Ani tento víkend jsme si neodpustili rodinný výlet. Tentokrát mě čekaly hned dvě premiéry - prvně autem v Královéhradeckém kraji a také na opravdu přeplněném parkovišti. Ale nebudu předbíhat.
Už na začátku týdne jsem na internetu hledal inspiraci na cesty. Shodou okolností jsem se dostal i ke Starým Hradům a ještě větší náhodou jsem potom zjistil, že zrovna dnes se tam koná slavnost pro děti. Cíl tohoto víkendu tedy jasný.
Díky kondiční jízdě z minulého týdne mi trochu narostl řidičský hřebínek, proto pro mě nějaký ten kilometr nepředstavuje zděšení. To by ale měl...
Cesta probíhala v pohodě, tedy až na jedno vzrůšo, kdy jsem netušil, že zatáčka v kopci za obzorem bude tak ostrá, ale vše vyřešila brzda. Díky navigaci jsme ani tentokrát nebloudili - tedy jednou vlastně ano, ve spleti křížících se několika silnic, jsem odbočil špatně, ale hned po pár metrech jsem se s autem profesionálně otočil a mohli jsme pokračovat. Až do starých Hradů, kde jsem manželku vyzval, ať hledá nějaký ten hrad, protože jsme nevěděli, kam přesně zamířit. Jen jsem větu vyslovil, už jsme viděli šipku a po chvilce i kolonu aut. Na tom by ještě nebylo nic divného, jenže, jak víme, hrady bývají na kopci a v něm jsme i my museli zastavit, než jsme se dostali na řadu kvůli parkovacímu lístku. Rozjezdy do kopce už mi skoro jdou, jenže kopce, na nichž jsem to dosud zkoušel, byly vlastně rovinky. No nic, došlo na rozjezd přes ručku. Problém byl pouze jeden - rozjížděl jsem se plynule, ovšem směrem zpátky. Po několika marných pokusech, kdy se už všichni lidé, čekající u vstupu do hradu, dívali, kdo to tam tak tůruje motor, jsem zatáhl brzdu a vydal se k autu za námi. Naštěstí řidič byl chápavý (což jsem pochopil už během mého několikametrového couvání). Pánovi jsem se omluvil, že asi budu muset vycouvat, protože to prostě nedokážu vyjet. On s naprostým pochopením odjel zpět dolů. Je dost možné, že ocenil, že jsem ho upozornil, že by jeho nové nablýskané Mondeo mohlo utrpět nějaký ten šrám. Vrátil jsem se za volant a rychle přemýšlel, co teď.
Manželka najednou povídá: "Jiřane, to dáš!" Rozhodl jsem se tedy ještě pro jeden pokus. Přede mnou už nikdo nestál, pouze několik metrů vzhůru hlídač parkoviště. A vida, rozjel jsem se a zastavil až u něj. Jenže to jsem si moc nepomohl, po vyřízení formalit mě čekal úplně stejný problém. Po několika pokusech se to i tentokrát poddalo a já se vydal po silnici, kolem níž byly po obou stranách zaparkovány desítky aut až k místu, které mi ukazovala pořadatelka. Naštěstí aspoň zde jsem situaci vyřešil bez problémů.
Samotná akce byla hezká, snad jen mohlo být trochu méně vedro, ale pořád lepší než déšť. Rozhodně máme první plán na příští rok, kdy už z toho bude mít o trochu víc i Andík, kterému hradní páni a ostatní moc neříkají. To kdyby tam projela Mašinka Tomáš, proběhl Krtek, nebo šmoula, to by byla jiná...;-)
V půl dvanácté jsme se vydali do hradní krčmy a to se ukázalo jako výborný nápad, protože za pár okamžiků ji vzali davy útokem, ale to my už jsme měli objednáno. Andreásek se zase ukázal jako pařmen, protože když se zvenku začaly ozývat tóny pohádkových písniček, začal nejprve tancovat na lavici a poté ještě "mlátit" hlavou do rytmu. Hotový metalista. Tedy až na to, že texty byly o třech oříšcích a dalších drsňárnách...;-) A to už vůbec nekomentuju, jak rychle se dokázal vžít do středověké atmosféry - ani jsme se nenadáli a během okamžiku měl nohy na stole, zatímco seděl na lavici.
Největší zážitek pro něj nakonec představovala místní zvěř. Doslova učůrával z různobarevných myší, které pobíhaly v kleci. A to jsem ještě netušíl, že mě čeká jeho intimní odhalení, kdy jsem zjistil, že je horňák. Nakonec mu totiž nejvíc učarovala koza! Zatímco ostatní se ve stodole mezi zvěří objevovali pouze v přestávkách programu, my jsme tam byli pořád. A když jsem náhodou Andíka přece jen vytáhl ven, už za chvilku spustil své: "Chrm, chrm," což znamená krmení. Ačkoli se totiž zvířete strašně bál, zároveň se kozu snažil krmit senem, které bylo na hromadě opodál. Co na tom, že přes ohrádku skoro nedohodil a že si těch pár stébel koza ani jednou nevšimla. Andík si vzal do hlavy, že ji nakrmí.
Nějakou po obědě jsme se rozhodli pro cestu domů. Dovnitř stále proudily davy lidí a my se vydali k autu. Ještě bude veselo. Tentokrát to byl jen typický rozjezd do takového kopce, jak jsem měl dosud natrénováno (po dnešním dopoledni to už ale nikdy kopcem nazývat nebudu!;-)) Akorát jednou jsem při couvání musel zajet opět zpátky, protože jsme nechtěl příliš omezovat (spíš tedy ohrožovat) přijíždějící auto. Pak už pohoda. Neťuknul jsem ani jeden z vozů po stranách a dokonce ani ty za mnou, co stály na druhém kraji silnice. No a za chvíli jsme už byli doma.
Jinak jsem se dnes ujistil ve svém přesvědčení - zamindrákovaná prasata mají škodovku (nemusí nutně platit opačně!;-))
Andreásek okouzlen myšmi...;-)
