I přes páteční ponocování jsme se minulou sobotu rozhodli vyrazit s dětmi na výlet. Už v týdnu jsem si našel několik tipů a nakonec zvítězila cesta na Konopiště, kde můj jmenovec medvěd Jirka slavil svátek.
Vyrazili jsme chvíli po obědě a já jsem se rozhodl bez jakékoli předchozí přípravy slepě důvěřovat navigaci. Ještě že byli kluci pod vlivem (myslím tedy kinedrylu) - tolik zatáček, stoupání a klesání, to jsem už dlouho nezažil, jsem si zcela jistý, že jsme zvolili tu nejsložitější možnou cestu. Ála se na to nejspíš nemohl dívat, proto raději v nové sedačce, která si tak odbyla svou premiéru, usnul, ale Andík se držel až do konce.
Auto jsme zaparkovali na vyhrazeném místě a vydali se do kopce k zámku. Medvěd nijak neocenil, že jsme absolvovali takovou rally a jen se střídavě líně převaloval a spal. Čas rychle utíkal a my se po příjemné procházce v parku a drobné útratě vydali nazpátek.
Cesta domů byla mnohem příjemnější, tedy až do té doby, než jsme se stali terčem spiknutí dopravního značení. To, že někdo dá šipku přikázaného směru jízdy přímo ke křižovatce, přičemž chce jen upozornit na nutnost objetí rozkopané díry, takže neznalý člověk odbočí, aniž by musel, to bych ještě rozdýchal, ale že najednou pod kopcem narazíte na zátaras s cedulí zákaz vjezdu, to mě trochu rozhodilo, nezbývalo, než vycouvat a vydat se zpět. Podle cedulí, které nás vedly směrem, jenž jsme mlhavě znali. Bohužel také jen do chvíle, než jsme narazili na uzávěru silnice na druhé straně. To už mě dostalo a nezbývalo než divoce improvizovat. Na závěrečné hlavní silnici jsem trochu nahnal čas, protože na dočasné padesátce v naprosto přehledném rovném úseku, kde jsem z donucení okolnostmi musel jet stovkou, mě předjíždělo jedno auto za druhým. Pobavil mě Andy, který ze svého místa vidí na tachometr a tak to komentoval - "100, 101, 102, 103, 104 - a dál to neumím!"
Ač se to zdálo neskutečné, s notným zpožděním jsme nakonec přece jen dorazili domů a k mé velké radosti jsem zjistil, že výlet se líbil všem. Klukům, manželce i mně. Jen si nejsem jistý, zda v dohledné době splníme Álovo přání, jet se zase podívat na válejícího se Jirku.
Tedy lépe řečeno - mě může vidět kdykoli, ale nevím, nevím, jestli mu to bude tak úplně stačit…;-)
