Putování za šiškami...;-)

V závěru předminulého pracovního týdne (16. - 18. 8.) jsem doma osiřel, protože zbytek rodiny jel navštívit manželčinu kolegyni nedaleko Kutné Hory. V sobotu dopoledne jsem tam ovšem zamířil taky, abych je potom přivezl domů.
Musel jsem vyrazit o něco dřív, protože jsem měl nějaké zařizování v Kolíně. Tuším, že v Kaňku u Kutné Hory se na mě usmálo štěstí, protože u jednoho kruháku stáli policajti, ale ne proto, že by chytali a rozdávali pokuty. Důvodem byla jízda veteránů. A zrovna za jedním prastarým autem jsem tak měl tu čest jet několik kilometrů. Byl to na pohled celkem nezvyk, v dnešní době, kdy jsou všechna auta takřka stejná, sledovat před sebou něco úplně jiného. Na druhou stranu se musím přiznat, že zatímco jindy se mi to nestává, tentokrát jsem měl trochu strach, abych se v rámci kochání nezasnil a do 'praauta' neťuknul. Obávám se, že bych se nedoplatil. V obci i mimo obec jsme tak všichni jeli padesát. Nepamatuju si, jaké město bylo na trase jako další, ale tam jsem stařečka ztratil z dohledu, protože jeho posádka zastavila u kolegů, jejichž podobně starý vůz vypověděl službu.
Kolem jedenácté jsem dorazil k cíli, na silnici na mě čekala rodinka, což bylo docela štěstí, protože ukrytou nenápadnou uličku mezi kameny bych jistě přehlédl. Hlavně zpořčátku jsem měl nahnáno, aby to nebylo jako minule, kdy nám bylo řečeno, že tam nikdo nejezdí a jen jsme se tam nacpali (pár centimetrů z každé strany nás dělí od kamenné zdi), objevilo se proti nám jiné auto. Tentokrát jsem ale měl štěstí.
Na místě mi kluci všechno ukázali a pak se věnovali prutům, protože jsem měl za úkol jim je přinést. Po obědě jsem šel s Álou ještě nasbírat pár šišel, přestože už jich několik pytlů měli z předchozích dnů. To je Andíkův "dárek" na rybářský kroužek, v zimě se tam totiž právě šiškami topí.
Na večer jsme měli naplánovanou opožděnou oslavu manželčina svátku a ještě jsme se museli stavit v krámě, proto jsme se domů vydali rozumně. Manželky kolegyně nás až k našemu autu dovezla svým dustrem, který mimochodem naši kluci milují, tam jsme potom přenosili pytle s kontrabandem šišek do anšeho auta a mohli jsme pokračovat domů. Tentokrát se na nás usmálo štěstí i při najíždění na hlavní silnici Kolín - Čáslav, protože zatímco tam jindy stojíme nekonečně dlouho, než se někdo slituje a pustí nás, tentokrát nám jakási ohleduplná řidička přibrzdila hned.
Po útratě v Kolíně a ještě u nás v místní vinotéce jsme dorazili domů a já jsem rychle roztápěl gril, protože do začátku plánované oslavy nám zbývalo už jen pár minut. Naštěstí jsem si ještě před ní prozřetelně uklidil auto, protože víno bylo nečekaně silné. Ale jinak super. Teda až na to, že jsme se přejedli, protože jsem na rošt vyskládal poměrně dost klobás. Prakticky než jsem tam dal tu poslední, tak první už byla hotová. A zatímco jindy, když jich připravím tak nějak rozumně, kluci všechno snědí a říkají, že ještě mějí hlad, tentokrát tomu bylo naopak.

Ale tak pořád lepší, než kdyby při oslavě někomu kručelo v břiše...;-)

Znovu za sysly...;-)

O víkendu 11. - 12.8. jsme taky nezaháleli. V sobotu jsem se pustil do stříhání břečťanu a mé vítězství nad ním jsme oslavili poledním grilováním. S rozpálením briket mi dokonce přiletěla píchnout vosa - a to doslova. Tipuju, že po nějakých třiceti letech, možná víc a musím přiznat, že to bolí pořád stejně - ne-li víc...;-)
V neděli jsme se rozhodli znovu vydat do Boleslavi na "Syslí louku". Tentokrát ovšem všichni čtyři s tím, že vstaneme dřív, abychom hlodavce zastihli ještě nepřecpané sušenkami, kterými je cpou nezodpovědní lidé. My jsme se stejně jako minule vybavili něčím zdravějším. Měli jsme vyzkoušené, že velký úspěch měla mrkev a okurku jsme nahradili nakrájeným jablkem. Časný odjezd až tak úplně nevyšel, protože zrovna ten den si Andy nečekaně dlouho přispal, i tak jsme ale na místo dorazili už před jedenáctou. Tentokrát jsme zaparkovali až u louky, překvapilo mě, že i přes nedělní krásné počasí tam bylo o poznání méně lidí než ve všední den.

Zdrželi jsme se něco přes hodinu a stihli skrmit jak nakrájené mrkve, tak jablka. Co se jídla týče, zaujalo mě, že někteří syslové se byli schopni porvat o jablko, zatímco o mrkve nestáli a jiní zase naopak. Potom jsme se vrátili k autu a opět se ukázalo, jak je svět malý. Ke škodovce stojící hned vedle nás se v tu samou chvíli vrátila i dvojice od nás z vedlejší vesnice, toho kluka jeden čas manželka doučovala angličtinu...;-)
Na Álovo výslovné přání (ovšem ani my jsme nebyli proti) jsme se ještě neplánovali vrátit domů. Stejně jako na začátku prázdnin si chtěl udělat zajížďku do Mimoně na zmrzlinu. Rozhodli jsme se, že to spojíme s piknikem, který nám letos v porovnání s předchozími lety zatím příliš nevyšel. Nakoupili jsme tedy jídlo v blízkém Lidlu a uháněli směr Mimoň. Zaparkovali jsme u zmrzlinárny a na přilehlé louce si rozložili piknikovou deku. Za chvilku se ukázalo, co jsme to pořád zdálky slyšeli za hluk, to když kolem nás začali běhat a jezdit na kole závodníci...;-)
Když jsme se najedli a ze odpočinuli si po sportovním výkonu jiných, přesunuli jsme se na zmrzku. Zatímco například Andy to nechtěl pokoušet a když jsem mu povolil tři kopečky, rozhodl se pro třikrát slaný karamel, já jsem zvolil zase něco neotřelého - po kopečku pryskyřicové, šafránové a chlebové. První dvě byly, řekněme, zvláštní, nezvyklé, ale chlebová byla super. Ovšem jak vždycky říkám - přišlo by mi hloupé dát si klasiku v podobě třeba vanilkové na místě, kde mají i exotický výběr.
Po osvěžení jsme se vydali domů. Ačkoli jsem původně myslel, že se bude jednat o dopolední výlet, vyklubala se z toho záležitost na celý den - a to nejen kvůli prostojům u semaforů na rozkopaných silnicích...;-)

Šumava...;-)

Na minulý víkend jsem naplánoval mini dovolenou na Šumavě, jestli se tedy dva dny tak dají nazvat. Přiznám se, že co se týče výběru lokace, nechal jsem se inspirovat nedávným seriálem Policie Modrava, takže volba padla na Filipovu Huť hned u Modravy. Několik dní předem jsem se strachoval kvůli počasí, protože ačkoli je sucho a teplo, v předpovědi se v našem cíli stále držel na sobotu i neděli déšť.

Jelikož je to od nás celkem pěkný kus cesty, byl jsem rád, že se nám v sobotu podařilo vyjet už těsně po osmé ráno. Cesta utíkala nečekaně rychle, první zdržení nastalo v jakési rozkopané vesnici u Říčan (nepamatuju si název), protože jsme přijížděli ke křižovatce ve tvaru T a potřebovali odbočit doleva, jenže semafor, který pouštěl stojící auta byl umístěn před křižovatkou z našeho pohledu vpravo a samozřejmě jsme na jeho světla neviděli. Trochu nepraktické. Navíc se tam právě otáčel velký náklaďák, takže dokonalý zmatek...

Po najetí na Pražský okruh už se ale všechno zdálo zalité sluncem, stejně tak na D4, která se střídavě mění z klasické silnice na dálnici. Doslova průšvih se ovšem konal ve Strakonicích. Před příjezdem do města nekonečná stojící kolona, kde jsme strávili několik desítek minut. Kdo by to čekal - i Strakonice se dočkaly rozkopání a staví se tam nový kruhák. Auta kyvadlově nepouštěl semafor, ale živí lidé, kteří se velmi dobře bavili. Možná bych si dovolil kacířskou myšlenku, ale kdyby tam stál v každém směru jen jeden z nich a druhý vždycky vyfasoval lopatu, mohlo by být hotovo o poznání dřív. Nejhorší bylo, že zatímco z opačného směru vždycky projelo nějakých 40 - 50 aut, z našeho směru pouštěli sotva deset. A díky tomu že se před nás nacpalo několik motorkářů, které si dělníci netroufli zastavit, padla jedna ze stopek na nás a my tak strávili ještě posledních několik dlouhých minut přímo v čele, což před uzavírkama v neznámých městech obzvlášť miluju, protože je vždycky všechno tak skvěle značené, že se prakticky nikdy nestane, že by člověk nevěděl, kudy po staveništi dál...;-)

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím větší stoupání jsme museli zdolat a s tím se pojí také nejrůznější zatáčky, které především na manželku nepůsobily nejlépe, ale držela se statečně, zastavit nechtěla. Vzhledem k tomu, že bylo poledne, přenastavil jsem ve Filipově Huti navigaci k hotelu, abychom se naobědvali a teprve poté ubytovali. V tom okamžiku jsem zjistil, že jsem doma nechal část vytištěných podkladů, na jednom z papírů byla i adresa právě vyhlédnuté restaurace. Jenže kdyby jen adresa… Ono se blbě hledá něco, co nevíte ani jak se jmenuje.

Ovšem tak nějak mlhavě jsem si něco vybavoval a naštěstí jsme hotel opravdu našli. Mimochodem - jmenoval se Mádr. Museli jsme nejprve vyřešit problém na přeplněném parkovišti a mezitím se slušně rozpršelo. Samotná restaurace nás skutečně nadchla, až teda na pár křičících dětí a jednu ženu typu 'já jsem matka, kdo je víc.' Jídlo naprosto perfektní. Na luxusních toaletách byl k dispozici dokonce i deodorant. Po zaplacení jsme se vrátili k autu a s potěšením zjistili, že mezitím déšť ustal. Při vyjíždění na hlavní silnici jsem chtěl zamachrovat, že to dám i přes veliký kopec (moc na výběr jsem neměl, jinak bych musel couvat přes celé parkoviště, kde už ovšem postával jiný vůz, který si vyhlédl naše místo). Když jsem potom musel dát přednost jinému autu na hlavní a zjistil, že mám co dělat, abych udržel našeho megana na ruční brzdu stát, trochu jsem znejistěl. Ovšem rozjezd se mi povedl na jedničku s hvězdičkou.

Přejeli jsme k našemu hotelu, kde jsme se hned ubytovali, přestože jsme dorazili s předstihem. Teda ještě jsme nejprve museli vyřešit problém s nefunkční kartou od dveří, která, jak se později ukázalo, byla špatně naprogramovaná.

Mraky na obloze se sice honily, ale nepršelo, proto jsme se odpoledne vydali na výlet pěšky do Modravy po naučné stezce podél potoka a poté na Tříjezerní slať. Přímo v Modravě jsme si ovšem dali opět v hotelu Mádr krátkou pauzu. Sice pivo nepiju, ale tentokrát jsem udělal výjimku a objednal si degustační pivní tác. Díky tomu jsem ochutnal hned čtyři piva z malého pivovaru Bizon: Liška (10°), Vzteklá zmije (11°), Žíznivý medvěd (13°) a Straka Ipa (14).

Nemohli jsme se shodnout, které z piv je nejlepší.

Při pozdějším prohlížení fotek jsme ovšem objevili znamení shůry u vzorku č.3, takže je jasno...;-)

Po občerstvení jsme pokračovali dál podél potoka a v samotném závěru nás čekal výstup do pořádného kopce. Jelikož jsme ale věděli, že z Modravy zpátky do Filipovy Hutě nás odveze autobus, nenechali jsme se zastrašit. Co se vyvolání strachu týče, to se povedlo ceduli na samém vrcholku, protože mezi obrázky přírodních pozoruhodností, které se na nás těší, byla i zmije. Ovšem buď díky tomu, že z nás cítila tu Vzteklou zmiji z hospody, nebo kvůli podmračenému počasí jsme naštěstí žádnou nepotkali.

Čas se pomalu nachýlil, proto jsme se vydali prudkým kopcem dolů zpátky. V Modravě jsme měli ještě asi čtvrt hodiny čas a podařilo se nám objevit tzv. Obývák u soutoku Modravského a Roklanského potoka. Celkem příšernost, která za návštěvu nestojí, ale samotný soutok hezký. Autobus přijel včas, dokonce ještě na místě čekal, aby neodjel dřív, protože je Šumava strašně friendly k cyklistům, táhne za sebou dokonce vozík se stojany na kola.

Po návratu na náš hotel jsme se přesunuli do restaurace na večeři, která nás celkem příjemně překvapila. Každý jsme měli něco jiného, ale oba jsme si pochutnali. Já jsem se možná jen trochu ukvapil s dokoupením polopenze při ubytování, protože jsem si neuvědomil, že zasen úplně všechno jím (například polévky, zákusky...), ale i tak cena nevyšla nijak zvlášť nepříznivě.

Protože je tomu tak vždycky, ani mě nepřekvapilo, že zatímco večer v pohodě usnu, za pár hodin se probudím a už ne a ne usnout. Pracovně, abych byl in, jsem si to už před lety nazval hotelovým syndromem.;-) Takže ačkoli bylo naprosté ticho, probudil jsem se před čtvrtou a zíral do tmy. A to jsem si bláhově myslel, že po sobotním výletu budu spát jako zabitý!

Jak jsem se tak mlel, tak mi potom manželka říká, že se mám jít podívat, jestli třeba neuvidím šumavský východ slunce. To mi přišlo jako perfektní nápad, proto jsem se oblékl a kolem páté vyrazil ven. Ačkoli jsem zmlsaný tropickými nocemi, napadlo mě vzít si s sebou raději mikinu a hned před hotelem jsem ji ocenil. Přece jen Šumava není Polabí...;-) Můj plán na ranní vyhlídku mi poněkud zkazilo to, že směrem na východ se rozkládaly samé kopce a lesy. I tak jsem se ale vydal směrem, kde jsem tušil, že bych něco mohl zahlédnout. Šel jsem nejprve po zelené, na dalším rozcestí jsem pokračoval po žluté pod Březovou horu, protože mi bylo jasné, že tam už přece něco být vidět musí. Bohužel jsem se přepočítal, takže po nějakých 2 kilometrech jsem se vrátil. Východ slunce jsem neviděl. Snídaně se podávala až od osmi, což je pro nespavce jako jsem já doslova za trest, jelikož tou dobou už bych klidně mohl mít třeba oběd. Takže zatímco ostatní dorazili ke stolům rozespalí a odpočatí, já už měl v nohách 4 kilometry a k tomu hlad jako vlk.

Po odhlášení se z hotelu jsme autem zamířili na Antýgl, kde jsme chtěli zaparkovat a ještě se projít podél řeky Vydry. Trochu mě zklamalo parkoviště. Já nemám nic proti tomu, když si každý nechá za všechno platit, ale vadí mi, když někdo ze mě dělá blbce. Třeba jako když máte možnost zaplatit 40 korun za dvě hodiny nebo 70 korun za 24 hodin. Jako co? Za dvě hodiny se nedá stihnout vůbec nic. A když zaparkuju v neděli v půl desáté, na co mám placenou i noc až do pondělní půl desáté?

Trasa podél řeky mi byla ohromně sympatická už jen tím, že tam byl zákaz vjezdu cyklistů. Ovšem ani zátarasy u vstupu, ani velká značka, některým z nich nic neříkají. No, nikdy jsem se netajil tím, co si o mnohých z nich myslím. V každém případě jsme pohodlnou procházkou došli k Turnerově chatě, tam si dali občerstvení a pomalu se vraceli zpátky, abychom si dali oběd. Při hledání nějaké té restaurace jsme nejprve trochu zabloudili, ale pak jsme se ocitli u hotelu Antýgl. Usadili jsme se k jednomu z volných stolů, na kterém ležel zapomenutý talíř se zbytkem pstruha. Bohužel přesto, že kolem nás obsluha několikrát prošla, aniž by cokoli nesla, jediný, kdo si nás všímal, byla moucha lovící zbytky z talíře. Po nějaké době jsem si všiml, že i hosté u ostatních stolů marně čekají byť i jen na pití, proto jsme se po čtvrt hodině zvedli a odešli. Než tohle, to si radši dáme něco dole v restauraci u kempu Antýgl. Ovšem tohle záhadné slovo je asi prokleté, protože jedno horší než druhé. Venku ošklivý polorozpadlý plastový nábytek, otrhané slunečníky, na dveřích cedulka 'Točená limča došla'. Vešli jsme do zašlé tmavé místnosti a iluze návratu v čase o nějakých třicet let byla naprosto dokonalá. Papír s pár smaženými pokrmy přelepený cedulkou: 'Smažená jídla nejsou' Ať jsme jídelák zkoumali jakkoli, vyšlo nám, že mají jen párek a klobásu. Mezitím se k nám přibelhal pán, který obsluhoval. Rozhodli jsme se pro adrenalin a objednali si dvakrát klobásu. Pán nám do rozlámané ošatky hodil pro každého jeden gumový rohlík a jeden krajíc chleba, pokynul mi, abych si vzal ubrousky, potom vzal do ruky kalkulačku a zíral na nás. Když už to bylo trochu trapné, pronesl, že čeká, až se zapne proud. Chvilku jsme mysleli, že máme opravdu smůlu a nejde elektřina, jenže za další chvilku si pán poklepal na hlavu a dodal: "Až se mi tady zapne proud." Vyšli jsme ven ke stolku, kde u svých párků a klobás seděli další labužníci a za chvilku nám pán ty naše přinesl ke dveřím. Doběhl jsem k němu a musím uznat, že jsem byl mile překvapen, protože vypadaly perfektně. A snad i díky hladu tak i chutnaly.

Po gurmánském zážitku jsme se už vrátili k autu a zamířili směrem na sever, čili do středočeského kraje. První zásek nastal očekávaně ve Strakonicích, kde jsme si opět postáli u budovaného kruháku, ovšem tentokrát mnohem kratší dobu než v opačném směru o den dříve. To nejhorší nás ale potkalo jen o pár kilometrů dál za městem. Začalo to problikáváním protijedoucích aut. Očekával jsem nějaký policejní zátah, ovšem najednou jsme dojeli stojící kolonu. Nekonečnou. Jak jsme později zjistili z rádia, důvodem byla nehoda. Zhruba hodina, kterou jsme tam strávili, se stala přehlídkou prasečin, kterých jsou řidiči schopni - ať už různých kliček zprava, zleva, objíždění úseku a následné rvaní se zpátky o pár kilometrů dál, když se to objet nepovedlo, předjíždění kolony vlevo, když zrovna nic nejelo proti a následné tlačení se mezi auta, když se proti něco blížilo... Pomalu jsme se ale z kritického místa dostali a pokračovali dál.

Když se ale potom v rádiu ozvalo, že další nehoda je u Benešova, neváhali jsme ani chvilku a úsek dálnice opustili. Stejně jsme měli ještě v plánu pozdravit se s klukama, kteří trávili víkend na nedaleké farmě. Tu jsme mimochodem taky nemohli najít, navigace byla asi taky dost nešťastná, protože v jednu chvíli nás dovedla někam mezi pole, kde pak trvala na tom, abychom po jednom z nich pokračovali dál, ciž se nám ovšem moc nezdálo. Jak se později ukázalo, cíl byl nakonec úplně jinde. Už jsme byli velmi blízklo a opět jsme se dostali do úzkých. Cizinec, který si právě cosi nakládal do auta, nás ale nasměroval. Mezi námi - zlatá jízda po poli. Ale megan to nakonec mezi stromy a skálami, do kopce, z kopce i přes koleje zvládl...;-) Díky nečekaným problémům v dopravě jsme se mohli zdržet jen chvilku, i tak nám ale kluci stihli skoro všechno ukázat. Kolem osmé jsme odjížděli a ještě jsme se rozhodli koupit si v tesku něco k jídlu, přece jen se cesta dost protáhla. Místní supermarket překonal naše představy. Myslím tím ty nejhorší. Mezi prázdnými regály jsem nakonec našel poslední tři kousky pečiva, přestože do zavíračky zbývala hodina. Jen o něco déle nám ještě trvala cesta domů, která až na mnou mírně překročenou rychlost (bohužel v měřeném úseku) probíhala už dobře. Akorát tedy jsem se opět nechal nachytat a omylem zabočil podle šipky Český Brod, abych si hned uvědomil, že jsem se už kdysi zařekl, že tamtudy už nikdy nepojedu. Silnice lesem je totiž jen pro jedno auto a nedovedu si představit, jak bych se tam s někým dokázal minout. Naštěstí těch několik dlouhých kilometrů nikdo nejel a my se ocitli v brodských Zahrádkách. Tam jsme se vymotali a po pár dalších kilometrech a celkových sedmi hodinách jsme konečně přijeli domů.

Cesta ze Šumavy nám tak trvala úplně stejně jako před měsícem od Balatonu...

Statistika:

472,3 km

33,1 l benzinu

Prázdniny nás baví...;-)

Minulou neděli (29.7.2018) jsme měli v plánu návštěvu Letohradu, kde se konala dětská akce Prázdniny nás baví, na níž měla vystoupit kapela Bombarďák.
Když už jsme jeli tím směrem, spojili jsme to rovnou i s návštěvou příbuzných v Potštejně. Cestou nastalo pár tradicních zpestření z cyklu "Prázdniny na českých silnicích", takže kromě dvou omezení na D11 jsme si pobloudili po Hradci, kde je rozkopaný takový ten velký kruhák se semafory a zmátlo mě špatné značení. Tomuto zážitku šlapal na paty ten další z Častolovic, kde je stále omezení kvůli rozkopané silnici a zhledem k tomu, že "práce" začíná hned u kruháku, řidiči si tam slušně postojí, protože zipování nefunguje normálně, natož právě na kruháku.
Andík se těšil na trhání švestek a bavilo ho to prakticky celou dobu, co jsme u příbuzných byli. Odpoledne jsme se vydali do Letohradu, zaparkovali na náměstí a zamířili k zámku, kde se akce konala. Cestou jsme se ještě stavili v místním infocentru, kde si kluci vyzvedli kódy do hry s Déčkem. Bombarďáci spustili s asi desetiminutovým zpožděním. Já jsem s Álou byl hodně vpředu, Andy zůstal s mámou v pozadí, nejspíš ho zmohla únava z těch švestek. Lidí bylo poměrně málo, možná na to mělo vliv horké počasí, třeba i vstupné, které ale podle mě pořadatel nijak nepřestřelil vzhledem k tomu, kolik bylo na programu bodů. V každém případě výběr lokace se povedl na jedničku, protože tam byl příjemný stín.
Kapela opět zvesela a s nadsázkou pobavila přítomné všech věkových kategorií a asi po hodině se po dvou přídavcích rozloučila.
Kluci měli "strašný" hlad, proto jsme se tam ještě najedli a vrátili se k autu. Cesta nebyla příliš příjemná, na to, jak úzká tam vedla silnice, byl poměrně dost velký provoz. V Potštejně jsme naložili ovoce a informovali se kudy objet kritický úsek v Častolovicích, kde jsme při poslední zpáteční cestě strávili v koloně asi hodinu. Po chvíli váhání nám bylo doporučeno řešení s tím, že tam sice jsou malé silničky, ale nulový provoz.
Bohužel se ukázalo, že trasu jako objížďku využívají desítky dalších, takže jsme se každou chvíli museli vyhýbat až přes trávu, protože samozřejmě jedno auto za druhým a málokdo se obtěžuje kopírovat krajnici. Ovšem půlmetr od ní znamená pro jedoucího v protisměru nutnost šoupat trávník u příkopu. Aby toho nebylo málo, když jsme se přiblížili k Hradci z jiného směru než obvykle, zůstali jsme stát v koloně před semaforem u rozkopaného úseku. To jsme začal být lehce sprostý, vážně mi nepřijde normální rozrýpat úplně všechno. Když jsme konečně projeli Hradcem i kolem rozkopaného kruháku, dostali jsme se na dálnici a tam na nás čekala pověstná třešinka na dortu. Před zúženým úsekem se to z nějakého důvodu ucpalo a my jsme tam strávili dlouhé desítky minut. V domnění, že oba kluci už spí, jsem v nadávkách přitvrdil a až mnohem později jsem zjistil, že spal pouze Ála, zatímco Andy obdivoval můj bohatý slovník. Nejvíc mě štvalo, že práce probíhala jen na pár metrech zkraje z opačného směru a kvůli tomu se uzavře několik kilometrů. Moment, řekl jsem práce? Pak jen z toho důvodu, abych neustále neopakoval stejná slova. Mohl by někdo silničářům vysvětlit, že když někam postaví omluvnou ceduli "Musíme to opravit", tak se to "samo" neopraví? To by tam taky někdo musel opravovat. To je jako kdybych já dal k trávníku ceduli "Musíme to posekat" nebo k břečťanu "Musíme to ořezat" a čekal jsem, že se to samo udělá. Takže zatímco na přilehlém poli pilně jezdil traktor, přestože byla neděle večer, na silnicích ani ráno ani večer nebylo na staveništi živáčka. Už tak dlouhá cesta se nám prodloužila ještě zhruba o hodinu.
Až na trable s dopravou by jinak šlo o poměrně vydařený den...

Výlet do Jevan...;-)

Trochu nestíhám, takže opět s velkým zpožděním... Na pondělí (16.7.) jsme zařadili naprosto nenáročný výlet, který ale kluci přivítali s o to větším nadšením - výprava do jejich oblíbených Jevan.
Odjezd se trošku protáhl, ale nikam jsme nespěchali. Úplně nejdřív jsme si udělali zastávku u našeho místního teska, abychom si koupili nějaké lehké jídlo k obědovému pikniku a mohli jsme vyrazit. Cestu už důvěrně známe, já jsem se jen chvilku obával opravovaného úseku, kterým jsme projížděli před pár týdny. No projížděli, přesnější by bylo, že jsme tam několik dlouhých minut čekali u semaforu. Naštěstí šlo nejspíš o jedno z mála rozkopaných míst, kde se skutečně pracovalo, takže už se tam žádné omezení nekonalo. Vlastně se tam právě připravovali silničáři na nakreslení čar na silnici.
V Jevanech na louce mezi parkovištěm a rybníkem, kde se koupali místní, jsme si hned rozložili piknikovou deku a dali se do jídla. Mně se sedělo a leželo velmi příjemně, dovedl bych si představit, že bych tam strávil celé odpoledne. Bohužel kluci byli jiného názoru, takže jsme u auta vyměnili deku za batohy, v nichž měli kluci své nezbytné vybavení, abychom přežili případný střet se zvěří od veverky po medvěda, případně hurikán nebo zemětřesení. Já jsem se omezil na takové zbytečnosti jako třeba pití.
Cestou k lesu to v Jevanech žilo, všude se stavělo, každých pár metrů několik dělníků, zedníků a dalších pracantů.
V lese klukům udělalo největší radost, když jsme objevili "domeček pro skřítky", který postavili loni v říjnu při naší poslední návštěvě. Prošli jsme to tam křížem krážem, dokonce jsme se odvážili I na místa, kde jsme zatím nebyli a potom už jsem nás nenápadně směroval na zpáteční cestu. U parkoviště jsme si ještě "nakradli" pár prvotřídních 'bag' v rákosí na kraji rybníka a pak jsme mohli jet. Hned u cedule značící konec obce se Andy zeptal Ály, jestli si vzal z lavičky svou vojenskou čepici. Ten se rozbrečel, že ji tam prý nechal. Vzhledem k tomu, že hned po nás se tam objevila jakási cyklistická rodinka, přišlo mi zbytečné se vracet, ale vzhledem k breku jsem se tedy na úzké silnici otočil a jeli jsme zpět. Když už jsme byli na dohled, z ničeho nic Andy čepici objevil mezi nimi na sedačce. Připadal jsem si trochu jako pako, když jsme se opět otočili a potřetí míjeli partičku odpočívajících zedníků.
Tentokrát po cestě překvapivě ani jeden z kluků neusnul…;-)