Na volné pondělí jsem naplánoval výlet do Kolína na Den záchranářů. Loni se nám tam líbilo, i když lidí tehdy dorazilo víc než dost. Jenže k mému překvapení večer před spaním Andík začal kňourat, že se mu tam nechce. Předpokládal jsem, že je pouze ospalý a přetažený, ale pak mě napadlo zeptat se, co y teda raději podnikl. Jeho odpověď mě rozesmála: "Já chci jít na ryby!" Bylo tedy rozhodnuto. Navíc se už po dvoudenní pauze smělo chytat u nás.
Jako klasicky jsem byl v noci každou chvilku vzhůru a pak úplě jsem se probral ve tři. Jenže to už teď není žádný problém, od května se totiž smí chytat už od čtyř. Nachystal jsem se tedy a ještě za tmy vycházel z domu. V parku jsem si musel trochu přisvítit baterkou, protože nejkratší cesta vede mezi stromy přes kořeny a neměl jsem v plánu se někde natáhnout. Přiznávám, že cesta mi přišla celkem dobrodružná. U rybníka jsem byl s přehledem první, na přípravy jsem si musel opět posvítit a za chvíli jsem už nahazoval. Asi pět minut po čtvrté (takže vlastně zpoždění!:-)) jsem nahodil, směr a dálku jsem odhadoval pouze podle šplouchnutí. Bylo jasno, celkem dost svítil měsíc, proto jsem po chvíli rozeznával zavěšená čihátka a nemusel jsem si svítit celou dobu. Poměrně brzy mi přišel prudký záběr, zasekl jsem, podle prutu jsem poznal jen, jak na druhém konci cosi několikrát divoce zatřáslo hlavou a vlasec povolil. Po jeho vytáhnutí jsem si všiml, že záhadná ryba to vzala i s háčkem a kusem vlasce. Do navazování se mi potmě nechtělo, proto jsem až do rozednění chytal na tomto prutu na jeden háček. To jsem ale už připravil prut pro Andíka, aby si snad někdo nesedl hned vedle mě. Ale ostatní rybáři si dávali načas. První přišel až po sedmé hodině, to já jsem už tři hodiny chytal!:-) Andy dorazil kolem deváté a já jsem právě vytáhnul kapra. Celkem jsem ten den na břeh poslal tři šupináče a jednoho lysce. Andík na tom byl hůř. Ačkoli jsem mu opět dobrovolně přenechal místo, o kterém tvrdí, že je lepší, kromě různých popotahování mu nezabralo nic. Dokonce i přes nedávné zařeknutí se že už nikdy více, mě poprosil, abych mu prut převázal na plavanou. Hlavním důvodem ovšem byli cejni, pohybující se doslova pár centimetrů od břehu. Žádný se ale nenechal zlákat.
Domů jsme se vydali někdy po poledni a zatímco Andy si jel na kole opět jen tak nalehko, já za ním funěl s dvojitým vybavením v rukou a na zádech a před barákem už jsem sotva pletl nohama.
Není nad rybářskou sváteční pohodu...;-)
