Stejně jako v minulých letech i letos došlo na tradiční podzimní zastávku Tří sester v Kolíně v rámci dvojkoncertního turné. Tentokrát s nimi dorazil i Alkehol a setkání pojmenovali Sudová přitažlivost.
Začátek akce byl naplánovaný o něco dřív než bývá v kulturním domě zvykem, ale to se dalo čekat, vyrazil jsem tak, abych na místě nemusel dlouho čekat, ale zároveň, aby mi nic neuteklo.
Má cesta na tento koncert se nálem stala cestou poslední, protože těsně než jsem u domu zařadil jedničku, vzal jsem si bonbon z hroznového cukru, který jsem v autě našel. Jenže jak to u těchto sladkostí bývá, po rozkousnutí se téměř rozsypou v puse a mně nějakým záhadným způsobem zaskočilo, že jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jel krokem, docela hlasitě sýpal a přemýšlel, jestli mám zastavit a zvonit na manželku, nebo hrdinně zemřít za volantem. Naštěstí po několika pokusech jsem dech popadl a kulturnímu zážitku nestálo nic v cestě.
Kulturák byl jako tradičně od začátku platnosti nekuřáckého zákona v obležení zavislých na nikotinu, mezi nimiž jsem musel v oblacích kouře projít, ale uvnitř to bylo v pohodě. Aby se zamezilo nekonečným frontám na pití, pivo se čepovalo hned na několika nouzových místech, navíc v souladu se sponzorem byl Budvar nahrazen Radegastem. Mě jako řidiče to ale nechávalo chladným.
Trochu jsem doufal, že by nemusela být žádná předkapela a mé přání bylo vyslyšeno. S akademickou čtvrthodinkou se na podiu objevil Alkehol v obměněné sestavě (kdy Tondu Rauera na basu nahradil Honza Bárt Bartoš, který ovšem tak úplně cizí není, jelikož s Otou Herešem hraje v kapele Törr).
Úvod patřil písničce Hospodo nalejvej a pak už to šlo ve velmi rychlém sledu, jedna pecka za druhou. Jedním hitem vzdal Alkehol hold Třem sestrám - vybrali si Zelenou a zahráli ji skvěle. Snad nejhorší na tom celém je to, že si člověk uvědomí, jak stárne - Alkehol totiž letos slaví 25 let existence. Tentokrát jsem si říkal, jaké mám štěstí, protože zpravidla se vždycky nejvyšší člověk v celém sálu postaví přede mě. Tentokrát se rozčilovali lidé pár metrů vedle a já se v duchu usmíval, jaké mám štěstí. Jenže mi to nevydrželo dlouho, protože z ničeho nic se přede mnou objevili dva nebo tři habáni, kterým jsem byl stěží po ramena. "To snad musel dorazit basketbalový klub", proběhlo mi hlavou.
Po skončení první části koncertu se sál vylidnil, kuřáci utíkali ven doplnit si dávku a já si vybral strategické místo. Bohužel bylo otevřené i první patro a blbečky tam stojící nenapadalo nic jiného, než na ty dole lít pivo a jako terč jsem tam stat nechtěl. Přestávka se mi zdála nekonečně dlouhá, na to, že po celou dobu bylo na podiu vše připraveno pro obě kapely a vlastně po Alkeholu se jen odklidily jedny bicí, aby na jejich místě mohl tradičně vyrůst výčepní pult, to bylo až zbytečně moc.
Někdy kolem tři čtvrtě na deset jsme se ale dočkali a začalo hrát tradiční intro, které bylo přerušeno zvukem valících se pivních sudů. Jako první zazněla Ztráta imunity a mně dost překvapilo, že zatímco v minulosti Fanánek zpravidla postával u mikrofonu, tentokrát pobíhal po celém prostoru podia a mikrofon podával i lidem v prvních řadách. I tak jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že měl zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy viděl při zpěvu postávat s půllitrem piva v ruce. Když ho zmohla únava, odpočíval na sudu osudu, jak jej sám nazval.
Taky Tři sestry nacvičily jednu pecku od Alkeholu, volba padla na prastarý hit Dejvice, který kdysi na prvním albu zpíval právě Fanánek. Z takových těch raritek došlo ještě na Maminku, která své tradiční místo v playlistu nemívá.
Bohužel mezi lidmi se našlo pár pitomců, takže kelímky s pivem létaly nejen zezadu dopředu, ale i opačným směrem a chvílemi atmosféra docela dost zhoustla. Můj obdiv patřil těm, kteří se nejspíš nechtěli zdržovat v šatně a tak dorazili v zimních bundách. Ze mě lilo v tričku, tohle bych asi nepřežil. No a pak mě tradičně štvali ti, kteří si hrají na drsňáky. Taky jsem byl mladý a když jsem se chtěl vyřádit, šel jsem do kotle, načež jsem si cestou domů kontroloval, jestli mám všechny kosti celé. Jenže jsou i takoví, kteří chtějí působit tvrdě, ale kotle se bojí. Ti potom dělají bordel mezi lidmi, postávajícími v pozadí, protože tam jim (kromě nich samotných) nic nehrozí.
Celkově se ale akce řadí k těm hodně povedeným. Cestou k autu jsem na ulici spatřil zaparkovaného bílého superba s nápisem BK Mladá Boleslav a jakýmsi symbolem lva, což by vysvětlovalo ty eifelovky v jednu chvíli přede mnou.
Začátek akce byl naplánovaný o něco dřív než bývá v kulturním domě zvykem, ale to se dalo čekat, vyrazil jsem tak, abych na místě nemusel dlouho čekat, ale zároveň, aby mi nic neuteklo.
Má cesta na tento koncert se nálem stala cestou poslední, protože těsně než jsem u domu zařadil jedničku, vzal jsem si bonbon z hroznového cukru, který jsem v autě našel. Jenže jak to u těchto sladkostí bývá, po rozkousnutí se téměř rozsypou v puse a mně nějakým záhadným způsobem zaskočilo, že jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jel krokem, docela hlasitě sýpal a přemýšlel, jestli mám zastavit a zvonit na manželku, nebo hrdinně zemřít za volantem. Naštěstí po několika pokusech jsem dech popadl a kulturnímu zážitku nestálo nic v cestě.
Kulturák byl jako tradičně od začátku platnosti nekuřáckého zákona v obležení zavislých na nikotinu, mezi nimiž jsem musel v oblacích kouře projít, ale uvnitř to bylo v pohodě. Aby se zamezilo nekonečným frontám na pití, pivo se čepovalo hned na několika nouzových místech, navíc v souladu se sponzorem byl Budvar nahrazen Radegastem. Mě jako řidiče to ale nechávalo chladným.
Trochu jsem doufal, že by nemusela být žádná předkapela a mé přání bylo vyslyšeno. S akademickou čtvrthodinkou se na podiu objevil Alkehol v obměněné sestavě (kdy Tondu Rauera na basu nahradil Honza Bárt Bartoš, který ovšem tak úplně cizí není, jelikož s Otou Herešem hraje v kapele Törr).
Úvod patřil písničce Hospodo nalejvej a pak už to šlo ve velmi rychlém sledu, jedna pecka za druhou. Jedním hitem vzdal Alkehol hold Třem sestrám - vybrali si Zelenou a zahráli ji skvěle. Snad nejhorší na tom celém je to, že si člověk uvědomí, jak stárne - Alkehol totiž letos slaví 25 let existence. Tentokrát jsem si říkal, jaké mám štěstí, protože zpravidla se vždycky nejvyšší člověk v celém sálu postaví přede mě. Tentokrát se rozčilovali lidé pár metrů vedle a já se v duchu usmíval, jaké mám štěstí. Jenže mi to nevydrželo dlouho, protože z ničeho nic se přede mnou objevili dva nebo tři habáni, kterým jsem byl stěží po ramena. "To snad musel dorazit basketbalový klub", proběhlo mi hlavou.
Po skončení první části koncertu se sál vylidnil, kuřáci utíkali ven doplnit si dávku a já si vybral strategické místo. Bohužel bylo otevřené i první patro a blbečky tam stojící nenapadalo nic jiného, než na ty dole lít pivo a jako terč jsem tam stat nechtěl. Přestávka se mi zdála nekonečně dlouhá, na to, že po celou dobu bylo na podiu vše připraveno pro obě kapely a vlastně po Alkeholu se jen odklidily jedny bicí, aby na jejich místě mohl tradičně vyrůst výčepní pult, to bylo až zbytečně moc.
Někdy kolem tři čtvrtě na deset jsme se ale dočkali a začalo hrát tradiční intro, které bylo přerušeno zvukem valících se pivních sudů. Jako první zazněla Ztráta imunity a mně dost překvapilo, že zatímco v minulosti Fanánek zpravidla postával u mikrofonu, tentokrát pobíhal po celém prostoru podia a mikrofon podával i lidem v prvních řadách. I tak jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že měl zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy viděl při zpěvu postávat s půllitrem piva v ruce. Když ho zmohla únava, odpočíval na sudu osudu, jak jej sám nazval.
Taky Tři sestry nacvičily jednu pecku od Alkeholu, volba padla na prastarý hit Dejvice, který kdysi na prvním albu zpíval právě Fanánek. Z takových těch raritek došlo ještě na Maminku, která své tradiční místo v playlistu nemívá.
Bohužel mezi lidmi se našlo pár pitomců, takže kelímky s pivem létaly nejen zezadu dopředu, ale i opačným směrem a chvílemi atmosféra docela dost zhoustla. Můj obdiv patřil těm, kteří se nejspíš nechtěli zdržovat v šatně a tak dorazili v zimních bundách. Ze mě lilo v tričku, tohle bych asi nepřežil. No a pak mě tradičně štvali ti, kteří si hrají na drsňáky. Taky jsem byl mladý a když jsem se chtěl vyřádit, šel jsem do kotle, načež jsem si cestou domů kontroloval, jestli mám všechny kosti celé. Jenže jsou i takoví, kteří chtějí působit tvrdě, ale kotle se bojí. Ti potom dělají bordel mezi lidmi, postávajícími v pozadí, protože tam jim (kromě nich samotných) nic nehrozí.
Celkově se ale akce řadí k těm hodně povedeným. Cestou k autu jsem na ulici spatřil zaparkovaného bílého superba s nápisem BK Mladá Boleslav a jakýmsi symbolem lva, což by vysvětlovalo ty eifelovky v jednu chvíli přede mnou.
