka Andy do hrnku nacpal, že je prý v hnízdě, takže neměl z čeho pít, ale to by vadilo snad nejmíň. Po opětovném pokusu o odchod nám učitelka řekla, ať jdeme, neotáčíme se a zavřeme dveře. Jen jsem ještě kouskem oka zahlédl, jak do ní začal mlátit hrníčkem, pak příšerný brek, následovaný ránami do dveří (pro jistotu upřesňuji, že pláč i bouchání šly od našeho malého, ne od učitelky). Ála, kterého jsem držel na ruce, se tomu jen škodolibě smál.
Vzpomněl jsem si na předchozí večer, kdy Andík chtěl vyprávět pohádku O perníkové chaloupce a zatímco jindy poslouchá, maximálně mě přeruší s nějakými svými zážitky, tentokrát se pitval v ději. "A proč tatínek ty děti odvedl do lesa? A proč je tam nechal? A proč je macecha nechtěla?" Vskutku skvělá volba takhle na uklidnění před prvním dnem ve školce…;-)
Po hodině a půl jsme se do školky vrátili. Stála neporušená na svém místě, a jak nám sdělila paní učitelka, po našem odchodu se Andy uklidnil a byl hodný.
Jelikož cukrárna byla narvaná, mohou si někteří skřípat zuby, jak chtějí, ale jeli jsme na oslavu do McDonalda. Abyste tomu rozuměli, byl to Andíkův den a čím jiným udělat radost dítěti, které má nejradši hranolky, protože ty "jsou úplně luxusní", na otázku, jakou si dá zmrzlinu, bez váhání odpoví, že hranolkovou a zeptáte-li se, jakou má nejradši barvu, zcela vážně odvětí, že hranolkovou. Álovi to bylo jedno, pro něj je "mekáč" zatím obyčejný "kakáč", což se ale zase moc líbí Andymu. Venku přibyla skluzavka ve stylu té z letní dovolené, takže jsme tam strávili celkem dost času a kluci se tak unavili, že po příjezdu domů oba usnuli. Andy mi pak slíbil, že už bude ve školce hodný.
A protože je chlap, svůj slib splnil - včera ráno mi přišla SMS: "Ani slza, tatko!"