Původně jsem si myslel, že vstávat dvakrát za sebou v půl čtvrté nebude až takový problém. Jenže Andreáskova nevolnost, díky níž byl během předchozích nocí poměrně dost vzhůru a včerejší, výše popisované večerní zpestření únavu tak trochu znásobilo.
Dnes ráno jsem proto nějakou dobu musel přemlouvat oči, aby se vůbec otevřely a na vlak jsem šel jako v mátohách. Už ani nevím, kdy se mi to stalo naposledy, možná když se známému před lety narodilo dítě uprostřed týdne... V každém případě jsem si až na nádraží vzpomněl, že mám v uších sluchátka, ale zapomněl jsem si cokoli pustit. Aspoň mi tedy nefoukalo do hlavy.
Přišel jsem do práce a noční hlídač mi oznamuje, že už dorazila kolegyně. "Cože?" Vždyť dneska jsem tu na šestou já!? Byl jsem zvědavý, kdo se spletl, ale hned od dveří mi všechno bylo jasné. Německá kolegyně (ta nejněmečtější ze všech, která nám svou nadřazenost dává najevo - je totiž, ehm, východní), která s nikým z nás nekomunikuje (ani se šéfem) a na níž padají dnes a denně stížnosti, ovšem zmíněný šéf se jí stále zastává, včera náhle záhadně onemocněla.
Právě ona měla mít podle původního týdenního plánu dnes od šesti. Jenže šéf asi nějak nepředpokládal, že východní Němec se dokáže vykurýrovat za jediný den, proto povolal mě. No a ona si dnes, zdravá, v pohodě nakráčela. Takže jsme v kanceláři dvě hodiny, kdy není co dělat, seděli a zírali dva.
Ale vždyť já tak rád vstávám...
