Nevím, jak ostatním kolegům, ale mně bylo už v pátek jasné, že nám nastanou krušné časy.
Po příchodu do sborovny jsem totiž spatřil rozklepanou dlouhodobě zaskakující paní učitelku. Po chvíli mi nepřítomně oznámila, že jí žáci (ani nevím, zda se v našem případě ještě stále toto označení dá použít) do očí řekli něco v tom smyslu, že takovou starou hnusnou důchodkyni nebudou poslouchat. Jen tak na okraj - důchodkyně možná je, ale jsem si jistý, že její fyzická kondice tu mou v klidu předčí. V každém případě za okamžik si začala rovnat své věci se slovy: "Kdybych náhodou už v pondělí nepřišla..."
Nijak mě tedy nemohlo překvapit, že její místo od včerejška zeje prázdnotou. Celá záležitost je o to nepříjemnější, že tedy ještě několik týdnů musíme vydržet bez tělocvikářky. Na vlastní kůži jsem se o tom přesvědčil, když jsem právě hned včera slíznul tělocvik u deváťaček a zítra poslední hodinu taktéž. Ačkoli se mě snažily přesvědčit, abych hrál s nimi, asertivně jsem si trval na svém NE, a přestože jich bylo dost málo, nepřidal jsem se. Rád bych se dožil narození potomka...;-) Je tedy pravda, že holkám podezřele až příliš často padal míč směrem, kde jsem seděl, ale pokaždé jsem uhnul. Na zítřek mám v přípravě uhýbání na chlup stejné!;-)
