Zatímco v pondělí jsme odpočívali a kluci blbnuli v bazénku, v úterý jsme měli v plánu výlet. Když bylo jasné, že navzdory předpovědi nezmokneme, rychle jsem sbalil všechno nezbytné. Na poslední chvíli jsem se pak ještě vrátil klukům pro kraťasy, protože bylo opravdu hodně teplo. Naším cílem byla zřícenina hradu Valečov v Českém ráji.
Chtěl jsem se stavit v poděbradském tesku pro něco k jídlu, ale ačkoli ho máme po cestě, nebylo to tak jednoduché. Kruhák před ním se totiž opravuje a uzavřená byla i silnice k němu. Museli jsme to tedy objet. Pak jsme tesko minuli, museli počkat na semaforu, jelikož přes průjezdnou část kruháku se pouštělo kyvadlově, vyjeli z Poděbrad a poté jsme se zase kolem hřbitova vrátili zpátky k dalšímu semaforu, který opět kyvadlově pouštěl přes jediný vjezd a zároveň výjezd od teska. Narozdíl od posledně jsme tentokrát u pokladny nezkejsli a po svačině kluků na parkovišti (protože měli strááášný hlad na koupené koláče) jsme pokračovali v cestě. Tedy museli jsme se nejprve opět vymotat, přesně jak jsem popisoval před chvílí, jen v opačném pořadí.
U Mladé Boleslavi jsme najeli na dálnici a po pár kilometrech ji u Mnichova Hradiště zase opustili. Za chvíli jsme se ocitli na parkovišti pod hradem, zaplatili symbolický poplatek a vydali se vzhůru. No, vzhůru, jde jen o mírný kopeček, kluci si ani jednou nestěžovali. Na louce, kde se pořádají koncerty jsme se u opuštěného ohniště naobědvali, kluci se pohoupali a vešli jsme do objektu. Ani jeden z nás moc nemusí výšky, proto jsem se několikrát zeptal, jestli opravdu chtějí na věž. Bál jsem se, aby to nedopadlo jako obvykle, že koupím vstupenku a oni pak řeknou, že tam nechtějí. Ovšem tentokrát, ani přes mou jasnou manipulaci stylu "stáli bysme až tááámhle nahoře, jak je to malinký zabradlí a fouká tam vítr", jsem neuspěl. Se zakoupenými lístky jsme tedy zdolali dřevěné více či méně chatrné schody, na něž bych kluky normálně nedostal a ocitli se na první věži. Tam mě překvapil Andy, který se dokonce sám šel podívat až k tomu chatrnému zábradlí. Přitom doma se pomalu bojí slézt ze židle...;-) Ála se mě držel v povzdálí za ruku. Aby toho nebylo málo, Andík chtěl ještě na další vyhlídku, která byla mnohem výš. Od toho mě zachránilo, že se muselo projít takovou temnou místností a tam se trochu bál.
Po schodech jsme se dostali zase zpátky dolů, nakoukli do hladomorny, kde jsem se poněkud polekal. Chtěl jsem klukům ukázat, jak středověk dokázal být krutý a když jsem se sám nahnul nad kraj, abych viděl dolů, spatřil jsem v hloubce ležící polámanou postavu. Ačkoli jsem tomu v tu chvíli sám moc nevěřil, klukům jsem začal pohotově tvrdit, že je to jen nějaká figurína. Snad to tak opravdu bylo!:-)
Pak jsme se ještě chvíli procházeli v lese za hradem, kde jsme nahlédli do některých z opuštěných skalních bytů. Hlavně Andík byl k neutahání a snažil se nás přemluvit, abychom šli pořád dál a dál, ale po určité době jsem už nepovolil a tak jsme se vrátili k hradu a potom k autu. Čekala nás ještě druhá část výletu. To jsme se ale museli přesunout o dalších 50 km severněji.
Najeli jsme zpátky na dálnici, minuli Liberec a odbočili až na sjezdu do Chrastavy, o níž je v poslední době slyšet víc než dost v ne právě pozitivním smyslu. Já jsem tam kdysi několikrát jezdil školit do jedné z továren mého předchozího zaměstnavatele. Jednou jsem dokonce přespal v hotelu Farma Vysoká. Z té doby jsem si pamatoval příjemnou procházku po opuštěné silničce mezi pár domy a pastvinami. Teď jsem se tam tedy vrátil. Vyjeli jsme velký kopec po uzoučké silnici a zaparkovali u restaurace. Posadili jsme se venku a objednal jsem klukům ovocné zmrzlinové poháry. Název Vysoká je tu na svém místě, protože nejen, že se tak jmenuje vesnice, či osada nad Chrastavou, ale dokonce i stoly jsou poměrně vysoké. To jsem si ale uvědomil, až když se před klukama objevily ty poháry a Ála na něj nemohl dosáhnout. Dal jsem mu na židli tři podsedáky, ale ani to nepomohlo, takže nezbývalo, než ho krmit. Andík se k tomu raději postavil, pak to tak nějak výškově odpovídalo. Ale to byla jen drobnost, kluci si pochutnali a obsluha byla velmi příjemná.
Auto jsme nechali na parkovišti a vydali se na procházku. Přestože někde pod námi stála zmíněná továrna, vzduch je zde čistý a hlavně všude vládne ticho. Panorama tvoří kopce a výhled na Ještěd. Na jedné z luk se kluci vyblbnuli, honili tam motýly a chytali kobylky. To se jim taky nakonec podařilo, tak nás domů jelo o jednoho víc. Málem to tedy bylo o dva, ale klíště, kterého si Andík všimnul, když se posadil do auta, jsme z přepravy vyloučili.
Cestu zpátky jsme si taky užili, kluci byli v dobré náladě, přemluvili mě, abych dal hudbu opravdu hodně nahlas (volume se přiblížilo hodnotě jako když někam jedu sám;-)) a za celou dobu nezamhouřili oka.
Domů jsme se vrátili někdy kolem půl šesté a nejvíc na mě zapůsobilo, že za celý den kluci ani jednou ani trochu nezazlobili. A nesmím opomenout, že skoro celý den svítilo sluníčko, navzdory předpovědi počasí...
