Při plánování prázdninových výletů jsem se samozřejmě zeptal taky kluků, co by se jim líbilo. Zcela jasně zvítězila návštěva lesa a piknik na louce. Tady u nás ne zrovna nejjednodušší přání, nicméně rozhodně ne nesplnitelná.
Na poslední den mé dovolené jsem tedy naplánoval les. Vydali jsme se do Jevan, kde se především Andymu vždycky hodně líbí, s tím, že se projdeme v nějakém tom lese a pak to zakončíme obědem.
Když jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pár metrů od rybníka, došlo mi, že se bude konat i bonus v podobě vysněného pikniku. Hned mezi parkovištěm a rybníkem je krásně udržovaná travnaté plocha, na kterou jsem úplně zapomněl. Má radost byla o to větší, že jsme alespoň mohli otestovat zcela novou piknikovou deku. Sice jsme na kraji museli trochu kličkovat mezi hromádkami jako v minovém poli, ale o kus dál už bylo zcela čisto.
Po svačině jsme se vydali do kopce směr les. Kluci jsou v tomto ohledu nenároční, takže těch pár stromů nám bohatě stačilo. Navíc polovinu z nich si pak nesli do auta, protože všechny ty klacky a kůry samozřejmě strašně potřebovali. Po procházce na relativně čerstvém vzduchu jsme se tedy vydali nejprve na parkoviště a poté hned na oběd na terasu restaurace. Tam jsem se ukázal jako zcela nechápavý exot, protože číšnice nám podala jídelní lístek s tím, že denní menu už není. Zcela jasná informace, proto jsem řádek s denním menu ignoroval. Kluci si pracně vybrali jídlo, já také a když se slečna vrátila, sdělil jsem jí naše přání. Zcela automaticky zopakovala, že denní menu už není. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, vždyť jsme vybírali z hotovek. Zíral jsem na ni asi jako kdyby mluvila maďarsky. Jenže pak jsem se podíval pořádně do jídeláku a pochopil, že právě kluky zvolená hotovka byla ten den součástí tzv.menu.
Po obědě jsme ještě zašli k rybníku, kam kluci pěkně dlouho házeli kamínky (činnost, která je velmi baví a dokáží u ní strávit hodiny) a pak jsme se rozhodli pro návrat domů. Ještě u parkoviště šel Andík čurat a od stromu na mě zavolal, jestli chci vědět něco nepříjemného - kousek od něj ležel kus hada... Nechápu, proč jsem jich letos viděl už víc než v uplynulých deseti letech dohromady.
Pak jsme cestou zpátky nejprve potkali Žbirku v autě a o pár desítek metrů dál jsem na chvíli musel zastavit, protože přes silnici nám nerušeně přecházel ježek. Jelikož jsme nikam nespěchali, ani nikoho za námi neblokovali, klidně jsme čekali, až zmizí v trávě.
Závěrečnou větu mohu beze změny převzít z předchozího příspěvku - až na hada další povedený výlet...;-)
