Zdá se, že průvodčí dostali nové nařízení. Nejspíš proto, aby přilákali budoucí zákazníky, rozdávají malým cestujícím dětské jízdenky.
Ono jde tedy jen o obyčejný obrázek, v každém případě i my už jsme jich několik dostali. Naposledy asi před týdnem, když jsme jeli do Čáslavi. Vybrali jsme si vůz pro matky s dětmi, hlavně tedy z toho důvodu, že je půlený a ve druhé části lze odevzdat kočárek a v cíli si jej opět vyzvednout. Chvilku jsem měl špatný pocit z toho, že jakožto otec s dítětem v tomto typu vagónu asi nemám co dělat, ale toho jsem se zbavil poté, co jsme posadili 12 kilového Andreáska na sedačku z níž poté vypadl dlouhý špičatý šroub. I 15 měsíčnímu dítěti bylo jasné, že to tak asi být nemá a celou cestu tak na něj v krátkých intervalech ukazoval a cosi mumlal. Dost možná to bylo něco jako: "Ty v*le, ještě že jsem si to nevrazil do pr..."
Mé provinění se úplně rozplynulo při zpáteční cestě, kdy jedno celé kupé pro matky s dětmi zabral nějaký santusák a usnul položený na sedačce, zatímco v jiných seděli dospělí bez dětí jakoby nic. Ale zpátky k ranní cestě.
Po několika minutách k nám dorazil průvodčí. Vím, že standard se především v rychlících dost zlepšil, ovšem zde šlo nejspíš o výjimku. Ne, že by byl nějak neurvalý, on byl asi němý. Otevřel dveře kupé a zíral na nás. Zamračený jako masový vrah. Podali jsme mu jízdenky, on je bez hnutí brvou orazítkoval, vrátil a stále zamračeně sáhl do náprsní kapsy. V tu chvíli by mě absolutně nepřekvapilo, kdyby vytáhl bouchačku, ale on mě překvapil. Vytáhl svazek dětských jízdenek, jednu vrazil Andreáskovi a odešel.
Andík ji během chvilky zmuchlal, zahodil na stolek před sebe, okomentoval vypadlý šroub a sledoval krajinu z okna. Z ničeho nic si ale ještě jednou vzal zmuchlaný obrázek a prohlédl si ho. A to bylo asi jediné štěstí, protože najednou se za prosklenými dveřmi objevil drsný průvodčí, podíval se dovnitř a zase odešel.
Nejspíš si chtěl zkontrolovat, zda si s jeho dárkem hrajeme...;-)
Ono jde tedy jen o obyčejný obrázek, v každém případě i my už jsme jich několik dostali. Naposledy asi před týdnem, když jsme jeli do Čáslavi. Vybrali jsme si vůz pro matky s dětmi, hlavně tedy z toho důvodu, že je půlený a ve druhé části lze odevzdat kočárek a v cíli si jej opět vyzvednout. Chvilku jsem měl špatný pocit z toho, že jakožto otec s dítětem v tomto typu vagónu asi nemám co dělat, ale toho jsem se zbavil poté, co jsme posadili 12 kilového Andreáska na sedačku z níž poté vypadl dlouhý špičatý šroub. I 15 měsíčnímu dítěti bylo jasné, že to tak asi být nemá a celou cestu tak na něj v krátkých intervalech ukazoval a cosi mumlal. Dost možná to bylo něco jako: "Ty v*le, ještě že jsem si to nevrazil do pr..."
Mé provinění se úplně rozplynulo při zpáteční cestě, kdy jedno celé kupé pro matky s dětmi zabral nějaký santusák a usnul položený na sedačce, zatímco v jiných seděli dospělí bez dětí jakoby nic. Ale zpátky k ranní cestě.
Po několika minutách k nám dorazil průvodčí. Vím, že standard se především v rychlících dost zlepšil, ovšem zde šlo nejspíš o výjimku. Ne, že by byl nějak neurvalý, on byl asi němý. Otevřel dveře kupé a zíral na nás. Zamračený jako masový vrah. Podali jsme mu jízdenky, on je bez hnutí brvou orazítkoval, vrátil a stále zamračeně sáhl do náprsní kapsy. V tu chvíli by mě absolutně nepřekvapilo, kdyby vytáhl bouchačku, ale on mě překvapil. Vytáhl svazek dětských jízdenek, jednu vrazil Andreáskovi a odešel.
Andík ji během chvilky zmuchlal, zahodil na stolek před sebe, okomentoval vypadlý šroub a sledoval krajinu z okna. Z ničeho nic si ale ještě jednou vzal zmuchlaný obrázek a prohlédl si ho. A to bylo asi jediné štěstí, protože najednou se za prosklenými dveřmi objevil drsný průvodčí, podíval se dovnitř a zase odešel.
Nejspíš si chtěl zkontrolovat, zda si s jeho dárkem hrajeme...;-)
