V pátek 31. ledna jsme si dopoledne sbalili a hned po obědě jsme jsme vyjeli směrem na sever. Letos jsme se poprvé rozhodli strávit alespoň pár zimních dní na horách. Naším cílem byl Mníšek u Liberce. Nejprve jsem ale u poděbradského Teska musel natankovat. Přivítala nás menší fronta, přece jen zdejší ceny pohonných hmot jsou prakticky bezkonkurenční. Problém ovšem nastal, když se ke stojanu postavil jakýsi dědek, který tankoval snad poprvé v životě. Nejprve hledal, kde má jeho auto nádrž. Po nějaké době ji objevil na druhé straně, než asi předpokládal. Potom začal zkoumat instrukce na stojanu. Čas běžel, fronta stojících aut se protáhla až na přilehlý kruhový objezd. Nakonec s asistencí pána u druhého stojanu to zvládl. Jenže místo aby urychleně nasedl a uvolnil místo, nechal auto stát a odešel si povídat s někým z druhé strany. To už bylo moc na nervy ostatních, takže někteří začali troubit, což jej nechávalo naprosto klidným, až nakonec vystoupila nějaká paní a pána okřikla. Teprve potom se to začalo trochu hýbat.
Cesta k Liberci ubíhala velmi rychle, přece jen tím směrem jezdíme poměrně často. Až na dohled od chaty jsme trochu zaváhali, protože jsme si nebyli úplně jistí, kudy k ní zajet, ale nakonec to nebylo až tak složité. Příjemný majitel nás srdečně přivítal a ukázal nám ubytování. Vyložili jsme si věci a pak se vydali na průzkum okolí. Nakonec jsme došli až k nedaleké přehradě Fojtka, kde jsme se porozhlédli a vrátili se. Bohužel po sněhu nikde ani památky. Mezitím se setmělo. V chatě jsme si připravili večeři a pak se pustili do hraní her, k čemuž jsme si dali výborné (moravské) víno z místního sklípku. Všechno se zdálo být v pohodě, kluci nás přemluvili, abychom vzhledem k prádninám šli spát později.
Už asi dvě hodiny po usnutí začal Ála funět a pokňourávat. Trvalo hodně dlouho, než nám došlo, že má horečku. Do rána jsme nějak vydrželi, pan domácí nám ochotně půjčil teploměr a bylo jasné, že krátká dovolená bude ještě mnohem kratší, než jsme čekali. Nakonec jsme se dohodli, že odvezu manželku s Álou domů a s Andym se vrátíme zpátky. Jedním z důvodů bylo i to, že se nám zdálo zbytečné, aby Andy doma chytal bacily. Po snídani jsme do jedné tašky sbalili to nejdůležitější a vydali se domů. Tam jsme i se zastávkou v obchodě dorazili před polednem, s Andym jsme se rychle nasvačili a kolem dvanácté jsme opět sedali do auta. Plán na zpáteční cestu byl jasný - chtěli jsme vidět sníh, proto jsme zamířili do Bedřichova. Bohužel až v půli cesty mě napadlo, že jsme si měli do kufru hodit alespoň pekáč. Skutečně, jak jsme se blížili, tu a tam jsme zahlédli "ostrůvky" zbytků sněhu. V Bedřichově ovšem bylo bílo. Jakožto absolutní nelyžař jsem neměl ponětí, kam přesně se vydat, proto jsme jednoduše jeli pořád do kopce a zaparkovali jsme na parkovišti u kapličky. Hlídač mě poučil, že se platí až při odjezdu a automat bere jak hotovost, tak karty. Protože bylo kolem druhé hodiny a od polední svačiny doma uběhlo už hodně času, vydali jsme se s Andym hledat místo, kde bychom se mohli najíst. A zvolili jsme směr z kopce. První retaurace byla beznadějně obsazená, proto jsme pokračovali dál, až jsme se ocitli před chatou Arnika. Tam bylo místa dost. Tedy aspoň ve chvíli, kdy jsme vstoupili. Objednali jsme si a za chvilku jsme před sebou měli velké porce lákavě vypadajícího jídla. Já si zvolil plněné knedlíky, Andy knedlíky s borůvkami. A musím uznat, že ačkoli sladká jídla nejím, tentokrát bych si snad i dal říct. Docela mile mě překvapily i ceny. Postupně se jídelna zaplnila, ale to my jsme se už chystali k odchodu. O tom, že svět je malý, jsem se přesvědčil hned před chatou, kde proti nám kráčela paní, s níž se potkávám u nás ve městě. Po prohození pár slov jsme s Andym došli k jedné ze sjezdovek a konečně jsme letos viděli nějaký ten sníh. I když je pravda, že po něm tekla proudem voda, jak rychle tál. Když se nachýlil čas, vydali jsme se zpátky k autu. První podraz nastal u automatu na parkovné. Karty totiž nebral. Nejspíš nějaká technická závada, ale já jsem měl velké štěstí, že se mi podařilo vyhrabat sto korun na úhradu. Nějak jsem nestihl navštívit bankomat. Nevěděl jsem přesně, kudy se vydat, abychom dorazili k našemu ubytování, proto jsem důvěřoval navigaci. Tím spíš, když ukázala trasu, kterou jsem tak v duchu očekával. Jelikož všude chodily davy lyžařů, jel jsem velmi pomalu. Ovšem najednou jsme se ocitli na malé křižovatce, kde jedním směrem byl zákaz vjezdu a druhý směrem pěší zóna s výjimkou pro ubytované v Prezidentské chatě. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl to risknout a ačkoli jsme byli ubytovaní jinde, projeli jsme.
K naší chatě jsme přijeli, když se lehounce začínalo smrákat a Andy mě přemluvi, abychom se vydali na průzkum jakési jeskyně ve stráni, které si všimli o den dříve ze silnice. Jenže nebylo tak lehké se k ní dostat, protože se to muselo všelijak obcházet. Cestou jsme v dálce zahlédli auto, které k nám po chvilce zacouvalo a v něm seděl pan domácí a starostlivě se vyptával na Álu. Jeskyni jsme nakonec objevili, vlastně to ani až tak úplně jeskyně nebyla, spíš díra ve skále, ale Andy byl spokojený. Vrátili jsme se zpátky a snad do pěti minut se spustil velmi silný déšť. Načasování nám tedy vyšlo na jedničku.
Připravili jsme si jídlo a pak hráli karty a další hry.
Ráno jsme se vydatně nasnídali, potom si sbalili, nanosili věci do auta a rozloučili jsme se s panem domácím. Ten mi ještě polechtal ego, když se zajímal o naše auto a neskrytě ho obdivoval. :-) Pak jsme se vydali na cestu. Domů jsme nespěchali, měl jsem v plánu několik cílů v okolí. Prvním z nich byla obec Kryštofovo údolí. Tam jsme se prošli a moc se nám tam líbilo. Pak jsme popojeli ještě kousek autem, abychom si prohlédli Novinský viadukt. Sice jsem nevěděl úplně přesně, kde ho najít, ale nakonec to nebylo nijak těžké. A zanechal na nás velký dojem. Dokonce po něm zrovna projížděl vlak.
Pak jsme se vydali do Chrastavy na oběd. S klukama už jsem tam byl několikrát, jeli jsme tedy na jisto. Jen jsem si tentokrát musel nejprve udělat zajížďku k bankomatu. Potom jsme vyjeli do kopce k farmě Vysoká, kde mě překvapilo, kolik aut jsme cestou míjeli. Našli jsme si volný stůl, objednali si, ale pak nastalo nekonečné čekání. U jednoho ze stolů probíhala jakási oslava, jíž se účastnilo kolem 20 lidí a tím se ostatní objednávky velmi zdržely. My jsme nakonec čekali lehce přes hodinu a chvílemi jsem už Andymu věřil, že umře hlady. Ale nakonec jsme se dočkali. Po jídle jsme se vrátili na parkoviště, které citelně prořídlo, ale k mé smůle, třebaže tam bylo plno volných míst, naše auto zůstalo v oboustranném sevření dvou dalších. Upřímně - divil jsem se, že jsem se večer neviděl v Diváckých zprávách na Primě. Z obou stran auta a kousek z amnou zeď, čili něco pro mě. Nemít kameru a senzory po všech stranách, popojíždím tam snad ještě teď… :-)
Před námi zůstal poslední bod a to Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Když pominu poměrně obtížný vjezd na parkoviště při zahýbání vpravo jsem byl potěšen, že jsme auto mohli nechat prakticky hned u budovy a ještě o víkendu zdarma. Muzeum je poměrně rozsáhlé a v několika patrech, ale je celkem hezké. Navíc je skvělé, že u vstupu jsou skříňky na věci, takže si človk může odložit. Pro děti je navíc připravený jakýsi kvíz, do nějž mohou hledat správné odpovědi a tím se zabaví ještě víc.
Na konci si Andy vybral ještě suvenýr a největší starost měl, abychom něco přivezli Álovi. Nakonec volba padla na dvě malá skleněná zvířátka. A já jsem k tomu ještě přihodil něco pro manželku. Venku mezitím začalo pršet, ale dalo se přeběhnout bez deštníku. Cestou domů se ale rozpršelo pořádně, chvílemi se mi to zdálo až nebezpečné, protože občas nestíhaly ani stěrače. Navíc jsem si pamatoval na zprávy o hromadné nehodě na této rádoby dálnici z předchozí noci. Ale domů jsme dojeli v pořádku.
Škoda, že nám letošní první krátká dovolená nevyšla úplně podle představ…
Penzion se sklípkem
Konečně sníh...
Kryštofovo údolí - orloj a Novinský viadukt
