Ačkoli ještě před týdnem tomu počasí moc nenasvědčovalo, jaro bylo za dveřmi a já si tak právě na uplynulý víkend vyjednal přezutí na letní pneu. Lákalo mě hlavně, že budu jedním z prvních a vyhnu se tak případným pozdějším frontám. Protože jsem to rovnou musel spojit i s dvouletou prohlídkou, nezbývalo, než abych do servisu dorazil co nejdříve. V praxi to pak znamenalo být v osm v Brandýse.
Podepsal jsem nějaké papíry, odevzdal kartu od auta a pán mi řekl, že vzhledem k rozsahu prací se mám zastavit tak za tři hodiny. Trochu mi spadla brada - tý jo tři hodiny, co tady budu dělat? Vydal jsem se teda do města, abych si alespoň prohlédl opravené Brandýské náměstí. Ačkoli je to poměrně kus cesty, jako vždycky, když potřebujete zabít co nejvíc času, zvládl jsem to za pár minut.
Po procházce křížem krážem všemožnými uličkami jsem se rozhodl zapadnout do některé z kaváren. Výběr padl zcela náhodně na jednu, která nevypadala špatně. Ještě předtím jsem si koupil noviny. Usedl jsem k takovému zastrčenému stolku, všiml si, že uvnitř to zase tak dobře nevypadá, nicméně, co jsem si dal, mě nadchlo natolik, že příště tam klidně zamířím znovu. U novin jsem pak strávil podstatnou část dopoledne. Vyrušili mě vlastně jen akční městští policajti, kteří několikrát projeli kolem asi k nějakému moc důležitému zásahu se zapnutou sirénou. No jo, velkoměsto…;-)
Před jedenáctou jsem se zvedl a co nejpomaleji se vydal zpět do servisu na konci města. Venku už stálo připravené auto, které jsem poznal jen podle espézetky. Ráno jsem tam odevzdal černého megana a teď tam na mě čekal nablýskaný bílý. Zase jsem podepsal několik formulářů a pán mě ještě dovedl ven k autu (to asi kdybych ho fakt nepoznal;-)), ale dostal jsem aspoň na chvíli iluzi, že heslo náš zákazník, náš pán někde opravdu platí - otevřel mi dveře prodejny, v nichž mi posléze dal přednost, pak mi otevřel dveře auta…
Ačkoli se za trpaslíka nepovažuju, po usednutí za volant jsem na něj téměř nedosáhl, pán byl evidentně vyšší, ovšem po pár nezbytných úpravách jsem mohl vyjet.
Cesta ubíhala dost rychle, tedy až do chvíle, než jsem se za Čelákovicemi chtěl napojit na hlavní silnici. Jestli se něčemu říká smůla, pak tomu, že přede mnou na stopce stálo pouze jedno auto (tzn. stačilo jet o pár vteřin rychleji), ovšem v tu chvíli projíždělo snad několik tisíc motorek. Několik minut jsem si tedy postál, za mnou se už vytvořila nekonečná fronta dalších aut. Když jsem se dočkal a šňůra motorkářů se přesunula, vydal jsem se neohroženě za nimi. Přitom jsem učinil několik poznání - ačkoli byli doprovázeni policií, pravidla se na ně až tak úplně nevztahují - viz předjíždění na zákazech v zatáčkách. Ovšem hlavní poznatek se nesl v rovině relativity - zatímco lidé shromáždění kolem silnic se zdáli být podívanou celkem nadšení, o těch v autech se to rozhodně říct nedalo. Neustálé podřazování a jízda třicítkou mě skutečně moc nebavily.
Domů jsem dorazil odhadem tak o půl hodiny později, než jsem původně plánoval, ale spokojený, že mám jarní povinnosti za sebou…;-)
