Nakonec se nedalo nic dělat a včera večer jsme s Andreáskem jeli do nemocnice. Hned od příjezdu jsem si tam ale připadal jako blbec.
Zasekli jsme se totiž hned u první závory. Z minulosti jsem zvyklý, že některý vrátný ji bez řečí zvedne hned, jakmile spatří blížící se auto, jiný si hraje na důležitého a počká, až vystoupíte, nahlásíte mu účel návštěvy (proč člověk asi večer do nemocnice jezdí?!), cosi zamumlá a otevře. Včera jsem vystoupil a přichází ke mně starý vrátný, který se už zdálky smál. "Vy sem asi moc nejezdíte, že ne?" Hm, přiznávám, že do nemocnice nemířím každý den.
"Tamhle si musíte vzít lísteček a pokud se zdržíte déle než 20 minut, u patologie zaplatíte za vjezd." Nevím, kde je patologie a nevím, proč mě někdo chce zkásnout ještě venku, ale budiž. Převážná část areálu kolínské nemocnice opět připomíná jedno velké staveniště, proto jsme chvíli marně bloudili ve spleti úzkých silniček, až jsme se nakonec vrátili k budově recepce. Paní (mimochodem velmi ochotná) mi chtěla vysvětlit, kudy to máme objet, ale došlo jí, že je to dost složité, proto poprosila kolegu, aby mi cestu ukázal venku. Při té příležitosti mě zkasírovala o 90 korun za návštěvu pohotovosti. Čili druhý lísteček, aniž bychom se zatím čehokoli dočkali (a to je mi jasné, že ještě po skončení pobytu v nemocnici zaplatíme za dvě osoby.) Pán mě venku začal navádět, jenže v tom si uvědomil, že se k budově s dětskou pohotovostí vlastně legálně nelze dostat. Krátce se zamyslel a prohlásil: "Tam potom zahněte doprava. Sice je tam zákaz vjezdu, ale dneska sněží, tak vás nikdo neodtáhne." Super. Při představě že podobně bloudí někdo, kdo ve stresu přiváží rodičku (porodnice je ve stejné budově), jsem nevěděl, zda se smát, nebo plakat. Dojeli jsme na místo, zahnuli do zákazu, jenže ejhle - parkoviště pro pacienty je z druhé strany, kam se ovšem kvůli stavbě nedá vjet. Před námi jen pár míst vyhrazených pro lékaře. Ale když dneska díky sněhu neodtahují...
Dorazili jsme do čekárny pohotovosti, kde bylo pár lidí a já se vydal hledat toaletu. Přece jen kombinace stresu a dlouhé cesty (z vlaku rovnou do auta) udělala své. Jak dlouho jsem se mohl na malé zdržet? Dvě minuty? Tři? Vrátil jsem se a manželka s Andreáskem už byli v ordinaci. Ani jsem se nestihl usadit, když se opět objevili. Chtěl bych zdůraznit, že zpravidla nejsme problémoví, nicméně manželka nahlas prohlásila: "Kráva!" Péče paní doktorky spočívala v prohlášení, že ona není příjem do nemocnice. A že jestli chceme hospitalizovat, musíme jinam, ona že nám nepomůže. Tak nevím, jestli právě stávkovala, nebo jí už dokonce doběhla výpovědní doba, každopádně aby si člověk příště nastudoval lékařské učebnice, aby přijel se správnou diagnózou rovnou na určený pokoj, ne? Ještě se případně sám odoperoval, ustlal po sobě a za sebou zavřel dveře. No nic. Vyjeli jsme tedy o několik pater výš na příjem. Před dveřmi manželka zjistila, že ji kráva sice dala jakýsi počmáraný útržek, ale nechala si kartičku pojištěnce. Bylo nám jasné, že mně by jej nevydala, proto jsem s malým zůstal nahoře a manželka se vrátila. Kráva už měla prázdnou čekárnu a dávala si se sestrou kafíčko.
Poté, co nám otevřela sestřička na dětském, připadal jsem si jako v jiném světě. Sestřička s cizím přízvukem byla neuvěřitelně hodná. Stejně tak druhá, o něco mladší, která se věnovala lidem před námi (shodou okolností z našeho města). Ta jim dokonce chtěla pomoci s taškama, ale obě paní prohlásily, že už to mají nacvičené a s díky odmítly. Jenže sestřička je tam prý od toho a zvedala velkou tašku. Paní namítla: "Přece nepůjdu s prázdnýma rukama jako princezna." Sestra ji však s úsměvem uzemnila: "A přece tak nepůjdu já!" Zíral jsem s pusou dokořán...
Čekal jsem na chodbě, než proběhlo veškeré papírování a za chvilku se opět objevila první sestra, uvedla mě na prázdný pokoj, poprosila, abych malého oblékl do pyžama, že si pro něj přijde. Po krátkém zápasu se mi podařilo zapnout poslední cvoček a paní se za mnou opět objevila. Téměř omluvně se mě zeptala, zda už si může Andreáska odnést na odběry. Opět s otevřenou pusou jsem přikývl.
S manželkou jsme ještě domluvili co a jak a já se vydal k autu. Přece jen jsme měli odvoz a nechtěl jsem ho zdržovat víc, než bylo zapotřebí. A navíc ještě nám zbývalo najít patologii. Po chvilce bloudění jsem prohlásil, že se zeptám na recepci. Opět ochotná paní mi vysvětlila cestu, už se totiž nevyjíždí jako obvykle, a za okamžik jsme stáli u automatu, kde jsem měl provést úhradu. Naštěstí jsem lehce technicky nadán a měl jsem s sebou dostatek drobných, proto jsem se dokázal zorientovat a provést úhradu, nicméně ještě jsme neměli vyhráno. Dorazili jsme k závoře jenže ta se ne a ne zvednout. Došlo nám, že se musíme poprat s podobnou mašinkou jako u vchodu. Po pár vteřinách tápání, kdy už za námi stálo další auto, jsme pochopili, že se musí zespodu přiložit původní lístek. Docela štěstí, že jsem jej nevyhodil po uhrazení poplatku v automatu, nikde jsem si nevšiml upozornění, že jej ještě budu potřebovat. Stále se ovšem nic nedělo. Známý na místě řidiče tedy stiskl tlačítko a ozval se ospalý vrátný. "Pusťte nás ven," poprosil známý. - "Musíte přiložit lístek!" - "To už tady nějakou dobu děláme!" - "Tak asi špatně!" Po krátkém rozhovoru se závora zvedla a já si otřel pot z čela.
Na závěr děkuji panu L. a samozřejmě i jeho partnerce za ochotu a pomoc!
Zajímalo by mě, zda doktorka, která včera večer v kolínské nemocnici sloužila na dětské pohotovosti také podala výpověď a chystá se s ostatními lékaři do zahraničí. S jejím vstřícným jednáním tam na ni určitě čekají s otevřenou náručí.
