Pospíchal jsem z oběda na metro a právě když jsem míjel autobusovou zastávku, došlo mi, že se mnou někdo závodí a snaží se mě dohnat. Zvolnil jsem tempo, přece se nebudu honit s nějakým otrapou, jenže zvláštně oblečený pán s taškou přes rameno si vedle mě začal povídat. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že hovoří se mnou.
Nepříjemně sladce posazeným hlasem vedl monolog: "Když se tak rozhlížím kolem sebe, všude vidím samé nabídky na půjčky. Ale ptám se, proč? To asi všichni chtějí všechno hned!?" Soucitně jsem pokrčil rameny a dál si hleděl svého. Začínal jsem už ale tušit, jenže naštěstí už jen pár metrů mě dělilo od vchodu do metra a tam budu mít pokoj.
"A přemýšlel jste někdy, jak dlouho vlastně může člověk žít?"
"Ne," odvětil jsem bez zaváhání. Pán pokračoval se mnou dál, dokonce i šel vedle mě po eskalátorech.
"Buňky se mohou regenerovat donekonečna, takže bychom vlastně mohli žít věčně…"
"Hm."
"Ale přemýšlel jste někdy, kdo na začátku zasel to semínko?"
Zrovna jsme míjeli billboard s polovysvlečenou modelkou, takže si dotaz nemohl načasovat lépe, do toho jsem si vzpomněl, jak jen o pár metrů dál před pár týdny málem zemřel pán kvůli jakési srdeční příhodě: "Ne, fakt ne a je mi to úplně jedno!" odhodlal jsem se konečně k rázné tečce. I proto, že ve stanici zrovna stál vlak metra, který jsem chtěl stihnout a představa, že hlásič víry do něj nastoupí se mnou a nakonec mě doprovodí až do práce, byla dostatečně odpudivá.
Pán se ještě nadechl, aby mi něco řekl, ale já přidal do kroku.
Divná stanice…;-)
