O víkendu jsem byl opět nafouklý. Ne, že bych jedl luštěniny nebo cibuli, jen jsme si prohlíželi knížku o vývoji dítěte a já se musel dmout pýchou.
Ve dvou letech by prý dítě mělo umět samo jíst lžičkou (samozřejmě zatím s bryndáním), popoběhnout, hrát si na písku. Taky ho v tomhle věku baví lézt na prolézačkách, daří se mu postavit věž z několika kostek, dokáže vkládat různé tvary do do různých otvorů, pomáhá s úklidem - třeba zametá, vydrží si hrát samo, zkouší různé čáry tužkou, když mu někdo čte knížku, umí ukázat něco z děje na obrázcích. Náš malý génius tohle všechno zvládá už několik týdnů (teď je mu rok a pět měsíců).
Kromě toho šel ve vývoji ještě dál. Co je to pro něj hraní na písku, od toho má přece lidi! Takže jsme byli na pískovišti před barákem, kam jsme šli dělat bo (babovičky) a nakonec to dopadlo tak, že Andík stál nade mnou a jen ukazoval: "Tady! Tady". A já poslušně plácal bábovičky všude, kam si usmyslel. Když už jsem měl pocit, že se tam nevejde žádná, on ukázal na škvírku mezi dvěma jinými a opět: "Tady!" Nakonec už se opravdu žádná nová nikam nevešla, tak se Andreásek rozhlédl po všech těch výtvorech, zamával, řekl:" Pápá!" a postupně je zbořil. Pak se na mě vítězoslavně podíval: "Tady!" To jako, že už zase mám místo, kde si můžu hrát.
Pak už mě ani nemůže překvapit, že máme doma plynové kotě. Co to plácám? Podíval se na kotel a s úsměvem prohlásil: "Kotě!"
