Na návštěvu Třeboně jsme se vydali až v sobotu (12.10.) v podvečer. Nejprve jsme zamířili do obchodu, protože jsme potřebovali dokoupit pití a potom už jsem do navigace zadal hráz rybníka Svět. Chvilku jsme hledali vhodné místo k parkování, ale prakticky hned pod hrází je plno parkovišť, která jsou navíc v sobotu odpoledne zdarma. Od rybníka jsme se ještě vydali do centra města, na náměstí právě končily jakési trhy. Já se tedy musím přiznat, že mi extrémně vadili všudy přítomní cyklisti, před kterými jsme neustále museli uhýbat. Po procházce jsme se vrátili k autu a potom zpátky do našeho přechodného bydliště. Tam nás čekal úkol v podobě roztopení krbu, ale s využitím podrobného návodu to byla vlastně hračka.
Celkem nezvyk bylo absolutní ticho, které vládlo celou noc. Ráno jsme se najedli, zabalili, kluci si trochu pofňukali, že se jim nechce domů a v deset jsme byli připraveni k odjezdu. Ještě jsme museli vyřídit nezbytné papírování s majitelkou, která kluky, pozvala, ať se jdou na něco podívat na zahradu. Při tom se vyznamenal Andy, který místo aby z auta normálně vystoupil, doslova vypadl na zem. Naštěstí se mu ale nic nestalo. Paní netušila, že má před sebou dva malé rybáře, proto ji překvapilo, že když jim ukázala ve vaničce poměrně velkého sumečka amerického, nezaváhali ani chvilinku a správně ho pojmenovali. Potom jsme ještě prohodili pár slov a vyjeli jsme. Měli jsme před sebou dost zajímavých zastávek.
Tu první představoval zámek Červená Lhota, kam jsme loni nezamířili, protože byl vypuštěný rybník kolem něj. Letos jsme to chtěli napravit. Navigace bohužel přesnou adresu neznala. Hned jak jsme sjeli z hlavní silnice, měli jsme ještě zpestření, kdy jsme viděli, jak u silnice mladý muž bil nejspíš svou přítelkyni, když nás viděl, přestal a jen ji držel. Po krátkém zhodnocení situace jsme raději zavolali na policii.
Když jsme projeli Veselím nad Lužnicí, zazvonil mi telefon a já vidím na displeji v autě, že volá paní majitelka, s níž jsme se před chvilkou rozloučili. Hlavou mi problesklo, že jsme určitě něco zapomněli. Přijal jsem hovor a na druhém konci se ozvalo cosi o kameře v autě, připravených portech a stand upech. Po chvilce jsem se dostal ke slovu a samozřejmě se ukázalo, že paní redaktorka si další reportáž nechce domlouvat s námi, ale že si spletla číslo. :-)
Člověk by čekal, že takový známý turistický cíl jako je zámek Červená Lhota bude označen tabulemi lákajícími k návštěvě, bohužel jsme nepotkali žádnou, proto manželka chvíli pochybovala, jestli jedeme správně - jedna Červená Lhota je totiž taky u Třebíče. Naštěstí se z ničeho nic před námi objevilo parkoviště, z nějž nám bylo jasné, že jsme u cíle. Chvíli jsme se zdrželi a potom jsme pokračovali v cestě. Zatímco hned ráno se zranil Andy, jak jsem se tu zmínil, tentokrát se při nastupování praštil do hlavy Ála. A to fakt pořádně. Nějaký začarovaný den, nepamatuju, že by se někdo z nich bouchnul...
Změnil jsem cíl v navigaci a jeli jsme. Jak jsme tak uháněli po kousku dostavěné dálnice D3, najednou jsem si z ničeho nic všiml, že na druhé straně je v dálce nápis Kozí Hrádek. Vždyť tam jsme chtěli jet! Uvědomil jsem si, že jsem omylem přeskočil jeden z našich cílů. Na nejbližším sjezdu jsme tedy dálnici opustili a po chvilce bloudění Táborem jsme se ocitli na místě. Prošli jsme si naučnou stezku kolem Kozího Hrádku, která není nijak dlouhá a potom jsme se zamířili směrem ke zřícenině hradu Borotín, kterou jsem už měl v navigaci. Tam se nám moc líbilo, na to, že se jedná o zříceninu, je velmi zachovalá. Parkovat se dá až u ní. I zde jsem si pomyslel něco o blbečcích na kole - nechápu, jak může někdo opírat kola přímo o stovky let starou zeď kulturní památky. Když jsme vše prozkoumali, opět jsme nasedli do auta s tím, že tentokrát se zastavíme na oběd. K radosti kluků jsme měli vyhlédnutý Mekáč přímo u dálnice. Problém byl, že sice se jmenoval podle nejbližší vesnice, do níž jsme se sice po okreskách dostali, ale k Mekáči jsme se dostat nemohli. Nakonec nezbývalo, než opravdu najet na dálnici v opačném směru, na dalším sjezdu se otočit a pak už to bylo jednoduché. Kolem třetí hodiny jsme odjížděli posilnění pozdním obědem. Další zastávku představovalo torzo větrného mlýna u obce Příčovy, údajně se mělo jednat o pozůstatek největšího větrného mlýna v Evropě. Ačkoli jde o národní kulturní památku, ani zde nás nenavedla žádná cedule, takže jsme Příčovy projeli a nakonec se museli zeptat. Přitom kolem mlýna bylo poměrně rušno, takže nějakou směrovku by si určitě zasloužil. Smůla v podobě zranění kluků ovšem pokračovala. Andy z ničeho nic vykřikl, že na něco šlápl a propíchl si nohu. V botě bylo cosi vidět pod vložkou, ale zvenku se bota zdála neporušená, což bylo hodně divné. Pak se ukázalo, že nejspíš je podrážka vyztužená nějakými dráty, z nichž se jeden zlomil a píchl ho. Přiznám se, že u bot NIKE za opravdu dost korun, bych to po půl roce nošení nečekal... Čas pokročil a vzhledem k tomu, že druhý den nás čekala škola a práce, navrhl jsem, že bychom poslední bod cesty vynechali, ale byl jsem přehlasován v poměru 3:1. Je pravda, že Červený Hrádek měl být hned poblíž. A taky že jo. Zajeli jsme tedy i tam. Hrádek sice není volně přístupný, ale dá se projít okolo. Tam se dovršila smůla kluků, aby to bylo spravedlivě dva dva, takže když rozesmátý Ála předváděl na břehu rybníka koníčka, zakopl o jediný vystouplý kámen a pořádně si natloukl. Procházku jsme tedy ukončili. Cestou k autu jsme prohodili pár slov nejspíš s majitelem, který se chystal upravovat trávník před branou. Na rozloučenou nám ještě popřál šťastnou cestu a ať prý jedeme pomalu. Buď to byl kouzelný dědeček, nebo uměl věštit, nevím, v každém případě jsme se za chvilku dostali do popojíždějící kolony. Takže se jeho přání vyplnilo. Po nekonečné době jsme řešili, zda z "trojky" sjet a vydat se dál po okreskách nebo zůstat s tím, že blíž k Praze to bude nejspíš ještě horší. Zvolili jsme první variantu. Bohužel dokonalý systém uzavírek nám zkrácení trasy nedopřál a my jsme si opravdu pořádně pobloudili.
Domů jsme dojeli za tmy, rychle jsem vyházel věci z auta do předsíně a šel ho uklidit do garáže. Po návratu se mě manželka zeptala, jestli to jsou všechny věci. Když jsem přisvědčil, zklamaně mi sdělila, že jsme nechali v koupelně použité oblečení. Trapas.
Naštěstí paní domácí byla moc hodná a všechno nám poslala. Až na ten samotný závěr jsme se všichni čtyři shodli, že se jednalo o velmi povedený víkend, kdy jsme zdolali celkem 474,5 kilometrů. Naštěstí v pohodlí auta...;-)
