Ve čtvrtek 31.10. pro mě nastal hudební svátek - do Prahy zavítala dánská kapela Volbeat, na jejímž koncertě jsem byl před pár lety v rakouském Linci. Samozřejmě jsem nemohl chybět. Nejprve jsem ale musel absolvovat frontu u vstupu, která ale nakonec postupovala poměrně rychle, důkladnou prohlídku podobnou té na letišti a nakonec ještě zmatky u šatny, kde sice obsluhovaly pohledné modelky, ale nešlo jim to právě nejrychleji. Stejně tak jsem neměl dobrý pocit, když jsem dostal lístek s číslem, druhou jeho část položily na bundu a tu nechaly ležet na pultíku, dokud ji zase někdo další neodnesl na věšák. Jedním z důvodů zdržení u šatny byl ale také fakt, že mezi fanoušky byli velmi početně zastoupeni cizinci a ti 40 korun platili tisícovkami, které jim vypadly z bankomatů. Možná by stálo za to alespoň u šatny nechat na výběr něco jako 40 korun nebo 2 Eura. Pak by to bylo rozhodně rychlejší. V nové hale O2 Universum jsem byl poprvé a nedá se říct, že by mě nějak nadchla. Asi nejsem dostatečně moderní, ale přišla mi taková jako nedodělaná, nevím. A to už vůbec nemluvím o tom, že místo na sedačkách je stísněné podobně jako v letadle. Pod sedačkou před vámi je sice jakési stupátko, abyste měli kolena výš, ale ty nejsou nijak pohodlné, protože třeba mě se na ně vešly akorát tak špičky bot. Vedle mě seděl silnější chlap a jeho rozměry netrpěl jen on, ale i já. Naštěstí aspoň z druhé strany seděla štíhlá paní. Když jsem se chtěl do své řady dostat, poté co jsem do hlediště vstoupil "svým" vchodem, musel jsem překonat tři řady přes sedačky, protože k nižším řadám nevedla ulička.
Přesně podle plánu (dokonce o minutu dřív) začala v 18:29 hrát první předkapela - Danko Jones. Trojici jsem doteď neznal, ale dá se říct, že mě velmi mile překvapili a nakonec mi přišlo skoro líto, že hráli jen půl hodiny. Dvě minuty před sedmou se totiž rozloučili. Dvacet minut po nich spustila druhá předkapela - Baroness. Ta měla vymezený delší čas, hrála takřka přesně hodinu. Při první písničce jsem si říkal, že to jde, ale jak hráli delší dobu, zdály se mi všechny písničky úplně stejné, dokonce chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby hráli, co je napadne. Zvláštní byl poměr mezi zpěvem a hudbou, nevím, jak to popsat, ale znělo to nezvykle. Jako celek to ve mně ale vyvolávalo spíš nepříjemné pocity a poslouchat to ještě déle, asi by mě přepadla pěkná depka. Taky se musím přiznat, že jak jsem zvyklý dávat si na koncertech trochu vaty do uší, myslel jsem, že tady to nebude potřeba, aspoň v O2 Aréně je zvuk vždycky takový nijaký, jenže v této menší hale byl zvuk poměrně slušný, ale hlavně velmi hlasitý. Už Danko Jones se mi zdáli poměrně na hraně, Baroness pak na intenzitě ještě přidali a při představě, že to hlavní teprve přijde, jsem nic nenechal náhodě a na záchodě si nacpal do uší kousky toaleťáku (nepoužitého:-)), naštěstí byl velmi jemný.
Ve tři čtvrtě na devět spustilo intro a na pódium dorazili Volbeat s písničkou The Everlasting. Před pár týdny vydali novinkové album Rewind, Replay, Rebound a protože se tak jmenuje i aktuální celosvětové turné, bylo jasné, že na písničky z něj bude kladen důraz. Oproti minulému turné, které jsem viděl u našich jižních soused byla scéna poměrně strohá, ale hudebně to šlapalo perfektně. Kromě novinek došlo in a osvědčené hity: Doc Holliday, Lola Montez, For Evigt, Black Rose, When We Were Kids, Slaytan, Dead but Rising, Hallelujah Goat, Die to Live, Fallen, Seal the Deal. Před Sad Man's Tongue vzdal Michela Poulsen (zpěv+kytara) hold Johny Cashovi. Přesně v deset kapela zmizela, ale posléze se vrátila s půlhodinovým přídavkem s úvodním The Devil's Bleeding Crown a na úplný závěr zaznělo Still Counting doprovázené výstřelem papírových konfet a pásků.
Z akce jsem odcházel nadšený, o to víc, že jsem stihl dřívější vlak, než jsem původně myslel. S ohledem na program dalšího dne se mi to velmi hodilo…;-)
Ukázka z youtube...:-)
