Jen kousíček od kanceláře máme Alberta, kam poměrně často chodíme. Zpravidla si jde něco koupit jeden člověk a ze slušnosti se zeptá ostatních, zda chtějí něco přinést. Většina pak ze slušnosti s díky odmítne, pár si řekne o nějaké pečivo. Ovšem máme zde i experty.
Funkci svačinářky mají nejčastěji ti, co začínají v šest. Přece jen - ráno si ještě nic nekoupí a potom mají hlad, proto ani nikdo nic nenamítá, když se na chvíli v pracovní době vzdálí. Jde vlastně o takový neoficiální benefit.
Tentokrát jsem se té výsadě těšil já, proto jsem se cestou tázavě podíval na ostatní. Odpovědí mi byly různé varianty věty: "Ne, děkuji, jsi hodný." - ve všech možných jazycích. Jen jeden člověk se najednou jakoby probudil a vykřikl: "Co? Jdeš do Alberta?"
Docela ve mně zatrnulo, jelikož vím, jak právě tahle osoba zoufale nerada udělá jakýkoli pohyb (já vím, že ode mě to sedí, ale narozdíl od něj třeba do krámu si zajdu sám a rád, nebo ke kopírce, která je mimochodem hned vedle jeho stolu, si také bez problémů skočím, zatímco on čeká, až někdo půjde kolem a zeptá se, čí je to papír). Přikývl jsem a obával se nejhoršího. Během okamžiku se mi v ruce objevil papírek se seznamem zboží. Dvě poděbradky, dvě mléka, budapešťská pomazánka, tři kaiserky, čtyři jablka...
Ještě že nevěděl, že měli v akci cukr a mouku, takových deset kilo by se určitě hodilo...;-)
