Naši kluci nejsou žádní troškaři. Na jedné z tradičních (takřka dennodenních) procházek po městě mě přemluvili, abychom nasbírali pár kaštanů. Předpokládal jsem, že si každý najde 1-2 a půjdeme dál, jenže to jsem se přepočítal.
Naštěstí jsem v kapse našel igeliťák od pečiva, kterým jsme krmili kačeny (my totiž rohlíky kupujeme speciálně jen pro ně, nedáváme jim žádné staré oschliny), a do něj se toho vešlo dost. Jenže klukům to pořád nestačilo, tak mě přemluvili, abych do koruny stromu hodil větev, co se povalovala opodál. Zásah úspěšný, k zemi se sesypala daší várka kaštanů. Pak jsem vzal velký šutr a padalo toho ještě víc. Sice mě po několikátém hození ohromného kamene už dost bolelo rameno, jenže za vytrvalého povzbuzovaní obou dětí jsem se chtěl předvést. Dávali jsme pozor, aby nikdo nešel, přece jen radši jsem sbíral padlé kaštany než abych sbíral nějakou trefenou babku.
Chvilkami jsme naše snažení museli přerušit, třeba když právě jedna babka s dědkem procházeli kolem a chtěli si taky něco sebrat. Když zjistili,že nemají nejmenší šanci, protože kluci to tam dokonale vysáli, odešli. Pak se tam ještě objevilo malé dítě s babičkou, taky marně hledali, a paní ke mně ještě prohodila: "Nic tady není, co?"
Schoval jsem narvaný pytel za zády a soucitně příkývl…;-)
