Školení mám obecně rád, protože se můžu aspoň na chvilku ulít. Jenže problém je, když jde o malou skupinku a ještě navíc se to naplánuje hned po obědě. To mám totiž spací krizi.
Jen tak na okraj - uznávám, že je to stále lepší než v případě kolegy, který mívá také krizi, ovšem v názvu spací změňte druhé písmenko.
Kolega Mexičan se snažil, měl téma velmi slušně zpracované, jenže co to bylo platné, když mi stále padala hlava a očima jsem vystihl přesně hranici mezi zavřením a otevřením. Na samotný závěr si potom připravil i konkrétní příklady, kdy si vzal několik tiketů ze systému, které od rána přišly a my jsme je měli vyřešit. Na základě toho, co jsme viděli a slyšeli. Trochu jsem znejistěl, protože jsem sice něco slyšel, ale rozhodně skoro nic neviděl. Ve skupince jsme byli 4, proto jsem se uklidňoval, že by to přece jen byla náhoda, kdyby zvolil mě. Ještě když nás začal ze srandy rozpočítávat, byl jsem docela v pohodě, ačkoli dětská říkanka mi připomínala spíš nějakou šamanskou formuli určenou k vyhnání zlých duchů. Na druhou stranu ale chápu, že průměrný cizinec hovořící česky taky není nejmoudřejší z enyky benyky kliky bé a pochopí z toho nanejvýš tak ty kliky.
Asi by mě hodně překvapilo, kdyby to dopadlo jinak - s poslední slabikou Mexičan ukázal na mě. Napadlo mě, že si asi všiml, jak intenzivně jsem během jeho prezentace přemýšlel. Tiket jsme po nějaké době s vypětím společných sil skutečně dokončili (mezitím jsem si už asi pětkrát myslel, že je to hotovo) a kolegyně-nováček, která normálně sedí vedle mě, se příliš přesvědčivě netvářila: "A to už jako tyhle tiskárny budeme od zítřka řešit sami?" zeptala se. "V pohodě, když tak se můžeš zeptat mě!" chtěl jsem ji uklidnit. Následný výbuch smíchu ostatních jsem doteď nepochopil...;-)
