Minulý víkend jsme se cestou domů z takového drobného výletu stavili v Čelákovicích na obědě. Na parkovišti, které už důvěrně známe, neboť tam tu a tam zastavujeme, když je Andymu špatně, jsme nechali auto a ušli pár metrů do nově otevřené restaurace.
Uvnitř téměř prázdno, tak jsme se usadili tak, abychom měli soukromí. Servírka nám přinesla stoličku pro Álu a objednali jsme si. Majitel restaurace je asi fanouškem Zdeňka Pohlreicha, protože jídelní lístek zrovna nepřetékal nabídkou nejrůznějších jídel. Nakonec jsme si ale vybrali a pro Alexka objednali v části dětských jídel těstoviny s masem. Po dost dlouhé době, která dávala tušit, že se nejedná o hotovky, jsme se dočkali a servírka nám přinesla polévku, tedy brokolicový krém, který si objednala manželka. Při odchodu od našeho stolu ale tak trochu zakopla o Álovu stoličku, on se lekl, možná se i trochu ťuknul do hlavy a začal strašně brečet. I když se potom utišil, tak chvilkami ukázal na hlavu a zafňukal. Od té doby nás začala obsluhovat druhá servírka.
Dočkali jsme se i dalšího jídla a zjistili, že dětské těstoviny budou problém - zaprvé šlo o špagety a jejich nabírání jednoletému dítěti nebylo právě nejsnazší, zadruhé je Alex ještě nikdy nejedl, takže mu občas při polykání činily problémy a za třetí bylo jídlo tak trochu suché, protože šlo o špagety s masem a nic víc. Doobjednaný kečup, to ale částečně napravil.
Během jídla jsme se rozhodli, že se ještě stavíme v místním Tesku. Jakožto všímavý řidič jsem manželce vysvětlil, kde je, že jsme kolem něj vlastně už projeli a pár desítek metrů se musíme vrátit. Bohužel jsem se spletl a my tak vyjeli z obce a otočit jsme se mohli až v další vesnici. No co, i mistr tesař se utne…;-)
Když jsme konečně k Tesku dorazili, přivítalo nás téměř prázdné parkoviště, takže jsem měl v podstatě volnou ruku při výběru místa. Popisem nákupu nebudu nijak obtěžovat, ale o čem se musím zmínit - měl jsem na sobě modrou mikinu, ale takovou světle modrou a když jsem tak očumoval u vozíku, zatímco manželka vybírala zeleninu, přitočila se ke mně nějaká ženská a prý jestli máme brokolici. Nechápal jsem, proč se zrovna mě ptá na tuhle zeleninu, o níž mlhavě tuším, jak vypadá, ale rozhodně nevypadám jako někdo, kdo ji jí. Navíc vidí, že ji ve vozíku nemáme, ne?! Chvíli jsme na sebe nechápavě zírali, zavrtěl jsem hlavou a až po nějaké chvíli, když jsem míjel zaměstnance Teska v modré mikině, mi došlo, že myslela, že tam taky dělám.
Pak jsem si vystavené brokolice všiml, ale byl jsem uražený, tak jsem to bábě neřekl. Vrátili jsme se k autu a na stále prázdném parkovišti stálo nějaké auto hned vedle našeho, a jak jsme tak nakládali nákup, k tomu druhému vozu přišla paní brokolice.
Zcela evidentně po mně šla…;-)
