První školní den jsme samozřejmě museli řádně oslavit. Měl jsem takový nápad, že bychom zavedli takovou malou tradici, kdy bychom našim dětem ten začátek školního roku vždycky zpříjemnili.
Hned ve čtvrtek, když jsme po obědě vyzvedli Álu ze školky, jsme vyrazili všichni do cukrárny. Ale ne do té místní, tu alespoň já už nějakou dobu beru jako nouzovku a ztratil jsem k ní důvěru. Jednak se mi v létě několikrát stalo, že bylo nečekaně zavřeno, zadruhé tu a tam člověk neví, který zákusek si vybrat. Ne proto, že by jich měli tak moc, ale proto, že nemají skoro žádný. No a za třetí, když všechny předchozí důvody pominou, nezdá se mi ideální, abychom seděli na uzavřené zahrádce s hromadou dětí a jednoho stolku seděl člověk s kávou a kouřil.
Na naši oslavu jsme tedy zajeli pár kilometrů k našemu oblíbenému "kačerovi". Kluci to zvládli i bez kinedrylu. A spokojenost jako vždy. Andík si dal pohár, Ála ho nechtěl, tak si vybral do mističky tři zmrzliny, já presso, žena latté, k tomu jsme si ještě všichni dali dortíka a slečna nás požádala o 230 korun. Já myslím, že paráda. Pochutnali jsme si, tedy až na Álu, protože ten si dal takový malý ovocný košíček, jenže já jsem si přesně pamatoval, že ho minule nejedl. Snažil jsem se ho tedy přesvědčit, ať si vezme něco jiného. Lepšího. Dražšího. Většího... Kdepak, nic nepomohlo, výběr nezměnil. Sedli jsme si ke stolu a on prohlásil, že tohle nejí. Co dodat, věděl jsem to od první vteřiny...;-)
Pak jsme se přesunuli domů a tam na zahradě následovala druhá část - už o den dřív jsem koupil dětské šampaňské, brambůrky a tyčinky, k tomu ještě sekt a slavili jsme dál.
Uvidíme, jak dlouho nám tahle tradice vydrží a jestli bude každý rok co slavit...;-)
