Když jsem si před nějakou dobou nechal přezout kola na letní, dostal jsem ještě pozvánku na Den otevřených dveří. Nejdřív mě napadlo, že to jen tak ze slušnosti odkývám, ale když jsem slyšel, že tam budou i nějaké atrakce pro děti, začal jsem o výletu vážně uvažovat. Pán v servisu téměř omluvně dodal, že ví, že jsme z daleka, ale že kdyby se nám chtělo, budou rádi. Na oplátku jsem ho ujistil, že sice jsme z daleka, ale že nemáme důvod hledat si někoho blíž…;-)
Den D nastal v sobotu 20.dubna. Ačkoli celý předchozí týden byl doslova letní, předpověď se tentokrát nespletla. Původně jsem doufal, že ačkoli na víkend slibovali zhoršení počasí, zase se spletou jako vždycky, jenže předpověď na několik dní dopředu se sice měnila, ovšem u data 20.4. zůstávala nízká teplota a symbol deště naprosto konstantně. I tak jsme ale ráno vyrazili, vždyť když jsem se o akci před Andym zmínil prvně, hned prohlásil: "Já bych jel moc rád!" Poslední místo na parkovišti čekalo na nás a zatímco jsme ještě nechali dospat Alexka, vydali jsme se do prodejní haly. Tam, kde se jindy tísní mnoho nablýskaných aut, bylo tentokrát prázdno. Zatímco po straně stály dva modely nového Clia, na jejichž počest se to všechno konalo, na ploše byly rozložené dětské trampolíny a skákací hrad. To Andymu bohatě stačilo. A když se potom probudil i Ála, nafukovací hrad byl kompletně náš. Občas se tam nacpalo nějaké další dítě, ale naši kluci si jej doslova přivlastnili.
Zatímco míčky, které tu a tam vylétly ven, jsem průběžně sbíral, celou dobu jsem se modlil, aby Andy nevyhodil taky dřevěného hada. Sice jsem se ujistil, že určitý pokrok jsem učinil (byl jsem v jedné místnosti s tou dřevěnou potvorou), ale že bych na něj sáhl, to zůstávalo v kategorii sci-fi. Vtipné mi přišlo, že Andy si s ním chvílemi hrál, ale když si ho vzala do ruky malá holka a se syčením se s ním k Andíkovi blížila, on se namáčkl do rohu a s hrůzou v očích holčičce odkýval na její otázku: "Ty se bojíš hadů?"
V 11 začala show s bublinami, myslím, že na Andíka byla možná trochu dlouhá, ale i tak se mu líbila. Stručný popis - chlapík, co dělal psí kusy s bublinami. Díky dokonalému american smile jsem nevěděl, co si o něm myslet, ale je fakt, že bubliny mu šly na jedničku. Jen bylo znát, že na pódiích je víc místa, protože občas mu nějaká obr bublina praskla o světlo. Nakonec ještě udělal rychlokurz přítomným dětem, mezi něž se připletl i jeden zvláštní dospělý a ke konci už podlaha připomínala kluziště.
Když jsem šel Andymu umýt ruce od té zvláštní směsi, která s běžným bublifukem neměla společného zhola nic, nacpala se k nám umyvadlu ještě bubliňákova asistentka, takže doteď nevím, jak si to vyložit…;-)
Pak jsme si už jen každý dali grilovanou klobásu, která si rozhodně zaslouží zmínku, protože byla opravdu výborná, navíc dost velká a ještě k tomu zdarma;-) a pak zásobení reklamními bublifuky jsme vyrazili domů.
Na samotné seznámení s novým vozem, ani na důkladnou prohlídku zaparkovaných veteránů nám nakonec už nějak nezbyl čas, ale z dálky vypadá dobře…;-)
