Zase jeden článek, kterým udělám minimálně jedné víc než věrné čtenářce radost.
Tak já nevím, ale mám pocit, že v posledních dvou týdnech už té smůly bylo trochu moc. Začalo to v pátek třináctého tím nabouraným autem, potom se nám dvakrát rozbilo auto náhradní. Začalo nám od střechy zatékat do dvou místností. Když jsme chtěli jít s několikadenním Alexkem na povinnou kontrolu k jeho dětské doktorce, zjistili jsme, že má právě tento týden dovolenou. Nezbývalo tedy než jet do jiného města k jiné dětské. Ta nás pro jistotu poslala na odběry, které jsme si odbyli včera. Jen tak mezi řečí prohlásila, že si na manželku vezme telefonní číslo, kdyby náhodou něco, aby mohla zavolat. Jinak jsme byli domluveni na další návštěvu v pátek.
Dnes jsem se probudil s tím, že jde o první den, kdy nic nemusíme (pondělí rodný list + VZP, úterý dětská doktorka, středa odběry v Poděbradech) a že si to pěkně užijeme. Po dopolední procházce s Andreáskem jsme se pustili do oběda a manželce zazvonil mobil. Trochu znechuceně jsem prohlásil, kdo může volat ve dvanáct a že jestli jde zase o nějaký telemarketing, ať je rázně pošle někam. Trochu jsem se podivil, když jako první do telefonu zopakovala celé svoje jméno a pak už jsem jen sledoval, jak se mění výraz její tváře.
Měli jsme hned vyrazit do nemocnice. Rychle jsem kontaktoval babičku, že se bude muset chvilku postarat o Andíka. Ačkoli jsem si do auta donesl nová výborná cédéčka, ani mě nenapadlo je pouštět, takž jsme slyšeli plno zvuků, které jinak neznáme. V nemocnici jsme automaticky vyrazili na novorozenecké oddělení a tam mě naprosto dostali, když nás poslali na "normální" dětské. Alexík už je asi starý, tak ve svých devíti dnech musí ležet na oddělení, kde jsou jinak 15 leté děti.
Takže oslava přesně před týdnem, po níž snad všichni prohlásili, že Ála bude pořádně zdravý, byla lehce předčasná...
