Prakticky denně musím cestou z vlaku do metra projít nevábným davem houmlesáků, kteří se pomalu vyhrabávají ze svých děr a chystají se do práce.
Cože, že bych se přepsal? Nikoli. Netuším sice, jak výnosným, v každém případě jejich zaměstnáním je běhat ze procházejícími lidmi s prosebně nataženou dlaní. Ještě zdálky jsem včera jednoho pozoroval, jak si vyhlédl oběť přede mnou. Ploužil se jako by nic zachumlaný do svého umaštěného kabátu, když najednou ožil a běžel (nepřeháním!) za náhodně (nebo záměrně?) zvoleným nešťastníkem. Možná bych to měl nazvat spíš jakousi žebráckou volenkou, protože někteří chodci vyváznou bez povšimnutí. I mně se této pocty včera ráno dostalo. Buď vypadám tak špatně, že jim je na první pohled jasné, že sám mám málo, nebo mám dost odrazující výraz. Každopádně jsem se radoval jen do odpolední cesty zpět.
Už zdálky neomylně kličkoval ke mně, ačkoli jsem nenápadně měnil směr, naše cesty se jasně měly zkřížit. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát, špinavé individuum se ocitlo jen pár metrů přede mnou, teatrálně se uklonilo (možná nějaký herec z Národního - říká se přece, že divadelní herci jsou vlastně žebráci). O jeho následující činnosti jsem si jako zanícený a hluboce přesvědčený ateista nejprve myslel, že odhání mouchy, nebo ze sebe strhává pavučiny, posléze mi ale došlo, že to bylo několikrát opakované křižování, které plynule přešlo do v úvodu zmíněné natažené dlaně (mimochodem musím uznat, že celá kreace byla již dost vymakaná a sám bych s její případnou reprodukcí měl problémy).
Bohužel nadšený výraz z povedené etudy individuu dlouho nevydržel, protože z mého pohledu "a co jako??" mu bylo hned jasné, že sám mám málo, a proto už neztrácel ani chvilku a vydal se za novou obětí.
Na závěr bych ale rád podotkl, že ačkoli podobná "zaměstnání" příliš neuznávám, tento pracant mi byl rozhodně sympatičtější než mladík z minulého týdne, který se s tím nepáral: "Ahoj, šéfiku, prosím Tě, neměl bys..." - "Ne!" - "Tak táhni do p*či!"
Cože, že bych se přepsal? Nikoli. Netuším sice, jak výnosným, v každém případě jejich zaměstnáním je běhat ze procházejícími lidmi s prosebně nataženou dlaní. Ještě zdálky jsem včera jednoho pozoroval, jak si vyhlédl oběť přede mnou. Ploužil se jako by nic zachumlaný do svého umaštěného kabátu, když najednou ožil a běžel (nepřeháním!) za náhodně (nebo záměrně?) zvoleným nešťastníkem. Možná bych to měl nazvat spíš jakousi žebráckou volenkou, protože někteří chodci vyváznou bez povšimnutí. I mně se této pocty včera ráno dostalo. Buď vypadám tak špatně, že jim je na první pohled jasné, že sám mám málo, nebo mám dost odrazující výraz. Každopádně jsem se radoval jen do odpolední cesty zpět.
Už zdálky neomylně kličkoval ke mně, ačkoli jsem nenápadně měnil směr, naše cesty se jasně měly zkřížit. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát, špinavé individuum se ocitlo jen pár metrů přede mnou, teatrálně se uklonilo (možná nějaký herec z Národního - říká se přece, že divadelní herci jsou vlastně žebráci). O jeho následující činnosti jsem si jako zanícený a hluboce přesvědčený ateista nejprve myslel, že odhání mouchy, nebo ze sebe strhává pavučiny, posléze mi ale došlo, že to bylo několikrát opakované křižování, které plynule přešlo do v úvodu zmíněné natažené dlaně (mimochodem musím uznat, že celá kreace byla již dost vymakaná a sám bych s její případnou reprodukcí měl problémy).
Bohužel nadšený výraz z povedené etudy individuu dlouho nevydržel, protože z mého pohledu "a co jako??" mu bylo hned jasné, že sám mám málo, a proto už neztrácel ani chvilku a vydal se za novou obětí.
Na závěr bych ale rád podotkl, že ačkoli podobná "zaměstnání" příliš neuznávám, tento pracant mi byl rozhodně sympatičtější než mladík z minulého týdne, který se s tím nepáral: "Ahoj, šéfiku, prosím Tě, neměl bys..." - "Ne!" - "Tak táhni do p*či!"
