V neděli 15. září jsem využil toho, že Andy byl hodně nachlazený a vydal se na ryby. A jelikož jsem jel sám, napadlo mě, vrátit se na místo, kde jsem na jaře lámal své dosavadní rybářské rekordy.
Abych nebloudil po uzavřených silničních úsecích stejně jako tehdy, prošel jsem si předem celou trasu a vypsal si obce, kterými budu projíždět, případně hledat na ně šipky. Trasa, která za normálních okolností měří necelých 50 kilometrů se samozřejmě trochu prodloužila, ale nešlo o nic závratného či nepřekonatelného. Ráno jsem vyjel s rozumným předstihem a poměrně dlouho jsem si spokojeně mnul ruce, jak jsem na to s pečlivě vypracovaným itinerářem vyzrál. Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se ocitl před zákazem vjezdu a oranžovou šipkou značící objížďku. Objížďku, která tam neměla být. Co ale rozhodně být mělo a já to velmi postrádal, to byly nějaké další šipky, po kterých se mělo jet. Motal jsem se všude možně, ale nakonec asi s půlhodinovým zpožděním oproti plánu jsem do cíle dojel.
Dalším bodem, který mi zkazil náladu, byl fakt, že rybník byl doslova obsypaný rybáři. Aby toho nebylo málo, když jsem si konečně vyhlédl místo, které mi přišlo z dálky atraktivní, zjistil jsem na něm, že je dost málo vody, takže i kdybych náhodou něco chytil, nebyla by šance to dotáhnout do podběráku, aniž bych musel do vody. Nakonec jsem tedy zvolil variantu, do níž se mi původně nechtělo a usadil se nedaleko jiných rybářů. Byl jsem tak obklíčen z obou stran. Když jsem si rozložil pruty a nezbytné vybavení, všiml jsem si nezvyklého pohybu na místě, kde jsem si tak skvěle zachytal na jaře. Po nějaké chvilce jsem se v duchu hesla líná huba holý neštěstí vydal tím směrem a zjistil, že dva rybáři, kteří tam nocovali, začali balit. Dohodl jsem se s nimi, že si tam zatím nanosím svoje věci a až odjedou, teprve si nahodím. Poměrně nepříjemné bylo, že se tam nedalo projít, takže jsem musel celý rybník obejít opačným směrem. Ale to mě nemohlo zastavit.
Nahodil jsem si až tak někdy kolem deváté. Bohužel jsem ale neměl právě svůj den. Všiml jsem si, že mám úplně promočené boty, ale takovým brutálním způsobem, že mi nahlas čvachtaly. To znamenalo samozřejmě i naprosto mokré ponožky. Aby toho nebylo málo, jeden z rybářů chytajících naproti neustále nahazoval doslova přede mě jen kousek od mého břehu, čímž mě dost omezoval. Ovšem takoví pitomci jsou u každého rybníku, zažil jsem to i u nás a hádat se s nimi nadálku nemá cenu. Abych ovšem své utrpení zkrátil - tentokrát jsem si vybral dokonale černý den, protože jsem nechytil vůbec ale vůbec nic. Kolem druhé odpoledne jsem si řekl, že to nemá cenu, sbalil jsem a vydal se na cestu. To jsem ale ještě netušil, že to nejhorší mě teprve čeká. Ranní bloudění nebylo proti tomu odpolednímu nic, protože zatímco cestou tam jsem u objížďky nalezl alespoň jednu šipku, která mi naznačila alespoň přibližný směr, tentokrát tam nebyla ani ta a já se tak pokaždé jen ocitl u cedule se zákazem vjezdu, případně slepá ulice a dál se starej. Naprosto nejhorší ovšem bylo to, že objížďka uzavřeného úseku byla také uzavřená a měla další objížďku a ta potom taky. Po nějakých třiceti minutách bloudění se přede mnou vyloupla cedule Libáň. Pokud by někdo netušil - šlo o vesnici z níž jsem prakticky vyjížděl. Druhý pokus dopadl stejně a mně se už pomalu chtělo brečet, že se domů snad už nikdy nedostanu. K tomu všemu na úzké silničce plné zatáček mi poměrně dlouhou dobu nezbylo nic jiného, než jet krokem za traktorem s plně naloženým valníkem. Až teprve napotřetí se na mě usmálo štěstí a začal jsem tušit, že bych se snad mohl dostat domů tak, aniž bych si musel žádat v práci o dovolenou. Po něco víc než třech hodinách jízdy a 180 kilometrech (!) jsem zdolal trasu, která normálně trvá asi 45 minut. Přitom by stačilo buď rozkopat nejdřív jednu silnici a až poté druhou a nebo - a to hlavně - když už jsou objížďky, tak je řádně označit. Ono totiž ne každý je místní, aby věděl, kudy se co dá objet.
Ale to bych asi jako poctivě platící motorista chtěl moc...
