V pondělí jsem musel z práce vypadnout co možná nejdřív, protože mě čekala cesta do Kolína. Na tamním úřadu jsem měl mít připravené pasy kluků.
Dohodl jsem si tedy směnu ráno od šesti a z kanceláře zmizel hned po odpracovaných osmi hodinách. Nebudu moc daleko od pravdy, když prohlásím, že tomu tak bylo snad podruhé za celou mou zdejší kariéru. Do Kolína jsem dorazil těsně po čtvrté, úřední hodiny jsou, jak víme, do pěti, takže jsem doufal, že mě nečeká moc velká fronta. Po vstupu do haly jsem se vyděsil - tam, kde bylo minule téměř prázdno, byla tentokrát doslova hlava na hlavě. Probojoval jsem se k přístroji na pořadová čísla, u nějž stál pán, který se tvářil, jako kdyby mě k němu nechtěl pustit. Nezbývalo mi než se natáhnout přes něj a téměř po paměti stisknout tlačítko pro výdej hotových dokladů. Pamatoval jsem si od minule, jak mi úřednice kladla na srdce, že si musím vzít dva lístky, jelikož si jdu pro dva doklady, a když jsem tedy tlačítko stiskl podruhé, podíval se na mě pán ještě mnohem víc nepřátelsky.
Zabral jsem místo a hypnotizoval tabuli s rozsvícenými čísly. Při letmém pohledu na přítomné lidi mi bylo jasné, že nastává doba dovolených, protože všude bylo plno rodičů s dětmi, kteří čekali na focení. V duchu jsem si blahopřál, že jsme si všechno začali vyřizovat s dostatečným předstihem.
V tom se zcela nečekaně se rozsvítilo číslo, které jsem měl na svém lístku. Pán od dveří byl naštěstí daleko, protože to ho muselo dostat, vždyť jsem právě přišel a už jdu na řadu. Že by konečně úředníky napadlo něco vstřícného, jako že když je narváno u cestovních pasů, tak ty hotové vydává přepážka pro občanské průkazy? Chválím!
Paní u přepážky načetla první pas a při pohledu na fotku se usmála a rozněžnila: "Ten je malinkej…" a já měl na monitoru zkontrolovat údaje. Byl jsem upozorněn, že tam nejsou háčky ani čárky, tak abych se nelekl. To je přece jasný, napadlo mě, vždyť v cizině je stejně neznají. Za chvilku se přede mnou objevila barevná fotka Ály a já zíral na vytištěné údaje - rodné číslo jsem samozřejmě nebyl schopen zkontrolovat, ale risknul jsem to a potvrdil, že je všechno v pořádku.
Pak se načítal druhý pas. Jasný, žádný háčky atd., jenže jsem tak trochu vyprsknul smíchy, když jsem spatřil Andíkovu fotku. Vzpomněl jsem si na svůj gymnastický výkon, když jsem musel ležet vpředu pod ním, abych nebyl na fotce vidět a došlo mi, že já být na jeho místě, tvářím se asi mnohem hůř.
Podepsal jsem formuláře o převzetí a ještě jednou byl požádán, abych zkontroloval opravdové pasy. Otevřel jsem ten první a užasl - zatímco na PC byla fotka barevná, tady je černobílá a hlavně zatímco na monitoru chyběly háčky a čárky, v pasu jsou. Nechápu, ale budiž…
Z náměstí jsem se vydal ještě k poliklinice, kde jsem měl na vrátnici připravený recept na léky, a při pohledu na hodiny mi došlo, že bych mohl stihnout dřívější vlak, než jsem si původně myslel. Když jsem si před odchodem z práce hledal spojení, první vlak, který mě napadl, byl v 17:17, další pak 17:47, 18:17 a dál jsem to nesledoval, i blbci by přece došlo, že to prostě jezdí po třiceti minutách. Vydal jsem tedy zcela logicky na spoj v 16:47, jenže když jsem byl u nadchodu na nástupiště, zarazilo mě, že zeje prázdnotou. Bylo ale přece teprve 16:45! Vrátil jsem se tedy k výdejně jízdenek a tam v jízdním řádu zjistil, že ne všechno, co se tváří jednoduše, takové skutečně je. Snad aby život nebyl tak jednotvárný, připravili nádražáci cestujícím takové zpestření, že jeden vlak jezdí vždycky v sedmnáct, další ve 47, třetí zase v 17, ale čtvrtý ve 44 a tak dále na na střídačku.
Čili podraz!;-)
