A je tu konec výjimečně dlouhých prázdnin, které jsem si po zhruba deseti letech dopřál. Včera jsem byl na Úřadu práce pro výstupní papíry z tohoto výhodného (ne)zaměstnání.
Vyrazil jsem jako vždy hned brzy ráno. Ani ne snad proto, že bych byl tak nedočkavý. Hlavním důvodem spíš byl fakt, že jsem věděl, že hned po osmé tam ještě téměř nikdo není (bohužel to platí i pro mnohé úředníky), zatímco dopoledne, když se všichni vyspinkají do růžova, podniknou na úřad doslova nálet.
Přijde mi trochu hloupé, že úředníci mají "žadatele" přiděleny podle data narození. V praxi se potom klidně může stát, že jeden z nich má smůlu a celý den "dře", zatímco ostatní se mohou dloubat, kde chtějí. Myslím, že všichni by mnohem více uvítali jakýsi pořadníkový systém, který je dnes již běžný v bankách, nebo na lepších poštách. Když už nic jiného, nebylo by tak nápadné, že u někoho se nad dveřmi rozsvítí červené světlo, ačkoli nikdo nevstoupí dovnitř a předešlo by se také zbytečným hádkám, k nimž asi dochází. Asi. Vycházím ze svého včerejšího zážitku.
Přišel jsem do haly, kde je pár židlí, stáli tam asi tři lidé. Pozdravil jsem a zeptal se, kdo jde k té samé úřednici jako já. Ozvala se jedna paní. Posadil jsem se, ale v tu chvíli asi přijel autobus nebo co, protože během pár vteřin se hala zaplnila lidmi, z nichž se všichni snažili utvořit hlouček před dveřmi. Samozřejmě nikdo se na nic neptal (o zdravení se asi nemusím ani zmiňovat, že?!;-)) Právě vyšla paní, co byla přede mnou a já se tedy rozhodl, že si na zelené světýlko počkám raději u dveří. Po jeho rozsvícení jsem se vydal vpřed a sahal po klice, když se za mnou ozvala celkem dost drsně jiná paní, co že předbíhám, ona tady celou dobu stojí (jasně jsem ji sledoval ze židle, když přicházela). Povídám, že jsem tady byl dřív a stejně jako ona pokračoval v cestě dovnitř. Potom ještě něco zamumlala a já za sebou zavřel.
Snad za dvě tři minuty bylo vše vyřízeno a já se vydal ven. Podíval jsem se na ještě před chvílí rozzuřenou ženu, ona mi pohled velice vlídně oplatila a začala se mi strašně omlouvat. Se slovy, že se nic nestalo, jsem odcházel a v duchu si představoval, jak to asi musí jindy vypadat, když i taková na první pohled rozumná paní se do mě takhle pustila...
