Sladký život pirátů...;-)

A stěhování do třetice. Jak jsem se včera přesvědčil, piráti mají vážně sladký život. Kdybych já neměl tu úchylku, že si kupuju originální cédéčka, neměl bych téměř žádnou práci. Všechnu hudbu bych měl pirátsky staženou na harddisku počítače a s ním bych ji také pohodlně přenesl. Takhle mi nezbývalo, než nejprve stovky CD vyndat z regálů a potom je ještě nanosit do druhé místnosti a narovnat do skříně. I když narovnat... Až v tom někdo dokáže vymyslet nějaký systém, ať mi dá vědět, protože dvě řady za sebou v každém regále zákonitě musí být nepřehledné.

Aby to trochu odsýpalo, házel jsem je do prádelního koše a přenášel v něm. Jenže, když jsem šel už asi podvacáté, přiznávám, že mě to přestávalo bavit. Ale zase na druhou stranu mě hřál ten pocit, kolik že jsem za svůj život přispěl zlodějské organizaci OSA mimo jiné i na platy jejích zaměstnanců...

Satelit...

Stěhování televize s sebou přineslo jeden velmi nečekaný problém. Kdo by čekal, že když se její pozice změní jen zhruba o 40-50 cm (v podstatě jen za zeď do druhé místnosti), bude to mít vliv na kvalitu příjmu signálu satelitu, vzdáleného několik set (možná tisíc?) kilometrů. Abych byl přesnější, aniž bychom pohnuli anténou, signál nám klesl nakonec na 0% a to je pro čistý (vlastně jakýkoli;-)) příjem kupodivu tak trochu málo. Ale zase aspoň mě to (ve spolupráci s manželkou;-)) donutilo k dnešní návštěvě servisu, ke které jsem se chystal vlastně už od loňska.

Na druhou stranu zase jsme celkem klikaři, protože jsme změnou pozice získali lepší příjem ze společné antény (používáme k nahrávání jiného programu). Trochu menší štěstí je to, že na nově získaných programech je zobrazen čtvereček a přes vysílání běhá nápis, že bude vypnuto 31.8. To znamená dnes! Že jsme si teda pokoukali...;-)

Poučení pro příště...;-)

Právě uplynulý víkend se nesl ve znamení velkého stěhování. Díky tomu jsme po čtyřech letech začali naplno využívat obývák. Uvidíme, jak se s tím smíří především sousedi, protože tam od nynějška máme televizi, dosud bylo v místnosti večer úplné ticho. Ale vlastně co, my taky ložnicí sousedíme s obývákem druhých sousedů, takže usínáme za zvuků filmů a seriálů...

Oslava zdárného upravení bytu (ještě nejde o až tak úplně finální verzi) ovšem málem skončila celkem neslavně. Rozhodli jsme se připravit si v mikrovlnce popcorn. Naprosto triviální činnost, kterou zvládne každý podprůměrně zdatný neinteligent. Zatímco já mívám ve zvyku pustit troubu a jít koukat na televizi, včera si vše naštěstí vzala na starost má drahá polovička. Pár vteřin po zapnutí se totiž pytlík s kukuřicí vzňal. Naštěstí manželka nemá stejný zlozvyk jako já, a proto mohla okamžitě duchapřítomně zasáhnout. Nakonec to vyřešila jen voda a otevřené okno. V každém případě ale poučení pro mě pro příště...

Cassannova on the beach...;-)

Odvolávám všechno, co jsem dosud tvrdil o nové práci - myslím tedy ten prozatímní klid! Dnes jsem byl totiž donucen pracovat manuálně. Tedy nejen já. Ačkoli naše škola s celým svým ohromným zahradním areálem má jednoho (!) školníka, který opravdu pracuje tak, jak má (možná ne všichni ze čtenářů tuší, že jsou i menší školy, kde je na tuto práci lidí víc a přesto si plno věcí musí učitelé zařizovat sami, protože si školník říká jinak), bylo nad jeho síly zvládnout vše sám, proto jsme byli vedením požádáni o drobnou výpomoc. Na mě padlo natírání ohromných regálů v jídelně, na něž se dávají hrnce. Dobře mi tak za ty včerejší kecy o kuchařkách. Cestou tam mi školník říká, zda jsem na to připravený. Povídám, že asi ano, jen, že jsem příšerné střevo, takže ať se připraví na možné škody. On na to, že to nemyslel, spíš na ty ženské tam. Na místě se potom všechny vytížené kuchařky (ve vedlejší místnosti si dávaly kávičku a stůl nebyl téměř vidět přes hory dortíků a chlebíčků) seběhly, asi aby se podívaly na nového pana učitele (když už nic, připadal jsem si tedy aspoň dnes dopoledne jako Cassannova on the beach;-)). Školník zahalekal, že jim vede strašně šikovného mladého učitele, namíchal mi barvu, ještě mi trpělivě ukazoval, co a jak (nejspíš moje varování o střevu působilo hodně věrohodně, protože co se asi dá vysvětlovat a předvádět na natírání, že ano?!;-))

Sice toho bylo celkem dost, ale měl jsem hotovo poměrně brzy. Mezitím mě samozřejmě stále chodily nenápadně kontrolovat kuchařky a pořád mi nabízely nějaké jídlo a pití. Uvedením jejich průměrného věku (odhadem 60 let) asi celou situaci dost shodím;-)). Nicméně nadšené výkřiky, jak je to krásné jako nové jsem slyšel ještě při odchodu.

Potom jsem se aktivně nabídl dvěma starším kolegyním, které jako všechny ostatní, vyfasovaly zahradu, jestli nechtějí s něčím pomoci. Bohužel chtěly a já tak několikrát běžel do třetího poschodí s hnusnýma kytkama. Už včera jsem se potom s další kolegyní dohodl, že jí pomůžu s nanošením lavic do třídy. No jo, jenže to jsem netušil, že jich bude 30 (!). To už ze mě lilo tak, že mě ani nenapadá žádné přirovnání. Když jsem si potom konečně na chvíli sedl ve sborovně, přišel pan zástupce, že dorazil reparátník se včerejším termínem přezkoušení a že ho tedy přezkoušíme dnes. Kdyby býval přišel o hodinu dříve, poslal jsem ho na ty lavice a, pokud by přežil, dostal by jedničku. Bohužel nejsme v Číně, kde pracují děti, takže mi nezbývalo, než se převléknout a jít na to. Samotnou zkoušku potom raději ani nekomentuju, ale po velké poradě všech ve škole přítomných včetně vedení, jsme kluka nechali projít. Vždyť o nic nejde, jen se s ním budu letos otravovat. A když bude chytrý (což si odporuje jen zdánlivě), sežene si do příštího roku papír, že je dys-cokoli a je vysmátý...

Jako v hororu...;-)

Na rovinu přiznávám, že se štítím všeho, čeho se dá. Pavouci, brouci a další havěť ve mně nevyvolává žádné city, abych si chtěl pohladit třeba tarantuli, nebo co se to všechno chová. Včera večer jsem si potom zákonitě připadal jako ve špatném hororu. Nejdříve jsem v koupelně slyšel jakési šramocení směrem od okna. Když už jsem čekal, co to za mě spadne za příšeru, všiml jsem si, že se dovnitř dostala ohromná můra. Podle hesla, tenhle byt je můj, já taky nelezu do tvé nory, jsem ji domluvil pantoflí, která byla právě po ruce. Dopadla na zem těsně vedle mě a já se otřásl při představě, že by skončila o pár centimetrů vedle, čili na mně.

Po pohřebním obřadu v záchodové míse, jsem sáhl po kartáčku a najednou si všiml ohromného pavouka na zrcadle. Opět jsem se otřásl (už mi to šlo mnohem lépe než před chvilkou;-)), natáhl se znovu po univerzálním tlumočníkovi (pantofli) a domluvil i několikanožci. Olámané hýbající se nohy ležely v umývadle a je s odporem spláchnul. Vrátil jsem kartáčky na své místo, vyčistil zuby a chtěl otevřít žaluzie. Když na mě přímo nad nimi vykouknul ohromný komár, už jsem rezignoval a čekal, co mě do rána sežere...;-)

P.S.

Jen možná taková technická poznámka - skutečně nebydlím v žádné jeskynní noře, jak by se mohlo zdát, i když je pravda, že podle některých sousedů ženského rodu, si tu a tam nejsem jistý...;-)

Bez záznamu...;-)

Ani odpoledne jsem nezahálel a stihl si vyřídit vstupní lékařskou prohlídku. To je taky věc, kterou moc nechápu. Proč mám platit za razítko doktorce, která mě vidí prvně v životě a změří mi tlak. Nebylo by mnohem lepší, kdyby místo takového nahánění kšeftů mi razítko dal můj obvoďák, jenž má k dispozici veškeré lékařské záznamy? A to už vůbec nemluvím o tom, že paní doktorce se po zemi válely hromady karet pacientů a zatímco se bavila se mnou, psala na stroji (klasickém) záznam někoho úplně jiného, a přitom se ještě stihla bavit se sestrou o někom úplně dalším. No jo, ženská, ještě u toho mohla žehlit, prát a mýt nádobí...;-)

Nejspíš aby nenastala situace, že když žák ohrožuje učitele, byly by síly vyrovnány, musí pedagog doložit výpis z Rejstříku trestů (předpokládám, že čistý!;-)) I ten jsem si vyřídil, za to patří výjimečně pochvala úředníkům, na poště to trvalo necelých pět minut. Možná i díky tomu přehlédli všechna má provinění a tresty a mohu se tak chlubit razítkem "bez záznamu"...;-)

Školení...;-)

Ačkoli můj dnešní dopolední program odpadl (viz předchozí příspěvek), ani tak jsem se nenudil. Hned po ránu nás totiž čekalo takové to klasické školení o bezpečnosti práce. Dostavily se dokonce hned dvě školitelky, které si čas rozdělily. Nejspíš šlo o rodinný byznys (nebo o nový způsob oslovování úředníků - když už se soudruh nenosí;-)), protože mladší dáma se několikrát obracela na kolegyni se slovy "že ano, mami", případně nás uklidnila, že něco "dovysvětlí mamka."

Nikdy jsem neshazoval ničí povolání (mám tedy na mysli skutečně povolání jako práci;-)), nemám problém pozdravit uklízečku, ale to, co předvedly dámy z kuchyně, vyvolalo postupně trapné úsměvy na tvářích všech přítomných pedagogů. Jejich dotazy, z nichž samozřejmě mělo vyplynout, že bez nich se celá škola může zavřít, neboť jinak všichni zemřeme hlady byly mnohem víc než trapné. A především celé školení (no tak dobře jednostranné povídání (a druhostranné usínání;-)) neuvěřitelně protáhly, aniž by vedly k jakémukoli konci. Myslím, že ten ani nebyl účelem.

Jako bonus nám mělo být předvedeno, jak vypadá orientační dechová zkouška na alkohol, které můžeme být kdykoli podrobeni. V tu chvíli samozřejmě všichni sklopili zrak a snažili se předstírat, že tam nejsou. Jako záchrana se přihlásila kolegyně, jež dorazila víceméně náhodou, protože je na mateřské a kojí...;-)

V nové práci...;-)

V nové práci zatím vše probíhá víceméně klidně. Včera jsem sice na chvíli propadl skepsi, to když jsme měli poradu a všichni používali takové ty odborné výrazy, které jsem kdysi slyšel VŠ, ale už dávno se mi vytratil jejich význam. Dokonce mě na chvilku napadlo, že si připadám snad ještě víc hloupě, než když jsem dělal u IT společnosti. Potom mi ale došlo, že těch pár slov jsou tak to jediné, co se chápání týče - samozřejmě tím ještě nehodnotím vlastní učení!;-)
Poté se měli zastavit dva reparátníci. Ano, měl jsem čelit zkoušce ohněm - můj předchůdce se se dvěma žáky rozloučil pětkou a přezkoušení zůstalo na mě. Ani jeden z nich ale na konzultaci nedorazil. Dnes se měla konat opravná zkouška a ani zde nezklamali - jeden se bez jakékoli omluvy nedostavil vůbec, druhá slečna potom sice přišla, ale hned se omluvila, že nic neumí a chce tedy propadnout. No vida, to šlo rychle!;-)

Změny...;-)

Ještě před nedávnem jsem si hrdě zakládal na tom, že nijak bláznivě neměním zaměstnání. V tom prvním jsem vydržel bezmála sedm let, v dalším potom roky čtyři. Ovšem nic netrvá věčně - čili ani toto tvrzení, Po osmi měsících následovaly tři, potom tyto dva...

Proč se tady o tom všem ale zmiňuji - jedna z bývalých kolegyň (a že jich letos bylo;-)), která se o tyto věci zajímala, mi jednou prozradila, že prý podle tarotu mě letos čeká rok změn. Předesílám, že ještě ani zdaleka nemohla tušit, co mám v plánu. Kupodivu se ale skutečně nemýlila. Takže, když to tady tak suše vyjmenuju - dvakrát změna zaměstnání, po jedenácti letech konec dojíždění do Prahy, dobrovolná změna na socku (související s novou prací;-)), rozšíření rodiny...

Radši nad tím už přestanu přemýšlet, protože mám pocit, že mi zbývá jen změnit manželku a pohlaví a možnosti mám vyčerpané...;-)

Opravdu jen na dvě...;-)

Tak přesně tuhle větu jsem oznámil včera odpoledne doma, poté, co se mi ozval pan O., že bychom mohli zajít na chvíli do hospody ještě s panem M. To zdůraznění jsem použil proto, že jsem si byl (v tu chvíli opravdu!;-)) jistý, že se zdržím opravdu jen chvilku, ale hlavně potom také z toho důvodu, že minulý týden vyšel v pondělní příloze MF Dnes přehled nejčastějších mužských lží a jako ta úplně první, byla uvedena právě "jdu na jedno!"

No zdrželi jsme se nakonec celkem dlouho, přestože jsme už několikrát chtěli zaplatit a odejít, pan majitel nás nakonec vždycky nějakým zázrakem přemluvil. Nicméně jsem se ujistil, že jsem tedy taky opravdový muž, jelikož jsem se, zcela logicky, nakonec také dopustil výše zmíněné lži. Z těch "dvou" nakonec vzniklo několikrát dvě plus jeden lemond a ráno, když jsem se probudil asi dvě minuty před budíkem do práce, jsem nebyl až tak úplně ve formě. Naštěstí mám už asi cvik, a proto na mě nikdo nic nepoznal...;-)

Britt...;-)

Dnes jsem si tedy po obědě naposledy dopřál hodinku s mou oblíbenou talkshow. Ono to ostatně není zase až tak od věci, někdo by mohl namítnout - dřepí u televize, ale omyl, já si hlavně rozšiřuji svou slovní zásobu, když už teď nemám kontakt s rodilými Němci v práci. Co si tak namátkou vzpomenu, naposledy jsem se naučil složité výrazy jako: "pfui", "oh, jemine," nebo třeba "techtle mechtle"...;-)

V každém případě si ale mohu gratulovat. Ptáte se proč? V této talkshow se řeší všemožné problémy, ale pokud někdo chce, může svého partnera také nechat podrobit třeba výslechu na detektoru lži. A když tak vidím, jak tam létají ty křivky, podle nichž se potom odpovědi vyhodnocují, je mi jasné, že mít takovou věc doma, jsem na ty dráty nedobrovolně připojený od rána do večera...:-)

Konec velkých prázdnin...;-)

A je tu konec výjimečně dlouhých prázdnin, které jsem si po zhruba deseti letech dopřál. Včera jsem byl na Úřadu práce pro výstupní papíry z tohoto výhodného (ne)zaměstnání.

Vyrazil jsem jako vždy hned brzy ráno. Ani ne snad proto, že bych byl tak nedočkavý. Hlavním důvodem spíš byl fakt, že jsem věděl, že hned po osmé tam ještě téměř nikdo není (bohužel to platí i pro mnohé úředníky), zatímco dopoledne, když se všichni vyspinkají do růžova, podniknou na úřad doslova nálet.

Přijde mi trochu hloupé, že úředníci mají "žadatele" přiděleny podle data narození. V praxi se potom klidně může stát, že jeden z nich má smůlu a celý den "dře", zatímco ostatní se mohou dloubat, kde chtějí. Myslím, že všichni by mnohem více uvítali jakýsi pořadníkový systém, který je dnes již běžný v bankách, nebo na lepších poštách. Když už nic jiného, nebylo by tak nápadné, že u někoho se nad dveřmi rozsvítí červené světlo, ačkoli nikdo nevstoupí dovnitř a předešlo by se také zbytečným hádkám, k nimž asi dochází. Asi. Vycházím ze svého včerejšího zážitku.

Přišel jsem do haly, kde je pár židlí, stáli tam asi tři lidé. Pozdravil jsem a zeptal se, kdo jde k té samé úřednici jako já. Ozvala se jedna paní. Posadil jsem se, ale v tu chvíli asi přijel autobus nebo co, protože během pár vteřin se hala zaplnila lidmi, z nichž se všichni snažili utvořit hlouček před dveřmi. Samozřejmě nikdo se na nic neptal (o zdravení se asi nemusím ani zmiňovat, že?!;-)) Právě vyšla paní, co byla přede mnou a já se tedy rozhodl, že si na zelené světýlko počkám raději u dveří. Po jeho rozsvícení jsem se vydal vpřed a sahal po klice, když se za mnou ozvala celkem dost drsně jiná paní, co že předbíhám, ona tady celou dobu stojí (jasně jsem ji sledoval ze židle, když přicházela). Povídám, že jsem tady byl dřív a stejně jako ona pokračoval v cestě dovnitř. Potom ještě něco zamumlala a já za sebou zavřel.

Snad za dvě tři minuty bylo vše vyřízeno a já se vydal ven. Podíval jsem se na ještě před chvílí rozzuřenou ženu, ona mi pohled velice vlídně oplatila a začala se mi strašně omlouvat. Se slovy, že se nic nestalo, jsem odcházel a v duchu si představoval, jak to asi musí jindy vypadat, když i taková na první pohled rozumná paní se do mě takhle pustila...

Windows upgrade...;-)

Nedělní dopoledne jsem strávil upgradem našich windows. Tedy nikoli z XP na Vistu nebo "Sedmičku", šlo o "zapgrejdování" špinavých oken na čistá. Musím se trochu masochisticky přiznat, že mě to nakonec i bavilo. Ven jsem nevypadl ani jednou, narozdíl od hadru, který se jednou proletěl, když se mi v zápalu leštění vysmekl a já tak aktivně umyl i část chodníku, na niž se připleskl. Jinak jsem se také nezranil a to i přesto, že jsem několikrát použil šroubovák!;-) Trochu divně na mě zírali především alkoholici z domu přes ulici, když si šli pro "krabičák". Ale na jejich obranu musím uznat, že oni znají průhledné sklo pouze pokud dopijí láhev od piva...;-)

Měl bych ale asi raději vyslovit dvě, řekněme, varování. Zaprvé - jestli se nějaký pták rozhodne udělit nablýskaným oknům punc kvality, pěkně si ho podám a vlastnoručně ho oddělám! Druhé upozornění je potom pro řidiče, kteří projíždějí naší ulicí - dá se totiž očekávat nadměrný výskyt dopravních nehod, způsobených oslněním...;-)

Zoufalci...;-)

V poslední době se velmi daří počasí. Vlastně je pořád hezky, už několik dní. To potom vážně nelze nazvat jinak než smůlou, když jediný den, kdy já nevím, za jak dlouho prší, je sobota, právě když se známí berou. Jasně, takoví ti zoufalci, co se nazývají optimisty, potom rozhlašují, že jim prší štěstí, ale každému je jasné, že jde jen o zastírací manévr, aby ostatním nedali najevo, jak moc je to štve!;-)

Já si sobotu taky užil, díky hnusnému počasí jsem si dopřál seriálové dopoledne, odpoledne a kdyby se poněkud nečekaně neohlásila návštěva, večerní program by nebyl o nic méně zajímavý...:-) Rozhodně si ale nemyslím, že bych díky tomu snad také měl patřit mezi zoufalce!;-)

Problém...;-)

Nikdy jsem si nedokázal pořádně přispat. Celých sedm dní v týdnu jsem zpravidla vstával vždycky tak jako v pracovních dnech. I když jsem měl třeba dovolenou, nestihl jsem si své vnitřní hodiny nijak upravit a pokaždé se probudil ve stejnou dobu. A to i tehdy, když se něco slavilo, nebo jsem z jakéhokoli jiného důvodu šel spát až třeba k ránu.

Ovšem, tentokrát je vše jinak. Prázdniny od půlky června přinesly své ovoce a já se konečně v těchto dnech naučil spát déle. Problém se tedy odstranil. Bohužel už abych se začal zase pomalu přeučovat, tento týden je poslední "celoflákací". Nastává tedy další problém - úplně opačný...;-)

Návštěva...

Jelikož, jak se říká, moudřejší ustoupí, rozhodl jsem se dnes nebýt doma a dělat raději společnost svému němému příteli (i když - němý, no samozřejmě, že občas zaštěká;-)). Ten měl z mé přítomnosti alespoň rozhodně upřímnou a nepředstíranou radost. Už při pohledu do kalendáře průměrně vzdělané jedince trkne, že je právě období návštěv, které nejsou všemi až tak úplně vítány (viz třeba rok ´68), ale to raději nechám bez dalších komentářů. Snad jen že z původní zastávky na kafe se nakonec vyklubal i oběd a večeře a nezbývalo mnoho, byla tam i ta snídaně. Ale to už v téže historii také jednou bylo...;-) Každopádně pro mě z toho vyplynula jedna velmi podstatná věc - dva týdny jsem se těšil na dnešní koncert kapely Alkehol a nakonec jsem ho takhle propásl. Ale zase nebudu zítra řešit problém se střízlivěním. Tak snad to vyjde příště. Obojí...;-)

Prohlídka...;-)

Včera jsme se vydali na plánovanou prohlídku porodnice, v níž se narodí náš/naše malý/malá Pařánek/Pařanka junior. Ona to tedy nebyla jen obyčejná prohlídka, začátek vyplnila až skoro nekonečně dlouhá přednáška. Když už jsem měl radost, že se chýlí ke konci, nastal ještě prostor pro případné dotazy. Nastávající maminka sedící před námi, která si po celou dobu zapisovala úplně všechno (jsem zvědav, až to na ni přijde, jak bude hledat v papíru, co má dělat;-)) využila příležitost a ptala se i na takové věci, které znám já sám, přestože se o tuto problematiku až tak dopodrobna nezajímám. Stačí tu a tam si přečíst noviny, prohlédnout časopis nebo prolistovat knížku. Ale za zlé ji to nemám. Když už nic jiného, alespoň mě pobavila. Téměř všichni tam byli ve dvojici s partnery, ona nikoli. Dokonce jeden z jejích dotazů zněl: "Když mi odteče plodová voda a budu mít kontrakce, mohu se odvézt do porodnice sama?" Ovšem aby si snad někdo nemyslel, že jde o svobodnou (či opuštěnou matku;-)), hned vzápětí se dotázala, zda její partner může přestřihnout pupeční šňůru. Takže už vidím, jak jedou ve dvou autech za sebou, ona v jednom za jízdy rodí a on si během řízení brousí nůžky...;-)

Perseidy...;-)

Nejspíš i pod dojmem očekávaných událostí tohoto týdne jsem včera večer nemohl usnout. Jak jsem se tak převaloval a bylo mi jasné, že tudy cesta nevede, napadlo mě, jak ztracený čas využít. Vzpomněl jsem si totiž, že na noční obloze mají být stále ještě k vidění perseidy.

Kdyby v tu chvíli někdo šel po ulici a podíval se shodou okolností do našeho okna z obýváku, asi by se pořádně polekal. Stál jsem totiž nehnutě s obličejem namáčklým (při pohledu z venku tedy rozpláclým) na skle balkónových dveří a upřeně sledoval hvězdy. Stačilo trochu trpělivosti a dočkal jsem se. Nemohu vyloučit, že vzhledem k pokročilé hodině už šlo jen o mžitky před očima, ale já si pro jistotu i něco přál. Perseid sice není padající hvězda, ale kdo ví, třeba mi to projde...;-)

Průzkum spokojenosti...;-)

O telefonních operátorech si myslím své. Po pár zkušenostech je mi jasné, že těm znuděným puberťákům, kteří jako brigádu zvedají telefon, jsem úplně ukradený, stejně jako společnostem, které se za ně skrývají. Přesto se na ně občas obrátit musím.

Včera dopoledne mi zazvonil telefon. Displej hlásil neznámé číslo, proto jsem netušil, kdo po mně zatoužil. Po zvednutí se ozval ženský hlas, který mi oznámil: "Dobrý den, tady je agentura ..., provádíme průzkum spokojenosti s infolinkou vašeho operátora." Po prvních slovech jsem byl rozhodnutý rozloučit se a zavěsit, ale když jsem slyšel, o jaký průzkum že jde, přišlo mi to celkem zajímavé. O to víc, že jsem shodou okolností na začátku minulého týdne psal písemný dotaz na infolinku a dosud jsem nedostal žádnou odpověď.

Slečna už pokračovala snad jako by uměla číst mé myšlenky: "Posílal jste někdy v poslední době emailem dotaz na infolinku operátora?" - "Ano, minulý týden." - "Jak jste byl spokojený s vyřešením problému?" - "Nikdo se mi neozval." - "E, ehm, tak to do našeho průzkumu nezapadáte, děkuji a nashledanou."

Takže kdyby mi odpověděli a já byl nebo nebyl spokojen, pak dostanou jedničku nebo pětku, ale když se na mě vykašlou, na to kolonka není...;-)

Šok...;-)

Včera večer jsem zase dostal pořádný šok. Znáte to možná taky - připravíte se na nějakou chuť, pak si to něco dáte do pusy a ono to chutná úplně jinak.

Asi před dvěma týdny jsem měl jakýsi soukromý brainstorming;-) a při té příležitosti vymyslel, že, jak si chodíme s kanystrem pro ekovodu, budu pokaždé přelévat část do 2 litrové lahve, aby se manželka nemusela pokaždé tahat s celou tíhou. Jenže už jsem jaksi nedomyslel, jakou lahev zvolit. Abych to objasnil a přestal se do toho zamotávat... Včera jsem se šel napít a neměl jsem právě chuť na žlutou pomerančovou limonádu. Zvlášť, když jsem hned vedle viděl načatou citronovou. Nalil jsem si tedy do skleničky, už jsem úplně slintal nad chutí citrónu, překlopil jsem ji do sebe (nemám ve zvyku pití usrkávat;-)) a málem byl celý obsah zase zpět. Šlo totiž, kdo by to řekl, o přelitou vodu. Já jsem totiž velmi chytře zvolil láhev od průhledné citronové limonády...

Kuba...;-)

Díky přechodné ztrátě ponětí o čase jsem málem snad poprvé v životě zapomněl na něčí svátek. O to horší to mohlo být, že šlo o jmeniny manželky. Takže když si v pátek začala prozpěvovat cosi o tom, kdo že to v pondělí slaví, polilo mě zákonitě horko.

Samozřejmě ale nic nebylo ztraceno, jen jsem tedy nepřál s předstihem. Včera jsem si potom dobrovolně přivstal, vytratil se z domova, aniž by si toho kdokoli povšiml a vyrazil na nákup. Lidé se rozdělují velmi zhruba na tři skupiny - masožravce (tam s přehledem patřím já;-)), býložravce a všežravce. Jenže my doma máme ještě jednu soukromou podskupinu - nanukožravce. A čím jiným takovému někomu udělat radost, než hromadou nanuků?! Manželka tedy dostala, nazvěme to pracovně kyticí, s dvaceti květy Kuby. Takže angíno, máš u nás zakázku...;-)

Club Gentleman

Mimochodem, když už tu padla řeč o sobotní oslavě... Střídali jsme se, kdo dojde pro pití. Nejprve šel pan domácí s oslavencem. Vzali si džbánek (můj oblíbený - viz minulý a předminulý týden;-)), jednu PETku a vyrazili. Za nějakou chvíli se vrátili a já tak poprvé viděl, jak se do nádoby skutečně vejde šest kusů. Uběhla nějaká doba a řada padla na mě. Říkal jsem si, že dnes se rozhodně nedám odbýt jako minule a pěkně se procpu dopředu, abych viděl, kolik piv mi tam výčepní lije. Ani tak mi snad nešlo o to, že bych zase zaplatil šest a dostal o jedno méně, spíš mi vadilo, že by ze mě zase dělala blbce a hlavně - ostatní by se mi už asi dost vysmáli.

Tentokrát naštěstí nebyl výčep v obležení pivařů, ale přesto jsem si stoupl úplně ze strany, abych viděl přímo na ruce. Točila totiž stejná dáma jako před týdnem. Aby se mi nestalo, že se jakkoli přepočítám, či znejistím (přece jen chvilku to trvá), počítal jsem si to nenápadně na prstech ruky v kapse. Když jsem se dostal ke kritickému číslu pět, výčepní se na mě podívala a cosi zamumlala. Slyšel jsem jen cosi o šesti. Asi jsem vážně tak důvěřivý, nebo hloupý, ale opravdu jsem nepředpokládal, že by mě chtěla okrást přesně jako minule. Myslel jsem, že mi jen oznamuje, že se tam šestý Gambrinus nevejde. Přece jen - pěna už byla až po okraj. Ještě plný naivity jsem odpověděl, že tam před chvílí byli známí a vešlo se skutečně šest. Ona na to klidně a bez jediného mrknutí: "Já už jsem jich tam dala možná víc, protože při šesti tam ještě zbývá místo." To už se má naivita vypařila a já jí musel říct, že mám pocit, že jich je teprve pět. Beze slova tedy natočila ještě jeden půllitr a postupně ho lila do džbánku, kde se jí předtím podařilo vykouzlit tak mohutnou pěnu.

Že se to stane jednou, beru, ale že se to stane pokaždé a jenom mně (jako jediný tam nejsem štamgastem), i když všichni chodíme se stejnou nádobou, to už náhoda není. Žil jsem v domnění, že podobně hostinští přestali okrádat někdy před dvaceti lety...

Proto černovlasé paní výčepní z hospody s honosným názvem CLUB GENTLEMAN uděluji Kyselou prdel.

Víkend...;-)

Ani právě uplynulý víkend se neodehrál bez nezbytných promile v krvi. Známí se loučili se svobodou a my jsme byli pozváni. Vzhledem k hlučnosti celé společnosti a pokročilé hodině jsem docela obdivoval sousedy (jejich;-)) za neuvěřitelnou toleranci.

Dost možná i proto, že už mám jistý cvik, jsem byl v neděli v pohodě. V podvečer nám pak odpadla zkouška (už zase), už ani nevím, zda bych si ještě vůbec na některou z našich písní vzpomněl. I to je jedním z důvodů, proč doufám, že vystoupení, které jsme měli několik naplánované na tento pátek, odpadá. Vzhledem k anarchii, jaká u nás v posledních týdnech vládne, jsem přesvědčen, že stejně nikdo nic pořádně neví...

Kdo s koho...;-)

Myslím, že ve své podstatě jsem velmi mírumilovný, tolerantní a chápavý člověk. Někdy se ale ani já nevyhnu chvilkám, kdy něco či někoho nechápu a nejradši bych ho zabil.

Včera odpoledne jsme jeli nakupovat do Brodu. Ona už jen taková středně velká nákupní taška vyjde levněji než u nás - není divu, že se místní obchodníci už tolik let brání supermarketu a chtěl bych vidět všechny ty bojovníky za "malé obchůdky" jak dobrovolně platí někdy i dvakrát tolik jen za to, aby si mohli popovídat s prodavačkami (je to přece jeden z jejich hlavních argumentů). Stejně by je nejméně tři čtvrtiny z nich poslaly někam, případně se tvářily kyseleji než citron. Ale to jsem odbočil.

V naší jedničce v Brodě (nesleduje-li někdo reklamy a je tak úplně OUT, jde o Penny;-)) jsme s nákupním vozíkem dojeli k regálu s mléčnými výrobky. V tom se před nás dost nevybíravě nacpala jakási důchodkyně a začala se naklánět do chladícího boxu tak, že jsem myslel, že trénuje na lednici u pohřebáků. Co nám zbývalo, důchodci mají přece tolik povinností, že nemohou ztrácet čas ve frontách. To přece chápe každý.

Když se konečně odpotácela, začali jsme si vybírat jogurty my. Mezi námi - byla na ně akce!;-) V tom jsem si ale všiml, že se stará známá (jak přesné označení;-)) vrací. Zastavila s vozíkem čelně těsně před mým a pár vteřin čekala. Manželka zrovna dovybírala, tak jsem na ni syknul, ať ještě chvíli dělá, že něco shání a já se tvářil stejně. V duchu ještě navíc odhodlaně, že já rozhodně neuhnu. Za to předbíhání. V tom ale dosud jen nasupeně stojící baba vší silou strčila svým vozíkem do mého, čímž mi asi chtěla naznačit, že teď jde přece nakupovat ona. V tu chvíli jsem si připadal jako ti drsňáci z amerických filmů a nehnul ani brvou (no dobře, asi bych byl větší drsňák, kdybych ji rovnou a pěkně nahlas poslal někam, ale říkal jsem hned v úvodu, že jsem mírumilovný!;-)) Když jsem se konečně nabažil pocitu vítězství a kolem baby projel, ještě se tak drze zeptala: "Mají tam droždí?" Taky tě zdravím...;-)

Azzurro...;-)

Jak jsem tak doma, tu a tam (přesněji řečeno buď tu NEBO tam;-)) mě napadne, že bych mohl přiložit ruku k dílu. Po letech tak dokonce i občas poklidím. No a jak jsem nedávno předstíral cosi, co vzdáleně mohlo připomínat úklid, napadlo mě, že bych to mohl vzít vážně z gruntu. Na základě toho jsem se rozhodl oprášit nejen věci v domácnosti, ale také své znalosti italštiny. Uznávám - prachu je tam sice víc než dost, ale velmi mile mě překvapilo zjištění, že to tam pořád někde je!

Je tedy dost možné, že když mi loni nevyšla ta španělština, za nějakou dobu budu mluvit aspoň jako rodilý mafián!;-)

Aneb, jak zpívají Hosen - Azzurro il pomeriggio è troppo azzurro e lungo per me...;-)

Pár fotek...;-)

Teplé počasí několika posledních dnů mě vybláznilo k tomu, že jsem se opět chvíli věnoval tomu, co mě baví. Jde o makro fotografie. Tentokrát ovšem vybaven jen obyčejným malým "záložním" foťáčkem jsem několik hodin přešlapoval u záhonu s kytkama a čekal na cokoli, co přilétne.

Nejčastěji to bohužel dopadlo tak, že když už se konečně nějaký ten létající tvor objevil, já se nenápadně připlížil s objektivem do jeho těsné blízkosti a začal se soustředit na záběr, přilétl stokilometrovou rychlostí také náš nevyzpytatelný pes, aby zkontroloval, co že to dělám a nejlépe si k objektu mého zájmu přičichl, nebo se ho snažil chytit, takže hmyz (biologie není můj kamarád, tudíž berte toto označení s velkou rezervou) zajisté s hrůzou v očích co nejrychleji zmizel.

Nicméně i tak se mi podařilo, myslím, pár slušných snímků. Aby ne, když jsem nafotil dvě karty!;-)

Takže takový malý exkluzivní výběr nyní předkládám. Na tom prvním pár motýlů (letos je to vážně bída), osobně si cením nejvíc záběru, kdy se chystá odlétnout (vpravo nahoře).

Na dalším obrázku je potom vosa, o níž jsem se takhle s úžasem dozvěděl, že je v podstatě takový létající hovnivál. Asi jako by tušila, že o ní takhle ošklivě přemýšlím, vydala se potom dost odhodlaně ke mně, což je vidět na dolních záběrech. To jsem pochopil, že tady končí sranda a vyklidil pole.

No a následující, rozmazaná fotka, je ta úplně poslední, co se na kartu vešla a je doslova symbolická. Jen si všimněte, jaké gesto na mě ten tvor ukazuje. Vztyčený prostředníček na levačce je jasně vidět...;-)

Babička...

Babička. Už podle svého označení je toto slovo určeno někomu hodnému, milému, chápavému, laskavému... Nemusí to ale platit zase až tak úplně stoprocentně.
Například dnes dopoledne u nás zazvonila moje babička a prý ať si seběhnu dolů pro nějaké ovoce. Jen jsem otevřel dveře, ani neodpověděla na pozdrav, vrazila mi tašku do ruky a se slovy: "Ty jsi ale ztloustnul!" se otočila a odešla. A to mě viděla asi hodinu o víkendu a nic nenamítala! Asi mi chtěla udělat radost...
Takže moc děkuju za informaci, opravdu mě potěšila. Já jsem si opravdu doteď lámal hlavu, jak je možné, že se mi srazila všechna trička a další oblečení...

Mexiko, Mexiko...

...sombréro grande tequila! Ano, přesně tak to zpívají Tři sestry v jednom ze svých velkých hitů. A já se tak už nejspíš definitivně nezbavím nálepky alkoholika!;-)

Před pár dny jsme se dívali na celkem zajímavý thriller, jehož děj se odehrával právě v Mexiku. A jak tak koukám na ty mexické desperados, kteří z lahve nasávají tequilu, dostal jsem na ni tak ohromnou chuť, že jsem zkrátka nemohl odolat a při první příležitosti si ji koupil. Přesto si myslím, že nejsem notorik, to že před sebou několik dní vidím láhev s nálepkou kaktusu a sombréra přece ještě nic neznamená...;-)

A je to...;-)

Očekával bych snad všechno, jen ještě před pár dny bych se vysmál tomu, kdo by snad prohlásil, že na stará kolena budu ještě manuálně zručný.

Včera jsem se pustil do sestavování televizního stolku. Nejde jen o desku se čtyřmi nohami, je tam několik různě velkých všelijak oddělených poliček, stojánky na CD a celé je to zakryté skleněnými dvířky. Na návodu stálo, že doba nutná k sestavení jedním člověkem představuje půl hodiny. No dobře, tu jsem trochu překročil - trvalo mi to totiž dva dny, ale pokud přestanu přehánět úplně, pak čistý čas mohl být necelé 4 hodiny.

Když jsem rozbalil krabici a vypadlo na mě asi 20 různě velkých prken a prkýnek, která se lišila třeba jen o 0,5 cm a samozřejmě nebyla nijak označená, to mě polilo horko. Hromadu dřeva následovala o něco menší hromádka několika desítek dřevěných kolíků, šroubků a hřebíků. Jak jsem ale zjistil, jsem vážně všestranně nadaný, takže nakonec sice občas ve dvojnásobné síle a za osminásobnou dobu, jsem to přece jen zvládl. A dokonce to jako televizní stolek i vypadá, nevznikla žádná židle nebo gauč, jak by možná někdo škodolibý mohl předpokládat...;-)

Aleš Brichta 50 – Tesla Aréna, Praha Výstaviště 9.8.2009

Přesně v den svých padesátých narozenin se Aleš Brichta rozhodl oslavit toto jubileum s fanoušky. Přiznám se, že jsem byl zprvu skeptický k výběru místa. Přece jen troufnout si na Tesla Arénu, to chce asi pořádnou dávku odvahy. Nakonec se to ale ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí. Prostor byl zaplněn asi z poloviny, takže je jasné, že kapacita klubu by nestačila, a zvuk byl přesto nečekaně slušný. Ale to bych předbíhal.

Na místo jsme dorazili s mírným předstihem a vyhlédli si jeden z vchodů, který se měl otevřít v 19H00. Přesně v sedm se mladíci ve vestách organizátorů také snažili otevřít dveře. Bohužel se nedařilo. Nakonec se tedy rozhodli použít jen jejich půlku. Jenže zase pro změnu nefungovala čtečka kódů na vstupenkách. Proto lidé s lístky z Ticketpro byli posláni ke vchodu číslo 31. Už zdálky jsem si říkal, jak prozaické. Šlo totiž o vstup pro tělesně postižené. Nicméně ani zde čtečka nefungovala a všechny vstupenky označovala za falešné. Nakonec se ale obsluha rozhodla zareagovat poměrně pružně a lístky obyčejně trhala. Ať žijí zmatky! Stát se to při vyprodaném koncertě, nejspíš by šlo o velký problém, protože by nebylo jasné, kolik lidí už vlastně je uvnitř.

Pravděpodobně i pod vlivem silného mediálního zájmu o Brichtovu skladbu Deratizér, bylo v okolí plno policajtů, kteří ale jen posedávali v autech a dodávce, protože v tu chvíli šlo dost možná o jedno z nejklidnějších míst v Praze. Příjemná služba...

Na webu Aleše Brichty stálo, že koncert potrvá přesně od 20 do 23H00. Nakonec s drobnou tolerancí to tak skutečně i sedělo. Deset minut po osmé zhasla světla a rozeznělo se intro. Po něm už následovala skladba Archanděl. Jak už jsem naznačil v úvodu, mile mě překvapila práce zvukařů a také klobouk dolů před samotnou scénou. Pyrotechnické efekty během celého vystoupení neměly chybu! Hned asi jako třetí píseň oslavenec zařadil jednu z pražského Žižkova, jíž nebylo nic jiného, než snad všem notoricky známý Barák na odstřel. Za zmínku pak rozhodně stojí i směs hitů, uvozená popěvkem ze skladby Výlet do bájí, jež také zhruba 10-15 minutovou směsici ukončovala. Hold byl vzdán i Pavle Kapitánové, která tragicky zemřela před dvěma lety při automobilové nehodě, písní Nevěřím.

Vystoupení bylo rozděleno do tří pomyslných třetin, ovšem bez přestávek. Aleš Brichta se po celou dobu nevzdálil z pódia a lehce přes tři hodiny neúnavně zpíval, zatímco hudebníci se střídali s hosty. Vlastně jednu malou příležitost na zdravotní přestávku měl během asi 3 minutového sóla bubeníka. Při remaku skladby Hvězda na vrbě jsem měl pocit, že trochu ujelo kytarové sólo, protože jsem se vůbec neorientoval, ale možná se pletu. Jinak smekám také před kytaristou, který dělal výstavní gymnastické hvězdy i s kytarou kolem krku.

Jako první hosté se objevila kapela Zemětřesení, s nimiž čerstvý padesátník zahrál asi tři hity, v čele s Lupičem Willym. Dalšími hosty se stala parta Hattrick, s nimiž Brichta na dvou albech vydal písně s fotbalovou tématikou. Jinak stačí asi zmínka o propojenosti s Alkeholem a nemusím dodávat, že pro mě šlo o vrchol večera.

Dále se postupně představili Kamil Střihavka a Petr Janda z Olympicu. Bohužel se nedostavil Karel Gott, jenž se ale řádně omluvil. Důvodem měla být hlavně mediální masáž z posledních dnů ohledně jeho dopisu komunistickým funkcionářům ze sedmdesátých let. Poté, co se ráno vrátil z německého turné, ihned s rodinou odcestoval do zahraničí. Prý ale vše vynahradí.

Poté došlo ke změně na postu bubeníka. Lukáše Pavlíka nahradil Klaudius Kryšpín (Pražský výběr) a to bylo neklamné znamení, že zazní skladba Deratizér, kvůli níž AB Band prvně jmenovaný opouští. Zatímco Pavlík se během hraní snaží na sebe také strhávat pozornost, Kryšpín není téměř vidět (jeho bicí sestava je několikrát větší), zato je slyšet. A jak! Každopádně, aby snad nikdo kapelu nemohl nařknout z šíření rasismu, oblékli si kytaristé trička s velkým logem a nápisem "Stop Racism". Odcházející bubeník se ještě jednou vrátil v samém závěru, kdy s dvojitými bicími zazněla skvělá Slečna závist jako přídavek.

Úplný konec pak představoval poslední přídavek pouze Brichty s kytarou. Nepletu-li se, šlo o Pasážovou Revoltu od Kryla, již uvedl slovy: "Omlouvám se, já vím, že to držím jako prase kost..." Po čtvrt na dvanáct potom vše utichlo.

Večer si zaslouží velkou pochvalu, odzpívat tři hodiny v kuse přímo v den svých padesátin, to je obdivuhodný výkon. A myslím, že všichni se velmi dobře bavili!

Aleš Brichta - Peklo už čeká:

Prokletý džbánek...;-)

Já vím, že mobilní telefon se právě tím přívlastkem označuje proto, že je přenosný, nicméně ne vždy ho u sebe mám. Třeba v sobotu jsme šli na malou chvíli k babičce s dědou a potom ještě k našim a neviděl jsem důvod, proč se s ním tahat.

Když jsme se pak ale vrátili domů, měl jsem samozřejmě zmeškaný hovor. Známí nás po několika dnech opět zvali na menší grilovačku.

Na mě už zase čekal džbánek přesně jako před týdnem. Ten, co se do něj údajně vejde šest kousků. Aspoň tedy prý v "Zatáčce" určitě, tam to "umí natočit." Říkám si tedy, no dobře, zkusím tentokrát "Zatáčku!"

Přes místní pivaře jsem se probojoval k výčepu, podal džbánek a říkám, že chci šest piv. Zaplatil jsem a čekal. Přes štamgasty jsem nic neviděl, proto jsem alespoň v klidu sledoval zprávy v puštěné televizi. Za chvilku mi paní podává džbán. Při pohledu do něj si říkám, tý jo, ta to fakt umí, ještě tam zbylo tolik místa! Vyrazil jsem zpět a potom na stůl vítězoslavně položil nádobu s šesti pivy. Její majitel se na mě podíval a říká: "Tak nakonec jsi koupil jen pět?" Povídám, že ne, šest, jak jsme se domluvili. No, můžete hádat dvakrát, kolik půllitrů se z obsahu nakonec nalilo. Samozřejmě že pět!

Zkrátka je vidět, že v hospodě rozhodně nejsem jako doma, všude ze mě dělají blbce a já jim tak ještě dopřeju dvacet kaček spropitné. Jsem zvědav, co mi tam nalijou příště..;-)

Mlčeti zlato...;-)

Jak jsem se v poslední době dal na nakládání všeho možného, připravil jsem si také naložený hermelín. A právě včera nastal den D, kdy se mohl začít konzumovat. Ačkoli normálně patřím k zapřísáhlým nepřátelům česneku a částečně pak i cibule, zde jsem samozřejmě musel učinit výjimku. Ale co, třičtvrtě na sedm večer, už jsem ženatý, proč bych nemohl jednou pořádně smrdět!;-)

Jenomže jen jsem dojedl, zaťukali na nás sousedi, jestli nechceme večer přijít na chvilku k nim pokecat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že volba večeře nebyla právě nejšťastnější. Nastal tedy boj o svěží dech. Mezi námi, chtěl bych vidět ty chytráky z reklam, co snědí česnekovou pizzu, dají si jednu orbitku a jdou na rande. Já si vyčistil zuby, vykloktal mentolovou ústní vodou, použil ústní deodorant, snědl jablko, které údajně v podobných případech pomáhá, do pusy si nasypal hromadu mentolových bonbónů, zaručujících ledovou svěžest a spořádal všechny žvýkačky v okolí.

A výsledek? Večer jsem raději mlčel...;-)

Betynka...;-)

Každý má nějaké to klidné místečko, kam si chodí číst. Já tedy této činnosti, jak známo, příliš neholduju, ale časopisy nebo noviny čtu. A právě takovou nerušenou oázu klidu, kde navíc mohu zužitkovat jinak ztracený čas, pro mě představuje WC.

Zrovna předevčírem v noci jsem si tam s sebou vzal velmi kvalitní čtivo. Zatímco jiní si tam berou Playboye, Maximy a podobné, já už jsem mnohem dál. No taky v mém věku...;-) Vzal jsem si totiž Betynku s tím, že si ji jen prolistuju.

Když jsem ji ale o něco později PŘEČTENOU odložil, uvědomil jsem si, jak mě brní nohy, podíval se na hodiny a s hrůzou zjistil, že uběhla hodina a půl. Nemohl jsem se sice ani pohnout, natož pak vstát, ale zase na druhou stranu jsem se kromě jiného dozvěděl, jak na dětské kakání...;-)

Bowling...;-)

Včera večer jsme měli domluvený pokec s panem O. Museli jsme zaimprovizovat, protože obvyklá hospoda byla zavřená (ano, to je ta, co tam jdu jednou na pivo a to jim dojde, zatímco když se tam chystám podruhé, mají dovolenou!;-)) Naštěstí ale nejsme žádný zapadákov a po zamítnutí nádražního bufetu na stojáka s lahváčem za tři koruny jsme se vydali do místní Siňority.

Bylo tam celkem vylidněno, proto pana O. po chvíli napadlo, že bychom si mohli dát bowling. Přece jen 50% sleva stále trvá. Ve dvou to byl celkem masakr, tedy co se týče rychlosti. Původně jsem čekal, že hra nabere obvyklý scénář a zatímco já se budu plácat někde kolem 30 bodů, soupeř bude daleko za stovkou, ale v první hře se mi stalo osudným až deváté kolo, do té doby jsem vedl. Tu druhou jsem dokonce vyhrál a takhle jsme se střídali až na 2:2. Následovala poslední. Pan O. sice tvrdil, že už má unavenou ruku (je pravda, že předtím byl na WC;-)), každopádně jsem nakonec zvítězil.

Mám ale tušení, že mé vítězství zase až tak čisté nebylo, přece jen ty žlábky po stranách zpravidla vymetám já a nechce se mi věřit, že by tento způsob hry tak náhle odkoukal ode mě...;-)

Brangelina po česku...

Kdo chce kam, pomozme mu tam, nebo také kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Nejspíš by se nalezlo mnohem víc podobných přísloví. A všechna by si měla vzít k srdci naše česká obdoba Angeliny Jolie a Brada Pitta, nebo-li Petra Paroubková a Jiří Paroubek.

Ponechám stranou politické sympatie (v mém případě tedy antipatie). Jak se zmíněná dáma může tolik pozastavovat nad zájmem médií o svou osobu? (viz například čtvrt roku stará kauza http://zpravy.idnes.cz/paroubkovou-pobourila-porno-karikatura-v-casopise-zada-omluvu-psa-/media.asp?c=A090528_190232_media_pei ) "Malovat takto ženu jen proto, že je ženou politika, to nesmí," uvedla Paroubková v reakci na komix, s jehož autory se chce soudit případně až u Evropského soudu.

Proč se tak divím? On bulvár není zase až tak všemocný, většina článků stojí na byť jen minimálně pravdivém základě. Rozhodně ale třeba fotky si nikdo z prstu nevycucá. Stejně tak autorizované rozhovory pro seriozní deníky, jako třeba MF DNES. "Žena politika" se tedy nemusí vyjadřovat vůbec, případně může zveřejnit svůj názor na ten který problém.

Ale dokud nás zmíněná dvojice bude několikrát do měsíce zásobovat tiskovými zprávami a rozhovory na téma společného soužití, včetně různých detailů, které si ostatní nechávají pro sebe (jako například společné hubnutí, pohlaví dítěte, jméno pro potomka...), nemůže se divit, že se právě o tyto detaily bude zajímat bulvár, pro který jsou čistě politické kauzy tabu.

A teď si jdu přečíst čerstvý Magazín DNES (31/2009), abych konečně zjistil, jak dítě změnilo Paroubkovým vztah...;-)

(Jen za poslední půlrok v MF Dnes)

S pravdou ven...;-)

Není toho moc, co jsem si zapamatoval v rámci hesla "Co se v mládí naučíš...," ale něco přece. Třeba to, že chlap by neměl dávat najevo, co všechno z domácích prací umí, protože v opačném případě je bude muset dělat pořád. O co jednodušší je tvářit se, že nevím, že nůž se drží za opačnou než tu ostrou stranu, než abych s ním musel pravidelně krájet třeba cibuli...;-)

Jenže teď, díky nové rodinné situaci, mi nezbývá, než tu a tam jít s pravdou ven a s kůží na trh. Postupně své dovednosti odhaluju a manželka tak jen zírá a nestačí se divit. Třeba jako včera, když jsem připravil kompletní oběd, zatímco ještě před nedávnem jsem o stejné věci tvrdil, že nemám ponětí, jak se dělá! A navíc to prý bylo dobré...;-)

Dezorientace v čase...;-)

Ani po téměř dvou měsících nicnedělání se nic nezměnilo na mém přesvědčení, že se doma zkrátka nenudím a že by mi takový život vyhovoval nastálo. Já se tím vlastně nikdy netajil, zatímco ostatní mi tvrdili, že za chvíli by mě to přestalo bavit a stýskalo by se mi po práci. Nestýskalo!

V podstatě jediný problém, který tu a tam řeším, jsou projevy Alzheimerovy choroby (pár dní na internetu a jak je člověk chytrý!;-)). Mám totiž dezorientaci v čase. No dobře, pro úplné laiky - netuším, jestli je pondělí, nebo třeba pátek, každý den je pro mě stejný!;-) Někdy o nic nejde, jindy to může být problém.

Třeba včera jsem utrpěl téměř šok, když jsem večer zjistil, že už je úterý. Krátce předtím jsem mluvil s panem O., který mi koupil lístek na nedělní koncert a dohodli jsme se na předání. Zároveň jsme ale už několik dní byli domluveni na pokecu tuto středu. V tu chvíli mě ale ani v nejmenším nenapadlo, že to je už dnes. Mám v tom vážně pěkný bordel a to už ani nemluvím o tom, že jsem si ještě nepřetočil nástěnný kalendář z července na srpen. Když já mám pořád tolik práce!;-) Hlavně, abych přesně za tři týdny nezapomněl, že mi prázdniny končí...;-)

Značkování kolejí...;-)

O uplynulém víkendu jsme se vydali na návštěvu příbuzných. Museli jsme zdolat pár kilometrů autobusem a potom dvouapůlhodinovou cestu mezinárodním "rychlíkem", která moc neubíhala.

Možná se někdo podiví, proč jsem dal slovo rychlík do uvozovek. Bydlím na hlavní trati, takže jsem zvyklý, že rychlíky staví tak nejdříve po půlhodinách, někdy i v delších intervalech. Ovšem tentokrát jsme jeli jinudy a přesně jak se říká - jiný kraj, jiný mrav!;-) Mezi zastávkami mezinárodního "rychlíku" (vážně nekecám, Praha-Wroclaw) mnohdy uběhly 2-3 minuty a stáli jsme zase. Jelikož tam většinou jezdí jen takové ty čugály s jedním vagónem, neviděli jsme ani nádražní budovu a to i přesto, že jsme seděli už asi ve třetím voze. Je tedy pravda, že minimálně jednou tam ani žádná nebyla!

Nejhorší ale bylo, když jsem si potřeboval odskočit. Jak známo, toaleta se nesmí používat, když je vlak ve stanici. No jo, jenže jak to tedy má jeden zvládnout, když se stěží rozjedete a už zase brzdíte?;-) Vždyť jsem tam ani nestihl dojít!

Nezbývá mi tedy, než se omluvit případně označkovaným cestujícím, kteří právě nastupovali v Častolovicích, to vážně nekapaly brzdy...;-)

V pohodě šest...;-)

Bohužel ani v tomto příspěvku se neukážu v lepším světle než včera.

V pátek večer jsme vyrazili ke známým na grilovačku. Než se všechno připravilo, byl jsem vyslán se džbánkem pro pivo. Nebo tedy, nabídl jsem se sám, protože jsem neviděl důvod, proč jít ve dvou jako teplí bratři, když se tímto způsobem dal ušetřit i čas. Před odchodem jsem se ještě zeptal, kolik že piv se vejde a vyrazil. Prý v pohodě šest! Cestou jsem přemýšlel, zda mám v hospodě jen tak nečinně stát, čekat a sledovat, jak se džbánek plní, nebo si zatím dát jedno malé. Ještě že jsem nakonec zvolil první možnost.

Po chvilce čepování a přelévání se totiž přede mnou objevil jeden plný džbánek a jeden plný půllitr. Vešlo se jen pět piv. V pohodě. Nezbývalo mi tedy, než to zbývající vypít. Jako největší socka přímo u výčepu. Samotnému se mi tam nechtělo moc dlouho postávat, ale zároveň nejsem takové čuně, abych půllitr "exnul." Vypil jsem ho tedy nadvakrát...;-)

Když jsem dožbluňkal zpátky, maso bylo téměř připravené. Bohužel jsem byl docela plný...;-)

Ve špatnou chvíli na špatném místě...;-)

...asi tak by se s trochou nadsázky dala nazvat situace ze závěru minulého týdne.

Ve sklepě jsme měli už asi rok tašku s prázdnými lahvemi od piva, proto jsem se rozhodl, že by bylo dobré vyměnit je po čase za plné. Samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo, že bych je pak měl vypít zase já. Jde o to, že občas se někdo staví a pak je podobná zásoba víc než vítána. Jelikož šlo tedy o případnou návštěvu, koupil jsem obyčejnější pivo, aby této případné návštěvě případně zase moc nezachutnalo...;-)

Jenže co se nestalo - jak si tak rovnám lahve do tašky, najednou se obchodem rozezněl známý hlas. Polilo mě horko, uvědomil jsem si totiž, že patří mému dědovi a jak to tak říct, abych ho nijak nezesměšnil - nepatří právě k nejtišším lidem, kteří by na sebe nechtěli upozorňovat. Takže na jeho žoviálně a velmi hlasitě pronesený dotaz, na jakou cestu, že jsem se to dal, jsem já zrudl a všichni přítomní, kteří na mě náhodou neviděli, se přispěchali podívat, o kom že je řeč. Jedna důchodkyně se mě dokonce zastala s tím, že pivo je zdravé!;-)

Momentálně tedy zcela s přehledem patřím k nejvyhlášenějším pivařům v okolí...;-)