Největší akce letošního podzimu nás čekala o víkendu 11.-13.10. V tomto termínu se totiž konal výlov našeho největšího rybníka - Rožmberka. Tedy mám-li být úplně přesný, pak podle definice rybníků se jedná o rybník největší celosvětově.
V pátek na odpoledne jsem si vzal dovolenou a po poměrně rychlém balení jsme kolem třetí vyjeli. V plánu jsme měli ještě rychlou zastávku v supermarketu. Až do Prahy se jelo celkem dobře, potom ale nastal problém, kdy jsem nejprve špatně odbočil a posléze jsme se konečně na silnici č. 3 vedoucí na jih Čech dostali do nekonečné kolony, která končila až daleko za Benešovem. Ani tato cesta na jih pro nás tedy nebyla úplně pohodová (prakticky pokaždé zkejsneme v příšerné koloně vzniklé buď prostým nadměrným provozem nebo nehodou), takže manželka (už zase prohlásila), že tím směrem už nikdy nejede...:-) Cesta se nám tak nepříjemně protáhla na nějaké tři hodiny. Na druhou stranu je pravda, že jsme nijak pospíchat nemuseli - ubytování jsme měli domluvené až do neděle a paní domácí se s námi během cesty spojila a domluvila předání klíčů, protože musela na chvíli odjet.
Protože jsme na stejném místě bydleli i loni, nedělalo nám nejmenší problém dům najít, hlavně ke konci perlil Ála, když nám u každé zatáčky tvrdil, že si ji pamatuje z minulého roku. Útulný prázdninový domek nás přivítal roztopeným krbem a na stole na nás čekal čerstvě upečený koláč. Snad neprozradím příliš, když naťuknu, že jsme paní majitelku viděli během dne v televizi, protože točila reportáž o prvním dnu výlovu. Tím spíš nás překvapilo, jak všechno mohla stihnout.
Aby nám nic neuniklo, museli jsme si ráno přivstat. Budík se ozval v půl šesté. Už v sedm hodin se měl konat první zátah. Ačkoli jsme to měli prakticky přes pole, na místo jsme jeli autem, určitě to bylo pohodlnější, než se táhnout v gumákách pěšky, navíc jsme samozřejmě měli dva druhy oblečení - jedno do ranního chladu přímo u vody na sebe, jiné pak na pozdější procházku po areálu. Parkování bylo opět zorganizované na jedničku. Kluci byli vybavení síťkami, takže lovili malé rybičky hned u kraje, Álovi se podařilo chytit i nádhernou slunečnici (stále mluvíme o rybách:-)). Po nějaké chvíli mi Andy šťastně řekl, že už teď je spokojený. Když rybáři odtáhli plné sítě k místu, kde se ryby třídí a většina lidí se přesunula tam, zůstali jsme ještě na místě a kluci pořád lovili. Ani mnohem později nebylo jednoduché je přesvědčit, že se půjdeme převléknout a vyrazíme dál. U auta jsme se přezuli, zimní oblečení vyměnili za podzimní, protože počasí se i letos opravdu vydařilo a potom jsme se šli podívat, co všechno si pro nás organizátoři vymysleli. Jako sváču jsme si dali sumčí párky v rohlíku. Nejprve jsem si říkal, že jsou to normální párky, ale vzápětí jsem ucítil lehkou rybí příchuť. V každém případě byly dobré. Pak jsem se na chvíli oddělil od zbytku rodiny, protože jsem chtěl vidět, jak správně filetovat ryby, a to není zrovna podívaná pro naše dva milovníky zvířat. Musím uznat, že předvedenou prezentací jsem byl skutečně nadšený, jen si nejsem jistý, zda to taky zvládnu, aby mi zůstaly všechny prsty...;-)
Potom jsme zašli na rybářský trenažér, což je oblíbená kratochvíle našich kluků na všemožných rybářských akcích. Ve stručnosti - v ruce máte opravdový prut s navijákem, ale šňůra z něj vede do navijáku přístroje, který je řízený počítačem a vy zdoláváte rybu, kterou si zvolíte. Tentokrát jsme přemluvili i mámu, aby si to tak zkusila, aby měla představu, co máme na mysli, až zase budeme vyprávět, jak jsme nemohli vytáhnout nějakou tu rybu, když přitom na břehu pak vypadá tak bezmocně. A aby toho nebylo málo, i já jsem se nechal přesvědčit, abych si poměřil síly s přístrojem. Kluky totiž v nabídce možných ryb zaujal žralok. Jeden z mladíků, který měl atrakci na starost, mi ho ale nedoporučoval, prý bych ho nejspíš nepřemohl. Nenápadně jsem prohodil, jestli by tedy nemohl nastavit něco, abych před dětmi zamachroval, ale zároveň abych se případně moc neshodil. Zamyslel se a na druhého zavolal: "Dej mu tam gétéčko!" Jeho kolega se s obavami v očích otočil směrem k nám, aby se podíval, kdo je tak troufalý. Když viděl dospělého, asi se uklidnil a chvilku hledal v menu. První mladík mi do ruky dal prut a poprosil mě, abych ho opravdu pevně držel, aby mi nevyletěl a nezapíchl se do obrazovky. Pak si přístroj začal z mého navijáku odebírat šňůru, podle informace na monitoru 50 metrů. A potom už přišel záběr... Přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Netuším, jak dlouho souboj trval, odhaduju to na nějakých 20 minut, v každém případě jsem byl totálně zpocený od hlavy až k patě, nohy se mi klepaly a byl jsem zakloněný tak, že kdyby "ryba" povolila, odkutálel bych se kdovíkam... Když už jsem opravdu nemohl, povídá mi obsluha, že už jen tak dvakrát navinu a je to, že ryba už je u mě. Jenže v tu chvíli následoval další výpad a já viděl, jak si opět odmotala dvacet metrů... Nakonec jsem vyhrál, ale když jsem vrátil prut, klepaly se mi nějakou dobu i ruce. A to vůbec nemluvím o tom, jaké mám modřiny na stehnu, o které jsem měl při zdolávání prut zapřený. Zážitek ale stál za to!:-) Na internetu jsem později zjistil, že "gétéčko" byl nejspíš kranas obrovský, který dosahuje váhy 80 kg.
Jen o kousek dál si potom kluci půjčili pruty a na menší nádrži si vyzkoušeli své štěstí při chytání pstruhů. Bohužel se jim žádného přelstít nepodařilo a po nějaké době sami uznali, že to nemá cenu, takže jsme mohli jít dál.
Pomalu nastal čas k jídlu, na které jsme se těšili, protože jsme měli v plánu opět si dopřát samé dobré speciality. Dali jsme si kapří, okouní a sumčí hranolky a byla to dobrota. Ještě jsme si ale nechali místo, protože jsme si chtěli dát ve stánku na hrázi sumčí řízky. K nim jsme si ještě přidali candátí hranolky. Všechno bylo výborné. Na odpoledne jsme si ještě koupili sumčí klobásu a potom jsme už zamířili na parkoviště k autu. Na celé akci mi vlastně vadili jen cyklisti, kteří se v lepším případě mezi lidmi motali s koly, která vedli, v tom horším z nich potom vůbec neslezli.
Organizace ze strany pořadatelů ale byla opravdu perfektní (i přesto, že podle oficiální zprávy Rybářství Třeboň jen v sobotu dorazilo 36 500 lidí v 9000 autech - celkem pak za celý víkend 53 tisíc návštěvníků), dopravu na křižovatce s hlavní silnicí řídili policajti, protože pořád přijížděla další a další auta. Jeden z nich nám ukazoval rukou, kam máme jet, jenže nastal problém, že zatímco on všem autům z našeho směru ukazoval doleva, my jsme potřebovali doprava, kde jsme asi po dvou kilometrech měli domek. Přiznám se, že jsem nevěděl, jestli tam můžu, tak jsem omluvně a tázavě gestikuloval a vyhodil blinkr vpravo. On pak začal až takřka zuřivě mávat, že jo, ať jedu. Docela jsem si oddechl.
Doma jsme pak vyložili zablácené gumáky, zimní bundy a síťky. Po krátkém odpočinku jsem s klukama vyrazil na průzkum vesnice, kde mě nejvíc překvapilo, že skoro všichni měli u domů vyrovnané hromady dřeva na topení, přičemž být to takhle u nás, do rána by zásoby byly pryč, protože zpravidla nebyly nijak zabezpečeny, nebo byly hned u cesty.
Po návratu jsme si dali rychlou svačinu a pak jsme zamířili na výlet do 5 kilometrů vzdálené Třeboně. O tom a o cestě domů se rozepíšu v příštím příspěvku...;-)
Výlov a dva pomocníci...;-)
Pohodička na zahradě a na kraji Světa...;-)
