Psychický nátlak jsem vzdal, prohrál jsem. Po událostech, které jsem zde popisoval v závěru minulého týdne, jsem se dnes odhodlal k rozhovoru se šéfem. Během monologu jsem si vyříkal všechno, co mě trápilo, včetně toho, že jsem narovinu uvedl, že nejsem slepý, a proto jsem nemohl přehlédnout, že jsem mu nepadl do oka. Šéf, který se honosně (ve stylu mezinárodních korporací, které tak nesnáší) nazývá senior manager (ačkoli zde žádný jiný manažer není), ani nehnul brvou, pouze jsem si všiml, jak mu zazářily oči a posléze pravil: "Takže na jakém termínu se dohodneme?"
Jelikož mě tak dlouho a srdečně přesvědčoval o tom, že ho to mrzí a že jsem si to jen špatně vyložil, jsme se dohodli, že tedy tak nějak do konce týdne. Být pravou rukou někoho, kdo vás ignoruje, je zkrátka poněkud obtížné, ale chápu, že pravá ruka v ženském podání je lepší než v tom mužském...;-)
Jelikož mě tak dlouho a srdečně přesvědčoval o tom, že ho to mrzí a že jsem si to jen špatně vyložil, jsme se dohodli, že tedy tak nějak do konce týdne. Být pravou rukou někoho, kdo vás ignoruje, je zkrátka poněkud obtížné, ale chápu, že pravá ruka v ženském podání je lepší než v tom mužském...;-)
Tímto bych své současné zaměstnání (zatím rekordně nejkratší) uzavřel. Je mi jasné, že kdo bude chtít, ten to stejně překroutí, jak se mu to bude hodit, ale kdo mě zná, pochopí, že šlo vážně o další smolný krok v řadě...
