V neděli jsme se vydali ke známým na celodenní návštěvu. Ráno jsme to tedy na nádraží měli jen tak tak (i proto, že začalo pršet a my se chvíli snažili na kočárek narvat pláštěnku - marně), takže lístek jsme si museli koupit až ve vlaku, který jel úplně přesně. Paní průvodčí s námi měla soucit a prodala nám ho bez přirážky, takže se zdálo, že nakonec už všechno proběhne bez komplikací. Tím spíš, že dokonce přestalo pršet. Jenže v Kolíně jsme přestoupili na jiný vlak a tam to teprve začalo.
Nejdřív se jako problém ukázalo samotné nastupování. Takové ty staré hnusné modré patrové vagóny, co jim nejdou otevřít ani zavřít oranžové dveře (to podle toho, co právě chcete) jsou pro kočárek jako dělané. Musíte být totiž nejméně dva, protože kočárek se musí zvednout zhruba do výšky 1,2 m, abyste ho přenesli přes tyč, která je přesně uprostřed poměrně úzkého nástupního místa. Jenže jakmile do nezbytné výšky zvednete kola, už drhnete vrškem o strop. Ještě že dráhy usnadňují cestování...
Dojeli jsme na první zastávku, jejíž název nevím, jelikož šlo asi o jakési tajné místo (viz foto). Tam jsme zůstali stát. Dlouho. Už už jsem si říkal, že jde asi o velmi důležitý železniční uzel (kolejí tam bylo dost - viz totéž foto - tedy takových, co asi někomu jen tak upadly, když mu skončila směna a pak na ně už zapomněl;-)), když nám průvodčí oznámil, že "dojela" mašina a čekáme, až nás přijede odtáhnout jiná. Úžasné, zvláště když ta nás dopravila pouze do nejbližšího nádraží a tam se "přepřahalo" zase.
Asi i proto, aby se lidi, kterým tak ujížděly přípojné spoje, nerozčilovali, šlo se na celou záležitost podívat hned několik přítomných nádražáků. Mezi nimi i jeden, co si cestou zpíval, přičemž na intenzitě přidával tím víc, čím víc lidí na něj zíralo, ale hlavně šel takovým dovolenkovým procházkovým krokem. Zaprvé byla neděle, tak proč spěchat, to, že je v práci, je přece drobnost, ale za druhé měl na nohou žabky, takže ani rychleji jít nemohl. Zajímalo by mě, co by v takové obuvi dělal, kdyby po něm někdo chtěl, aby přiložil ruku k dílu.
Naštěstí se nikdo takový nenašel, takže když se pán vynadíval, vydal se zase zpátky. Jakmile si všiml, že ho sleduju, začal si zase zpívat. Aha, tak na tohle chtějí ty daňové výhody...
Takže jedna Kyselá prdel těm lenochům, co si za to nechávají platit a ještě hrozí stávkami, když po nich někdo něco chce!
