"Jiřane, zabiju tě!" to je oblíbená věta mé manželky, když s Andíkem stojím u okna a nechávám ho hrát si s příšernou ozdobou, která tam visí. Samozřejmě mám situaci vždycky pod kontrolou a když chce za "parádu" škubnout, rychle uhnu, což ho rozesměje.
Je to jen pár dnů, co se po ní Anďa zase natahoval a až něžně ji hladil. Tou idylkou jsem se nechal tak ukolébat, že jsem polevil v ostražitosti a najednou slyším křup! A hned potom od manželky: "Jiřane, zabiju tě!"
Ale je vidět, že má Anďas vkus, tolik týdnů se ji "parádu" snažil zahodit, až se mu to nakonec povedlo. Teda teď mě napadá, že ani nevím, od koho jsme to dostali. Teď abych se nechal překvapit, kdo se mnou přestane mluvit...;-)
