To si takhle člověk může plánovat hory doly a nakonec stejně všechno dopadne úplně jinak. Třeba jako já ve čtvrtek.
Ráno jsem měl od šesti, proto jsem se opravdu těšil, jak zase cestou domů v půl třetí potkám všechny své kámoše dělníky z rána. Někdy kolem oběda jsme dostali pozvánku (nevím, proč se tomu tak říká, když ve skutečnosti je účast stejně povinná. Vhodnější by byl pojem povolávací rozkaz, či vzhledem k zaměstnání Gestellungsbefehl;-)) na meeting s německým šéfem. Skutečně jsem si oddechl, když jsem si všiml, že jsem v první skupině, která jej má od dvou právě do půl třetí. Super, všechno stihnu, těšil jsem se.
Jenže to bych se při následném vypínání počítače nesměl dozvědět, že mi právě během meetingu dorazila ještě další "pozvánka" na druhou videokonferenci, s níž jsem tak nějak počítal až na zítřek a která navíc posledních několik pátků pravidelně odpadala.
Co se dá dělat, má to být do třičtvrtě na čtyři, stihnu alespoň zrychlenku v 16:20. Sice už nezvládnu donést k lékaři papíry, které mu ještě dlužím po vánočním běhání po specialistech, ale člověk si musí umět stanovit priority.
Konference skončila v 16:10, takže vlak nestíhám. Zdržím se tedy ještě hodinu do druhé zrychlenky, aspoň bude víc přesčasů. Přišel za mnou šéf, zda bych mohl přijít na šestou i zítra. Hm, proč ne, nespal jsem už několik nocí, jedna navíc mě nezabije. Navíc kdybych odmítl, vzhledem k současné situaci by ráno v práci nikdo nebyl.
Za chvilku mi volá manželka, že je docela potřeba, abych přijel co nejdříve a mně nezbylo, než už poněkolikáté ten den změnit plány. Ale o tom jsem se zmiňoval už v minulém příspěvku...
