V sobotu jsme se vydali do Starých Hradů, kde se každoročně konají Archibaldovy slavnosti pohádek, tentokrát s podtitulem Čokoládobraní. Ještě několik dní předem jsme si nebyli jisti, jestli to nakonec nezrušíme, vyhlídky meteorologů nevypadaly příznivě. Ovšem opět se ukázalo, že jediná jistota, co se týče předpovědi počasí, je ta, že nakonec bude úplně jinak. Celodenní sluníčko a teplo nám udělalo velkou radost.
Na zmíněné akci mě pokaždé dokáže překvapit nasazení všech účinkujících, kteří si ve svých rolích ani na chvilku neodpočinou a doslova si to užívají, ať už jsou na pódiu nebo jen tak prochází mezi lidmi. Na děti i rodiče neustále mluví a všelijak se s nimi škádlí (jako například loupežník, který Andíkovi ukradl čepici.;-))
Počasí přilákalo opravdu hodně lidí a my jsme se po obědě rozhodli přesunout se jinam. Hlavně teda díky Álovi, který přesně v duchu hesla: Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, pronesl už asi po deseti minutách, že bychom mohli jet.
Naši další zastávku představoval ne příliš vzdálený hrad Kost. Tedy spíš podhradí, nechtěli jsme kluky mučit prohlídkou. Auto jsme nechali na přilehlém parkovišti a po krátké procházce na nádvoří, odkud nás vyhnal sršeň, jsme se vydali opačným směrem na louku, lemovanou skalami, které přece jen denně nevídáme. Akorát jsem pěnil z cyklistů, kteří nejenže terorizují motoristy na silnicích, už se díky nim ani nedá ani jen tak v klidu procházet, protože oni přece nebudou brzdit, když vidí chodce…
Na zmíněné akci mě pokaždé dokáže překvapit nasazení všech účinkujících, kteří si ve svých rolích ani na chvilku neodpočinou a doslova si to užívají, ať už jsou na pódiu nebo jen tak prochází mezi lidmi. Na děti i rodiče neustále mluví a všelijak se s nimi škádlí (jako například loupežník, který Andíkovi ukradl čepici.;-))
Počasí přilákalo opravdu hodně lidí a my jsme se po obědě rozhodli přesunout se jinam. Hlavně teda díky Álovi, který přesně v duchu hesla: Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, pronesl už asi po deseti minutách, že bychom mohli jet.
Naši další zastávku představoval ne příliš vzdálený hrad Kost. Tedy spíš podhradí, nechtěli jsme kluky mučit prohlídkou. Auto jsme nechali na přilehlém parkovišti a po krátké procházce na nádvoří, odkud nás vyhnal sršeň, jsme se vydali opačným směrem na louku, lemovanou skalami, které přece jen denně nevídáme. Akorát jsem pěnil z cyklistů, kteří nejenže terorizují motoristy na silnicích, už se díky nim ani nedá ani jen tak v klidu procházet, protože oni přece nebudou brzdit, když vidí chodce…
Když jsme se dostatečně nadýchali čerstvého vzduchu, vrátili jsme se na parkoviště a pak zamířili domů. V Dolním Bousově jsme se ocitli na křižovatce a směr, kam jsme potřebovali, byl zatarasen zákazem vjezdu. Jen o kus za ním jsme viděli střílející tank zahalený oblaky kouře a vojáky, kteří se za ním schovávali se samopaly.
Zaparkovali jsme v nedaleké ulici a vydali se na místo. Ála tedy nejdřív nechtěl, přece jen detonace a rachot byly skutečně silné, ale pak svolil, že alespoň kousek půjde a bude všechno pozorovat z povzdálí. Nakonec zvítězila zvědavost a skončili jsme na náměstí, kde zuřil lítý boj mezi Rusáky a Němci. Když všechno skončilo, kluci si sebrali prázdné patrony, každý pak ještě dostal jednu speciální od esesáka na motorce a už cestou domů bylo víc než jasné, že ani jeden z ten den navštívených hradů u nich neměl takový úspěch jako "válka"!;-)
