Včera večer jsem začal propadat lehké krizi. Ačkoli o sobě neskromně tvrdím, že německy hovořím plynně, právě včera jsem se zrovna dvakrát nepředvedl.
Večer mi totiž něco říkala pokladní v místním Kauflandu a já se vůbec nechytal. Nejdříve jsem ještě projevil snahu a bez zaváhání ze sebe vychrlil složitou německou větu: "Bitte?" Ona jako gramofonová deska zopakovala předešlou frázi, z níž jsem opět pochopil jen to, že jde o otázku. Pokrčil jsem rameny a česky řekl: "Já vám nerozumím!" Tentokrát se nechytala pokladní, čili jedna jedna, proto mi vrátila drobné a zase něco plácla. A to i přesto, že jsem si jen těsně předtím v duchu říkal: "Doufám, že už nic nebude chtít..." Ačkoli jsem se snažil sebevíc, nepochopil jsem, co zase otravuje. Nechtěl jsem se svou němčinou ztrapnit ještě víc, proto jsem zůstal u své mateřštiny: "Já fakt nevím!" Nejspíš to druhé slůvko v pořadí způsobilo konec našeho nově vzniklého přátelství, proto mi vrazila do ruky účtenku a procedila: "Auf Wiedersehen!"
Podobná situace nastala, když jsem se potom šel najíst. Rozhodl jsem se pro pravý německý (nebo spíš turecký) Döner Kebab. To, co se potom odehrávalo, bych nikomu nepřál. Konverzace mezi Turkem a Čechem, z nichž si oba do té doby mysleli, že umí německy, musela být pro okolí velice zábavná...
A to jsem se zapomněl pochlubit, jak jsem hned první den dvakrát zabloudil v hotelu. Ještě že alespoň tam se ještě mluví opravdu německy...;-)
